Listopad 2015

Lázeňský zpravodaj č. 16

19. listopadu 2015 v 15:06 | hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Všichni moji blízcí.

I když jsem to oddalovala jak se dalo, po pondělku přišlo úterý a já jak zpráskaný pes kráčela vstříc svým posledním procedurám.


Emoce se mnou cloumaly jako v pubertě a mě se neustále v hlavě přetáčel ten neuvěřitelný pětitýdenní film. Občas jsem při vzpomínkách převrácela oči, občas zrychlil se mi tep, ale většinou jsem se smála pod imaginárním fousem a vzpomínala s láskou na vše a na všechny.

Z jodobrómové koupele mě sestřička vytahovala celou uslzenou, asi to byla nějaká obzvlášť silná koncentrace. Pak jsem ještě vrhla své stařecké tělo na lůžko a dožadovala se posledního rašelinového zábalu. Tajně jsem doufala, že na mě sestřička zapomene, ale bohužel po 20-ti minutách bylo po všem - finito - odchod.

Při obědě se mí stolovníci zajímali, kdo jim tak asi bude nalévat čepované nápoje po mém odjezdu. Poradila jsem, ať to žezlo předají nováčkovi hned po příchodu a přidělí mu tuto záslužnou funkci.

Po obědě a malém příjemném odpočinku jsem šla hájit barvy našeho pokoje v bowlingovém turnaji. Samozřejmě nad našim hlavním vrhačem kouli Jarouškem neměl nikdo šanci, ten kdyby mohl shodí na první šup i 11 kuželek. To mě ty počty tolik nešly. Občas mi pravda vypadla koule z ruky a drkotavým stylem shodila omylem pár kuželek, ale přátele, co si budeme povídat, na zlato to nebylo. Nevadí, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Rozhodla jsem se, že se dnes i "mimořádně" zúčastním také ochutnávky domácí "šlivovičky". Poté rychle na večeři a pak ještě "mimořádněji" zúčastnit se taneční zábavy.

Nevím, zda to bylo celkovým vysílením nebo sílou místní darkovské speciality, ale zábava utekla naprosto šíleným tempem.
Polokulhajícím tanečním krokem jsem odtančila na pokoj, voňavá sprška a hajat na kutě.

Ráno jsem se oblékla, šla do recepce podepsat fakturu pro pojišťovnu. Objednala jsem si pána na pokoj - to je co, holky? - no ten pán mi pak pomohl s kufrem. Teda fuj, nevím na co jste myslely?

Mezitím jsem ještě navštívila místní ošetřovnu, kde mi dali propouštěcí zprávu a nekompromisně za mnou zavřeli dveře.
Na pokoji jsem balila jako divá, protože jak je Vám jasné, večer jsem to holt nestihla. Pak jsem ještě na snídaní ponechala svou procedurní taštičku jako štafetu hodné paní Janičce. Přibalila jsem ji do toho ještě 1,5 kg humoru a optimismu, tak snad bude vědět, jak ho dál roznášet a dělat lidem radost.
Ráda bych Vám řekla, co bylo na snídaní, ale snědla jsem ho s takovým nasazením, že vlastně ani netuším, co to bylo zač.

Ještě pár rozlučkových podání rukou a rychle na pokoj očekávat chlapa kufrového.

Moudrost sovy noční praví, hlavně štěstí, lásku, zdraví.
Všem hodným lidem dobré vůle, všichni jsme jednou nahoře a jednou důle.
Hlavně se pořád smějte, ať víte, že žijem, užívejte dne - carpe diem.

Na pokoji s moji nocležnici mi už hlas přeskakoval jako mutujícímu jinochovi. Milá paní se se mnou na cestu rozloučila placatkou dárkovské a myslím, že kdyby se kufříkáč ještě chvilku zdržel, že ji asi otevřeme a pokoříme. Klepání na dveře ukončilo drama loučení.

Mávala jsem paní Miladce zoufale jako dítě své matce první den ve školce.

Odvoz již byl připraven. Pravda, včerejšek byl ještě poněkud roztržitý. Dnes jsem se do toho obula jako do lyžáků. Prvně jsem se nechala otlouct v Kauflandě vozíky bojujících důchodců, poté zapnula již několikerou pračku, žehlička mě rozehřála skoro jako správná jodobrómová koupel a zítra mě čeká lékařský kolotoč.

Lázeňské zpravodaje pro tuto chvíli končí. Věřím, že Vy všichni, kteří mě znáte umíte číst tam i zpátky a občas i mezi řádky.

Bylo mi s Vám pěkně a tajně doufám, že to bylo oboustranné.
Krásné dny Vám všem.




Slza

17. listopadu 2015 v 13:09 | hanlen |  Rýmy
Slza skápla do svíčky,
když ztratila jsi střevíčky
v běhu o život.
Vosk se rozlil po tváři,
slza vsáklá v polštáři
zašeptal jsi "dost".

Tichá chvilka na pokání,
jen něžně sevři duši v dlani.
Zbavit se strachu ... o co vlastně?
Vždyť světlo svíčky vypovídá jasně
"jen chvíli jsem zde" ... a pak zhasne.

Po slané slze na tváři zůstala
příchuť naděje, že není důvod být zoufalá ...

Dva kosi

17. listopadu 2015 v 13:04 | Hanlen |  Rýmy
Navečer dva kosi na náměstí
dávali si pusu pro chvíli štěstí.
Zdá se Vám to bláznivé a nevěřite tomu?
Možná to chce k večeru občas vyjít z domu.
Rozhlédnout se do leva a taky trochu vpravo.
Už vidíte tu krásu kolem? No tak brávo, brávo, brávo....

Navečer dva lidé v parku hádali se spolu,
i přesto že už dvacet let sedí u jednoho stolu.
Zdá se Vám to normální a věříte už všemu?
I to, že do ní strčí, když ona příjde k němu?
Možná to chce k večeru doma občas zapálit si svíčku,
pohladit svou lásku, přečíst pěknou knížku.
Už vidíte tu krásu kolem? No tak brávo, brávo, brávo ....

Lázeňský zpravodaj č. 15

17. listopadu 2015 v 9:51 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Baf. Přeji všem krásný listopadový sváteční den.

Tak a už je to tady. Konec. Dneska poslední den a zítra mě vykopnou. Držím se své milované postýlky zuby nehty, ale asi mi to bude prd platné a zítra už tady na ní dají úplně cizí babu. Ach jo.

V neděli jsme byli ve starých lázních. Určitě si vzpomenete, jak jsem v jednom z prvních zpravodajů psala, jak pro mě chodil tančit stoletý kmet ne nepodobný Smrtce a snažil se mě okouzlit svými kreacemi a laškovnými pohledy. Jak moc jsem se snažila ho zbavit a už nikdy v životě nevidět.
No co myslíte, že se stalo. Sotva jsme zasedli ke stolu, ještě jsem ani nesundala bundu a najednou - hups- kde se vzal tu se vzal, už mi visel na zádech a táhnul mě na parket. Taneční série byla nekonečná. Na závěr ještě spustili čardáš a ten nešťastník mě nutil učit se jeho styl. Naprosté fiasko. Byla jsem opět rudá hanbou, vzteky a nakonec jsem vypukla v hurónský smích, protože do takových situací se fakt můžu dostat jen já. Muzikanti se nade mnou slitovali a tu hrůznou sérii skončili. Celá schvácená jsem se dopotácela ke stolu a prosila všechny v naší skupině o ochranu mé osobnosti. Zbytek večera už probíhal v komorních duchu a veselé atmosféře.

V pondělí jsem zahájila své předposlední procedury a všichni se mě asi snaží dojmout k slzám, Jsou na mě ještě hodnější než já na ně. Sestry mě na rozlučku hladí a usmívají se. Třeba jsou šťastné, že už mě neuvidí. Kdo ví…

Celých pět týdnů jsem se těšila, jak navštívím místní saunu a neuvěřitelné se stalo skutkem. Prostě jsem to nestihla. Včera byl poslední termín, ale padla na mě taková únava, že sauna musela stranou. No nic, snad příště. Večer ještě proběhla schůzka naší skupinky s plánem na dnešní den.

Odpoledne bychom měli jít na bowling, pak večeře a po večeři ti co odjíždí (do této skupinky patřím bohužel i já) půjdou balit, ti co zůstávají půjdou urvat místo k posledním tanečním radovánkám. A pak rozlučka.
Kupuji poslední oplatky a nostalgicky procházím společné chodby.

Zatím se mějte krásně.


Lázeňský zpravodaj č. 14

15. listopadu 2015 v 9:26 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Krásný podzimní den.

Utíká mi to jako voda a pomalu každý den pláču do peřin, aby pak těch slz při loučení nebylo příliš mnoho a nezpůsobila tak lokální záplavu. Jídlo je čím dál chutnější, procedury příjemnější a lázeňáci a lázeňáčky čím dál veselejší.

Při posledním posezení u kytary nám Maďar líčil svůj hrůzostrašný příběh. Stal si prý tak klidně u výtahu, když tu se k němu přitočila dáma ve věku cca 75 let. Její vnady již znejistěly zemskou přitažlivostí a houpaly se až u pupku (tak to říkal). A paní povídá: "pane, můžete jít se mnou prosím na pokoj?". Maďar se zcela u vytržení točil kolem sebe a pak se ustrašeně zeptal: "Já? Opravdu já?"

"Ano, pane" odpověděla ta statná žena. Maďar celý orosený strachem následoval dračicina pokoj. Paní mu vesele ukázala na postýlku a řekla ... "tam.....". Jeho nohy ztěžkly, dech se zastavil a srdce málem přestalo bít strachy. Když tu paní pokračovala .... "...tam, za postel mi spadl rozpis procedur, mohl by jste mi prosím odtáhnout postel a vytáhnout ten papír?". No myslím, že ten spadlý kámen z maďarova srdce byl slyšet po celé budově. A náš hurónský smích taky.

Včera se někteří rozhodli sportem zjistit stav vlastního zdraví i vydali jsme se na místní bowling. Jeden z nás nám to tam pěkně kazil, když neustále házel plný počet, ale my ostatní jsme házeli tak, jak nám to jednotlivě zdravotní stav dovolil. Pohled to byl pěkný. Pak v dáli začal zvonit telefon. Polekali jsme se, zda nevolají z ústavu, že postrádají pár svých chovanců. Nikdo ale nedošel a tak jsme v klidu dohrály náš veselý turnaj.

Je víkend, můj lázeňský poslední. Pomalu si přehrávám v hlavě ten neuvěřitelný měsíční příběh. Kolik lidí člověk poznal, jaké rozlišné povahy, spoustu těžkých zdravotních problémů, směska všeho nač si jen vzpomenete. Najednou, tak jak je to na konci všeho možného zvykem zapomínáte na ty protivné a nepříjemné a vybavují se Vám jen hezké věci.
Děkuji všem bez výjimky, se kterými mě osud dal dohromady.

Sestřičkám a jejich profesionálnímu přístupu, holkám z jídelen, všem pacientům a pacientkám. Děkuji, že mi dovolili nahlédnout do jejich životů, prožit s nimi nějaký čas a zase se něco od každého z nich naučit. Je zajímavé, že pokud chcete a dáte si tu práci, najdete i v tom největším škarohlídovi alespoň něco maličko pěkného. Občas i v tom největším kakabusovi vykouzlíte úsměv a těm smutným svým veselým přístupem nakreslíte každý den sluníčko. A to mě na životě moc baví. Učím se poslouchat a vnímat. Učím se pokládat otázky a ukládat si odpovědi. Určitě jsem nikomu, kdo figuroval v mých zpravodajích nechtěla nijak ublížit nebo urazit. Jen jsem se snažila lehce vtipnou formou nastínit, co vše je možné i nemožné. Děkuji všem bez výjimky za dar potkávání a setkávání. Tak a dost. Prostě bylo to tady moc príma a ráda budu vzpomínat, jak mě tady dali dohromady po všech stránkách.

Dneska odpoledne máme domluvenou první společnou procházku s paní Miladkou z pokoje, tak se asi projdeme do kavárničky na dvojku vína. Paní mi to chce mermomocí za mou péči zaplatit a tak se tady od rána hádáme. :) Já ji říkám, že nejsem úplatná a jestli mě bude zlobit, tak ji zamknu na pokoji a vycházku zarazím. Je to príma ženská.

Večer se chystáme na jedny z posledních tanečků, abychom zjistili, jak jsme se zdravotně zlepšili.

Mějte krásnou neděli.





Lázeňský zpravodaj č. 13

13. listopadu 2015 v 13:26 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Zdravím všechny své příznivce.

Tak jsem strávila volný čas příjemně s návštěvami tety Halky a taky tety Šárky. Dorazila i má velká sestra. Ta byla trochu mimo z okolního prostředí a zástupců seniorů všude kolem dokola.

V sobotu jsme s Ivetkou šli po večeři do kavárny i s našimi novými jedlíky - paní Maruškou a panem Tondou. Vzali jsme si stůl o čtyřech židlích a mysleli, že už nám nic špatného nehrozí. Kde se vzal, tu se vzal vyskočil jako čert z krabičky - Kobylák.
Dotáhl si svou židli odjinud a tlačil se mezi nás tak dlouho až slavil úspěch a s úsměvem od ucha k uchu se nás ptal, jak se máme.
Pak nám vyprávěl zapeklitou historku o tom, že mu volal kamarád s tím, že viděl v jeho rodné vísce jezdit jeho auto. To milého Kobyláka vystrašilo a zadal přísný úkol svému vzdálenému příbuznému, ať nenadálou situaci vyřeší. A opravdu. Kobylákovo auto prý bylo zaparkováno jinak než původně. V podezření je sousedovic holomek a Kobylák celý smutný nechápal, jak toto mohl dopustit jeho psí kamarád Bobík.
Bobík prostě nezvládl svou hlídací funkci a čeká ho peprnatý pohovor s páníčkem, který se již díkybohu na svatého Martina vrací do své domoviny sjednat pořádek.

Pak se Kobylák odporoučel na pokoj pro peníze, které zapomněl a když se vrátil zpátky, pro změnu zapomněl, že už nám to všechno barvitě vylíčil a začal nám tento příběh vyprávět znovu. Holt, opakování matka moudrosti.

A přišla neděle. S ní bonusový závěr týdne - kavárenské tanečky. Paní Maruška jakožto nováček se tohoto prapodivného seskupení chtěla zúčastnit a tak jsme se s Ivetkou obětovaly a dělaly ji společnost a průvodce v jednom. Světe div se, chytly jsme místo de luxe přímo u parketu, ba co víc, přímo u muziky.

Vše probíhalo v klidu a pohodě, my dámy různorodého věku jsme si decentně ucucávaly ze svých předražených nápojů a dívaly se na ten mumraj kolem. Objevil se tam pár seniorů, kteří zcela jistě byli úspěšnými absolventy kurzu tance pro starší a pokročilé a omračovali přítomné svými tanečními kreacemi.

A náhle to přišlo. Stůl vedle byl obsazen cca 50-tiletou mládeži a co se nestalo. Oni si mě všimli. Prvně pro mě dorazil jejich fešný Fousek a vzal mě k tanci. Šeptal mi do ucha, že tam přece nemůžu být se seniorkami a musím se co nejrychleji a nejnápadněji přemístit k jejich stolu.

Jejich stůl tvořili místní lázeňští veteráni, kteří tady jezdí už několik let opakovaně a znají se všichni se všemi. Parta jako hrom. Cudně jsem prohlásila, že bych jim nerada narušila jejich integritu, ale byla jsem odbytá, že to se nedá nic dělat, vnutit se musím. Asi jsem vypadala, že budu i já lázeňskou pomoc potřebovat každoročně a potřebovali doplnit klan mocných.

Sotva začala další série, stalo se něco nečekaného. Jistě si všichni pamatujete kultovní film Hříšný tanec. Já se najednou stála hlavní hrdinkou.
Kudrnáč od vedle - skoro Patrik Swayzi (asi dostal příkaz od Fouska) skočil prudce přede mě a se slovy "bejby nebude sedět v koutě" mě vtáhl do vířivého tance.
Strašně jsem se bála, že po mě bude požadovat i ten ladný skok vzduchem z pódia, ale asi vhodně vyhodnotil, že tuto kreaci ještě bude nutno opatrně nacvičit.

Co Vám budu říkat, už patřím mezi ně. Mám tolik nových kamarádů a kamarádek, že pomalu nestíhám procedury, ale je to velmi pestré a příjemné. Už tady jako starý lázeňák chodím po chodbách a nestačím zdravit - ahoj Franto, nazdar Mirku, čau Maruško, jak se daří Stando?, kdy odjíždíš, Reni…? …

Úterní tanečky byly zatím ze všech nejlepší, seděly jsme s Ivetkou ve VIP boxu a dokonce ani Kobylák neměl k nám přístup. Nakonec se přece jen odvážil a přišel se rozloučit, ve středu odjížděl. Udělal u stolu neuvěřitelné purkle, v nanosekundě nám ještě rychle převyprávěl, jak tančil s ženou se sousední vísky, že se mu doma ztratila bankovní karta, navíc že musí pořád pít mléko a na závěr něco zablekotal o Bobíkovi. Když už těch slátanin bylo tolik, že se v tom sám ztratil, řekl že nás rád poznal a celý zpitý dojetím se odporoučel pryč.

Středa - loučení s naším zlatíčkem Ivetkou. Tak jsme si holky pěkně poplákaly a každá si šla po svých. Ivetka domů, já se dobrečet na záchod.

Odpoledne jsem vyrazila na cimbálovku a znovu jsem byla nejmladší. No nic, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Navečer jsme seděly s novou kámoškou Bohunkou a očekávaly kytarový koncert místního lázeňáka. Vzhledem k tomu, že největší pařiči už paří doma, probíhalo vše v klidném a komorním duchu. Nicméně okolo desáté hodiny se debata rozjela. Chlapci - hlučný Maďar, zpívající Moravák a malý Honzík se začali dohadovat, zda v době základní vojenské služby v létech 1975-77 se fasovaly na vojáka 4 ks trenýrek nebo dvoje trenýrky a dvoje slipy.
To by člověk nevěřil, k čemu všemu je možné dospět po pár dechovkách moravského vína.

Dneska je čtvrtek, obíhávám místní procedury a dokonce místního kadeřníka. Když péče o tělo, tak se vším všudy. Utíkám se nasytit a těším se na každou minutu strávenou v tomto malebném prostředí plného spokojených a veselých lidiček.

Mějte se krásně.


Lázeňský zpravodaj č. 12

13. listopadu 2015 v 13:17 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Baf - a už jsem zase mezi Vámi.

Klidně se můžete přestat stydět a přiznejte, že jsem Vám chyběla. Vy mi samozřejmě taky. Nelze se s Vámi podělit o všechny zážitky, protože některé jsem ještě nestačila zpracovat ani já sama, ale snad některé budou publikovatelné.

Náš život ve dvojici s plzeňskou rodačkou se pomalu chýlil ke konečné fázi a dostával se do stálé větších obrátek. Babča kolem sebe kopala jako divá a její příběhy ze života jí a jejich kamarádek a sousedů nabývaly nezvykle bajkářských rozměrů. Takže jeden z večerů mi zcela vážně vykládala příběh své kamarádky, která prodělala gynekologickou operaci a pozbyla při ní všechny možné i nemožné pánevní orgány. Její manžel s ní přestal intimně žít a tak tato ubohá žena měla lékařský předepsané rehabilitace. Při těch se tyto jí podobné ženy učily sebe uspokojovat a navíc dostaly od zdravotní pojišťovny vibrátor. Je Vám jasné, že jsem se zahrabávala do polštáře čím dál víc a nevěřila vlastním uším.

Poslední noc se babča rozhodla zpestřit mi krásu nočního běsnění na maximum a tak vyváděla jako divá. Její chrápání a pr.... no však víte co, snad chtěly dosáhnout co nejvíce decibelů. Od půl páté již byla vzhůru a protože nechtěla pochopit, že já ne, tak nenápadně kopala svými bosými nohama do zdi, pak vzteky shodila na zem všechny své léky, šustila všemi 30-ti igelitovými pytlíky najednou a neúnavně rozsvěcovala a zhasínala světlo. Poté se co nejhlasitěji rozhodla obléknout, párkrát sebou bouchla do skříně a když viděla, že pořád nereaguji, opustila náš pokoj. Jupíííí, výhra byla sladká. Hned po jejím odchodu jsem čile vyskočila, aniž bych poznala, že jsem spala pouze necelé dvě hodiny.
Pustila jsem si místní rozhlas po drátě a tančila radostně po pokoji.

V pondělí ráno (odjezdový den) se se mnou dojatě loučila, věnovala mi neznámý a již dávno prošlý prášek na praní a lžíci na boty, kdo ví odkud a od koho. Přála si, abych si na ní při každém obutí vzpomněla. Slíbila jsem jí, že to bude mnohem častěji a že určitě na ní nezapomenu.

Na snídani ke mě přiběhla s neuvěřitelnou historkou, že po ní požadují další tisícovku za to, že měla na pokoji sprchu. Ona jim ale výhružně dala co proto, že nám nešlo na pokoji otevírat okno. A tak se slitovali a úhradu přestali požadovat. Spíš si myslím, že chtěla, abych ji dala imaginární půlku. A možná i celou částku, protože já se sprchovala několikrát za den a babče to za tři týdny nevyšlo ani jednou.

S hrůzou jsem očekávala novou spolunocležnici. Prvně dorazil kufr a vysoké berle, paní nikde. Asi za tři hodiny přišla šarmantní šedesátnice s veselým humorem. Je pouze týden po operaci, takže je něco mezi nemocničním pacientem, rehabilitačním pacientem a lázeňským hostem.

Je příjemná a milá. Již čtvrtou noc jsem celou spala, na pokoji opravdu svítíme a hraje nám i televize. Tolik komfortu jsem si už dlouho neužila. Jediný problém je naše velmi malá toaleta, takže když se tam paní poprvé dostala s berlemi, nebylo možné vytáhnout ji nazpátek. Pro větší bezpečí jsme se dohodly, že dveře raději vůbec nebudeme zavírat. V noci dokonce máme rozsvíceno v chodbičce, takže odpadá nebezpečí pádu našich těl o skříně či podlahu.

V úterý jsme se chtěly s Libuškou rozloučit na posledním společném tanečním večeru. Sotva jsme se usadily, kde se vzal, tu se vzal přiskákal k nám Kobylák a jako by té hrůzy nebylo málo, táhnul za sebou ještě statného staršího Róma. Představitel utiskované menšiny sice tvrdohlavě tvrdil, že je Maďar, ale všem to bylo docela jedno. Abychom utekly od tohoto nevábného stolu šly jsme směrem k parketu.

Jenže ti dvě patlamy šli neohroženě za námi. Maďar se chystal ukázat všem dokola svůj horký temperament a začal zpívat tak srdečně, že přehlušil i zpívající kapelu. A aby toho nebylo málo, co 10 vteřin výsknul. Ale to nebyl výskot, to byl řev rozzuřené opice. Strhly jsme na sebe takovou pozornost, že jsem se hanbou propadala mezi plovoucí podlahu. Celá vzteklá jsem vypila u stolu zbytek piva a prchala pryč.

Ti dva bezmozkoví to nepochopili a ještě na nás hulákali na cestu nějaké stupidní vtipy a vesele se tomu sami smáli.
Byla jsem tak vytočená, že jsem vypustila i pár ostrých slov a Libuška, která si myslela, že mé nejsprostší slovo je "sakra" byla v mírném šoku.

Mezitím se nám podařilo udělat ještě malý velmi nečekaný výlet do starého Darkova.
Měly jsme původně sraz s Líbou a Ivetkou na malou procházku kolem ústavu, když se ke mě ve výtahu přimotal nějaký postarší Franta a začal se dotazovat, kde jdu. Když viděl na recepci naše babské uskupení, tak nás vzal s sebou všechny a ještě svého spolunocležníka Kudrnáče autem do starých lázní. Tam už na něho čekal nějaký jiný kamarád a chtěl, aby nás představil. To Franta, ale nemohl. On nás totiž ještě ani neznal. Poté se k nám přidaly další dvě ženy, takže během 15 minut jsme vytvořili stůl o 8 zcela neznámých lidech a bavili jsme se, jak na školním srazu. Neuvěřitelné.

Čtvrtek byl ve znamení smutného loučení s holkami od stolu - Libuška a Vendulka nám udělaly pápá a ujely se smutně koukat do prázdných hrnců domů. S Ivetkou jsme osiřely. Ne nadlouho. Máme novou starší paní Marušku a pána Toníčka. Jsou to starší, slušní lidé, ale bohužel ty výbuchy smíchu od našeho stolu se už asi nebudou opakovat.

Ploužím se tady sama po rozlehlých chodbách a vlastně už ani nemám chuť se s někým seznamovat a sdílet jeho životy. Je mi to ale houby platné, protože tady asi působím jako magnet - vypadám jako mobilní zpovědnice a k mé osamělé osobě si neustále někdo přisedá. Marně se maskuji novinami či knihou a předstírám, že doháním povinnou školní četbu. Nedají mi pokoj. Snaha si povídat je silná.

Paní Miladka - to je ta nová bojovnice na pokoji - mě občas zásobuje vtipnými slogany typu "na každého jednou v životě čert vypne řiť" a nebo že každá choroba se dá vyléčit třídenním tahem - první den se pije a další dva léčí. Je to ženská veselá, takže věřím tomu, že ještě pár dnů a bude tady pobíhat jako srnec a ještě nějakou legraci spolu zažijeme.

Procedury jsou tady bezvadné, já se trochu trápím ve vanách. Za prvé je mi tam teplo. Za druhé nesnáším varhánky na rukou, takže neustále sedím s rukama vzhůru a vypadám, jako by na mě někdo mířil pistoli. Po dalších pěti minutách usínám a mé stařecké tělo ujíždí ke dnu. Pak se obracím na bok a ruce mi bezvládně visí z vany, což již několikrát vylekalo nebohou sestřičku. A když se po dvaceti minutách konečně uvelebím, přijde personál a vytahují mě ven. Pak mě zabalí do deky (asi vědí, že se neumím utírat) a nechají mě odpočívat. Prý deset minut. No jo, ale to já se teprve dostávám do limbu a když konečně začnu sladce chrápat, tak mě zase jemně postrkují o proceduru dál. Je to náročné.

Blíží se doma obědu, tak to si nemohu nechat ujít. Krásný den Váš vyspalý lázeňáček.

PS: dostala jsem poštu - bábi z Plzně mi posílá srdečný pozdrav i s podpisem jejího přítele fešného pana Standy. Uááá, tak to je bomba.
Mějte se báječně.



Lázeňský zpravodaj č. 11

13. listopadu 2015 v 12:53 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Vítejte.

Všem Čechům a Češkám přeji vše nejlepší k dnešnímu svátečnímu dni a kdo z Vás se chystá na pražský Hrad, tak šťastnou cestu. Kdo se nikam nechystá, tak ať si alespoň užije dnešní volný den. I to je výhra.

V pondělí jsem byla požádána místním švihákem, zda bych mu neudělala pár fotek před jeho odjezdem v místním parku.
Vžila jsem se do role Sáry Saudkové a fotila jako divá. Chlap na lavičce, chlap u stromu, chlap na cestě, chlap kde se podíváš. Přišlo mi to sice trošku úchylné, že si dělá takové hezké osobní fotoalbum, ale odměna mě neminula a byla jsem pozvána na dvojku vína. V úterý fotomodel odfrčel na Hanácko a mám po přivýdělku.

Pondělí ještě pokračovalo již tradičními zpěvy u kytary. Blížily jsme se tiše, ať nerušíme kulturu, když tu od stolu vyběhl Kobylák a řval na celé kolo jako pominutý, ať si jdeme sednout k němu. Naprosto příšerný trapas, všichni se na nás dívali jako na úchyly. Usedly jsme asi 6 metrů od Kobyláka, ten do nás naléval nějaké své čučo a sám si přiťukával mlékem.
Nakonec jsme se přidružily k jiné skupině a vesele se bavily. Bába po mém návratu už řezala dřevo. Hopsla jsem celá ovíněná do postýlky a spala jako zabitá až do 1/2 čtvrté. Jak jistě všichni víte, následovalo křupavé tucové pochutnáníčko a záchodová procedura. O půl páté to vylepšila ještě tím, že začala na malé lampičce provozovat světelnou show ... vypínala, zapínala, vypínala, zapínala.... to byl trest za to, že jsem přišla tak pozdě.

Nemělo cenu předstírat spánek. V pět už tady na celé kolo ryčelo rádio a babrle byla ve svém živlu.

Už jen pět dnů a nocí a bába jede na západ. Nejraději bych ji přibalila na cestu i Kobyláka, ale to se mi asi nepovede.
Včera večer jsme byly na přednášce cestovatele a fotografa Jirky Kolbaby. Bába ihned zorganizovala zasedací pořádek a s výmluvou, že já nevidím (já tam v té době vůbec nebyla) přesadila všechny v řadě před námi. Na konci přednášky rozdával Kolbaba vtipnou formou otázek a hádajících odpovědí své knihy a kalendáře. Babča hádala jako divá, ale když kalendář vyhrál někdo jiný, trucovala na pokoji jako pětileté dítě. Ona chce kalendář a basta.

Dnes jsme ji utekly do starých lázní. Má nejapné poznámky o tom, že já mám svou partu a ona ne. Tvářím se, že jsem hluchá a milé se na ní usmívám. Bohužel, už se začala zajímat i o techniku a dnes mi koukala přes rameno i na internet, cože je to za zázrak. Už ani lázeňské zpravodaje nemůžu psát v klidu, ale inkognito, když je někde mimo pokoj. Proto ten dnešní skluz.

K večeru chtěla pomoct zabalit své retro kufry jako balík na poštu. Ó jak ráda jsem balila tyto skvosty do balícího papíru a lepila pásky a provázky, až mi srdce radostně plesalo. Teď už utíkala na večeři a já musím taky.

Mějte se krásně.


Lázeňský zpravodaj č. 10

12. listopadu 2015 v 13:58 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Ahoj, ahoj, ahoj ..... tak už jsem zase mezi Vámi.

Sobota byla krásná, sluníčková, tak jsem hned po ranní proceduře utekla své babce tajně z pokoje a šla se projít. Vyčistila jsem si hlavu od šílených keců a nadýchala čerstvého lázeňského vzduchu. Mé kolegyně Líba a Otýlie jely do zahraničí a chtěly pokořit polskotěšínské burzisty. Dorazily totálně vyčerpané kolem druhé hodiny odpolední, ale šťastné z nákupních úlovků.

Líby manžel byl natolik vtipný, že když se dozvěděl, že jeho žena jede do Polska, navrhl ji, ať tam koupí svíčky na hrob, že jsou tam cenově výhodné. Líba mu to rázně zatrhla. Uklidnila jsem ji, ať je ráda, že nemusí přivézt i pár věnců na hroby, ty jsou tam taky v akci.

Sobota a neděle utekly skoro jako voda a už tady byl opět hřeb nedělního večera - taneční chvíle.

Myslela jsem, že už jsem dost otrlá a nemůže mě nic překvapit, ale co se dělo tentokrát před ještě zavřeným tanečním sálem začalo hraničit s invazí uprchlíků. Všichni hůlkoví senioři se začali postrkovat, nadávat si, kopat a plivat, a to vše jen z jednoho důvodu - zachránit pár míst k sezení u tanečního parketu.

V mezičase jsme zjistily, že pacienti udělali škatule škatule hejbejte se. Náš známý Pionýr již asi odjel nenávratně do své domoviny, další tanečnice z Lučnice byla odtažena násilím. To Vám byla ženská, kterou jsem odhadovala na cca 60 let, ale jak jsem se později dozvěděla bylo ji 71. Byla docela hezká, štíhlá postava, elegantní oblečení, vlasy černé, ruce i nohy bez jakýchkoliv holí. No a tato štramanda, která nastoupila asi tři dny po mně, si tady tak náramně užívala, že denně byla jako motýl. Motýl bohužel spadl a v opojení si rozbil hlavu. Musel být tedy dovlečen na ošetřovnu a tam ji vyčistili nejen ránu, ale i peněženku. Okamžitě ji byl zrušen lázeňský pobyt, vyměřena pokuta ve výši 25 tisíc Kč a tanečnice mohla odtančit v kvapíkovém rytmu na adresu svého trvalého pobytu. Plakala jako želva a bála se svého domácího pantáty, s jak otevřenou náručí ji přivítá. No holt to měla takový malý lázeňský rychlokurs.

A tak místo těchto nezapomenutelných postaviček se objevily další a další naprosto unikátní postavičky. Co osoba, to naprostý originál.

Obávám se, že jsem díky jodobromovým koupelím zestárla alespoň na 75 let. Jinak si neumím vysvětlit zájem o mou osobu chlapců nejen 70-ti, ale i 80 - 90-ti letých. Začala jsem mít obavu, že pro mě dorazí i smrťák s kosou, jeden se mu totiž nápadně podobal. Skotačil kolem mně jako malé dítě kolem svého prvního jízdního kola a vypadalo to, že se mi snaží hopsnout na záda. Nevím, zda bych dědulu byla schopna odtáhnout vzhledem ke svým bederním bolestem, tak jsem se raději rychle vymluvila na náhlou bolest svého nemocného kotníku a odkráčela si zmučeně sednout.

Zbytek zábavy jsem při plouživých tónech strávila vždy na místní toaletě a teprve při tónech italské divočiny se bezpečně vracela na své místo u stolu.

Když pro naší 21letou holčinu dorazil sedmdesátiletý děda a požádal ji o tanec, zeptala se tato dívka s udivujícím pohledem nevinně "a s kým?"..

Muži ztrácejí soudnost, starší ženy nás úspěšně nenávidí čím dál víc a já se musím dopátrat, co jim všem dávají ráno a večer do čaje. Ať je to co je to, vypadá to, že je to pěkně silný dryák.

Jediným pozitivem včerejšího večera bylo, že náš stůl byl obsazený k prasknutí, takže když suverénně dorazil Kobylák, mohly jsme mu s úsměvem říct, že už je obsazeno. Nasadil výraz koně převalského a opustil místní stáj. Asi se šel urazit do svého pokoje, popíjet své mléko a léčit si své neduhy s vyprazdňováním.

Kapela dobrnkala poslední tóny a my se ploužily na pokoj. Mě už tady čekala bábrle, která se místního tanečního šílenství zúčastnila spolu se svou kamarádkou Maruškou a jejím manželem.
Tak, jak jsem dancing akci pojmenovala jako volné pokračování filmu Tanec s vlky, netušila jsem, že mě čeká i další pokračování thrilleru Noci s nepřítelem.
Neustálé si opakuji páté přikázání "Nezabiješ", ale upřímně nejsem si jistá, zda mi je to k něčemu platné.
Babča do půl dvanácté vesele žvatlala, když zjistila, že nereaguji, rozhodla se pro pozdní večeři. Sedla na postel, rozbalila svoje už asi sté balení sušenek Tuc a zvesela křupala, srkala vodu, šoupala nohami a vrávorala na záchod a zpátky do půl jedné. Pak zalehla a upadla do kómatu. Chrápala jako dřevorubec a prděla jako… no jako prase. Nonstop.
Snad kolem jedné se podařilo usnout i mě. Ve tři hodiny následoval další záchod, a tak jsem skoro do pěti počítala ovečky, ale že jich bylo - stádo jako bejk. Když jsem se v pět propadala totálně znavená do dalšího pokusu o spánek, bábina noc jasně naznačovala konec. Když zjistila, že nijak nereaguji, směle si rozsvítila lampičku, zívala a zívala jako by zpívala, stlala postel, srdnatě se oblékala, bouchala všemi třemi dveřmi, které máme k dispozici, opětovně chroupala ty zpropadené Tuc, tuc, tuc, tuc a já jen čekala, kdy se mi vrhne na postel a zapne nade mnou místní rozhlas po drátě.
Tvářila jsem se, že jsem naprosto v hlubokém spánku, zlostí dýchala jako lokomotiva a bořila svou bolavou hlavu a štípavé oči marně do dvou polštářů. V šest jsem vzteklá jako čert vyletěla z postele. To měla bábi radost, že "Hanička už nespinká". Uááááá, bála jsem se, že ji pokoušu i se svým čtvrt stoletím starým zubním můstkem.
Považte, i na proceduru se ke mě zvesela přidala a vypadalo to, že naše pouto již nic nerozpojí.

V sedm jsem totálně vyčerpaná s očima červenými jako angorák a povadlou fasádou seděla v příjmové kanceláři, a dožadovala se, koho dostanu příští týden. Snažila jsem se paní vysvětlit, že moje empatie má ještě životnost posledních sedm dní do odjezdu bábrle a dalšího seniora již moje těžce nalomená psychika nezvládne.

Prý dostanu paní 41. Snad ta dobrá příjmová žena myslela věk a nikoliv ročník!!! Ale stejně bych si polepšila, tady toto neuvěřitelné stvoření je ročník 1935.

No nic, moji milí. Rašelina čeká. Mizím dát si chrupec.

Krásný den všem.




Lázeňský zpravodaj č. 9

12. listopadu 2015 v 13:32 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Už nikdy, nikdy, nikdy dvoulůžkáč.

Všichni moji blízcí - vezměte si tuto radu k srdci a kdyby se Vám někdy poštěstilo navštívit jako pacient lázně, opravdu nelitujte peněz ani nevýhodných půjček a vezměte si jednolůžkový pokoj. Dnešní noc byla naprosto hororová

Vrátím se ještě k včerejšímu odpoledni. S Líbou a ještě jednou, trošku cáklou tetinou z jižní Moravy jsme navštívily místní vietnamské butiky. Tetina (tak si na Moravě říkají) tady nakoupila tolik nesmyslů, že jí chybí zavazadlo a tak si šla koupit další kufr. Zajímavostí je, že tato prostá žena jela do lázní původně s rukama - plastika na jedné ruce, tenisový loket na druhé. Nicméně, 14 dnů před nástupem spadla tak šikovně, že si poranila koleno a frajeří tady s francouzskými holemi. Vzhledem ke svým vlastním zkušenostem, že v tomto případě opravdu ruce hojně potřebuje, tak moc nechápu, jak se vlastně léčí.

Když jsme se navracely z nákupu zpátky do ústavu, venku už stála bábi s tralaláčkem na hlavě a čekala na svou nóbl kamarádku. Říkala sice, že je unavená ale holt Maruška byla ochotná přijet, tak se babi hecla.
My nákupčí jsme zatím dorazily na pokoj a v klidu očekávaly večeři. Klavírní melodie jsme samozřejmě nestihly, ale myslím, že jsme o moc nepřišly.

Večer, při cestě z večeře, jsme viděly na chodbě Kobyláka, jak stojí u výtahu a nedočkavě nás vyhlíží. Jakmile jsme ho shlédly, otočily jsme se jako jeden muž na podpatku (já teda na klínku) čelem vzad a prchaly pryč. Asi mu to došlo, protože pak jsme ho už neviděly.

Přišla jsem na pokoj netušíc, co mě čeká. Myslím, že lidé by měli do lázní jezdit do určitého věku. Nejsou schopni si připustit, že je to pro ně již fyzicky náročné. Celé dopoledne běhat tam a zpátky na procedury, které jsou pro ně naprosto vysilující. No, a když pak ještě někteří nevyužívají odpoledne ke klidu na lůžku a k odpočinku, tak pak je to šílené.

Bábi se slovy, že jí bolí oči vypnula televizi. Mluvila do 21.50. Pak usnula. Bere si vždycky prášek na spaní. Probudil mě šramot okolo 23 hodiny. Babrle seděla celá zfetovaná na posteli (asi z té tablety na spaní), tlačila do hlavy nějaké keksy, zapíjela je hrníčkem, ve kterém neměla žádnou vodu. Asi chytla nějaké arabské manýry, protože vše odhazovala na zem a bezvládně se kymácela na posteli. Do toho občas něco nesmyslně zamumlala. Tlačila do sebe nějaké další tablety a chystala se vypít oční kapky. Já na to koukala jako blázen. Nakonec jsem rázně zakročila.
Totálně motající bábu jsem odvedla na záchod, připravila ji postel, dala ji napít, vzala ji z dosahu všechny léky, uklidila bordel na podlaze, dovedla bábu zpátky ze záchoda, sundala boty, uložila do postele, přikryla, zhasla, ulehla.
Do minuty se od 23.30 ozývalo šílené chrápání smíchané s nekontrolovanými prdy. Ještě v 01,30 jsem vesele čuměla do stropu.

V pět ráno spící krasavice už šmátrala, byla teda méně oblouzněná než v noci, ale na samotnou chůzi to nevypadalo. Stěžovala si, jak celou noc nespala. Takže jsem ji opět posadila na záchod, kde si zodpovědně počurala noční košili. Za chvíli tady odhalila své nahé tělo a hledala košilku. Říkala, jak je to pro ní náročné, ale domluva, že by měla vypustit kamarádku a odpoledne odpočívat zjevně nezabírala. Ani doporučení, ať ji lékař změní procedury a třeba vynechá bazén. Ne, to ne, protože si to zaplatila, tak to musí všechno absolvovat, i kdyby měla vypustit duši. To už si neumím představit příští týden, kdy už se bude asi týden dopředu balit a chystat na dálný západ.
Nyní již nespící babička hodinu v klidu spinká a já jak vidíte v neklidu píšu brzký ranní zpravodaj.

Teď mi zazvonil budík, já si totiž naivně myslela, že ho tady budu potřebovat. Jsem skoro čilá jako rybička a jdu se dát do gala na další proceduru.
Jednolůžkové pokoje jsou obsazené. Myslela jsem si, že bych si po jejím odjezdu doplatila neobsazené lůžko, ale stojí to 480,- Kč na den, což se nelíbí mé šetřivé povaze.
Chystám se na výzvědy, kdo má na starosti rozdělování pokojů a uplatit kompetentního pracovníka, ať mi do další části pobytu dají někoho n o r m á l n í h o .
Babrle odjíždí 2.11. a já už se nemůžu dočkat. Co bude dál a kdo obsadí její postýlku raději nechci domyslet. To mám za to, že jsem nechtěla platit za jednolůžkový pokoj. Jak praví přísloví "vysr…ný platí dvakrát".
Krásný den všem. Mě bolí hlava jako střep, zobnu brufík a vyrážím do terénu.

Váš nevyspalec.


Lázeňský zpravodaj č. 8

12. listopadu 2015 v 13:24 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Vážení a milí.

Dnešní lázeňský zpravodaj byl v ohrožení, protože nám tady blbne wifi připojení, takže jsem se chytla až teď. Včerejší procedury proběhly v pohodě, odpoledne jsem byla jako Hujer v akci. Měla jsem velkou rodinnou návštěvu vracející se z chaty. Provedla jsem je místními chodbami a vyfasovala tolik ovoce, že se mám co otáčet, abych to vše snědla. Zbytek odpoledne jsme si s Hančou na pokoji hezky povídaly a chystaly se na večeři.
Na večeři nás bavila jedlík-žena u stolu svými historkami z mládí a my se smály až jsme se za najedená bříška popadaly. Po té jsme se pomalu přesunuly do kavárny. V tu ránu, kde se vzal tu se vzal náš známý starý mládenec, který neustálé omílá svá tři témata.
Poučil nás, že na Moravě se burčáku říká "kobylák" a tudíž jeho nové indiánské jméno bylo na světě. Kobylák byl naprosto neodbytný. Opětovně nás krmil svými historkami v pořadí víno-vojna-síla zvuku a tak pořád dokola.

Přemístili jsme se pak do místní cukrárny, kde opětovně jako již v pátek zněla hudba jak u táborového ohně a kytara střídala harmoniku. Kobylák byl na zabití. Nepomáhaly domluvy a výstražně zvednuté prsty a obočí, žádosti o chvíli ticha, neustále mlel až dostal žlutou výstražnou kartu od kytaristy. Ale Kobylák byl jako hluchý a slepý. Zároveň byl také bez hany a studu a nebyl k zastavení. Byl nudný a trapný zároveň. Nakonec jsme to my holky zabalily, nechaly ho v zajetí své samomluvy a odešly znechuceně na pokoj. Dnes musíme vymyslet nějaký ďábelský plán, jak se urpuťáka Kobyláka zbavit. Obávám se, že to nebude jednoduché. Možná by nebylo špatné půjčit si od bábi pár prášků na spaní.

Babička se mezitím umravnila, doběhla ji únava z rehabilitací a z věku a kolem deváté večerní už je pravidelně uložená v postýlce, prášek na spaní připravený ke spolknutí a spinká do pěti jako miminko. Krásný to stav.

Dnešní dopoledne probíhá v poklidu. Dnes by nás měly rozveselit odpolední klavírní melodie, tak uvidíme, jestli nás to nezabije. Čeká mě mražení kotníku a jízda na kole, tak se Vám poroučím.

Krásný den.



Lázeňský zpravodaj č. 7

12. listopadu 2015 v 13:18 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Dobré ráno přátele, kamarádi.

Tak jak jsem včera byla na indi-vindi tělocviku. Paní krotitelka zjistila, že má ve své péči i mou kámošku z pokoje. Minule babičce zatejpovala břicho kvůli správnému dýchání. Slíbila mi, že ji zkusí říct, že u tejpování břicha se nesmí moc mluvit, může se jen z hluboka dýchat.

Opět jsem si byla zmrazit kotník a pak šlapala jako drak na rotopedu.
Skromně přiznávám, že základna mých fanoušků a místních obdivovatelů roste nahoru nejen co se počtu týká, ale i jejich věku. Dopoledne mě jako mladé děvče oblažoval svou přítomností místní minipodnikatel, ale já věrná svému miláčkovi dělala jsem cudné děvče a tvářila se velmi pohoršeně.
V závěru dne se situace prudce zhoršila. Ani nevíme jak, opětovně ocitly jsme se na taneční zábavě. Přiznávám, že jsme nenápadně prošly davem tancechtivých kázeňáků a dokonce nezaplatily ani vstupní poplatek.
Umíte si představit, co to se mnou, blbcem poctivým dělalo. Trpěla jsem a celou dobu očekávala, kdy mě chytí ruka zákona za všeobecné hanby budu vyvedena ven. Naštěstí nic takového se nestalo.
V klidu jsme si s Libuškou vychutnávaly své neřesti, ona cigaretu, já malé pivo. Další lázeňský švihák na sebe nenechal dlouho čekat. Přisedl k nám starý mládenec, ročník 1949 a snažil se nás tři a půl hodiny bavit třemi tématy: 1) výroba vína na jižní Moravě. 2) zážitky z vojenské základní služby z roku 1968. 3) odbornými elektro informacemi a počtem Hz u kdejakého zvuku.
Upřímně, po hodině Líbě přestala chutnat cigareta a mě zhořklo pivo. Hlavy jsme měly jako střep, tak jsme utekly na taneční parket, ale zdatný jinoch přiskotačil v mžiku za námi a pokračoval za tónu písně "Holky z naší školky" v dalším odborném výkladu.
Po další hodině Líbu vysvobodil pozváním k tanci chlapec, kterému jsme daly přezdívku Pionýr. Je to hoch menšího vzrůstu a většího pupíku, nicméně nožky mu kmitají do rytmu hudby ze všech přítomných mužů nejlépe. On sám si říká Tanečník. Pojmenování Pionýr nás napadlo při prvním setkání, když dorazil s barevným šátkem kolem krku a vedle něho měl několik povadlých, za to však oddaných Jiskřiček. Pionýr se na taneční večery vždy zodpovědně "vystajluje", vezme si triko moderního vzhledu a ozdobí ho zlatým, asi 3 kg řetězem na krku. Je opravdu boží. Tak s tímto chlapcem to Líba vytáčela v kole, až se ji málem rozpadly její botičky balarinkového typu, které si tak složila lepila celé odpoledne sekundovým lepidlem.

Když jsem zůstala opuštěně sedět u stolu (elektromontér mezitím odskákal se svou prostatou na toaletu), tu zjevil se u našeho stolu stařík a jal se mě vyzvat k tanci. Při tónech teskné písně jsem vyslechla celou jeho zdravotní dokumentaci, meniskem počínaje a artrózou kolene konče. A taneční večer končil naštěstí taky.

Při cestě na pokoj (mimochodem Hanča byla na tanečkách taky a vzala si na to naprosto úchvatný model připomínající hornickou vlajku) nás dohonil náš starý mládenec, ovíněn zcela zapomněl na počty všech Hz světa a sedm pater nám zpíval moravské písně. No Sodoma Gomora.
Při vstupu do pokoje mě již vítala babičky slovy..."ááááááá moje záchrana je tady". Zamotala se chuděra do svého společenského modelu a nebyla schopná se odmotat. Knoflíček byl tak zapeklitě zapnut, že připomínal hlavolam ježek v kleci. Kdybych nedorazila, tak by se ze společenských šatů rázem stála noční košilka.
Málem bych zapomněla na hlavní hřeb včerejšího dne. Bábi kolem oběda celá nešťastná začala vytahovat a ukazovat mi svou zubní protézu. Jeden původní zub ji na vrchním patře ještě drží a tak to má omotáno nějakým drátkem. No... a drátek prostě nebyl. Bábi si myslí, že ho snědla a teď celá nešťastná se bála, že ji putuje v krevním oběhu a ohrožuje na životě. Vrátila jsem ji zpět její protézu (mi ještě nebyla) a poslala jsem ji pro odborné informace na ošetřovnu. Pan doktor ji uklidnil, ať se nebojí, že to nic není a drátek se zcela jistě přirozenou cestou dostane ven. Na to bábi svůj problém projednala ještě s dalšími obyvatelkami jejího věku z ústavu a jedna z nich se vesele smála a ubezpečila ji, že opravdu ji nic nehrozí. Že ona sama už svůj drátek spolkla 3x!!!
Noc proběhla kupodivu v klidu.
Ráno mě čekalo nemilé zjištění, že včerejší pivo bylo nějak divně naplněné plynem, takže moje ranní jodobromová koupel stala se rázem i koupeli perličkovou, tzv. 2 v 1. Pro jistotu se dnes ploužím po chodbách podél stěn a snažím se být vždy na blízku oné místnosti.

Za chvíli mě čeká teplý rašelinový obklad a tudíž Vás, ač nerada musím opustit.
Mějte se, jak chcete, pokud možno pěkně. Klidně mi můžete taky napsat nějaký zpravodaj domácích luhů a hájů.
Zdař bůh.



Lázeňský zpravodaj č. 6

12. listopadu 2015 v 13:08 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Dobré ráno milí a věrní čtenáři.
Zdravím Vás z ranního vysílání Svobodného Darkova a přejí vše nejlepší všem Vendelínům a především mé sestře, která dnes slaví narozeniny.
Další velmi pozitivní zpráva. Včera večer jsem bábi pustila kriminálku. Ta ji však moc nebavila a úderem 21. hodiny se z vedlejšího lože ozývalo pravidelné chrápání. Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem pro jistotu vypnula zvuk na mobilu a vůbec se ani nehýbala, aby náhodou tato vzácná chvilka nebyla narušená.
Včera odpoledne jsme s kámoškou Hanďou shlédly divadelní představení "Šest žen Jindřicha VIII." Bylo to super. Až na to, že herci do své hry občas vtahovali i diváky a nebudu Vás dále napínat, kdo asi byl do hry taky vtažen. Ano, máte pravdu, moje maličkost. Začínám se cítím jako malý herec velkých rolí. Či velký herec malých rolí???

Krásně se zde uchytil název "neurčitý věk". Je to takové gentlemanské, takže když někdo o někom povídá, říká, že se jedná o ženu či muže neurčeného věku. Všichni tito věkem neurčení senioři se zbláznili. Téměř všude řeší své partnerské vztahy a sexuální problémy. I včera mezi cigaretkou paní Líby a mým malým pivem si k nám přisedl muž neurčitého věku a po chvíli nás vesele zásoboval svými problémy s erekci.

Morálka se prudce a nekontrolovatelně uvolňuje a je to mnohem horší než na pionýrských či jiných mládežnických táborech. I přesto, že jsem zde ač neurčitého věku benjamínek, občas mám pocit, že jim dělám tátu i mámu a musím je krotit.

Za chvíli jdu na indi-vindi tělocvik, pro tuto chvíli se s Vámi loučím, povinnosti volají.

Váš terénní zpravodajce.

Lázeňský zpravodaj č. 5

12. listopadu 2015 v 10:43 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Lázeňský zpravodaj č. 5
Přátele - dobré ráno.

Když jsem se včera začala připravovat na návštěvu tety Halky, bábi nenápadně kroužila kolem a pak začala vytahovat všechny modely, které měla ve skříni.
Se slovy "myslíte, že by bylo vhodné v tom jít na dnešní taneční večer?" mi tak trošku vyrazila dech a vzala vítr z plachet. Navíc akčně dodala - "já už tam půjdu dříve a budu Vám držet místo.".

Zrychlila jsem svou přípravu ven, abych mohla vypadnout co nejrychleji, když tu se babča začala oblékat taky s tím, že teda pokud dovolím, počkáme na tu mou kamarádku spolu.
Tak jsme čekaly na Halku ve dvojici, bábi si pro tuto slavnostní příležitost vzala i nový tralaláček na hlavu. Naštěstí má milá kamarádka je pohotová, vůbec nezajížděla autem k chodníku a zůstala stát uprostřed cesty. Já tak mohla rychle nastoupit a bezpečně zmizet.

Na večeři jsem dorazila přesně, bábi už z vedlejšího stolu na mě radostně mávala, ládovala do sebe rychle kus žvance a pak spěchala chytit flek k tanci a poslechu.

Když jsme s Líbou vyšly po večeři na chodbu, naskytl se nám pohled pro bohy. Před místní kavárnou se tlačily davy francouzských holí všech barev a velikosti a nedočkavě očekávaly otevření podniku.
Jejich majitelé a majitelky se tlačili a předbíhali jako by stáli ve frontě na banány. My, které jsme věděly, že máme v první linie svého špeha, jsme v klidu došly na konec řady očekávaly věci příštích.
Okamžitě po otevření se místní sál naplnil do posledního místečka a mazáci jako smyslu zbavení začali nadšeně zdravit místní muzikanty. I chlapci od fochu byli vstřícní. Srdečně pozdravili jak všechny známé, tak i nás nováčky. Pak dokonce vyjmenovali i několik známých firem, jako pan Bohouš (doufám, že nemysleli toho psa), pan František, paní Maruška, Anička, Boženka …..

Ještě před nějakou chvíli skoro imobilní pacienti začali netrpělivě bouchat svými berličkami do země a dožadovali se prvních tónů. Parket se zaplnil v cuku letu. Bylo to jak z pohádky o zázracích. Ti, co téměř nechodili vůbec se čiperně dobelhali na parket. Ti, co chodili trošku lépe dokazovali, že v tanci nemají konkurenci a nemůže je předběhnout ani žádný z účastníků Star dance. Je Vám jasné, že já se svými urologickými problémy jsem měla od smíchu problém již v prvních minutách.

Největší hit místní smetánky byla píseň "Dárkovské lázně", kterou všichni zúčastněni pěli jako hymnu, srdnatě se u toho plácali a objímali a snažili se navázat nové kontakty mrkáním všech svých očí a lišáckými úsměvy.

Po několika ploužácích započala hrát pravá diskotéková hudba a svítící disco koule zavěšená u stropu měla co dělat, aby se stihla otáčet.

Do toho pár laserových efektů a nebylo možné rozeznat, zda se náhodou nenacházím na známé Stodolní ulici.




V rychlých taktech jsme se připojily i my ženy bez partnerů a šťastně se usmívajíc jsme tančily zvesela i na polskou píseň "Jestesz Stalina", což nebylo daleko od pravdy.

V této naprosto neopakovatelné atmosféře jsem zvládla vypít 4 malé piva, protože uznejte sami, že za střízlivého stavu to prostě přežít nešlo.

Nejlepší hřeb nás teprve čekal. Když spustili sérií italských písní přiskočila i moje bábi a pustila se do tance s takovou vervou, až ji korále vlály u krku. Pak si šla chvíli odpočinou a chytily ji do taktu až skladby od Kabátu. To čiperně dorazila znova a ukázala nám všem, zač je toho loket.

Bábi odešla po deváté hodině, já dorazila po desáté a jestli si myslíte, že už spala, naprosto se pletete. Přece ještě musela následovat noční pohádka. Usnula jsem ani nevím kdy.

Začíná nový den. Občas mi to připadá jako sen. A nestačím se divit jen. No nic, volá mě snídaně - tak jdu ven.

Krásný den Vám všem.



Lázeňský zpravodaj č. 4

12. listopadu 2015 v 10:14 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Lázeňský zpravodaj č. 4

Zdravím všechny a přeji příjemné nedělní dopoledne.
Všem hospodyňkám a hospodyním přeji úspěšné završení nedělního obědu, my pacienti můžeme s napětím očekávat, co nám lázeňský kuchtík připraví.
V sobotním dopoledni babička poctivě obíhávala všechny své procedury a já jsem si v klidu na pokoji představovala, jaké to je být majitelkou jednolůžkového pokoje.
Zašla jsem si na příjemnou procházku a rychle na oběd. Vyřídila jsem bábi vzkaz od kamarádky, že bude mít odpoledne telefon a v klidu se věnovala svým procedurám. Když jsem se vrátila, babička se už parádila na rande se svou kamarádkou. Požádala mě o spolupráci při konečných úpravách šálu, kloboučku a dalších nezbytností a vydala se vstříc světlým zítřkům. Viděly jsme se až u večeře. Já si potom ještě zašla tradičně na jedno pivko, Líba zvaná stravovací na dvě cigaretky a šla jsem na pokoj. Tuto noc měla babička opravdu výdrž. Povídala do 23.30!! Pronesla pár krásných vět, které mě naprosto dorazily. Jedna z nich byla, že .."představte si, tak ta moje kámoška tak pořád povídala, že jsem se nedostala ke slovu, ona asi 90 procent a já jen 10 procent času jsem měla na své vyprávění".
Poté jsem si vzala slovo já a povídám ji, že někteří lázeňští hosté mají z minulosti špatné zkušenosti a objednávají si jednolůžkové pokoje. A ona na to. "No, když jste onehda přišla z té harmoniky tak pozdě, tak mě už se tak po Vás stýskalo, já bych teda jednolůžkový pokoj vůbec nechtěla".

Dnes ráno jsme neměly ani jedna žádnou proceduru a tak stačilo vstávat klíďo píďo okolo půl osmé. Ještě dlouho před úsvitem se však náš pokoj z 50-ti procent začal probouzet. Úplně jsem se zapomněla zmínit, že babička si den předtím koupila Zaječici a mě odůvodněně přepadly velké obavy. Byla jsem ale tvrdá a i přes zatuhlý krk jsem se v posteli ani nehnula a předstírala hluboký spánek. Světe div se, mé oči spatřily světlo světa až v 7.15 hod.
Babička mě tahala na snídani už v půl osmé, takže jsem seděla v poloprázdné jídelně s nejstaršími obyvatelkami ústavu a pochutnávaly jsme si na tvarohové pomazánce. Před odchodem na snídaní si mě babička pojistila. Lišácky se zeptala, zda bych s ní nešla dopoledne na procházku do Kauflandu. Zkuste říct té dobré ženě "NE".
Uvítala jsem to jako báječný nápad. A tak místní mohli zahlédnout krásnou dvojici mladých děvčat, jak pěkně pochodují podél cesty do místního hypermarketu. Prvně jsme sháněly švestky. Neměli. Vyšly jsme s vozíkem z obchodu ven. Pak si Hanča vzpomněla na sušenky. Měli. Takže zpět do obchodu. Poté si vzpomněla na minerálku…nebudu se dál rozepisovat, ale je fakt, že v obchodním domě po nás zůstala malá oběžná dráha.

Cestou jsme si povídaly o samých příjemných věcech, jako je sex po 80-tce, žárlení a nevěry sedmdesátníků, osmdesátníků a devadesátníků. Doktor Uzel by nevyšel z údivu.

Po návratu babička hodila do placu opět pár poutavých historek a hodinu napřed odfrčelana oběd.
Za chvíli půjdu taky. Odpoledne mě čeká úprava vlasového porostu a výlet s mou nejlepší kamarádkou. Pak večeře a tanečky. Co bude následovat, již asi všichni dobře tušíte a před několika hodinovou pohádkou na dobrou noc, zdá se, nebude úniku. Zítra nás čeká už od rána perný den, tak nám držte palce, ať nám to pěkně ubíhá.
Procedury, jídlo a kromě toho zážitku je tady pořád mnoho. Jen aby nekleplo mě z toho.


Lázeňský zpravodaj č. 3

11. listopadu 2015 v 12:57 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Lázeňský zpravodaj č. 3
Zdravím všechny své fanoušky.

Volně navážu na svou zmrzlou proceduru. Musela jsem si sundat ponožku, sestřička vytáhla přístroj podobný fénu, avšak namísto krásného teplého vzduchu na mě foukal ze všech stran jako divý vítr ze Sibiře o chladu -70 stupňů.

V duchu jsem si hrdinně zpívala spolu s Jardou Uhlířem "Severní vítr je krutý …." A než jsem došla na konec písně vypnul se ten bláznivý fén.
Tři minutky uběhly jako voda a můj kotník se tvářil, že patří dobře vymrzlé mrtvole. Pak jsem si ho šla dobrovolně odmrazit do fitcentra. Sestřička mě dovedla ke šlapacímu stroji, kdepři zodpovědném tréninku mohla bych se stát i členkou skupiny Šlapeto. Volně jsem přešlana rotopéd, zařadila rychlost a chystala se předjet všechny své lázeňské kamarády.Za 15 minut jsem ujela 7 kilometrů a celá uřícená se vypotácela ven.

Čekal mě kvalitní oběd a mírný odpočinek. V půl třetí nás všechny nově příchozí nahnali do společenského sálu na informativní hovory. Očekávala jsem něco jako Hovory H s Mirkem Horníčkem, namísto toho dorazil vedoucí rehabilitace, vrchní a nutriční sestra. Nutriční sestra se svými 120 kg vypadala, že o nutriční problematice toho moc neví. Nicméně nám řekli něco málo hřejivých a povzbudivých slov do dalších dnů a mohli jsme se pokojně rozejít.

Moje bábi si mě odvedla do prostor u cukrárny, kde jsme pocucávaly dobrou vodu a poslouchaly klavírní melodie. I ke zpěvu došlo. Mě se to moc líbilo už z jediného důvodu, že bábrlinka asi ctí kulturu a na hodinu se odmlčela. Poté za ní přijela kamarádka z Karvinéa odporoučely se dát pár holčičích řečí na pokoj.

Nastala doba večeře, kde jsem zlanařila svou mladou šedesátiletou kamarádku od stoluna posezení v kavárně. Je to jediné místo, kde se může oficiálně kouřit, takže se chytila jako rybka na návnadu a mohly jsme vyrazit. Ona si dávala čouda a já na uklidnění pivko. Na pokoj jsem dorazila okolo sedmé večerní.

Babička už na mě s úsměvem v pyžamku čekala, vypnula televizi a hopsla do postýlky. Bábi v posteli, zuby ve sklenici a já v prd....li. Kolem deváté hodiny si Haňa vzpomněla, že by nebylo špatné něco pojíst. Rozsvítila a začala si krájet jablíčka a další pochutiny. Kolem desáté se vydala do koupelny. Chtěla jsem toho rychle využít a usnout. Chvíli se z koupelny ozýval šramot a hluk a pak nastalo ticho. Minutu, dvě, tři, pět....... Prvně jsem si říkala, co je mi do toho, co bába dělá, ale pak jsem si vzpomněla, že už přece jen není nejmladší a že bych ráno nerada otevírala černému havranovi. Zavolala jsem"jste v pořádku?" a ona na to...."jo, jo, já si tady tak jenom přemýšlím".

Poté se přemístila do lůžka a asi do dvou byl opravdu klid. Pak začal již známý pochod postel - toaleta a zpět i s nezbytnými doprovodnými zvuky. Za takovou sílu a vytrvalost nemusel by se stydět ani statný dřevorubec. Od pěti rána začal pro mou kamarádku nový den a tudíž i pro mě.

Podle hesla "ranní ptáče dál doskáče" jsem na masáži byla jako první. Statný pan masér si mě pohazoval jako princezna Droběna prince v legendární Popelce. Vypadalo to, že budu stažená z kůže a nechám ji ležet volně pohozenou na lehátku. Nicméně, síle chlapských rukou se nic nevyrovná a masáž byla báječná.

Den probíhal celkem hladce, ještě mi opět ve svěráku mávali nohou, tentokrát dopředua dozadu. Následoval rašelinový zábal a oběd.

Poté na mě dolehla únava z probdělých nocí a rehabilitací a v jednu jsem si zodpovědně schrupla až do 1/2 čtvrté. Pak jsem se vydala do města a na večeři. Celou dobu jsem svou starší kamarádku ani okem nezahlédla.

Má stravovací parťačka Líba mě opět následovala do kavárny na vínko. Okolo osmé jsme se ploužily k výtahům, když tu slyšíme odněkud hudbu. U cukrárny seděl frajer s kytarou a foukací harmonikou a zpíval táborové písně. Bylo to perfektní, Líba ještě zaskočila na pokoj pro domácí višňovku a bavily jsme se až do čtvrt na jedenáct.

Na pokoj jsem šla v klidu. Doufala jsem, že bábi bude ponořená hluboko do spánku a i mě po zalehnutí čeká krásná noc.
Sotva jsem otevřela dveře, přivítala mě blikající obrazovka a bezzubými ústy se usmívající bábi se slovy ... "ááááááá, paní Hanička se nám vrátila, to je dobře. Dokoukám jenom na film."

Říkám..."jen klidně koukejte". Převlekla jsem se do pyžama a zaujala polohu ležícího střelce.
Film dohrál. Televize se vypnula. Bylo ticho. Ale jen na chvíli.

"No", začala opatrně moje trýznitelka, "já vím, že už je sice hodně hodin, ale vy máte nadespáno za odpoledne, tak si ještě můžeme povídat"... a spustila. O tom, jak si zlomila před 1/2 stoletím ruku, o tom, jak ji manžel přivřel prsty ve dveřích, o tom, že tato příhoda má souvislost s jejich psem číslo jedna, takže mi musí taky povědět příběh o psovi. Když skončila, uvědomila si, že přivřené prsty měla kvůli psovi číslo dvě, takže mi ještě musí povědět i tuto příhodu. Pak jsme probraly všechny sousedy, doktory, řidiče autobusu a další a další a další..... v kolik jsem usnula, to opravdu nevím. Jediné, co vím, že poslední příběhy už babička vykládala jen do černočerné tmy.

Dnes jsme se ještě neviděly. Ráno jsem předstírala tvrdý spánek a zatím je tady klid.
Obávám se, že víkend bude náročný. Tak ať to alespoň Vám utíká v klidu a příjemně.

Zdraví lázeňský pacient.



Lázeňský zpravodaj č. 2

11. listopadu 2015 v 10:01 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Lázeňský zpravodaj č. 2

Krásné deštivé lázeňské dopoledne všem mým příznivcům.

Pokud si myslíte, že jsme včera v pyžamku šly spát, jste na omylu. I já jsem se mýlila. Babička kolem půl osmé se slovy "už se asi nebudeme dívat, že?" vypnula nekompromisně televizi a ulehla.

Původně jsem to viděla na dobrý nápad - po náročném dni se do sytosti vyspat. Ale to jsem se pěkně spletla. Haňule chvíli huhňala s rukou před pusou, takže jsem ji moc nerozuměla. Vysvětlila mi, že už si vytáhla zuby. Ubezpečila jsem ji, že to nevadí, hlavně ať mluví normálně. Na tohle slyšela a šišlala až do 22.30!!! Znám už všechny z okolí Plzně, Rokycan, Litoměřic, Německa a Rakousko-Uherska. Letem světem jsme probraly první republiku, založení skautského tábora v roce 1925 a další aktuality.

Ve 22,30 jsem si šla celá zlomená s hlavou jako střep připravit tablety na ráno. Byla jsem tak popletená, že jsem si ranní tabletu na tlak zobla hned večer. Ještě jsem bábi upozornila, ať ráno klidně spí. Budík byl zodpovědně nachystaný na sedmou hodinu.

Poté zazněla kouzelná věta.... "tak už asi budeme spinkat, že?". Radostně jsem vylovila svá první slova po třech hodinách a zahulákala na celý pokoj "DOBROU NOC". Nicméně, trápení ještě nebyl konec. Asi dalších 45 minut se z vedlejší postele ozývaly věty typu ..."jé.. ještě jsem si vzpomněla, že Vám musím říct......"

Co Vám budu povídat. Okolo půlnoci už i na našem pokoji nastal boží klid. Ne nadlouho.

Když druhá hodina odbila, u nás již znovu lampa svítila. Babička pochodovala směr toaleta - postel, tam a zpět. Bohužel i za hlasitého doprovodu, který nás mnohdy doprovází po požití nadýmavých jídel. Chvíli trvalo než se vše uklidnilo a rozhostilo se opravdové ticho.

Nad ránem, kdy se spí ze všeho nejlépe mě probudil veselý hlas...
"Haničko, vstáváme je skoro půl sedmé."
"Bože" říkala jsem si, ještě můžu spát 1/2 hodiny, ale což poděkovala jsem své opatrovnici a pomalu jsem se šla opláchnout, umýt zuby a obléct se do cvičebního. Mezitím už mi u ucha jel nekončící monolog. Vzala jsem do ruky telefon a nevěřícně koukala na hodiny.
Bylo 5.33!!!! Říkám - "paní Hanko - je asi teprve půl šesté". A ona na to - "jéééé, tak to promiňte, to jsem se asi spletla. Ale to nevadí, můžeme si ještě povídat."

Nebudu Vám lhát. Na proceduru jsem vyšla o půl hodiny rychleji a na ztichlé a temné chodběv klidu dospávala svou noční směnu. Pak si mě zavolala sestra cvičitelka. Změřila mé kotníky, lýtka a malíčky u nohou, a nabídla zatejpování lýtka. Horlivě jsem nabídku přijala, zaplatila a odešla. Moje půlhodinka byla vyčerpána a já taky.
Celá polepená jsem se odebrala na snídani. Ta vypadala dost redukčně.

Za chvíli jdu hledat další proceduru. Budou mi mrazit kotník na -70 st. MNĚ, ZMRZLÉMU NANUČKOVI. No uvidíme, snad to přežiji. Další informace na sebe určitě nenechají dlouho čekat. Krásný den všem.


Lázeňský zpravodaj č. 1

11. listopadu 2015 v 9:49 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj - Darkov
Lázeňský zpravodaj č. 1

Jak víte, nastoupila jsem do lázní. Děkuji Vám za dotazy a telefonáty. Budu Vám pravidelně posílat lázeňské zpravodaje, ať jste v obraze.

Den první. Při nástupu jsem zamířila do přijímací kanceláře, kde mi paní úřednice dala pevnou pásku na ruku zelené barvy. Moc mi sice neladí ke všem modelům zn. second-hand, ale s tím se budu muset nějak smířit.

Poté jsem byla odeslána do budovy B. Tady mi svěřili klíče od pokoje. Při příchodu na svůj osudový pokoj na 6. patře jsem zjistila, že můj dočasný domov je již z poloviny obsazený. Podle léků a pohozené noční košile jsem začala tušit, že spací kolegyně bude jiný ročník než já. Poté, co jsem zahlédla retro kufřík z druhé světové války, začala jsem se obávat ještě více. Neměla jsem však čas na další úvahy, protože už na mě čekala sestra v akci a doktor z hor. Tudíž jsem sešla o poschodí níž a svěřila se do rukou odborníků.

Pan doktor mě prohlédl od hlavy k patě a na konci vyšetření chtěl, abych na něho vyplázla jazyk. Nu což, pokud mu to udělá radost?
Vypsal celý arch procedur a odešel spokojeně na oběd. Na svá bedra mě opět dostala sestřička, která i mě milosrdně uvolnila na kus žvance. Hned poté jsem zjistila, že už při startu mám dvě procedury.

Do zahájení první z nich jsem měla ještě chvíli času a tak jsem si šla na pokoj vybalit své kufry. Ještě štěstí, že paní nocležnice už měla své věci bezpečně uložené, jinak bych obsadila i její poličky. Poté jsem šla na rehabilitaci. Mou nemocnou nožku mi dali do svěráku a hýbali mi s ní doleva a doprava. Na druhé proceduře mou končetinu vložili do skleněné trubice a technika ji opakovaně vtahovala a vytahovala, co to jen šlo.

Vrátila jsem se na pokoj. Otevřely se dveře a vešla moje nová kamarádka Hana. Hned jsme si padly do oka a téměř nezaznamenaly věkový rozdíl 35-ti let. Babka je to čupr, vrátila se z bazénu a hned mě zvala na posezení u cimbálu. Natáhla si kalhoty až pod prsa, vyladila je slavnostní halenkou s jelenem a mohly jsme vyrazit.

Místo k sezení jsme našly vedle lázeňského páru, který ani netušil, že za chvíli má vypuknout cimbálové šílenství. Chtěli si užít intimní chvíle ve dvou. Prvně jsme jim to překazily my dvě, poté zbytek lázeňských hostů. Babča říkala, že si můžeme objednat vodu, ale taky nemusíme. Tak jsem si pro jistotu dala malé pivo, aby mě snad náhodou nepřevychovala.

Nadešel první podvečer. Sedíme každá ve své postýlce ve slušivém pyžamku, vykládáme si příběhy ze života a těšíme se na první společnou noc. Tak snad to společně zvládneme.

Pěknou dobrou noc i Vám přeje lázeňská pacientka.

Nápadník

10. listopadu 2015 v 9:19 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Odpovědi na inzerát byly úžasné. Jeden lepší než druhý. Nepřeberné množství krásných, mladých, schopných a velmi zajímavých mužů. Všichni zklamání životem - tzn. ženami - jejich nepochopením a zradou. Všem záleželo jen na opravdové lásce a dětech, samozřejmě svých.

Tedy těch, z těch minulých, vyřešených, leč nepodařených vztahů, kde přes veškerou jejich snahu ženy zklamaly.

Pročítala jsem si ty dojemné odpovědi, nestačila zahazovat použité ubrousky a pečlivě, opravdu pečlivě vybírala. Prvně muže, poté i oděv, který si na tak slavnostní příležitost, jako je setkání se zcela jistě osudovým mužem, obléknu. Pravda, ač jsem akční žena, vyzkoušet si face to face asi 120x mi přišlo již zpočátku morbidní. A tak jsem se rozhodla pro své soukromé výběrové řízení.

Ač nejsem učitelkou českého jazyka, odpovědi o dvou větách a deseti hrubkách mě poněkud odradily. Pak přišly na řadu ty odvážné, s fotkami. Otázkou dosud pro mě zůstalo, kdo vlastně měl mít dostatečnou odvahu. Ten, jež odesílal, nebo já, jakožto příjemce těch neuvěřitelných modelů. Nenechte se plést, nedovolila bych se vysmívat fyzické osobě žádné z osob, spíše velké kreativitě mužů a tomu, v jakých pozicích a situacích jsou schopni bez uzardění zaslat zcela cizí ženě svou podobiznu.

Fotky ve sprše byly občas jedny z těch nejslušnějších.

Poté, co jsem utřela další slzy, tentokráte od smíchu, jsem se s vervou pustila do dalšího hledání. Vyřadila jsem ty, u kterých vzdálenost přes celou republiku nebyl žádný problém. Ty, kteří toužili po nových dětech a také ty svobodné, kteří toužili najít ženu podle maminky. Jen dodám, že jsem lovila ve věkovém teritoriu cca 40-ti let.

Odpad byl velký.

Nakonec zůstalo asi pět kousků a jeden vypadal slibněji než druhý. Moje odvaha a přirozená zvědavost vyhrála a finalisté byli beze tváře. to znamená ti, kteří nezaslali žádné foto. Až na jednoho.

Příjemný, štíhlý čtyřicátník upraveného zevnějšku opírající se o své auto střední třídy již z fotky vypadal sympaticky a nebyl jediný důvod nezařadit ho do užšího výběru. Jeho požadavky byly zcela na místě. Jakožto vysokoškolák hledal ženu inteligentní, se smyslem pro humor, s vyřešenou minulostí a kultivovaným chováním, stejně štíhlou jako on.

Po schválení a udělení "požehnání" svých kolegyň z práce jsem si domluvila schůzku na veřejném místě - v kavárně na náměstí krajského města. Nenápadně jsem se procházela už dopředu kolem, ale nikoho, kdo by alespoň vzdáleně připomínal toho fešného muže z fotografie jsem nezahlédla. Možná to bylo mým špatným zrakem.

Nechtěla jsem si připustit možnost, že oním mužem by bylo to prazvláštní individuum, které jako jediné stálo před dveřmi kavárny a vrhalo se na každou ženu, která se neopatrně pozastavila v jeho blízkosti.

Když jsem se začala i já nenápadně přibližovat, přiskočil ke mně chvatně onen člověk a prskající a postrádající jakoukoliv ústní hygienu mě oslovil s úsměvem plným zkažených zubů, zda jdu na ten inzerát. Snad jen slušná výchova mých rodičů a strach, že nebudu moci tak rychle utíkat mi nedovolily zalhat. Zcela zděšeně jsem přikývla, že jsem to opravdu já.

Celý rozradostněný se můj "partner" pro toto odpoledne do mě zavěsil (nemělo by to být opačně?!) a tahal mě dovnitř restauračního zařízení. Modlila jsem se, aby tam nebyl nikdo známý.

Hulákajíc mě radostně obíhal a svými vypoulenými očima zjišťoval mé parametry. Musím dodat, že ač jsem žena naprosto normální postavy, tak pokud bych měla splňovat jeho požadavek v tom, abych byla štíhlá jako on, ocitla bych se rázem v kategorii Boubelka roku. Jeho postava zcela jistě vykazovala něco málo, nebo spíš více přes sto kilo. Neumyté mastné vlasy mu dělaly na hlavě zvláštní přilbu a já nostalgicky vzpomínala na to, jaký že to byl princ Bajaja vlastně krasavec.

Poté, co jsem se usadila ke stolu, kde naštěstí bylo přítmí, se pokusil přisadit, přičemž se mu podařilo zbortit vázičku zdobící stůl, přitlačit souseda od vedle bezpečně na hranu stolu a ještě vydat zvuk, který si slušní lidé nechávají pro intimní chvíle na své malé domácí místnůstce.

Spokojeně si říhl a zeptal se, co si dám. Měla jsem chuť dát si něco opravdu řízného, abych to přeci jen trošku vydýchala. S úsměvem gentlemana pronesl, že všechno platí, ať si dám, na co mám chuť, ale maximálně do výše 200,- Kč protože více nemá.

Skromně jsem poznamenala, že děkuji za neodolatelnou nabídku, ale své občerstvení si uhradím sama a celá rudá hanbou (za něho) jsem se ještě víc posouvala do přítmí kavárny.

Chlapec, myslíc, že má vyhráno, mi zaníceně začal vyprávět o své práci. K mému zděšení začal vytahovat ze své umaštěné tašky spoustu umouněných papírů plných informací, které jsem se domnívala měly shlédnout pouze oči zaměstnanců dané firmy. Když jsem si dovolila malou poznámku o jeho podivné loajalitě k firmě, dal mi za pravdu s dodatkem, že všichni jsou s ním nadmíru spokojení. Vzpomněla jsem si na jeho údajné vysokoškolské vzdělání a začala tušit, že to že tato osoba navštěvovala vysokou školu bylo asi míněno, že daná budova byla vyšší než 30 metrů.

Nebudu si v myšlenkách přivolávat další stresující zážitky toho dne, každopádně byl ten člověk naprosto spokojený a zcela neochvějně se začal těšit na další a další schůzky se mnou. Po jeho návrhu, že mě odveze domů svým vozem, který jsem už naštěstí neměla možnost zahlédnout, jsem z důvodu šťastného návratu lhala jako když tiskne, že mi cesta autem dělá moc špatně. Raději se tedy budu drkotat veřejnou dopravou. Galantně mě svou houpavou chůzi a hlasitými povyky všeho možného ražení odprovodil k zástavce - tomu jsem již nebyla schopná zabránit.

Jeho oči se naprosto oddaně vpily do mých s otázkou, kdy a co tedy příště podnikneme. Dnešek jsme si tak krásně užili a je zcela jasné, že neodmyslitelně patříme k sobě. V duchu jsem vyzývala všechny svaté a především řidiče autobusu, ať nemá zpoždění.

Emotivně jsem již podruhé ten večer zalhala, že jsem dojatá a že si v těchto důležitých životních rozhodnutích nechávám čas na zpracování dojmů a vyřknutí konečného ortelu. Chápavě přikývl, že to je rozumné a že se bude těšit na mou SMSku.

Ještě než autobus vjel do první zatáčky, jsem zcela bez výčitek smazala ve svém mobilu jeho telefonní číslo.

A se svým nezdolným optimismem se těšila na další den.