Na startovní čáře

10. července 2018 v 22:48 | Hanlen |  Rýmy
Říkal jsi mi "oříšku".
Mou nahou duši halil jsi do kožíšku.

Říkal jsi mi "studánko stříbrná". Já Ti věřila.
I přesto, že nikdy jsem z té křišťálové vody nepila.

Přesto byla jsem naprosto opilá.

Láskou, důvěrou. Tím, jak citoval jsi Malého prince.
Zapomněla jsem úplně, že dvě strany má každá mince.

Spolu šlapali jsme na nejvyšší pohoří.
Mount Everest na dosah dlaně se zdál.
Pak stalo se, v co nikdo nevěřil. Chvíle, kdy i voda zahoří.
Shodil jsi ze skály mě dolů, na vrcholu náhle stál jsi sám.

Ten pád bolel k zešílení.
Tak dávno je to, že už snad ani pravda to není.
A přesto, v duši a na srdci zůstává prázdnota, tma a kapka krve.
Mnohem více později, než prve.

To vše stalo se před devíti léty. Život bláznivě běží dál.
Teď nastal čas ukončit ten šílený devítiletý běh.
Od zítřka opět stojím na jedničce. Na startovní čáře. Není nikdo, kdo by se bál.
Není důvod se vracet ani předbíhat. Zmizel spěch.

Jsem stejná. A přesto spurná.
Věřím, že čeká na mě Annapurna.

Vyrážím vpřed s batohem naději na zádech.
 

Vše nejlepší, Hanlen

10. července 2018 v 18:57 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Sakra den ten dnešní. Naprosto šílený. Neuvěřitelný. Krásný i škaredý. Jako by se něco v mém životě mělo změnit. Vlastně ne něco, ale všechno.
Jestli jsem kdy zažívala nejkratší houpačku, tak asi dnes. A to ještě do půlnoci je pěkně daleko.

Od rána neskutečně. Jeden z nejkrásnějších východů slunce mě vítalo a já byla v euforii a naprosto spokojená a šťastná. Veselá a svá. Pak báječné telefonáty. Hezká přání. Mezitím lékařské vyšetření. Pak zvláštní den i v práci. Návštěva kavárny. Velký pohár plný sladkostí, jako bych tušila, že potřebuji sladké, abych byla schopná spolknout hořké.

Naprosté extrémy v pracovní, finanční, osobní, zdravotní, milostné rovině. Život si dnes dal pěkně velkou práci. Od minus deseti do deseti stupňů ke zlaté a zase zpět. Dnes tobogán. Jsem rozesmátá, uplakaná, otlučená, pohlazená. A upřímně, z toho všeho pěkně unavená.

Opět. Jako obvyklé se stává, že Ti nejcizejší tě hladí a nejbližší profláknou. Samozřejmě, že ne všichni. I mezi těmi blízkými jsou báječné dušičky, viď mami?

Ani se mi nechce věřit, že i dnešní den má vážně jen 24 hodin. Opravdu? Netočím se na tom řetízkovém kolotoči už alespoň týden??? Dnešní den je jednoduše bipolární.

Dnešní den patří mezi ty ovlivnitelné. Dnešní den je velmi zvláštní. Velmi výjimečný. Děkuji Vám všem, těm objímajícím i těm fackujícím. Protože věřte, že z dnešního dne vyjdu jako vítěz. K narozeninám se přeje vše nejlepší. A co je lepšího než vítězství? Rozbaluji si ty zvláštní dárky. Mám přece narozeniny. Takže, vše nejlepší, Hanlen.



Prý se tomu říká láska

8. července 2018 v 20:56 | Hanlen |  Rýmy
…… prý se tomu říká láska …..

Kolik mužů jsem v životě milovala?
Krčím se.
Jsem tak malá…..

Dědové.
Strejdové.
Bratranci.
Milenci.
Táta.
Bože, jak ten život bláznivě chvátá.
Ex. Láska i běs.
Skvělý sex.
Syn.
Ten nejkrásnější cit.
Když dítě máš, rozprostírá se Tvém žití klid.

Pár báječných spiklenců.
Pár zbytečných milenců.

Dívám se do svých očí.
Svět nadále naštěstí se točí.

Dívám se do studny upřímností, pravdy, své duše.
Nelíbí se mi vše, nebudu Vám lhát.
A přesto. Mé srdce, více než kdykoliv dříve laskavě mi tluče.
Není čeho se bát.

Řeknu Vám tajemství malé vzrůstem a přitom velké silou ženy.
Řeknu Vám, jak cítím se dnes a snad i zítra.
Řeknu Vám, že jen uvnitř v nás ty největší poklady jsou uloženy.
Přeji nám všem ty nejkrásnější jitra.
 


FB přátelství

6. července 2018 v 22:43 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Tak jsem na facebooku.

Jsem tichý, něžný rebel.

Trvalo mi to devět let, devět měsíců a devět dní než jsem řekla ano. Porod v přímém přenosu. Ted se mě ten bláznivý systém ptá, jak se cítím a co se mi honí hlavou…..

Nu, cítím se fakt skvělé a hlavou se mi konečně po pěkně dlouhé době nehoní nic. Mám pusto, prázdno, klidno a pohodově. Nevím, jestli to FB bude připadat dost nebo málo, ale pro mě je to tak akorát.

Strašně ráda si přidávám do přátel známé tváře, jen mě trochu vadí ten název "přátele". Sakra, sakra, přátel má člověk jako šafránu. Jednoho, dva, tři….. a ne 159, 354….Nevadí mi to a jsem ráda, že si ty známé lidičky přidávám k sobě jako kuličky, ale "přátelé milí, postůjte chvíle, a řekněte sami..? Nemohla by se ta prazvláštní kategorie jmenovat jinak? Třeba "koho znám" nebo "známý" nebo "už jsme se potkali"…. Nebo vlastně jakkoliv. Ale přátele, žádat o přátelství? No uznejte, nejde Vám to proti srsti?? Ale FB nedává jinou možnost výběru… takže pokud chci být s Vámi, které mám ráda, znám Vás, něco jsem s Vámi zažila, protnuli jsme své životy, v tu ránu jsme přátele na život i na smrt… Wau, rudý bratr Winnetou by se fakt divil….

Takže moji milí FB "přátele" vážím si, že jste klikli "ano". Mám Vás moc ráda, jen chci, aby jste si občas poslechli nádhernou retro píseň a zamysleli se nad slovem přátelství. Ta píseň se jmenuje Přátelství a zpívá ji Petr Rezek…. "přátelství je někdy víc než láska….."



Dotek

5. července 2018 v 0:55 | Hanlen |  Rýmy
Blankytně modré oči,
které slibují i prosí

rámované vějířem vrásek.

Zpoza obou stran postranice.
Kdo z nás ví, co málo je a co více?

Ukrutná bolest či síla minulých lásek?

Veselý úsměv, zubová absence.
Smutný vzkaz píše muž své bývalé milence.

Touha pohladit však zůstává ve vzduchu.

Oči bezelstně po okolí bloudí. Hledají.
Touhy i naděje v moři se koupají.

Dnes stačí jen… usmát se a vzít za ruku.

Zvláštní období

3. července 2018 v 19:27 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Mám zvláštní období.

Zdá se, že kruh se uzavírá a vše, co je potřeba končí. Nejenže bez mého přičínění, dokonce i bez mého souhlasu. Je to jako lusknutí prstů Mistra Beana - a náhle medvídek spí. Věci, slova, činy, lidé, vztahy a vše, co zdálo se být v mém životě neměnné mizí. Ještě zvláštnější je, že to, co zmizí, mi vůbec nechybí. Nemyslím to vůbec špatně. Jen konstatuji. A všemu a všem, co odešlo přeji z celého srdce jen to nejlepší. A hlavně lásku. Mnoho lásky.

Navíc je úplně neuvěřitelný způsob a rychlost mizení. Lidé, které jsem znala několik desítek let mi zmizeli ze života rychlosti blesku jedné věty či někdy jediného slova. Jsem snad v jiné dimenzi? Či jsou snad oni v jiné dimenzi? I kdepak. Všichni jsme přesně tam, kam patříme a kde je nám dobře.

Navíc mi přicházejí do života noví a noví lidé, nové situace, nové pocity, nové vjemy. Připadám si jako uprostřed nádherné bubliny. Vstup i výstup je možný. Připadám si jako na tobogánu. Stojím tam nahoře a přiznávám, že mám strach skočit. Ale na druhou stranu mě "rajcuje" ta představa, co mě čeká. Je to jednoduše výzva. Každý z nás má rád své jistoty. Ale copak existuje nějaká jistota? Život je změna. Život neustálé dýchá a hýbe se, pulsuje, plyne, postává, vyskakuje, propadá se, houpe se na vlně…… Jen my se občas (vždy) bojíme…

Strach je přirozený. Patří k nám. Je to takový ten samozvaný přítel-nepřítel, kterého nikdo nezval a on přesto, je s námi. Jenže nás svazuje. Vydírá. Ponižuje. Otřásá. A má pocit, že je král.

Král a královna jsme jen my sami. Jsme nádhernými vládci nad svými životy, svými přáními a svými nezkrotnými touhami.

Přeji všem lásku, zdraví a odvahu jako na raftech divoké řeky života sjíždět své každodenní sny a přání.




Východ nad Ruskamenem

30. června 2018 v 22:51 | Hanlen |  Rýmy
Horký den pomalu přechází do horké noci.
Léto přebírá vládu moci.

Den slunovratu ve své magické síle.

Měkkost těla, nad hlavou všechny hvězdy světa.
Ve světle luny vidět je pouze silueta.

Díváš se do oči mořské víle.

Je dvě hodiny ráno, neustláno.
Pomilována mořem čekám ráno.

Vítám úsvit tam nahoře, nad kamenem.

Koupu se v mořské soli, ve své nahotě smysluplně.
Paprsky hvězd houpou mě na své vlně.

Tak nádherný je východ slunce nad Ruskamenem.

Mořské přijetí

27. června 2018 v 22:42 | Hanlen |  Rýmy
Jako kouzelný vějíř třetího oka
derou se paprsky slunce i stínů.
Pod hlavou kameny, duše se kochá,
necítím bolest, necítím vinu.

Jen tiše ležím a s pokorou plynu.

Šustivé moře jako milenec tiše mi šeptá
záplavu slovíček plněných solí.
Tiše ležím a s pokorou plynu.
Srdce je něžné, duše se hojí.

Mezi vlnami najednou jako fata morgana
zjevuje se mi cesta.
Ta cesta náhle je záchranná vesta.
Jen nádech a hned zase mizí.

Duše, co zde setkají se spolu
už nikdy nebudou si cizí.

Slunce Tě zahřívá jak náruč mazlivá.

Racek do okolí křičí, co při letu kde viděl.
Hory zpovzdálí písně Ti zpívají.
Štěstíčka svého čerpáš svůj příděl.

Ladně jak baletka své kreace racek Ti předvádí.
Myšlenky beze slov mění své pořadí.

Jako tichošlápek skápla mi po tváří slza dojetí.
Díky Ti, moře, za Tvé přijetí.

Cesta za jógou

15. června 2018 v 10:13 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Ještě jsem se nestihla pořádně vzpamatovat z návratu z luxusního pobytu ve Frantovkách a už jsem zase v cuku letu na odjezdu. Čeká mě naprosto jiná cesta. Ve Frantovkách jednolůžkový pokoj sama se sebou, v Chorvatsku apartmán, kdo ví s kým.

Po domě lítám jako včelka Mája. Prý, že sbalit se k moři je jedna dvě. Tři trička, dvoje plavky, opalovací krém a jedeme. No jo, lehce se to řekne, těžce provede.
Nachystala jsem si dvě menší kabely a začala dělat hromádky. Sedací souprava se rázem změnila ve vzdušnou skříň s jednou velkou polici.
Což o to. Oblečení bylo docela rychle. Ale teď další - manikura, krémy na opalování, krémy po opalování, něco od bolesti hlavy, něco od případného průjmu, toaletní papír, škrabka na nohy, náramek na ruce, pouzdro na brýle a samozřejmě brýle…..

Čas zběsilé utíká a já koukám na tu spoušť. Jdu balit. Kabela je plná a já nevím proč, nejde zapnout. Ok. Vše zpátky. Přitahuji kufr. Karimatka dovnitř, deka ven. Klobouk pryč. Ve 23.30 jdu zcela vyčerpaná, ale spokojená spát.

Ranní budíček jasně předznamenal nádherný den. Vstávala jsem brzy, radostně, natěšená i potěšená. Vždyť přeci začíná dovolená.
Ještě poslední pračka s použitými osuškami a spodním prádlem, které už se vážně nevleze ani do kapsy.
Vynést koš s odpadky, zastavit vodu a samozřejmě vyjít pravou.
S veškerou slávou…

Jedu k moři. Ale to už Vám asi došlo. Jedu tam, nevím kam, jedu nevím, s kým a ani nevím, co mě čeká. Páni, to je dobrodružství jako za dob mládí. Jakožto samostatná jednotka vnutila jsem se do skupiny žen cvičících jógu. Jsem naprostý nováček, první cvik provedu až za hlasitého šplouchání vln a perlivého smíchu spolucvičitelek.

Budu bydlet nevím s kým. Dokonce ještě ani netuším, kdo bude můj spolusedící na dvousedadle. Nevím, kdo mi namaže záda. Ani kdo mi namaže chleba s máslem. Nevím nic. Sladká nevědomost. Jsem v klidu a dokonce se těším. Zbytečné věci do skříně zpátky věším a začínám se pomalu oblékat. Ještě kousek jídla na cestu nezapomenout připravené v lednici. To by vážně bylo na mrtvici. Pet láhev - minerálka Rajec. Nahoru dávám palec.

Šťastnou cestu, holka si přeji a doufám, že zítra radostně budu volat všem známým "Dobro došli na Jadran".

Svou klávesnici nechávám doma. Své myšlenky beru sebou. A taky průpisku a papír, A dobrou náladu. Co stihnu, zapíšu. Co nestihnu, tak si domyslím.

Na cestu se děvče dává,
Je čas vyrazit, marná sláva.
Zítra mě čeká pravá chorvatská káva.

Otevírá se přede mnou nová brána.
Přeji Vám krásná slunečná rána.

Bamberk

4. června 2018 v 10:25 | Hanlen |  Františkovy Lázně 2018
Děcka. Tak to je pecka. Dojela jsem do Německa.
Poprvé v životě. A to jsem se ani nemusela stydět. Znáte tu hlášku? Stydím se tak, že se asi propadnu až do Západního Německa? No a já beze studu se propadla, a přímo do skvostu kulturního dědictví UNESCO městečka Bamberk.

Začalo to nevinnou otázkou spolustolovnice, zda nechci na výlet. Podmínka uskutečnění bylo minimálně dvanáct účastníků. Pokud se nenaplní stav, tak se nikam nejede. Přemýšlela jsem jen chvíli a řekla si, kdy když ne teď? Kde, když ne Bamberk? A tak jsem zašla do VIP clubu s otázkou, zda je ještě volno?

"Zatím je 11 účastníků, pokud bude dvanáct, pojedeme" řekla ta informační žena a tím pádem zjistila, že jsem zachránila celý zájezd, neboť jsem v hodině dvanácté byla dvanáctou - a nebojím se říct - nejdůležitější - účastníci již výše zmiňovaného zájezdu.
"Tady mě máte, zapište si mě a můžeme v neděli vyrazit. Dvanáct účastníků zájezdu je připraveno poznat krásy a zákoutí německého skvostu."

Než se den se dnem sešel a proběhlo několik procedur blížilo se nedělní ráno. Den předtím jsem ještě zcela nezodpovědně protančila celou noc a tudíž mé nohy odmítaly ráno vstanou jako za mlada. Spíše jsem vypadla z postele a tiše si nadávala, že jsem se opět a zase opomněla podívat do rodného listu na své rodné číslo, především to první dvojčíslí. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. A tak jsem odvážně polepila své nohy náplastí proti puchýřům, namalovala si nový obličej, nasadila svůj úsměv a s celou lehkostí svého bytí vyrazila na vydatnou snídaní. Poté vyfasovala balíček na cestu a šla zabalit do svého příručního zavazadla doklady a finanční hotovost, měkké tuzemské koruny a tvrdou evropskou měnu v celé výši 20-ti eur. Na toaletu to snad postačí. Jinak problémy budou mít Němci jinačí.

Vycházíme z rodného hotelu, když se k nám připojila milá dáma.
"Jedete taky na výlet", optala jsem se.
"Taky, taky."
"Tak děvčata, máte občanky a eura" nic netuše pokládala jsem další maminkovské otázky.
"Na co eura?" zeptala se mě nová paní Vilma.
"Na toaletu."
"A proč bych měla používat na toaletu eura" zeptala se mě nevinně ta dobrá žena.
"A jak chcete v Německu jinak platit?"
"Cože???? My jedeme do Německa?" její zděšený výraz opravdu nebyl hraný.
"Pokud jedete s námi do Bamberku, tak jedeme do Německa" začala jsem se smát.
"Panebože, a já myslela, že jedeme do Vamberku, ale oni to jen špatně vyslovují. No tak to já se musím vrátit. Eura mám samozřejmě na pokoji."
Žena byla rychlá a než dorazil mistr šofér i se svým minibusem a zdatným průvodcem, byli jsme v kompletu a celá 14-ti členná parta mohla vyrazit.

Bamberk byl moc pěkný. Počasí kouzelné. Daly jsme si s novou paní nejen společné dvousedátko v autobuse, ale taky doporučenou specialitu - bamberskou plněnou cibuli a kouřové pivo. Moc dobré obojí. Někteří si nedali a o moc přišli. Mezi řeči jsme přišly nejen na to, že jsme ve stejném račím znamení, ale že už týden jsme sousedky a dělí nás od sebe jen tenká stěna.

"Mám pokoj vedle procedury. Bála jsem se, že mě to bude rušit, ale je to v pohodě. Jsem hned vedle parafínu."
"Moment, vedle parafínu jsem já."
"Jsem na 129."
"Já na 130."
Není ten kouzelný svět báječných náhod krásný?

Bamberk je pěkný a plný zajímavostí. Hned zkraje je socha velmi objemné ženy. Pohled na ní všechny přítomné dámy ukolébal v přesvědčení, že čas diet není až tak nutný a další báječný pohár se zmrzlinou není důvod v dalších lázeňských dnech odmítnout.

Došli jsme k vinotéce, kde jsme byli upozornění na zajímavou patentovanou láhev na kvalitní vína. Říká se jí "bock beutel". Takže už umím první dva slovíčka - bock - kozel, beutel - sáček, pytel. Láhev by měla připomínat "kozlova varlata" ze zadu, což mi hned zvedlo mou veselou náladu a rozvířilo neutuchající fantazii.

A jako by toho nebylo málo. Byl nám představen sloup, který kupodivu neroste do nebe, ale do země. To pro ochranu krční páteře, která by při pohledu vzhůru mohla utrpět. A tak místní génius zasadil sloup do země, přikryl zajímavým skleněným poklopem a zajistil si tím nesmrtelnost brouka bamberského. I po létech turisti stojí v kruhu a udiveně koukají na skleněnou desku a věří, že sloup směrem dolů tam opravdu je.

Také jsme prošli kolem desky plné ohnivých kruhů, která měla připomínat starodávné pálení čarodějnic. Pro jistotu jsem se na chvíli odmlčela, šla tiše po špičkách a maskovala se černými brýlemi, to aby mě nepoznali.

Zpáteční cesta proběhla v klidu. Všichni příjemně unavení pospávali a odvážlivci s cibuli a kouřovým pivem v bříšku hlídali své orgány, aby neprovedli nějakou společensky nevhodnou hloupost.

Auf wiedenseher, Bamberk. Neskrývala jsem dojetí. Loučíme se přátelský a děkujeme za přijetí.



Kam dál