Nápadník

10. listopadu 2015 v 9:19 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Odpovědi na inzerát byly úžasné. Jeden lepší než druhý. Nepřeberné množství krásných, mladých, schopných a velmi zajímavých mužů. Všichni zklamání životem - tzn. ženami - jejich nepochopením a zradou. Všem záleželo jen na opravdové lásce a dětech, samozřejmě svých.

Tedy těch, z těch minulých, vyřešených, leč nepodařených vztahů, kde přes veškerou jejich snahu ženy zklamaly.

Pročítala jsem si ty dojemné odpovědi, nestačila zahazovat použité ubrousky a pečlivě, opravdu pečlivě vybírala. Prvně muže, poté i oděv, který si na tak slavnostní příležitost, jako je setkání se zcela jistě osudovým mužem, obléknu. Pravda, ač jsem akční žena, vyzkoušet si face to face asi 120x mi přišlo již zpočátku morbidní. A tak jsem se rozhodla pro své soukromé výběrové řízení.

Ač nejsem učitelkou českého jazyka, odpovědi o dvou větách a deseti hrubkách mě poněkud odradily. Pak přišly na řadu ty odvážné, s fotkami. Otázkou dosud pro mě zůstalo, kdo vlastně měl mít dostatečnou odvahu. Ten, jež odesílal, nebo já, jakožto příjemce těch neuvěřitelných modelů. Nenechte se plést, nedovolila bych se vysmívat fyzické osobě žádné z osob, spíše velké kreativitě mužů a tomu, v jakých pozicích a situacích jsou schopni bez uzardění zaslat zcela cizí ženě svou podobiznu.

Fotky ve sprše byly občas jedny z těch nejslušnějších.

Poté, co jsem utřela další slzy, tentokráte od smíchu, jsem se s vervou pustila do dalšího hledání. Vyřadila jsem ty, u kterých vzdálenost přes celou republiku nebyl žádný problém. Ty, kteří toužili po nových dětech a také ty svobodné, kteří toužili najít ženu podle maminky. Jen dodám, že jsem lovila ve věkovém teritoriu cca 40-ti let.

Odpad byl velký.

Nakonec zůstalo asi pět kousků a jeden vypadal slibněji než druhý. Moje odvaha a přirozená zvědavost vyhrála a finalisté byli beze tváře. to znamená ti, kteří nezaslali žádné foto. Až na jednoho.

Příjemný, štíhlý čtyřicátník upraveného zevnějšku opírající se o své auto střední třídy již z fotky vypadal sympaticky a nebyl jediný důvod nezařadit ho do užšího výběru. Jeho požadavky byly zcela na místě. Jakožto vysokoškolák hledal ženu inteligentní, se smyslem pro humor, s vyřešenou minulostí a kultivovaným chováním, stejně štíhlou jako on.

Po schválení a udělení "požehnání" svých kolegyň z práce jsem si domluvila schůzku na veřejném místě - v kavárně na náměstí krajského města. Nenápadně jsem se procházela už dopředu kolem, ale nikoho, kdo by alespoň vzdáleně připomínal toho fešného muže z fotografie jsem nezahlédla. Možná to bylo mým špatným zrakem.

Nechtěla jsem si připustit možnost, že oním mužem by bylo to prazvláštní individuum, které jako jediné stálo před dveřmi kavárny a vrhalo se na každou ženu, která se neopatrně pozastavila v jeho blízkosti.

Když jsem se začala i já nenápadně přibližovat, přiskočil ke mně chvatně onen člověk a prskající a postrádající jakoukoliv ústní hygienu mě oslovil s úsměvem plným zkažených zubů, zda jdu na ten inzerát. Snad jen slušná výchova mých rodičů a strach, že nebudu moci tak rychle utíkat mi nedovolily zalhat. Zcela zděšeně jsem přikývla, že jsem to opravdu já.

Celý rozradostněný se můj "partner" pro toto odpoledne do mě zavěsil (nemělo by to být opačně?!) a tahal mě dovnitř restauračního zařízení. Modlila jsem se, aby tam nebyl nikdo známý.

Hulákajíc mě radostně obíhal a svými vypoulenými očima zjišťoval mé parametry. Musím dodat, že ač jsem žena naprosto normální postavy, tak pokud bych měla splňovat jeho požadavek v tom, abych byla štíhlá jako on, ocitla bych se rázem v kategorii Boubelka roku. Jeho postava zcela jistě vykazovala něco málo, nebo spíš více přes sto kilo. Neumyté mastné vlasy mu dělaly na hlavě zvláštní přilbu a já nostalgicky vzpomínala na to, jaký že to byl princ Bajaja vlastně krasavec.

Poté, co jsem se usadila ke stolu, kde naštěstí bylo přítmí, se pokusil přisadit, přičemž se mu podařilo zbortit vázičku zdobící stůl, přitlačit souseda od vedle bezpečně na hranu stolu a ještě vydat zvuk, který si slušní lidé nechávají pro intimní chvíle na své malé domácí místnůstce.

Spokojeně si říhl a zeptal se, co si dám. Měla jsem chuť dát si něco opravdu řízného, abych to přeci jen trošku vydýchala. S úsměvem gentlemana pronesl, že všechno platí, ať si dám, na co mám chuť, ale maximálně do výše 200,- Kč protože více nemá.

Skromně jsem poznamenala, že děkuji za neodolatelnou nabídku, ale své občerstvení si uhradím sama a celá rudá hanbou (za něho) jsem se ještě víc posouvala do přítmí kavárny.

Chlapec, myslíc, že má vyhráno, mi zaníceně začal vyprávět o své práci. K mému zděšení začal vytahovat ze své umaštěné tašky spoustu umouněných papírů plných informací, které jsem se domnívala měly shlédnout pouze oči zaměstnanců dané firmy. Když jsem si dovolila malou poznámku o jeho podivné loajalitě k firmě, dal mi za pravdu s dodatkem, že všichni jsou s ním nadmíru spokojení. Vzpomněla jsem si na jeho údajné vysokoškolské vzdělání a začala tušit, že to že tato osoba navštěvovala vysokou školu bylo asi míněno, že daná budova byla vyšší než 30 metrů.

Nebudu si v myšlenkách přivolávat další stresující zážitky toho dne, každopádně byl ten člověk naprosto spokojený a zcela neochvějně se začal těšit na další a další schůzky se mnou. Po jeho návrhu, že mě odveze domů svým vozem, který jsem už naštěstí neměla možnost zahlédnout, jsem z důvodu šťastného návratu lhala jako když tiskne, že mi cesta autem dělá moc špatně. Raději se tedy budu drkotat veřejnou dopravou. Galantně mě svou houpavou chůzi a hlasitými povyky všeho možného ražení odprovodil k zástavce - tomu jsem již nebyla schopná zabránit.

Jeho oči se naprosto oddaně vpily do mých s otázkou, kdy a co tedy příště podnikneme. Dnešek jsme si tak krásně užili a je zcela jasné, že neodmyslitelně patříme k sobě. V duchu jsem vyzývala všechny svaté a především řidiče autobusu, ať nemá zpoždění.

Emotivně jsem již podruhé ten večer zalhala, že jsem dojatá a že si v těchto důležitých životních rozhodnutích nechávám čas na zpracování dojmů a vyřknutí konečného ortelu. Chápavě přikývl, že to je rozumné a že se bude těšit na mou SMSku.

Ještě než autobus vjel do první zatáčky, jsem zcela bez výčitek smazala ve svém mobilu jeho telefonní číslo.

A se svým nezdolným optimismem se těšila na další den.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama