Mé touhy

12. dubna 2018 v 9:23 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Každý z nás neustálé po něčem touží.

"Maruško, neříkej, že ty ne."
"Opravdu, ne, mám všechno."
"Mít všechno a po něčem toužit jsou dvě naprosto rozdílné věci."
"Ale já opravdu už nic nechci."
"Nechceš, ale toužíš."
"Myslíš?"
"Myslím. Já toužím nepřetržitě."

Mou první tužbou byl porod. Velmi záhy - už v sedmi prenatálních měsících jsem zjistila, že je to jediná možnost, jak se dostat, tam kde chci. Vůbec jsem netušila, co to slovo znamená, ale pudově cítila, že bych z toho malého, i když teplého a bezpečného prostoru ráda pryč. Dál do světa. Vrhám se bezhlavě po hlavě ven a své rodičce způsobuji první bolesti a tlaky, nejen na prsou. Najednou jsem tady.

Ovanul mě první vzduch, až jsem se úlekem rozbrečela. Ohlušila rána způsobená pádem mého otce a omráčil pot porodníka, který je rád, že je to za ním. Koneckonců, kámo, jsme na tom stejně. I já mám radost z prvního úspěchu.

Ten pomatený zdravotník zcela bez uzardění do éteru hlásí mou míru a váhu. "No dovolte, pane, jsem dáma, jakpak k tomu přijdu, aby celý sál věděl kolik vážím??"

Jako každé malé dítě toužím po matčiným prsu. Po tom, co z něj můžu vysát. Doslova a do písmene. Aniž by se mě kdokoliv ptal na můj názor, hodili mě do skleněné klece inkubátoru spolu s přítomností hadiček udržující mé malé štíhlé tělo v sytosti, teplotě a těšení se na opravdový domov.

Stávala jsem se čím dál náročnější. Víte jak to je, podáte prst a urvou vám celou ruku. Už ani mě nestačil prs, toužila jsem po mámě celé. Po její lásce, přítomností a péči. Toto období trvá dost dlouho. Většinou do vaši smrti. U některých mamánků řídících se heslem "dokud funí budu u ní" je to docela návykové a nebezpečnější pro jejich další vývoj než leckterá droga.

Vzhledem k mé nezávislosti, vymanila jsem se z rodného hnízda. Má touha po svatbě s šampiónem mého srdce byla vyslyšena. Netušila jsem tehdy, že šampiónů může být v životě ženy více. Radostně nadechla jsem své plíce a řekla to kouzlené slůvko "Ano". A bylo dokonáno. Toužebně jsem jako vlaštovka začala slepovat své vlastní hnízdo a chystala se vysedět mláďata. Nakonec podařil se husarský kousek. Tentokráte jsem to byla já, co tlačila jako o život (proč jako?). Tlačila jsem pro život a dostala ze sebe, to nejlepší co jsem mohla.

Svému dítěti jsem radostně nabízela nejen můj prs, ale také bezesné noci, hravé dny, veškerou lásku, radost, strachy a nervy. Záměrně nepíšu "pevné nervy" poněvadž jakmile vaše dítě dospěje do puberty, zjistí téměř každá matka, že žádné nervy nejsou dostatečně pevné a velmi často rupají.

I svému toužícímu muži jsem nabízela, co jen dům dal. Jídlo, pití, přikrývku hlavy i těla, domácí práce všeho druhu, legraci, hádky, pivo v akci a sebe. Stála jsem se multifunkční ženou - manželkou, milenkou, kamarádkou, kuchařkou, uklízečkou, stavebním dozorem i pomocným dělníkem, organizační a kulturní referentkou, správkyni bankovního účtu, zpovědnici a hlavní podezřelou v jeho žárlivých scénách. Po téměř dvaceti létech pohár mé trpělivosti přetekl, což dotvrzuje louže vody před okresním soudem.

Mé další tužby na sebe nenechaly dlouho čekat. Toužila jsem se stát platícím občanem a tak mi nezbývalo nic jiného než změnit práci. V té bývalé by mi číslo na výplatní pásce nestačilo pokryt ani náklady na bydlení. O jídle ani nemluvě. V létě snad uživil by nás les a sady, ale co bychom si počali s příchodem prvního sněhu, to opravdu nevím.

Toužila jsem přežít pubertu mého syna. Pevně jsou doufala, že přijde čas, kdy oba ve zdraví a bez úhony vyjdeme z toho hnusného snu a společně se tomu zasmějeme. Neuběhlo ani deset let a my se opravdu královsky bavíme o zážitcích, které mému synovi přinesly neustálé protáčení oči jako Hurvínkovi, syčení "tssss" jako nebezpečnému plazi a mě první bolesti na hrudi.

V té době toužila jsem po novém, perspektivním muži. Měl být vysoký, štíhlý, sympatický, empatický, inteligentní, romantický, pracující i pracovitý, nekuřák, báječný společník i milenec, nesobecký, nežárlivý, solventní, gentlemanský, milující. Prostě takový normální obyčejný chlap. Halóoooo, halóoooooo…. Probuďte mě.

Probudili mě samotní účastníci mých výběrových řízení. Pravda, někdy to probuzení bylo hodně prudké. Rozsvítily se reflektory, bouchaly dělbuchy a třásla se zem, to vše jen proto, abych se konečně probudila z toho růžového snu. Trvalo to pár let. Dobře, kápnu božskou. Trvalo to desetiletku. Konečně jsem probuzená, oči i uši dokořán a růžové brýle bezpečně uschované na dně mého soukromého archivu.

Na místo toho mám brýle dioptrické - to abych lépe viděla. Více poslouchám, to abych lépe slyšela. A více vrčím, to proto, že jsem pes. Alespoň podle čínského horoskopu.

Stojím mezi bílými pruhy a nevěřícně koukám kolem sebe. Tak tohle je ten přechod. Ani nevím, kdy jsem k němu došla. Život mi přináší další dary a výhody.

Možnosti jak ušetřit je náhle více. V mém nákupním košíku nenajdete vložky ani hrubé ponožky. Nebojím se potratů ani zimy. V lékárně na místo antikoncepce požadují lubrikační gel. "Ty a já" opravdu není název nové písně. Je mi čím dál tepleji a já si to užívám. Nemusím na dovolenou pod egyptské slunce. Je mi horko a navíc zadarmo. V masně jsem nebyla pěkně dlouho a vyhýbám se opuštěným králíkárnám. Obávám se, aby mě do některé z nich nezavřeli vzhledem k množství zeleniny, které chroupu každý den. K veselé opici mi stačí mnohem méně alkoholu než v minulosti a mnohem více spánku následující den.

Mé sportovní výkony již taky nejsou co bývaly. Přesto pořád toužím. Při jízdě na kole už nejde o sto ujetých kilometrů denně, ale o zvládnutí kola na ergometrii. Má dětská touha po kurzech latinsko-amerických tanců je ukojená jedním až dvěma rychlejšími tanci u domácí televize. Můj zrychlený dech z posledních sil píská konec kurzu. Naposledy, když zaslechla jsem pozvání na lyže - přitulila jsem se … slyšela jsem totiž - zda chci jít blíže.

Moc se mi líbí ten můj svět a mé touhy.

"Ty jsi ale kecka" směje se Maruška. A v očích ji svítí toužebné jiskřičky do dalších dnů.


 

Proutek

9. dubna 2018 v 0:19 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
"Mě asi šlehne, tak to mám za to, že jsem na Tebe tak hodná. Starám se, bojím se, dělám první poslední."

Při slovech první poslední se stejnou údernosti třískám vlastními rukama vlastní dítě. Taky ještě aby to bylo jinak. Že bych vlastními rukama bila cizí dítě nebo nedej Bože, cizí ruce tloukli mé dítě. Kdepak, své děti si zmlátím sama. Jsem dost samostatná ženská. Malá vzrůstem, který se mění přímo úměrně síle mého vzteku. Momentálně už mám skoro dva metry. Mohla bych reprezentovat Českou republiku ve volejbalu. Nebo v boxu. Sakra. Matky samoživitelky by měly být zákonem chráněny jako pandy. A měli by mít víc dovolené, víc lázní a více nervů.

Páteční řinčení mobilu nic nenasvědčovalo tomu, že budu mít adrenalinový víkend. Cizí číslo. "Prosím" štěkla jsem do sluchátka připravená bleskurychle odmítnout lákavé nabídky dodavatelů plynů, vody, elektřiny či jiné psiny. "Děkuji, nic nechci, všechno mám, měnit nic nehodlám" moje naučená fráze už visela v éteru až jsem málem přeslechla jméno ředitele školy, kterou navštěvuje můj pubertální syn. Tedy, abych byla přesnější - kterou by měl navštěvovat můj syn. A to byl ten důvod telefonního hovoru. Měl, ale nečiní tak. A ti předobří profesoři tak neměli tu čest vidět na vlastní oči mé dítě již více než týden.

"Jak nechodí?" ptala jsem se naivně a dívala se na ten Bellův přístroj, jako bych snad od něj očekávala nějakou odpověď.
"Nerozčilujte se, paní Proutková. Určitě najdeme nějaké řešení. Zastavte se v pondělí za mnou do školy" jako v mrákotách jsem ještě slyšela ředitelův hlas. "Pěkný víkend" dodal ještě provokatér jeden a rychle zavěsil. Měl štěstí. Byla jsem jak pes Baskervillský a od pusy mi šla vzteky pěna i pára zároveň.
"Zastavte se, zastavte se" bručela jsem si pro sebe, když jsem šla domů. No pokud se mi do té doby nezastaví srdce, tak se řediteli zastavím. Ale první zástavka, věhlasný pedagogu bude v pokoji mého dorostence. Protože, jak praví přísloví "ohýbej proutek dokud je mladý". Jdu podle lidových pranostik ohnout svého rodného Proutka. Proutka Michala, ještě donedávna docházejícího studenta střední školy.

Úplně jsem zapomněla, že dveře mají kliku a málem jsem vešla do inkriminované místnosti nejapně zvané dětský pokoj málem přes zeď.
"Nemáš mi co říct?" můj výhružný hlas by mohl skály lámat.
"A co?" odpovědělo moje dítě a tvářilo se, že vůbec nechápe o co jako go…

"A co?" šla jsem do vrtule. "Jako to, že pololetí končí červnem, nikoli dubnem. Třeba to, že i přesto, že je apríl, tak se ho nezkoušej dělat ze své matky. Třeba to, že nestuduješ v Plzni a nevím nic o tom, že by jsi měl individuální zkrácený studijní plán."
"Jsi dobrá mami, vidím, že máš smysl pro humor" řeklo to pubertální stvoření, které sedělo v křesle mého malého roztomilého chlapečka.
"Už jsi slyšel, že i humor může být životu nebezpečný???" a pak následovalo to, čím začíná má povídka. Z posledních sil jsem si sedla na válendu.
"Ještě ne, ale teď už to vidím."
"Proč nechodíš do školy?"
"Nebaví mě to tam."

No výborně. Zeptáte se a máte odpověď. Dokonce logickou. Taky, koho by bavilo chodit někam, kde vás to nebaví. Ženy nechodí na hokej, muži na pokec do kavárny, lenoši do práce, nevěřící do kostela. Protože je to prostě nebaví. A moje dítě nechodí do školy. Proč…. Nesnažte se nasr… mě ještě vy….. proč, proč…. Pro slepičí kvoč.
"A ty si myslíš, že mě baví chodit do práce? Nechat si nadávat od lidí i od nadřízených, chovat se ke všem milé a pěkně, i když mám smutek, nemám náladu nebo jsem prostě jen tak unavená??" Nebaví, nebaví a přesto chodím. Protože musím."

"Hmm…"
"A co Tě baví?" snažila jsem se o osobní empatický přístup. Jiný nebyl na výběr. Ruka mě už fakt bolela.
"No to právě ještě úplně nevím, ale průmka to není."
"Krása."

Rozhovor nedobrovolně ještě pokračoval v sobotu a taky trochu v neděli. Už nehovořím. Jsem unavená tak, že odešel i vztek.

Zítra mám tedy rande-vouz s říďou. "Třeba to bude aspoň pěkný chlap" pomyslela jsem si hořce. "Ať z toho setkání mám aspoň něco. Zasloužím si to. Vždyť mám přece zítra ty narozeniny….

Zavolej mi včera

6. dubna 2018 v 7:15 | Hanlen |  Rýmy
Zavolej mi včera,
řekla otci dcera,
když odcházela z domova.

Podívej se shora,
kdo na Tebe teď volá.
Zvědavá, jak se zachová.

Zavolám Ti zítra
až chladná budou jitra
a bude cítit mráz.

Zavolám Ti z jara.
To jsi ještě byla malá.
Vše pěkné bylo v nás.

Zavolej mi dneska.
Už zní to, jak ohraná deska.
Slíbit není hřích.

Zavolej mi tady,
kde z písku stavíš hrady,
co zničí první sníh.

V jakémkoliv čase, v jakékoliv době
konečně zavolej nás k sobě.
Odměnou nám bude šťastný dětský smích.
 


Veselé velikonoce

4. dubna 2018 v 14:07 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Mirka nevěděla jestli se má smát nebo plakat.
Velikonoce v plném proudu.

"Tak zítra tam máš koledníky" hlásila ji včera máma po telefonu.
"Aha, a kdopak přijde?"
"No samozřejmě přímo ode mě tam pojede Tvůj syn a vezme dědu s sebou."
"Super, tak to je fajn, budu se těšit."

Opřela se v křesle - děda, její táta.
Nikdy se extrémně nezajímal jak se má, čeho dosáhla, zda je smutná či veselá. Vždy to nějak smetl pod koberec, ve všech měl pravdu a pokud by ji náhodou neměl, tak si ji vykřičel.

Mirka před nedávnem udělala posezení u kávy starších dam z rodiny. Pak se dozvěděla, jak se cítil dotčený, že taky nebyl pozván. Na dámskou jízdu??? No to nemyslíš, táto, vážně. Vy chlapi máte akce BB (bez bab), my holky zase BS (baby sobě).
Slíbila mu, že je pozve o týden později s mámou jako pár.

Doveze je a odveze. Táta už špatně chodí a ještě hůře dýchá. Jediné štěstí, že bydlí v domě s výtahem, jinak by se k ní nedostal.

"Jejda, to zas bude jiskření" pomyslela si a věřte, že o příjemné jiskření určitě nešlo. Spíše o bouřku. Hromy blesky, třesky plesky. "A třeba to zvládneme a bude to príma" optimisticky se začala těšit.
Ale copak se Mirka může jen tak těšit. Než se mohl přiblížit inkriminovaný víkend, odvezla se do nemocnice s bolesti na hrudi a bylo vymalováno. Návštěva odložená.

Byl večer, neděle velikonoční a ona se začala připravovat. Nachystala obložené talířky a jednohubky, vše zakryla potravinářskou folii a uložila na zítřek do lednice. Nachystala na konferenční stůl skleničky. Do svícnů vyměnila svíčky. Prošla bytem. Těšila se a byla zvědavá, jak návštěva dopadne.

Ráno vstala brzy. Přece se nenechá nachytat v posteli. Vše překontrolovala. Taková vzácnost jako návštěva táty a syna nelze podcenit. Snad bude mít táta radost i z malé štamprličky.

Okolo desáté zazvonil venkovní bzučák.
"Jo, jo …. pojďte dál, už na Vás čekám."
V sluchátku domácího telefonu slyšela cvaknutí venkovních dveří. Tak ještě šest pater výtahem a jsou tady.

Uplynula minuta, dvě, tři, pět…. Pak zazvonil mobil.

"… mami, výtah se někde seknul…."
"Vydržte, jdu to zjistit." Mirka si nazula boty, vzala klíče, mobil a šla pátrat. Ona a výtah se setkali ve čtvrtém poschodí. Svítil tam jako vánoční stromeček. Však otevřít nešel. Ani drobeček.

Spása - domovník. Otevřel a díval se na ní podezřelé.
"Hele sousedko, nespletla jste to trochu? Je velikonoční pondělí. Neměl bych spíš zvonit já na vás než vy na mě."
"Omlouvám se, ale zasekl se výtah. Nemohl by jste mi nějak pomoci?"
"Proč?. Vždyť nejste uvnitř. Jak zpívá Richard Muller. Po schodoch, po schodoch, poznávám poschodia….. po schodoch, po schodoch…. Čo zme kdo za ludia…."

Vtipálek s vůni domácí slivovičky….

"Jasně, já po schodech, ale dole mám tátu a ten to nevyjde. Tak co zavolat servisního technika?"
"Na techniky je spoleh. Už jsem to hlásil, takže přijedou."
"Super. A nevíte kdy?"
"Vím. Zítra."

Sešla jsem zpátky dolů k poštovním schránkám. Otec se na mě díval tak, jako bych snad ten výtah zasekla já osobně. Dostala jsem našupáno v přízemí, otočili se a jeli domů. Nenapadlo mě, když jsem šla zjišťovat problém s výtahem, vzít s sebou pohotově i láhev něčeho ostřejšího. Škoda, radost by měl táta i domovník.

Po hodině syn přijel znovu. Zazvonil a dýchal tak, že by mohl zaskočit i za ventilátor. Vždycky se zdrží chvíli. Tentokrát odcházel po pěti hodinách. To víte, než vyšlápnete tolik schodů, tak si rozmyslíte, jak rychle půjdete zase zpátky. Vyprávěl a vyprávěl a byl tak vtipný, že jsem si začala šahat do svědomí, zda jsem kdysi před léty neměla techtle nebo nedej bože mechtle s Mirkem Donutilem. Stejně jako on, donutil mě k smíchu na celé odpoledne. Prostě - veselé velikonoce.

Chystám se pozvat tátu na návštěvu znovu. Do třetice. Jen se trošku bojím, co se stane tentokrát…


Báječná hra

4. dubna 2018 v 14:05 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Lauřin smích se rozléhal po rozlehlé chodbě domova. Seděla uprostřed své "party" a královský se bavila. Eliška úžasně vyprávěla své cestovatelské zážitky, Boženka byla jako vždy zdravě protivná, takže si jí ostatní dobírali. Josífek se na svém vozíčku pohyboval bravurně a rychleji než někteří po svých vlastních nohou. A hlavně radostněji. Vyprávěl své neuvěřitelné životní příběhy, kdy se narodil poprvé, podruhé, potřetí…… Mezitím stíhal uličnicky mrkat na sestřičky a bylo vidět, že by si ještě rád i plácnul. Na svém "mládeneckém pokoji" měl zařízení jako hrom a tak přítomné dámy místo na motýly zval na wifi a písničky z youtube. A taky na malou štamprličku fernetu.

Laura pracovala ve velkém podniku. Na firemním večírku měla příležitost zkusit si zahrát hry, kdy musíte splnit nebo vyřešit nějaký nelehký úkol a posune Vás to dál. A pak znovu a znovu. Máte dvě možnosti. Nevzdát se a neúprosně a namáhavě postupovat krůček po krůčku, něco nového se naučit, pochopit a dostat se do dalšího kola. A tak dál a dál až dojdete na konec a výhra je pak Vaše. Je opojná, radostná a Vás hřeje pocit vítězství. Nebo taky po prvním problému či nezdaru být naštvaný, vzteklý a bez boje odejít. Výhra v nedohlednu, pocit vítězů taky a zůstává jen zmar a frustrace. Vlastně je ještě jedna možnost. Vůbec neotevřít dveře herní místnosti. Nic neriskovat, nic nezměnit, nic nezkusit. Nepohnout se z místa. Dívat se na přicházející i odcházející, na naštvané poražené i radostné vítěze. A nepatřit nikam. Nezažít extremní zklamání, ale ani radost k zalknutí. Jen stát ve hře i v životě bez hnutí.

"A jak to máte z výši důchodu vy?" vytrhl z myšlenek Lauru veselý Josífkův hlas a všichni kolem se tomu srdečně zasmáli. Bodejť, čas Lauřiného důchodu nebyl vidět ani dalekohledem.

Cítila se mezi nimi príma. Poslouchala jejich příběhy, pozorovala kolikrát museli zavírat staré dveře, aby mohli otevřít nové. Kolikrát prohráli a pak se tomu zasmáli. Jaké byly jejich vítězství a pocity, když stáli na místě vítězů. Nejlepší injekcí pro nabití energie byl jejich životní optimismus, přijímání výzev a plánování budoucnosti. Moudrost, pokora a živé jiskřičky v očích, které jako rám obrazu lemovaly vrásky. Vrásky z bolesti i lásky.

Čas se zastavil a nebylo, kde spěchat.

Když se vracela zpátky do hektického světa měla tu nejlepší náladu. Byla v pohodě a klidu, nenechala se nikým vytočit a se vším byla spokojená.Svět je přece to nejlepší místo pro život. Moc ráda měla to společné setkávání.

Těšila se jako malá holka na své další životní hry. Na nové dveře, před kterými stála. Otevírala je s trochou bázní a nedůvěry, ale taky s obrovskou zvědavostí, těšením se a nadšením, co na ní čeká. Jů a Hele … to bude pánové jízda.

Život je báječná hra. Tak pojďme si hrát. Kdo si hraje, nezlobí. Zdolá i to nejvyšší poschodí. Až jednou dojde na vrchol rozhledny, celý svět bude mít jako na dlaní. To je ta síla, co dál nás pohání. Víra v lepší zítřky a tiché pokání.


Studijní typ

31. března 2018 v 1:15 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Jsem studijní typ. Pořád, neopakovatelně a radostně něco nového studuji, stejně rychle zapomínám a vrhám se na nové a nové informace. Různorodé. Hudbu, myšlenky i studijní materiály mám velmi pestrobarevné. Jako svůj život. Takže proč se divím? Vlastně, já už se nedivím, protože se moc dobře znám. Občas se diví okolí, ale to je jejich problém.

Vidím jak si čtete a nahlas si říkáte "no to jsem zvědav(á), co z ní zase vypadne?"
Koukejte - čtu si zrovna příručku psanou psycholožkou. Moc príma, doporučuji a dávám deset hvězdiček z devíti. Už se takhle tady bavím celý večer. Jsem dobrý student. Co mi radí, to dělám. Protože není nic lepšího než si všechno vyzkoušet sám na sobě.

Pro zlepšení nálady - zatančit si - hned - provedla jsem. Óčko hrálo jako divé a já tančila radostně, veselé i dýchavičně a dokonce jsem se u toho smála.

Další stránky ….. Pro zklidnění - uvařte si teplý čaj a dejte nohy do lavoru s teplou vodou. Teď. Poslouchám na slovo jako psík. Bezva - nohy teplé, umyté, voňavé. A já spokojeně klidná.

Jak podpořit, myšlení, paměť? Tu je návod - luštěte hádanky, křížovky, učte se cizí jazyky, čistěte si zuby na jedné noze, choďte pozadu, jezte druhou rukou než jste zvyklí. Hned. Ano, máte pravdu. Mám umyté zuby na jedné noze a je to pěkná psina. Vážně. Donesla jsem si jogurt a jakožto levák začínám ho jíst pravou rukou. Chechtám se tady, bryndám a snažím se strefit lžičkou do pusy.

Studuji neohroženě dál… Jak podpořit tvořivost?…. Mimo jiné se dozvídám, že pokud mají spisovatelé blok, stačí si odskočit do tanečního nebo hudebního umění, určitě jich něco napadne. Hned. Pouštím si youtube a mohu se potrhat smíchy …. Pořád ještě zápasící s jogurtem zpívám si "mám boky jako skříň", hned na to pokračuji, že jsem "v blbým věku …. Stálé mě to baví sázet se s osudem, byť času utíká víc než je milo. Stále věřím, že ze mě ještě něco bude, no jo, ale co když už bylo….". Do toho okrajově vzpomněla jsem si na svůj minulý vztah, když slyším báječná slova….. "byla to láska a byla krásná. Jen se nám vytratila dřív než my poznali se líp…" pravda pravdoucí … Jo a hned mě napadlo Vám to všechno napsat. Funguje to, funguje….
Jak posílit vztahy? - ha - to mě zajímá. Jednoduše - zkusme zvýšit oxytocin. Jenže jak, nu kniho raď. Dopřát si nějaký tělesný kontakt - sex, mazlení se psem či kočkou, doteky s dítětem, partnerem… tak to jsem teda pěkně v pasti a jestli ještě na konci kapitoly bude obligátní "teď" to, abych vyšla do terénu. Sex - nejsou lidí, pes je v rámci programu "klidné stáří" u babičky, dospělé dítě osamostatněné. Navíc, vážně pochybuji, že by mělo zájem o mé hlazení po hlavě a zpívání "hájej, dádej…", partner ve hvězdách… možná i na úplně jiné planetě. A hele … tady píše… stačí si představovat, že jste s někým - no to by mi šlo, fantazii se meze nekladou. Teď jen vybrat si toho správného idola. Naštěstí, naštěstí, autorka k rozumu přišla a píše, že nemusí být tato doba teď hned, ale když přijde - nepropásněte ji. No to si piš, ty psycholožko, že si na to dám pozor. A jakmile to bude možné, zajedu pohladit svého psa.

Jak si ulevit od bolesti? - sauna, meditace, jóga, představa příjemných situací … wau, mám vybráno … ó ty hříšná představo…. Některé bolesti /hlavy, zad, břicha/ jsou psychického původu. Ale to já přece vím, dokonce i vím, že nás tímto tělo informuje, že děláme něco špatně. Neboj tělo, už se snažím o nápravu.
Pohyb, hudba, tanec, úsměv, omezení spánku - jít spát včas a brzy vstávat - jak to, že to už dávno věděly naše babičky? Ty jo…. Seďte a choďte s rovnými zády, záměrně se usmívejte, teplá koupel, relaxace, sex, adrenalinové zážitky, představy něčeho pěkného - to vše nám pomůže ke zlepšení dobré nálady. Jo, tak tenhle "huhu" kokteil si začnu míchat co nejrychleji.

… a prý, že studium je nuda…..

I kdepak - jaké si to uděláme, takové to máme…

…. The Tap Tap zpívají Řiditel autobusu ……... k pohlazení a zamýšlení - nic na světě jen tak bez náhody není….

Přejí krásné sny - ty noční i ty denní … ať dojdou k spokojenému naplnění…..

Panu učiteli, s láskou

28. března 2018 v 20:30 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Slavíme. Ptáte se "Co?". No copak jste nebyli dětmi a nechodili do školy. Ať tam bylo špatně nebo skvěle - všichni máme své učitelé.

Sedím zasypaná fotkami od první do osmé "A" třídy a musím se hrozně smát nad tím, jak jsme se "skoro" vůbec nezměnili. A páni učitelé….

První třída - paní učitelka s drdolem až ke slunci, tvářila se jako dokonalá dáma. My ji ale neměli rádi. Snad jsme se ji i trochu báli. Další třídy už byli lepší.

Super byl až druhý stupeň. Naše třídní p. Emilie dostala hned zkraje geniální nápad. Rozsadila nás do smíšených dvojic - holka-kluk - holka-kluk a bylo to báječné. Ještě dnes, když se potkáme, nejen že si nás každého pamatuje jménem, ale dokonce zná vazby na rodiče a sourozence. I po 35 létech.

Klasik matematik Eda - v očích desetiletého dítěte, to nejhorší co nás mohlo potkat - takový šel z něho respekt a strach. Dnes mohu s určitostí říct - to nejlepší, co nás mohlo potkat. Nechybí ve vyprávění na žádném srazu a jsou to ty nejlepší zážitky. Kluci, když neposlouchali, dostali jednu zprava druhou zleva a nikdo ani muk. Však oni moc dobře věděli, za co to mají. Díky Edovi i ti nejhorší žáci odcházeli ze základky a uměli násobilku jako když bičem mrská.
Stejně, jak byl dobrý matematik, tak šílený byl fyzik. Jeho rotory a motory nechápu dodnes. Nikdy nezapomenu na třídní schůzku, kdy se můj rodič šel zeptat, jak to se mnou vypadá ve fyzice. V jiných předmětech samé jedničky a dvojky. A do toho Eda bezelstně…. "jo, má to tady holka dobré. Čtyři, čtyři, pět, čtyři." Podíval se na další rodičku a veselé pokračoval …"a Petr, ten to má ještě lepší - pět, pět, čtyři, pět." Rodiče jen tiše šeptli "jak dobré, ony ty děti chtějí na střední školu?…." A Eda byl kanón. Pochopil, že ani jeden z nás se nebudeme hlásit v budoucnu na matematicko-fyzikální fakultu, přimhouřil své přísné oči a světe div se - zprůměrňoval nám to na krásnou dvojku.

Paní učitelka češtiny a hudební výchovy. Mě, s jedním tónem ve stupnici, zařadila do sborového zpěvu a já vystupovala jako hrdá zpěvačka schovaná mezi ostatními opravdovými hlasy a zdokonalovala svůj playback.

Střední škola. Třídní, která měla jedinou barvu oblečení, a tou byla zelená. No cožpak jsme ji mohli říkat jinak než Žabka? Branná výchova a profesor ve výslužbě. Vždy postavil se jako správný sokol rovně před katedru a svými dlouhými prsty nás zval k sobě se slovy … "ty s tím zeleným sešitem …. poooojď sem" a my svorně klusaly téměř všechny, neboť jiný než zelený sešit nebyl k dostání.
Naše ruská profesorka dějepisu, která mou spolužačku plácala knihou po hlavě a roztomile s ruským přízvukem hovořila "máte tu ofinku jako můj pudl….".
Profesorka ekonomie, která nás dorazila svým nejhorším komentářem…. "jste hloupější než můj syn".
Mladý tělocvikář, kvůli kterému i ty největší polena ve třídě bez uzardění tvrdily, že by rády byly druhou Věrou Čáslavskou. Mladý počítačový fešák s fouskem a jeho účetní úkoly. Jak rády jsme psaly "má dáti" - "dal" aniž bychom tušili, nač se nás vlastně ptal. Jediné, co nám nebylo po chuti, že jeho žena učila na stejné škole.

Paní profesorka češtiny, která nikomu, ale nikomu nedala jedničku. Mě celou dobu dvojku. Až maturita byla za jedna a já měla pocit, že už stačí jen zazpívat hymnu. Tak hrdá jsem na ní byla.

Dnes je jiná doba a já jsem ráda, že nejsem žák či student. Možná ještě radši jsem, že nejsem učitel či profesor. Není to jednoduchá doba a nemají to spolu lehké.

S odstupem musím říct, že všichni mí paní učitelé svou práci odvedli jste skvělé. Vždyť ta spousta let nebyl jen mžik. Za to Vám patří skvělý dík. Krásný a zasloužený svátek.

Pošta pro Tebe

28. března 2018 v 1:48 | Hanlen |  Povídky
"Dobrý den, milí televizní diváci, dovolte, abych Vás přivítala v dalším díle Pošty pro Tebe. Přivítejme mezi námi paní Kateřinu."

"Dobrý den."
"Dobrý den, paní Kateřino. Můžu prozradit, že Vy jste přišla pozvat svou přítelkyni."
"Ano, je to přesně, jak říkáte."

"Můžete nám povědět o Vaší přítelkyni něco více? Kdy a jak jste se seznámily? Co jste spolu zažily?"
"Ano, ráda. První seznámení si vlastně ani moc nepamatuji, ale je mi jasné, že muselo proběhnout, když jsem byla ještě dítě. Pak uplynulo trochu času a já si ji našla sama. Mohlo mi být tak 6-7 let. Byla báječná. Zamilovala jsem si jí od první chvíle."

"Je vidět, že toto přátelství Vás ovlivnilo na celý život."
"Máte pravdu. Od chvíle, kdy jsem si začala uvědomovat její přítomnost pochopila jsem, že o ní nechci nikdy přijít. Přiznávám, bylo období, kdy jsem se ji nevěnovala tak, jak by si zasloužila. Dokonce se stalo, že jsem ji nenavštívila i několik dnů či měsíců. Ale opravdové přátelství nikdy nezmizí. Začne Vám jednoduše chybět. Chtěla bych ji moc poděkovat, že nikdy na mě nezanevřela. Vždy, kdykoliv jsem ji potřebovala byla tak říkajíc po ruce."

"To zní moc hezky, paní Kateřino. Řekněte nám, jaká Vaše přítelkyně je?"
"Známe se více než 40 let. Je neuvěřitelně proměnlivá v tom nejlepším slova smyslu. Je milá, šokující, smutná, veselá, tajemná i bojovná. Především je velmi moudrá."

"Milí diváci, pojďme se zeptat, zda ji pošťák Ondra našel."
"Ano, nebudu nalhávat, že jsem se s touto výjimečnou dámou měl tu čest se setkat a musím říct, že i mě uhranula. Prosím, pozvěme ji dále."

Následuje rozhovor s pozvaným hostem….

"Velmi mě těší, že Vás poznávám. Napadlo Vás, kdo si Vás mohl pozvat?"
"Víte" odpověděla spisovně "těch možností je obrovská spousta. Mám velmi mnoho přátel a věřte, že všechny je mám ráda. Ať si mě pozval kdokoliv z nich, udělá mi to setkání neskutečnou radost."
"Jste opravdu moc milá, jak jsme již slyšeli. Takže chápu to dobře, že mohu odstranit zeď?"
"Ano, odstraňme ji prosím."

Dívaly se jedna na druhou a usmívaly se na sebe….

"Pozvala jsem si Tě, drahá přítelkyně, abych Ti poděkovala za vše, co pro mě celý život děláš. Jak nádherně mě umíš rozesmát, dojmout, kolik dobrodružství jsme spolu zažily. Vždy jsi mi dobře poradila a nikdy nezklamala. Mám se pořád od Tebe tolik co učit. Děkuji Ti."

"Není vůbec zač. Taky jsem moc ráda, že jsme se našly" řekla Kniha a šla mi v ústrety ….



Kristýna

24. března 2018 v 13:03 | Hanlen |  Povídky
"Dobrý den. Mohu dál?"
Vstal jsem od stolu a šel ji přivítat.
"Dobrý den. Jsem Nováček, doktor Karel Nováček."
Usmála se. Její jméno bylo ne nepodobné mému.
"Novicková. Kristýna."

Kdyby na stůl nepoložila žádanku z kardiologické ambulance, myslel bych si, že si jen spletla dveře. Z pootevřeného okna foukal ještě studený vítr, ale Kristýna přinesla jaro. Teplo svého úsměvu. Veselé jiskřičky v očích. Spiklenecké mrknutí.

"Tak jsem tady. Mohu se posadit?"
"Posaďte se, prosím, Kristýno. Mohu Vás tak oslovovat?"
"Samozřejmě, pane doktore."
Nechápal jsem, co tady s touto veselou osůbkou budeme řešit. Vypadala tak spokojeně. Neohroženě. Silně. Radostně.

Posadila se a já ji zahlédl. Byla dobře schovaná. Tam, hluboko za prvotním pohledem byla ukrytá. Rozervaná bolest. Zcela neprofesionálně mě píchlo u srdce.

"Kde ji mám, sakra, zařadit? Odkud ji znám?" přemítal jsem v duchu a aniž bych si to uvědomil, slyšel jsem, se jak se nahlas ptám stupidně jako sňatkový podvodník… "neznáme se náhodou odněkud?"

Pohodlně se opřela v křesle, přeložila nohu přes nohu a dala svou hlavu na bok. Červené šaty ji slušely. Vypadala žensky bezbranně.

"Byla jsem tady před více než deseti léty, pane doktore. Snaha o záchranu manželství. Poslední pokus. Měl jste tehdy pravdu. Každý už jsme měli svou cestu, mezi těmi našimi cestami obrovská propast. Dvě cesty, které jdou podél sebe, ale nikdy se už nespojí v jednu" bez škobrtnutí citovala má slova z minulosti.
"Říkal jste, že spojit naše cesty bude hrozně těžké až nemožné. Ale odpoutat se bude možná ještě těžší a bolestnější. A přesně tak to bylo. U rozvodového soudu jsme plakali oba. Já na tom byla lépe. Věděla jsem, že je to jediné správné rozhodnutí."
"Takže teď s odstupem času to vidíte tak, že jste se rozhodla správně?" zeptal jsem se tiše.
"To mi jde, pane doktore. Vždycky se rozhoduji správně. Možná později než by se slušelo. Ale vždy to přijde. Odpouštím, opouštím a dělám správná rozhodnutí. Jen tak strašně bolí."

"Jste statečná. Někteří se rozhodují špatně a jiní se nejsou schopní za celý život rozhodnout vůbec."
"No vidíte, pane doktore. Filozoficky vzato. Kdo je na tom lépe? Já, bolestně šťastná a svobodná nebo oni? Bolestně nešťastní pevně zavření v kleci svého vlastního života?"

Nalil jsem nám z dózy čerstvou vodu. "Odpověď přece znáte, Kristýno."

Vzpomněl jsem si okamžitě. Jak tehdy před mnoha léty její manžel odmítal spolupráci, dělal mi tam občas zábavné žárlivé scény a odcházel vždy trucovitě jako malé dítě. Bouchal dveřmi, mračil se na mě jako ten největší škarohlíd a křičel… "já nejsem žádný žárlivec".



Pak přišla ona. První hodinu povídala, plakala a dívala se do budoucnosti. Pošlapaná citlivost. Psycho vydírání na druhou. Odmocniny se nekonaly. Pochopili jsme oba, že je na konci jedné z kapitol života. Poté jsem ji vyprávěl své cestovatelské zážitky. Byla vděčný a nadšený posluchač. Pak už nepřišla. Až dnes.

Nepatřila mezi ty krásné ženy, z kterých se vám podlomí kolena a přestáváte dýchat. Měla spoustu nedokonalostí. A přesto mě "něčím" od první chvíle dostala. Jasně, veselá povaha a smysl pro humor - to je fajn. Hraná bezstarostnost. Radost ze života. Něžná živočišnost. Dobře schovaná impulsivnost, která vybuchla vždy v nejméně očekávaném okamžiku jako láva a celého mě vzala s sebou. Uměla se zdravě rozčílit. No zdravě…. Její ekg křivka se mnou odmítala souhlasit. Měla v sobě odzbrojující upřímnost. V jedné větě naprosto bez uzardění řekla "láska, něha, hovno, šílenost…." A vše to tak nějak patřilo k sobě. Znělo to uvěřitelně a opravdově. A pak, jedno sezení, jsem to pojmenoval. Přede mnou seděla obnažená její Duše.

Povídali jsme si hodiny a hodiny. Bylo to fajn.

"Máte přítele, Kristýno?" odvážil jsem se ji dnes zeptat.
"Nemám" odpověděla lehce. Neznělo to ani smutně, ani veselé. Ani nešťastně ani šťastně. Znělo to "prostě".

"Nechcete hledat nebo nemůžete nalézt?"
"Vůbec nevím, co odpovědět. Víte, ta představa, že znovu a znovu se s někým seznamuji, pouštím ho nejen do svého domova, ale do svého života, do svého nitra a pak znovu budu odnášet své city, důvěru, pohlazení v odpadkovém pytli ke kontejneru a čekat, až přijedou popeláři a vyhodí kus mě na skládku… pane doktore, nevím, jestli to ještě chci."
"Když jsem sama, je to možná smutné, ale bezpečné. Nikdo mi neubližuje. Podívejte se na mé srdce. Je tak rozlomené, že když jsem k Vám přišla poprvé, bylo mi na hrudi tak těžce. Bodejť by ne, mé srdce bylo v sádře. Tak jako každá zlomenina. Šup s ní do sádry, pak ortéza a pak pomalounku znovu začít používat…. Jsem ráda, že sádra je pryč, ale ortézu si ještě chvíli nechám, necítím se jistě" pousmála se.

"Myslíte, že by jste už chtěla zůstat sama" odvážil jsem se.
"To ne. Je přirozené, žít ve dvou. Dualita. Bůh věděl, co dělá. Proto tady nenechal Adama se všemi žebrami jen tak samotného běhat pod jabloní."
A pokračovala…..
"Myslím, že každá žena přeje si být princeznou. Možná, to je hlavní důvod, proč se dívky chtějí vdávat. Být alespoň chvíli princeznou. Některé dívky jsou princeznami v dětství a jejich otcové jich tak berou a chrání. Jsou to jejich malé holčičky, kterým nikdo nesmí ublížit. Jiné se vdají a jejich muži jich chrání. Pomáhají jim a chápou jejich slabost. Někteří to mají v dalších vztazích….."

"Jak to máte Vy, Kristýno?"
"Já to mám, pane doktore, pěkně postavené na hlavu" smála se vesele. Naposledy mě chránil můj inkubátor, ještě že alespoň ten byl mužského rodu. Pak pro mě muži jako ochránci nejenom zmizeli, ale naprosto nepochopitelně jsem začala chránit já je. Rozumíte tomu?







Dokonce jsem byla tak empatická, že mě těch divných tvorů bylo občas i líto." Vesele se plácala do hlavy a tvářila se, že vymyslela ten nejbáječnější vtip. Vtip za stovku. Pak posmutněla.
Rozuměl jsem ji.

"Jste schopná mi říct, jak se cítíte a co by jste si přála?"
"Jsem malé slůně, pane doktore. Plácám se v těch vztazích tak nějak nešikovně jako slon v porcelánu. Jsem malé porcelánové slůně. Cítím se jako dítě, jako mládě a navíc tak křehce, že stačí málo a střepy budou všude kolem. Přeji si muže-ochránce, který mi nechá mou svobodu a sílu. Muže, který pochopí, že má síla a hrdost mu nikdy nevezme jeho mužnost a jeho ochranu. Přeji si ulehat v náručí svého ochránce, který nebude nic dbát na mé silácké řeči, protože moc dobře bude vědět, jak křehká a bezbranná žena usíná v jeho náručí. Přeji si, otevřít po ránu své rozespalé oči a říct si navzájem "díky za Tebe a za další den".

Krabice papírových kapesníků se pomalu tenčila. Podal jsem ji ten hedvábný papír a přiložil k jejím rtům …. "pšššt….

Dnešní sezení bylo u konce. Slyšel jsem, jak pomalu slábne klapot jejich podpatků… Opřel jsem hlavu do křesla a zavřel oči. Představoval jsem si, jaké by to bylo, mít ji ve své náručí.

Přede mnou na pracovním stole byly dvě fotky, kterým se to nelíbilo. Hippokrates z Kósu a žena.

Jsem lékař. Ženatý lékař.




Chřipka - II. díl

18. března 2018 v 18:32 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Jsem pořád v zajetí bacilu. Ano. Očekávala jsem, že po příběhu Chřipka - 1. díl, měl by tak nějak automaticky následovat díl 2.

Po prvních dnech, které jsem vymazala ze svého života, nastoupily ty další. Lepší. Jak jsem již psala. Projevily se neuvěřitelnou odvahou. Zajít se osprchovat. Po přežití první sprchy po třech dnech, neohroženě jsem pokračovala dál. Což takhle umýt si hlavu? Tak jo. Po vysušení ručníkem jsem pochopila, že energie na minimálně další dva dny je bez milosti vyčerpána. Nevadí.

Teď, když už voním a vlasy mi čerstvě lemují mé pohublé líce, co přát bych si mohla více? S Pekařem vesele z posledních sil zpívám si "prožít si vrcholky i pády" …. A při posledních slovech padám zpět do bezpečí postele.

A zase spím. Nevím, který je den. Podívám se alespoň z okna. Zda je noc, či ráno. Venku prý vrátila se zima. Nostalgicky koukám na novou sněhovou přikrývku a marně se snažím vzpomenout, který měsíc zrovna běží aktuálně v normálním životě. Leden, únor….březen. Tak jo. Mému kuchařskému umění vévodí namáčené piškoty v čaji. Moc dobré, to mi věřte. Jeden sen střídá druhý. Když vstanu, před očima i pod očima mám kruhy a připadám si jako olympionik. Však, kde jinde bych byla? Samé kruhy a neuvěřitelné sportovní výkony. Je to přece olympiáda, no ne? Když vynesla jsem k popelnici svůj první odpadkový koš, cítím se na bednu. Na takové vítězství je potřeba si připít. Průduškový čaj chutná skvělé a já opět plazím se do …. No hádejte, kde….. Ano, tam i tam.

Pijí 8 hrníčků čaje každý den a čůrám jako vzteklá. Však já Tě bacile z těla někudy dostanu. V ruce objevila se mi kniha. Kdo mi ji tam dal? Na nose brýle. Zkusím číst. První dvě stránky byly moc pěkné, kniha je příjemná. Ani moc netlačí do žeber. Dobrý poznatek pro vydavatele. Knihy jen v měkkých obalech, ať nepopudíme si své čtenáře.

Mezitím šestý večer překvapení. Volá táta. Ty jo. Dvě koruny v háji. Tak to už se mnou vypadá vážně. Jsem okamžitě diagnostikována. To mám za to, že lítám po Praze. Ó, to ubohé město, taky může za všechno.
"a hlavně…. Víš, z čeho to máš?"
"No???"
"Z auta."

Nejela jsem autem týden.

"Z auta?"
"Jo. Z klimatizace."
"Z klimatizace??? Nepouštím klimatizaci v březnu. V březnu v autě topím."
"To je jedno. To je z klimatizace. Říkali, že je to pěkně svinstvo."
"Tak jo táto, je fajn vědět, z čeho to mám. Tak tedy z Prahy a klimatizace".
"Jo."
Když víte, na čem jste, hned je vám lépe.








Sedmý den ráno. Kuřáci zkoušejí zlepšení svého zdravotního stavu zapálením první cigaretky. Já??? Prvním tancem. Oblékám si na nohy střevíčky. Tričko, kalhotky, střevíce … a "smím prosit?" zahajuji svůj první tanec. Kdo by odolal Kryštofům? Dýchá se mi fakt špatně, tak ještě malou otočku. "Zůstaň tu se mnou" Richarde …. Ty zvíře….. zbytek písně vychutnávám dýchavičně vleže. Jooo. Žiju. Jednou to zase roztočím. Začínám tomu věřit. Lázně. Těšte se.

Do toho další hovor. Blíže neurčený starší člen rodiny se spoustou zdravotních problémů. Nemůže dýchat. Špatně se mu chodí. A najednou dozvídám se, že nebudou malovat…. Protože, malíř je drahý. Co s tím? Dotyčný senior pronesl památnou větu…. "Vymaluji si sám." Jo. Bingo. Báječný nápad. Není jediný důvod, proč by nemohl na prahu osmdesátky s vysokým tlakem a nízkou výškou lehce vyběhnout několikrát žebřík nahoru dolů, štětkou jako kouzelnou hůlkou mávat kolem dokola a možná vytvořit i nějaké osobní ornamenty. Podezřívám ho, že chce snad zapnout nějakého autopilota. Jak vidíte, začít podnikat není nikdy pozdě. Můj zdravotní stav se opět prudce zhoršuje. Ještě musím pomoct začínajícímu podnikateli a vylepit po okolí plakáty "vymaluji rychle a levně".
Už vím. Popletl si malování s malováním. A říká si….. když může Saudek, můžu taky.

Je večer. Před týdnem jsem seděla nic netuše v Pendolínu a uháněla domů. A vidíte, jak vždycky je všechno jinak. Copak mě čeká asi v dalších dnech?

Už jdu postýlko, už jdu….. já vím, už to fakt dneska přeháním. Jeden ploužák, dva telefonáty a jedna povídka. Vypadá to, že nejvyšší čas je natáhnout unaveně své kopýtka….





Kam dál