Moje drahé tety a já

Neděle v 22:07 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Stála jsem na místě určení, kabelu přes rameno a očekávala příjezd vozu. Holky už se blížily. Ještě přibrat nejmladší účastníci zájezdu a můžeme vyrazit.
První salvy smíchu začaly už na prvním rondelu a vypadalo to, že hned tak nepřestanou.
Z pohledu nejmladší účastníce zájezdu by název povídky mohl znít.... "Mé drahé tety a já". Další obsazené hlavní role dnešního příběhu byly: maminka-sportovkyně-organizátorka-vynikající angličtinářka-zkušená lyžařka-vášnivá kuchařka- toť vše s nádherným orientačním smyslem a láskou pro autobusové zastávky.
Teta č. 1 - pilot našeho vozu - velký malý muž v sukni - báječná odvážná kouzelná - vynikající v kung-fu - práci všeho druhu - degustatér vinného moku - trpělivá a ochotná kdykoliv a bez omezení sjíždět ve svém voze celou Bečvu - od Dolní po Horní a zase zpět.
Teta č. 2 - tak trošku ztracená bez svých brýlí - s horkostí vášnivého Itala a bláznivé menopauzy - s problémy načepovat si čaj - vůbec nechápající masérské umění a milující smích ve všech podobách. Plná dojmů jako malé dítě u vánočního stromu. Plná strachu, že ji nechají v zákoutích nákupního centra a již nikdy nikdo ji nenajde. Protože při pohledu do rodného listu se v tomto věku už z rizikových důvodu na schovávanou prostě nehraje.
... autíčko jelo ve svých nových michellinských botičkách pevně a bezpečně ve své běžecké trase a spokojeně vrnělo do rytmu svého motoru. Jedna životní příhoda střídala druhou. Vzpomínalo se na dětství, mládí i probíral se zralý věk. Jedna neuvěřitelná vzpomínka střídala druhou.
Nevím, zda cesta kolem ski areálu v Bílé a Mezivodí vyprovokovala v naší mamince vzpomínky na báječnou lyžovačku v Rakouských Alpách, ale rozhodla se nám svěřit, jak vypadá lyžování po 10-tileté pauze. Věřím, že nejen rakouské svahy, ale všichni přítomní mají neuvěřitelně silný lidský zážitek, kdy naše drahá sjezdařka s hrdostí sobě vlastní sjížděla velmi nenápadně a zodpovědně kilometr za kilometrem nádherné zasněžené pláně. Cestou pravda objala nějaký ten smrček a málem zajela i do blízkého lesa nadýchat se čerstvého vzduchu. S noblesou sobě vlastní použila svou plynnou angličtinu a volala "help" na všechny projíždějící lyžaře, když nemohouce se zvednout ležela uprostřed lyžařské trasy. I v této pro ní těžké chvíli neváhala navazovat nová přátelství s rakouskou ženou, která ji pomáhala nezištně na nohy. S vděkem vzpomněla si i na němčinu a loučila se se svou novou zahraniční kamarádkou srdečným "danke und auf wiedersen".
Jak dojemný byl pak příběh její 8-leté dcerky, která pro záchranu své maminky dovedla k ní i naprosto cizího muže ... "das ist meine Mutter. Hilfe" zněla zoufalá slova dcery. Z dosud nezjištěných důvodů se cizinec jen smál a smál a odešel neznámo kam. Jak vysvětlit nepochopitelnou záhadu velkých děr ve svahu směrem dolů do bezpečí nížin? Je snad nějaká spojitost s dírami v upraveném svahu a velikosti lyžařské boty naší hrdinky??? Je snad možné připustit, že šla po svahu dolů pěšky a zádečkově, aby se pak radostně znovu vrátila vzhůru pro zapomenutou hůlku??? Věřte - nevěřte - možné je naprosto všechno.
Než jsme se nadály a byly schopny vstřebat tento napínavý příběh projížděly jsme přes Horní-Prostřední-Dolní Bečvu a kochaly se pohledem na vzdálenou budovu našeho hotelu. Maminka jemně pravila - "tak tam v dáli, děvčata - dnes budeme spát. Vidíte ten kouzelný červený baráček?" No, kdo by neviděl? Kdo by se netěšil? Kdo by ho snad byl schopen přehlédnout??

V pohodovém duchu blížily jsme se k parkovišti v Rožnově. S vidinou blížícího se obědu ani jsme si nevšimly, že vjíždíme na parkoviště pro autobusy. S vidinou blížícího se obědu ani jsme si nevšimly dvou červených zákazových značek. Plynně projely jsme na parkoviště osobních vozů a s klidem anglického lorda vystoupily ven. Pravda, parkoviště bylo od slibovaného Grill baru poněkud vzdálené, ale když si to rozumně vysvětlíte touhou po procházce zasněženou krajinou, hned máte jasno.
Žaludky a chuťové buňky v pohotovosti. Diety uloženy v domácím trezoru. Nosní funkce v plné polní už zdáli cítily vůni grilu. Kroky se zrychlovaly. Steaky tančily radostně před očima.... schody jsme braly po dvou. Ta rána o zavřené dveře s cedulkou "dnes zavřeno" byla brutální. Cože??? Ptaly jsme se mlčky jedna druhé. Ale ženy jsou tvrdé. Nebojí se nových výzev. Prošly jsme náměstí a zjistily, že pravděpodobně probíhá nějaký rožnovský státní svátek a zavřeno mají i v dalších a dalších lokálech. Nicméně, nás nic nezastavilo a nakonec jsme usídlily v otevřeném podniku, kde naplnily jsme si bříška. Pravda, místní obsluhující zkoušela na nás nemístné čísla při placení. Ale přeci jen ještě umíme počítat... Zamávaly jsme ji stravenkou a pokračovaly dál ve své spanilé jízdě.
Naprosto spokojené, najezené, napité nasedly jsme do svého přibližovadla. "Tak jedem" zavelela teta jednička a rozjela se. "Dívejte se vpravo a řekněte, ať vím, kde odbočit". "To nebude žádný problém" s klidem pronesla maminka a zaměřily jsme všechny své oči na pravobok.
Vyjely jsme z Rožnova, projely Bečvu Dolní - Prostřední - Horní.....
"Holky, já nevím.... nemělo už to tady někde být?"
"Já nevím, teto, ale ještě chvíli a budeme na přehradě."
"To nevadí, tak já to tady otočím a jedeme zpátky."

Bečva Horní - Prostřední - Dolní ....
"Ty jo, to není možné. Vždyť ještě před chvíli tady ten baráček stal. Víte který? Ten červený. Malý. Milý. Náš."
"No jasně, že víme."
"Zapni navigačku"
"Nebudu zapínat navigačku. Přece se nemůže barák ztratit."
"Zavolám manželovi."
"Opovaž se, víš jakou by měl radost."
"Přece nejsme blbé."
"No to je přece jasné, že nejsme blbé. Vždyť ten barák tady stál."
"Dobře, není problém. Já to tedy otočím."
Bečva Dolní - Prostřední - Horní.....

"Holky, pilot už začíná být nervózní..."
"Vůbec nejsem nervózní. Jen Vám říkám, otočím už n-a-p-o-s-l-e-d-y."
"Dívejte se pořádně do boku. Já se musím dívat dopředu."
"To je přece jasné....

Bečva Horní - Prostřední - Dolní....
"Musíme se někoho zeptat."
"Dobrý nápad."
"Což takhle na pumpě?"
"Je na druhé straně."
"Což takhle nějakého domorodce?"
"Nikdo nejde."
"Jedeme do hospody."
"Myslíš tu hospodu tam nahoře?"
"No, kde jinde.

Bečva Dolní - Prostřední - Horní....

"Jdi se zeptat do hospody, ty máš vyřídilku."
"Vyřídilku mám, orientaci nikoliv. Umím se zeptat, neumím pochopit."
"Teto, neboj, jdu s Tebou...."

"Dobrý den, muži číšný, nezlobte se, že otravujeme ... hotel Sport Art.... kudy tudy do Bavorova????"
"Jó, tak to musíte ještě dál."
"Dál? Kde dál? Nahoru, dolů, doprostřed?"
"No - dál...."
"Jako směr Rožnov?"
"Samozřejmě, směr Rožnov. Dojedete na křižovatku - odbočka vlevo na Soláň - možná je tam napsáno Velké Karlovice.
"To NELZE minout…" pronesl ten naivní muž.
S úsměvem profesionálních cestovatelek jdeme do auta zachránit zbytek osazenstva.
"Tak jedem, holky. Je to úplně jasné. Pořád rovně a doleva. To NELZE minout...." pronášíme v záchvatech smíchu.
Pro Vás všechny…. Úplně jednoduché - to NELZE minout - doleva, pak doprava a jste na místě. Potlesk jako v letadle. Ufff… to je paráda. Nic není problém.
Všechny víme, že cestou je hospoda Valaška, Zavadilka, prodejna COOP, hasičská zbrojnice, hasičský dům - pěkné je to tady na té Bečvě. Trošku se bojíme, abychom neplatily "vzdušné" vícenásobně, protože ten několikaterý projezd horskou oblastí taky není zadarmo…..
Přivítala nás milá paní recepční. Dala ubytovací karty a popřála pěkný pobyt.
Kde strčit kartu, když chybí dírka? Zkoušely jsme všechno. Možné i nemožné.
"Tak to je super. Našly jsme hotel a nedostaneme se na pokoj. Rozsvíť světlo, ať na to pořádně vidíme."
"Jak rozsvíť? Vždyť to nefunguje. Nic se neděje. Dívej…"
"Třeba je to na kartu. Zkus přiložit a bude světlo…"
Světlo nebylo. Otevřel se pokoj….. jupííííí - byly jsme doma.
Odložily jsme zavazadla. Uložily víno do lednice. Přezuly se. Daly si báječný zákusek a kávu.
"Jakou kávu mohu nabídnout?" zněla nevinná otázka obsluhy.
"My si dáme kafe lungo. A ty, dcerko?"
"Dám si Le kafé….."
"Omlouvám se, ale …Lé kafé tady nemáme. To neznáme…."
"Jejda… Lé kafé - pizzerie v mé domovině… chybička se vloudí…. Tak tedy kafe Latte…"
"No to už je lepší, můžeme sloužit…"
Stresy vykonaly své. Pokoje jasně rozdělené. Maminka a dcera - 2D (rozuměj dvě dost dobré). Tety pokoj 2E (rozuměj 2x elita). Na elitním pokoji vytvořily jsme si malý vinný sklípek. "tak na krásný pobyt, děvčata. Na nás" - sklo ťuklo o sklo.
"Zkusme zapnout nějakou kulisu. Třeba televizi."
"Dej tam očko gold"
"To tady nemají."
"To nevadí, tak tam dej očko gold…."

No nic. Přechod je fakt hnusný.
Jdeme do wellness. "Který chceš župan?"
"To je jedno."
"To není jedno. Jsi žena nebo chlap?"
"Jasně, že žena."
"OK, tady máš růžový. Pro dnešek jsem chlap já"…. Slyším ještě a dívám se, jak elegantně si obléká modrý župánek…
K dokreslení neuvěřitelné atmosféry staví se v horkostí lázní na stůl láhev šampusu. Nádherně vybublané, okoupané, vysauněné a báječné naladěné jdeme na večeři. Po ní nás čeká pan masér. Odvažuji se jít jako první. Vycházím ven. "Jaké to bylo?" Kroutím očima…. za mě šest z deseti… zůstala jsem v riflích, dýchala z posledních sil do neprodyšného prostěradla, šílela z hlasitého komerčního rádia a marně vyhlížela podepření nohou a duše - empatie na nule. "Děkuji Vám, na shledanou". Vlastně "sbohem" slušelo by se říci.
Děvčata byly spokojené. Jedna pochválená za malé tělíčko, druhá za neuvěřitelnou vizáž babičky, třetí vyzvěděla z maséra celý životní příběh. Nu holt, my dva jsme si energeticky nesedli. To se stává. Na druhý den všechny děvčata cítily se po masáži jako znovuzrozené, jen já jako voják vracející se z bojiště. Pomsta byla sladká.
Po večeři večírek u tří "bábinek" a jedné "holčinky-maminky". Nikdo nedíval se na hodinky. Padaly příběhy hříchů alkoholem počínaje a milostnými dobrodružstvími konče. V jedenáct už jsme jedna přes druhou poučovaly, kdo je nejlepší milenec….
"Býk, jasně býk...."
…."štír taky není špatný….
"Holky, víte úplné kulové. Nejlepší je rak. Rak a Vodnář. To si pište. Nebo vyzkoušejte příště. O tom vůbec není pochyb." Okouzlená svými vzpomínkami dívala jsem se do plápolajících plamínku čajových svíček, které jsem romanticky přivezla s sebou.
"Jdeme spát" zavelela unaveně maminka a zamířila s dcerkou do svého 2D. "A nezapomeňte zhasnout svíčky, ať nemusíme volat hasiče."
"Když hasiče, tak s hadicí. A pořádnou" řehtala se osádka elity a ulehala ke spánku.
Elita vydrží hodně. Pusu jsme nezavřely do 01.30. Pak padla únava i na nás. V 04.38 probudily mě zoufalé zvuky spolunocležnice. A sakra, má noční můry. Rozhodla jsem se ji zachránit. "Pšššt, to je dobré, to je jen zlý sen." S trhnutím se probudila…. "ty jo, to byl hnusný sen. Pořád se bavíme o těch znameních a nakonec se mi zdá o černém býku s černými rohami…. Fujjj….."
"Nic se neděje. Spinkáme."
"Drrrrrrrrrrrrrrrnnnnnn…… sakra sakra, ve vinném opojení nenašla jsem ty správné číslice na nachystání budíku. V 6.30 se omlouvám…. Promiň, fakt blbě vidím, příště si beru jednolůžkový pokoj…. Tak tedy ještě jednou pokračujeme a spinkáme."
V 8.00 bušení na dveře. Dost dobrá 2D už má hlad a bere nás sebou. Miluji švédské snídaně. Miluji výběr jídla a nápojů. Většinou chci vše. Trošku mi zapomněli říct, jak se obsluhuje čepovací přístroj. Výsledek je málo vody ve velké sklenici. Nevadí. Pionýři mohou dvakrát. Nenápadně číhám, až se některá zvedne a půjde si něco načepovat. Má chvíle přišla. Zkušeně vybíráme z pravé strany nabídky….. v angličtině to zní moc pěkně a my si volně překládáme. Do té doby než zjistíme, že vlevo je to česky.
Krásná a pohodová cesta zpět. Pro dotažení dokonalosti holčičího dne nákupy v nákupním centru. Nová trička a kosmetika. Ještě pořád máme dietní program zavřený pod pokličkou. Báječné domácí knedlíky plněné uzeninou se špenátem nebo zelím.
Obdivně chválím pilotní tetičku - "jsem celá popletená, kde to vůbec jsem. Buď ráda, že jedeš s nepopletenou a nestarej se. Bezpečně míříme k domovu. Borec na konec - maminka, chystá se vyslovit svou poslední anglickou větu….
"Jééé, tady to znám" říkám, tady jsem jezdila do školy.
"Ty jsi chodila do """""busnikovky"""""
"Do ČEHO????" válím se smíchy po zemi auta…..
"No do busnikovky…. Tam to píšou to je jasné" neoblomně mě přesvědčuje….
"Co to proboha je, busnivka - to je něco mezi školou bláznů a buzíků…?"
"Psali to tam, teď už to tam není, no vážně… bussniss school

Zničeně vystupují z auta. Moje bránice je na pokraji zhroucení. Původně jsem chtěla žít do devadesáti jedna let. Po tomto víkendu chápu, že to musím dotáhnout do stovky. Takhle krásně si prodloužit smíchem život…..
Jste báječné všechny. Tradadadáá….. děkuji Vám a těším se na další nezapomenutelnou dámskou jízdu……
 

Ženám

Sobota v 7:19 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Nádherné ráno.

Probudila jsem se rychleji než můj budík. Pustila si hudební stanici a šla uvítat tancem nový den. Prvně rozcvičit hlavu, ramena, pánev, ruce, nohy. Pak v rytmu latinsko-amerických tónů radostně obejmout celý svůj život. Otevřít okno a nadýchat se únorového vzduchu.

Protančila jsem se až mezi kapky vody. Ve sprše bylo teplo, voňavo a útulno. Se šamponem ve vlasech smyla jsem i veškeré negace a dívala se, jak nenávratně mizí tam někde v odpadu. Zahalila se do osušky a nechala se hýčkat její hebkostí.

Vyžehlila jsem pár svých kousků a nechala se unášet jejich vůni a hladkou vyžehlenou plochou. Pozdravila jsem kytičky a umyla jim nožičky. Uzené tofu převalují si v ústech a zapíjím lahodným čajem. Opájím se novou vůni santalového dřeva v aroma lampě.

Pak se pomalu obleču a začnu balit. Za hodinu odjíždím na wellness víkend. Nechat se hýčkat.

Děkuji Ti životě, že jsem žena. Děkuji Ti živote, že jsem žena, která konečně otevřela oči.

Svatý Valentýn

14. února 2018 v 20:52 | Hanlen |  Rýmy
Krásný Valentýn.

Jsem těžce zařaditelná.
Sama sobě věrná.

Mezi vdanými jsem černá vrána.
Jsem totiž …. sama.

A ač já sama jsem máma
nesdílím jejich pocity a touhy být služkou na zavolání.
Tak tohle opravdu nepatří mezi má životní přání.
Ráda mám a vždy budu svého jediného syna.
Nerozmazluji a přece miluji ho. Nikdy už nebudu jiná.
Není důvod dělat službu medvědí.
A přesto jeho jsem přístav, jeho páteří.
Jedno je mi, zda tomu ostatní věří či nevěří.

Pak přijde den a já volám si se svými spolužáky.
No… někteří už v průseru jsou taky.
Vytahují jen své diagnózy a samé problémy.
Otravné chvíle se vším a se všemi.
A já radostně o radosti života s nimi se dělím.
Poslouchám příběhy protkané robotou a zelím.

Přesto … dávám si tu práci a čas,
aby každý přišel včas
na náš bláznivý a nádherný sraz.

V noci zdají se mi děsivé sny.
Přesto - baví mě kreslit vám slunečné dny.

Nebezpečná svou svobodou a svými názory.
Vždy všemu a všem jsem navzdory.

Jsem svá a s nikým hádat se mi nechce.

V partičce vdov a rozvedených jsem konkurence.
Směji se a je mi lehce.

Holky, klídek, nikoho nechci a nehledám.
Případné zájemce ráda nechám Vám.

Protože dnes už vím…. že co má přijít, to přijde.
K nám, lidem.

Lásku zatím rozdávám, tam kde potřebu mám.
A čím víc ji dávám, tím víc ji dostávám.

Na tričku muže tančí žena.
Nádherně je oblečená.
Nádherné souznění.
Mezi dechem lesa a mezi ní.
Skřítkové, víly a taky elfové.
Tohle je láska, pánové.

Já vím, a kdo má vědět také ví.
Jak ty tóny písní v duši zní.


Spojení - navždy sobě souznění.

Život mezi tím… nádherně mi plyne.
Krásný večer, svatý Valentýne.
 


Mé babičky a Paříž

12. února 2018 v 22:27 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Stojím na břehu a mé nohy objímá má milovaná voda. Mé milované moře. Stojím na hranici písčité pláže a vstupu do něj. Mé kotníky jsou svázány slanou stužkou. Má kolena pomalu klesají dolů a já celá nadmíru všemu vesmíru šťastná a živočišně živá klesám dolů a s pokorou a láskou nechávám se objímat přicházející vlnou…….

V ruce fotografie….. kočárek…. a kolem něho babičky - každá tak rozdílně jiné, každá tak naprosto stejná - moje. Tolik nenávistí, hádek, zloby - toť vše, co pamatuji si z té doby… A přitom tolik společného měly. Třeba mě. Procházím se mezi hřbitovními uličkami a říkám jim s úsměvem … "holky, co blázníte? Tady si tak ležíte… no, uznejte… stálo Vám to za to? Vždyť já Vás přeci miluji, obě dvě. A každá z Vás je ve mně. Nevěříte? No tak jen odsuňte ten obláček vpravo a jukněte dolů….. sedím si tady v mikině bábinky a tulím se k jejímu šátku. A přitom labužnicky na jazyku převalují rybí očka a v chodbě zkouším nové střevíčky… po kom to asi mám, Bety?"

Dívám se na fotky poslední doby. Celý život mám hrozně príma chlapy. A jsem na ně moc hodná. A díky té mé hodností se z těch príma chlapů stávají príma cvoci, Kteří si začínají myslet, že jejich ego převýší Eiffelovku v Paříži. A přes své ego, které jim dovolím v dobré víře zalévat a růst a nedovolím jim žádný půst… úplně zapomínají na to, že Paříž není o výšce rozhledny, není o nenávistí rasové rozdílnosti, není o rozpínavostí bohatství.

A tak tiše připomínám…. pánové… Paříž je Louvre, Paříž jsou nádherné zahrady, Paříž jsou hlavně romantická zákoutí s cudně svítícími lucerničkami. S nádherným uměním, s pohádkovým západem slunce, s těmi nejkouzelnějšími kavárničkami a s nejlepší kávou na světě. S nejlahodnějším vínem kutálejícím se na jazyku. Paříž je kolébkou umění, tichého pohlazení i nezřízené touhy. Paříž je ráj bohémů.

Muži - projdi se podzimní Paříži plné spadaného zlatého listí a objev poklad. Ten pak tiše a s pokorou polož k mým nohám. A já - pochopím, že přišla vzácná chvíle - otevřu vynikající ledové víno a velmi, velmi ráda si s Tebou připijí na život.

Kavárnička dříve narozených

11. února 2018 v 23:09 | Hanlen |  Rýmy

Přišlo trio príma holek.
Trošku odrostly z dob školek,
ale co na tom záleží.

Stála jsem a vítala je ve dveřích.

Donesly milé dárečky.
Od voňavky, vína až přes dečky.

Štěbetaly, bavily se, byl slyšet jejich smích.

Já byla jedním z dětí, které kdysi houpaly v náručích.

Každá jiná a přesto každá něčím krásná.
Jedna duší, druhá tváří, třetí peprnatým slovíčkem.
Tolik věcí, co šlo vyčíst. V oku, dole, pod víčkem.

Dávaly si kávičku a taky trochu šampička.
K tomu hrála nejedna známá písnička.

Věkem, i když sem tam přibudou malinkaté vrásky
nemění se radosti či starosti, ani vzpomínky na dávné lásky.

Chce to čas udělat si na setkávání.
Stačí poslouchat a ukrýt to pěkné ve svých dlaních.

A když obouvaly si své boty a chystaly se k odchodu
děkovala jsem za ten nápad, za tu náhodu.

I když špatně už chodí se jim do schodů.
vytvořit podařilo se príma pohodu.

Díky za návštěvu maminko a tetinko,
samozřejmě taky Vám, milá paní Kristýnko.

Kurz

10. února 2018 v 12:30 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Je tři hodiny ráno a já nemůžu spát. Přišlo to. Pozvání na kurz. Do Prahy. Jeden mám za sebou a moc se mi líbil. Vzpomínám ráda a často. Při odjezdu říkala jsem si, že snad někdy bych si ho ráda zopakovala. Datum nejistý. V nedohlednu.

Mezitím pořád čerpám z předešlého. Něco mě ale nutí jít dál, dál, dál - však znáte to známé pnutí a třepotání malých motýlích křídel v oblasti žaludku….

Nic nemusím. Rozhodnutí je čistě na mě. Ale něco mě tam táhne jako magnet a já těžce odolávám. V praxi to vypadá tak, že již dvě hodiny sedím u otevřeného notebooku, "jako" hledám ubytování, vlakové spojení a formulář Přihlášky. Neuvěřitelné. Našla jsem i blízký penzion. Tak třeba tam budou mít obsazeno, když ráno zavolám. Moje "jako" si v hlavě pomalu tvoří domácí úkoly. Moje "jako" myšlenkově utíká ke známé budově a známým tvářím. A taky k tvářím novým. Jsem nervózní, jen co to píšu. Tak dobře. Ještě se podívám do diáře na termín, zda ho již nemám obsazený jinou akcí. Prázdné políčka toho víkendu smějí se mi hlasitě do očí.

A stejně, nemám peníze, pomyslím si, když otevírám internetové bankovnictví. Představte si, jaká náhoda. Zrovna včera přišla výplata i s prémií. No jo, přeci jen počkám - ráno moudřejší večera. Jenže, copak je teď večer, když je 5.13 hod.? Jestlipak to moudro právě nenastalo?

Dobře, až bude opravdové ráno a ostatní normální lidé už nebudou spát, zavolám své kamarádce pro radu. Nahlas se smějí. Vzpomněla jsem si, jak před nedávnem chtěla jet do Prahy taky na nějaký svůj kurz a hádejte, který to je termín?

Oči se mi klíží únavou. Půjdu si lehnout a dospat noc. Jen si nejsem jistá, jestli z toho těšení vůbec usnu.

Je ráno, 10.30 hod. Zmateně se motám z postele. Ještě celá rozespalá volám velké "šéfové" kurzu. Jasně, místo je volné a ještě stihnu 20-ti % slevu. Bomba, takže cesta vlakem je zaplacená v rámci slevy. Penzion obsluhuje milý hlas. Jasně přijeďte. Potvrzení noclehu už svítí v mém mailu. V hlavě radost malého dítěte. V pondělí nesmím zapomenout koupit jízdenky na vlak.

Cestovní horečka přišla o měsíc dříve. Tak kdepak jsem schovala tu cestovní kabelu? :)

Vinyl

8. února 2018 v 22:24 | Hanlen |  Rýmy
Roste v Tobě, krásně zní.
Jako tóny svatební.

Jinak za střízlivá, jinak při opici.
Jednou za svitu slunce, jindy při vánicí.

Někdy vtíravá je jako uprchlíci.

Slyšíš ji, jak zvoní?
Jako když na mši svatou zvou tě zvony.

Veselá, skotačivá, smaže všechny stíny.
Smutná, konečná, když padne první hrouda hlíny.

Romantická, mámivá,
neodolatelná milenka vášnivá.

Statná, pevné tělo, chorálem se stává.
Prozářená žitím chutná jako čerstvá káva.


… zvuk, jako když oheň v krbu praská.
Kdopak je ta oslnivá kráska?

….zvuk, jako když v dáli někdo tleská….

"To jsem já, Tvá vinylová deska."

Hudba

8. února 2018 v 20:55 | Hanlen |  Povídky
Hudba

Lidé se rodí s různými talenty a dary. Jsou mezi námi mistři malíři, co mazlí se s plátnem a štětcem, jiní láskyplně hladí klávesy piána a vytvářejí nádherné skladby, druzí se zlatem v hrdle dělají nám radost každý den svým zpěvem. Někteří…. nu, co Vám budu povídat….

Laura procházela nemocničním parkem, když z otevřeného okna zaslechla tu nádhernou originální skladbu novorozeneckého pláče. S nostalgii se posadila na lavičku. S úsměvem vzpomínala, jak kdysi před léty stejně kouzelně skládal tóny svých prvních životních písní její syn.

Zavřela oči. Vůně rozkvetlých stromů ji něžně objala kolem ramen, zpěv ptáků vykouzlil mírumilovný pocit štěstí. Vzdálené tóny indiánských bubnů doléhající z nedalekého náměstí připomínaly ji tlukot srdcí. Usmála se pod svým imaginárním fousem. Hudba byla její přítel, bez kterého neuměla si představit život. A ona? Jakým přítelem byla ona pro Hudbu? Upřímně? Velmi špatným. Její nakreslený houslový klíč připomínal spíše zavináč-cz, její hudební stupnice byla natolik originální, že při zpěvu velmi úspěšně ze známých písní tvořila neznámé a zatím nikdy neobjevené skladby. A když opravdu chtěla někoho vystrašit, stačila jednoduchá věta … "chceš zazpívat?". Vyděšené pohledy, vlasy hrůzou postavené jako obilí a špunty v uších jasně svědčily o tom, že tito lidé již její zpěv alespoň jednou zaslechli. Její zpívající hlas dokázal spolehlivě odradit i případné nápadníky. Upřímně, nedivila by se, kdyby to byl i důvod k vydědění. A přesto, ve chvílích samoty zpívala srdečně ráda. Vodní kapky její sprchy by mohly vyprávět. I interiér jejího vozu již něco zažil, když bez hanby snažila se překřičet lahodné hlasy známých interpretů linoucí se z puštěného CD.

Nebudete tomu věřit, ale tato zpěvem a hudebním nadáním naprosto nepolíbená žena chodila za doby své povinné školní docházky do sborového zpěvu. Jak se toto mohlo stát, ptáte se? Jednoduše. Paní učitelka potřebovala do sboru dívku, která hezky zpívala. Jenže tohle zpívající děvče bylo dobrou Lauřinou kamarádkou a odmítalo chodit do zpěvu bez ní. Paní učitelka tedy porušila veškeré pedagogické nařízení té doby a obě děvčata jako jeden muž pěly po svém boku. Jedna z nich opravdu zpívala, druhá se stala naprosto nepřekonatelná v playbacku. Účel světí prostředky. Laura si mlsně olízla rty při vzpomínce na ty vynikající chlebíčky a zákusky, které vždy po zásluze dostaly po vystoupení.

Jako opravdový přítel ji Hudba přinášela neuvěřitelné zážitky. Když na zábavě s tajemným mužem tančila první tanec a u toho si spolu s Haničkou Písničkou tiše zpívala "Ta pusa je tvá". Následovala další …. "Proč nejsi větší" a ona se neuměla ubránit veselému smíchu, když s hlavou zakloněnou až ke hvězdám dívala se tomu dvoumetrovému chlapovi do očí. Na povrch vytanuly ji vzpomínky na lázeňské tanečky, kde při prvních tónech pacienti odhazovali své francouzské hole a vrhali se do víru tance. Báječné tóny stmelily kolektiv natolik, že žádná z žen se ani neurazila, když na závěr zpíval celý darkovský ansámbl jako o život "Jestesz szalóna"…..

Vzpomněla si, jak naivně tvrdila, že nikdy by nešla na operu. Nabucco. Ještě dnes, i po těch létech má mrazení z té krásy po celém těle. I přesto, že není homosexuální, Paní Hudbu nepokrytě zbožňuje. Při jejich tónech se směje i pláče, tančí jako o život i choulí se jako zraněné zvíře. Během dne vytváří si svou soukromou diskotéku a ke spánku meditační relaxační tóny dávají jí pusu na dobrou noc. Koupila si televizi. Nu, televizi. Jediná ohmataná tlačítka jsou dvojka a devítka. Kanál 29. Óčko Gold. Nekupte si rádio za 15 tisíc.
Hudební dáma nemá šanci být nikdy sama. Laura už má vymyšleno, že i Tomáše Kluse Cesta jednou vyprovodit mohla by ji i na její cestě za světlem. Ale kde je do devadesáti?? Třeba ten výběr ještě někdy změní.

Laura se protáhla.

Na kolečkových bruslích projela kolem děvčata s walkmanem na uších, kousek vedle na "U" rampě mladí skejťáci kývali rytmicky hlavami se sluchátky. Byla ráda, že není jediný závislák.

Pomalu se zvedla a vydala se zpátky domů. Něco pěkného si pustit - k tanci i poslechu - jak hlásal čerstvě vylepený plakát na sloupu veřejného osvětlení.

Při východu z parku minula se s babičkou a dědečkem držících se za ruce. Láska. Pokora. Porozumění. Souznění. Tyhle tóny v duši poslouchala ze všeho nejraději.




Tajemství dárku

2. února 2018 v 23:18 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Je krásné dostávat dárky, Ale je krásné dárky rovněž dávat. Dávat dárky, mojí milí, je velmi těžké. Není to totiž vůbec otázka peněz. Možná, není to ani otázka vkusu. Ale zkuste dát takový dárek, aby nejen udělal radost obdarovanému a navíc radost zůstala i v nás, obdarovatelích.

Najít něco osobního, kreativního, překvapivého, krásného, originálního. Vím, vím. Jsou báječné dárky ve tvaru ponožek, báječných nožů, vynikajících hrnců, exkluzivní dovolené, klíčků od nového vozu. Tak nějak ztracím se v tom. Tedy, rozumějte. Nezatracuji, neodsuzuji, dokonce Vám všem, kterým to opravdu udělá radost to z celého srdce přeji.

Je to zvláštní, ale dlouho jsem ještě neuměla dárky přijímat. I tomuto se člověk musí učit.

Když to píši, naskakují mi v hlavě veselé příběhy mých dárků. Jsem člověk citlivý, romantický, srdečný. Milující umění, oslavující život, vyznávající lásku v každé jeho podobě. Zodpovědný, ale přitom .... něžný, bláznivý, všeobjímající. Křehký. Jsem žena.

Dostala jsem křiklavě rudou rtěnku. Tlakový hrnec. Rolák. Strojek na maso. Chcete slyšet něco šíleného? Ano.... dostala jsem RAID. Raid proti hmyzu. To asi, aby mě neopíchal ani komár .....legrace-rotace-stagnace.

A tak se obdarovávám radostně sama. Ráno vstávám s úsměvem, vítám slunce a nový den. Pouštím si hudbu, kterou miluji a tancuji. V zrcadle se pozdravím a přeji si dobrý den. Protože dnes už vím, že si ho zasloužím.
Kupuji si kytky. No a co, že jsou z Lidlu? Jsou kouzelné, voňavé a patří ke mě.
Daruji si úsměv. Svobodu. Dýchání do dlaní. Bože, to je dárkůůůůůůůůůů............

Čím jsem starší, hrozně ráda dárky dávám. Pravda, někdy i ty praktické. Nejraději však dávám takové, které jen hladí. Hladivé dárky jsou ze všeho nejlepší.

A tak... objednala jsem si "překvapení". _Překvapení" pro vzácného člověka. "Překvapení" od vzácného člověka. Neuvěřitelné, kolik vzácných lidí ten nádherný dárek náhlé vidí.

Zatím je to "kouzelné" připraveno k předání. Čekání.

Zároveň s sebou přineslo spoustů nových darů. Darů překvapení a poznávání.
Nemohu napsat více, protože...je to přeci "tajemný" dárek.

Dívám se na něho a usmívám se.
Vzdávám hold, paní Kráse.

Tak krásnou dobrou noc, vy zvědavci..... :)

Sen

28. ledna 2018 v 6:56 | Hanlen |  Rýmy

SEN - Skvělý emoční nápad.

I tak dal by se chápat.
Svůj sen vždy nes si sebou.
I přesto, že občas ruce Tě zebou
Měj pevně ukrytý ho ve svých dlaních.

Jednou, on odvděčí se Ti v Tvých splněných přáních.

Může mít různou podobu, velikost i tvar.
Ty jen chraň ho a nedovol, ať potká ho zmar.

U jednoho vypadá jako dům, auto, zlaté nitě,
U druhého říká se mu "narozené dítě".

Někdo touží po dálkách a poznání,
Jiný do kostela jde si pro pokání.

Sen. Poznáš ho, když máš ho po svém boku.
Na tváří šťastný úsměv a jiskry ve Tvém oku.

Kam dál