Prosinec 2015

Úplněk

25. prosince 2015 v 22:01 | Hanlen |  Rýmy
Malování obrázků života,
v Tvé mysli jediná jistota.

Znáte to každý, ty vibrace vzduchu.
Pocity těšení, novinek, vzruchu.

Andělé kolem jako rackové krouží
Vždy přesně vědí, po čem Tvá duše touží.

Polštářek hebký jako peřina
To je to místo, kde sen začíná.

Jen měsíc v úplňku
šeptá Ti novinku.
O malém princi a jeho beránku,
o modravých květech na džbánku.

Touha po poznání vede Tě dál,
z každého prince může být král.

Vánoční přání

24. prosince 2015 v 10:54 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Jsou Vánoce. Nejkrásnější svátky. Svátky rodiny, klidu, míru a lásky. Myslím, že všichni jsme si všimli, že za posledních pár let se nám to poněkud zvrhlo ve svátky stresu, bláznovství a utrácení za dárky ve jménu více, více a ještě více a taky čím dál dráž. Někteří méně majetní jsou dokonce ochotni si kvůli dárkům i vzít půjčku. Pojďme se na chvíli vrátit zpět, probudit v sobě své vnitřní dítě a taky se malým dítětem stát. Budeme se zase těšit na to, že bude krásná atmosféra, na to, že máma s tátou a třeba i bábi s dědou budou milí a budou s námi, na to, že už jsme stihli i nakreslit nějaký pěkný obrázek jako dárek a taky se naučili novou básničku. Ve vzduchu bude cítit vůně tajemna a zázraků. Vůně lásky a pohody. Vůně slavnostního dne. A taky vůně mandarinek.
Kolem nás je hodně zla, krutosti a starosti.
Buďme šťastní a radujme se z toho, že jsme zdraví, že máme kolem sebe své rodiny a přátele, že máme střechu nad hlavou a plná bříška.
Přejí Vám všem z celého srdce, ať máte vánoce každý den. Ať Vás každý den provází jen zázračné zdraví, hladivé štěstí, krásná láska a perličky smíchů ať se kutálí všude, kde budete. Přeji Vám, ať Vašim krásným duším každý den svítí na cestu ta nejjasnější hvězda. Žijte každou vteřinu a radujte se z ní.
S láskou Hanlen

Ublížená

16. prosince 2015 v 20:18 | hanlen |  Rýmy
Tvá celoživotní záruka?
Ve světě iluzí nová paruka.

I přes svůj zkušený ostří zrak.
Tentokrát si dohlédl jen na první mrak.

Jedna rada, Ezope.
Do andělů se nekope.

Smutek

16. prosince 2015 v 20:16 | hanlen |  Rýmy
Omotaná šálou Smutku
učím se s ní sžít.
Po kapkách pít
se studnice zkušeností.
S pokorou přijímám ten stav.
Tak jen plav, srdce, plav ..... umíš to.
Nádech, výdech, vzdech .... a znova....
Není důvod utápět se.
Stačí jen lehnout si - a voda,
Tvůj životní proud
sám nejlépe ví, kde plout ....

Kontrolor

16. prosince 2015 v 20:13 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Ještě jsem se z toho závratného štěstí nedokázala tak úplně vzpamatovat a pořád si radostně pobrukovala. Je to tak, spravedlnost existuje a ne že ne.

Po zklamání z minulého vztahu, který mě naprosto vyčerpal a velmi poznamenal jsem poznala kus obrovského štěstí. Nový partner byl prostě ú ž a s n ý .

Bylo to jasné od prvé chvíle. První setkání u kávy, které jsem odhadovala na maximální hodinku ztraceného času se naprosto přirozeně prodloužilo na 12 hodin. Opravdu. Při zavíračce nás musela paní čísnice o půlnoci taktně vypoklonkovat, jinak bychom okouzlení sebou navzájem zůstali asi až do ranních hodin.

Další a další schůzky už byly výsledkem společného chtění. Byl báječný, akční, zábavný a přítulný. Přitulil se tak, že než jsem se nadala, moje skříň obsahovala jeho košile a moje koupelna jeho vůni. Každý víkend jsme spolu absolvovali spoustu akcí, od kultury po sport. Slovo "nuda" neměla v našem slovníku místo a mě se to moc líbilo. Jsem aktivní a můj partner by měl být ještě aktivnější, aby mi stačil. A on teda stačil, jen co je pravda a většího věkového rozdílu jsem si v tom fofru snad ani nestačila všimnout. Pravda, občas mě zarazilo jeho přání do budoucna o práci na zahrádce a péče o jeho osobu, touha po dennodenní zdravé domácí stravě a pečení koláčků, ale v koloritu růžových brýlí posazených na mých zamilovaných očích, kdo by si těchto drobností všimal.

Měl se mnou svatou trpělivost. Ukazoval mi zdravé (pravda - poněkud dražší) potraviny, naučil mě oblékat do značkových (za to velmi kvalitních) věcí a já nestačila svou kreditku vytahovat a zase schovávat. Ta větrala. Sliboval hory doly, dokonce i stavba domu byla takřka na spadnutí a já už pomalu začala shánět pravé pracovní rukavice, abych samozřejmě jako správný parťák přiložila ruku k dílu. Miloval mě. Jak jinak si vysvětlit jeho téměř neustálou přítomnost u mě doma. Dokonce i v době, kdy měl 16-t hodinovou pracovní směnu se obětoval a přijel před směnou ke mně, sbalil si domácí dobroty na posílení v pracovní době a zase se rád vracel, aby se unaven z práce posílil dalšími pokrmy připravenými mnou z lásky a z mých finančních prostředků. Snad jen stálé se zvětšující mé konto korent mě po dvou měsících tohoto štěstí poněkud zarazilo v mém naprosto přirozeném počínání.

Po urputném duševním boji jsem se jednoho romantickéoho večera dovolila položit otázku, zda by nebylo vhodné domluvit se nějak na chodu naší domácnosti. Omluvila jsem se za svou neschopnost, že jakožto samoživitelka nejsem schopna ze svého jednoho velmi průměrného platu uživit byt, auto, syna, sebe i jeho Veličenstvo. Obávala jsem se zbytečně. Jak jen jsem mohla pochybovat o jeho silné empatií a lidském vcítění. Pravda, chvíli se tvářil překvapeně, ale to se snad dá pochopit, poté položil jemně otázku, kolk bych tedy jako chtěla? Na počátek jsem navrhla, že bychom se tedy mohli střídat a velké dvoutýdenní nákupy platit střídavě. Neprostestoval.

První nákup jsem byla na řadě já. Košík se prohýbal spoustou dobrot a zdravých pokrmů, u pokladny jsem se prohýbala já. Částečně v šoku, částečně těšením se, pře příště se karta obrátí. Nemýlila jsem se. Obrátila se naprosto o 360 stupňů. Další nákup byl velmi strohý, všeho jsme údajně měli doma ještě dost, zdravé a drahé produkty jsme míjeli obloukem a dokonce v tu chvíli nebylo třeba ani tolik potřebného přísunu vitamínů a ovoce. Vynechali jsme všechny položky nad 20,- Kč za kus. Kaufland byl velmi milostiv. Na konci pokladního lístku se usmívala částka 1600,- Kč a můj hrdina měl ke kolapsovému stavu snad už jen krůček. Přičítala jsem to prudkému poklesu tlaku a modlila se v rámci jeho zdraví o zlepšení počasí. Ten víkend jsem nemusela ani péct. Nebylo z čeho.

Co Vám budu říkat. Medové dny utíkaly jeden za druhým jako šílené a zdálo se, že naše štěstí nemůže nic pokazit. Až jsem to pokazila já. Ó já ubohá, jak jen jsem mohla.

Když jsem se jako již poněkolikáté domlouvala nic netuše s kamarádkou na setkání, nenapadlo mě ani v tom nejdivočejším snu, že je to začátek konce mého tak perspektivního vztahu.

Oznámila jsem svému drahouši, že přijdu o cca 2 hodinky později, že si jdeme s kámoškou sednout na dvě deci vína a na kávu. Samozřejmě jsem jako správná žena správného muže již dopředu pro něj ze svých zásob, ve svém bytě a za své peníze připravila veškeré komfortní služby - teplou večeři počínaje, vyžehlenými košilemi pokračuje a sbalenou svačinkou na noční směnu konče.

Setkání bylo příjemné a já cválala poslušně autobusem domů za svým princem. Jako malá holka jsem ještě než se autobus rozjel do mého města napsala svému drahému sms, že již jsem v buse, za půl hoďky doma a těším se na něj. Po dvaceti minutách, když jsem pokládala nohu na půdu mého rodného města a mé kroky směřovaly k domovu jsem ještě brnkla myšákovi, jestli ještě není třeba cestou koupit nějaké zdravé čerstvé pečivo a předpokádala, že uslyším úsměvný hlas na druhém konci, jaká že jsem to starostlivá parťačka. Omyl. Jeho chladný hlas, že nic není třeba a kde jsem tak dlouho mě poněkud zarazil. No jo, chlapi .... i oni mají své dny. Nic netuše jsem svižným krokem vyrazila k domovu.

Víno je víno a ne vždy jsou ústa svěží, tak jsem si ještě cestou koupila žvýkačky a příjemně naláděna otáčela klíč v zámku.

Žádné radostné přivítání se nekonalo, jen mrzutě oznámil, že čekal docela dlouho, je unaven a jde si ještě před noční práci lehnout. Chápala jsem ho. Chudáček. Rychle jsem se osprchovala a hopsla do postýlky za ním, třeba ho potěší má přítomnost. Asi potěšila. Usnul rychleji, než jsem se stačila zeptat, jak se měl. Po odchodu na noční mi při vlahém polibku tiše syknul do ucha ... "a příště mi nelži". Zavřela jsem dveře a nechápala. Cože??? No nic, nebudu si lámat hlavu, zítra to probereme. A taky jsme to probrali. V práci jsem se ještě těšila, že miláček pochopí, jak ošklivě se mýlí, koupí nějakou malou kytičku a s omluvným úsměvem na tváří si uděláme pěkné odpoledne. Skutečnost byla poněkud jiná. Miláček sršel.

Seděl jako vždy naprosto dokonalé upraven a jemně navoněn, nožku přes nožku elegantně přehozenou přes sebe, srkal mnou uvařené horké kafe a měl se mnou řeč. On se mnou! Jaké štěstí, že jsem v té chvíli neměla na hlavě žádný klobouček. Protože tohle všechno bych si za něj opravdu nedala. Takže, posuďte co já jsem to za ženu ....

Příjdu domů pozdě .... sms jsem mu psala z autobusu v půl páté, nikoliv v půl šesté, jak tvrdím já a nechápe, kde jsem byla tu další hodinku a půl - mé dotvrzení z mého mobilu, volání na operátora, který se mu marně snažil vysvětlit, že to ON má špatně nastavený vnitřní čas v mobilu ani pozdější písemný výpis z telefonních hovorů s jasným časem odeslání mé sms na jeho telefonní číslo v 17,30 mi nebyl nic platný a lhářkou jsem byla a zůstávám dál.

Další prohřešek ..... opilá a maskující to žvýkačkou!!! Zde uznávám, že jsem to nezvládla a začala se docela nezřízeně smát. Opravdu si nemyslím, že ve svém věku 40-ti let jsem schopná se opít ze dvou deci vína a maskování žvýkačkou jsme s kamarádkami používaly snad naposledy před čtvrt stoletím při návratu z diskoték před rodiči.

Ale to ještě není vše. Byl nucen se zamýšlet i nad mých zdravotním stavem. Došel k závěru, že mé problémy s bolesti zad jsou nad slunce jasnější. Není to zády, jsou to poškozené ledviny!! A z čeho jiného než z nadměrného pití. Včera 2 dc, před týdnem jsme si dali sedmičku vína - tedy já si dala 2 dc, on zbytek.... a navíc mě ještě počastoval malou štamprličkou své domácí slivovičky a já bez hanby neodmítla a kopla to do sebe ....

A když už pravda - tak se vším všudy. Když už jsem vlastně ani nic neočekávala, dozvěděla jsem se o sobě další krutou pravdu. Jsem závislá na lécích. Protože tohle, co vidí u mě, to ještě nikdy nikde neviděl. Otevřela jsem svou skříňku a nevěřícně koukala na krabičku tobolek s kanadskými brusinkami, antikoncepci, paralen a dva obvazy. Nu ... pravda se občas těžko vstřebává.

A vrchol, ale naprosto vrchol všeho z mého včerejšího exempóre byl ten, že jsem si, přicházejíc domů pozdě, opilá, maskující se žvýkačkou dovolila jít si lehnout!!!

Pomalu, velmi pomalu a v klidu jsem si dovolila přerušit jeho monolog a zeptat se, jestli ho alespoň na vteřinu napadlo, že už mě asi hodinu naprosto v klidu uráží. Nenapadlo.

Napadl on mě, že jsem opravdu úděsná a vztahovačná ženská. Nesmí se mi nic říct, všechno zapřu, nepřiznám, jsem tvrdohlavá a nepřizpůsobivá a je velmi těžké se mnou vyjít. Měl pravdu. A tak jsem vyšla já s ním.....

A o dalších veselých příbězích z mého životního natáčení snad zase někdy příště.... :)

"Hledání sama sebe"

10. prosince 2015 v 13:52 | hanlen |  Myšlenky a pocity

Narodila jsem se předčasně Sice jen o dva měsíce, ale někdy mám pocit, že je stálé doháním. Jsem rak. Malé ráče, i když skáče, potřebuje mít velkou silnou rodinu, plnou lásky, pochopení a něhy. Už dlouho se ptám sama sebe - proč mi rodiče spolu vůbec kdy vstupovali do svazku zvaného manželství? Možná hledám odpověď na mnohem více otázek. Jednou z nich je ta, proč se vlastně nikdy nezeptám samotných akterů této báječné hry zvané můj život? Nevím, snad strach, snad ostych, snad ….. otázka střídá otázku, odpovědi jsou v nedohlednu.

Nikdy jsem u svých rodičů neviděla nic, co by se alespoň vzdáleně mohlo nazvat láskou mezi mužem a ženou. Nikdy jsem neviděla hezké pohlazení, spiklenecká mrknutí, políbení. Nemohu říct, že bych měla škaredé dětství, ale také nemohu říct, že mé dětství je nejhezčí období mého života. Jako dítě jsem měla tu nejhodnější mámu, jakou jsem si mohla přát. Pečlivě, možná až moc pečlivě, se o mě starala. V období mé puberty se z nás staly parťačky, kdy já jsem se jí mohla svěřit se všemi problémy a ona mi se svými. To znamená manželskými. Dneska vím, že to byla chyba.

Můj táta - zajímavé, že sotva jsem to napsala vyhrkly mi slzy, tak teda ten můj táta byl báječný celé mé ranní dětství. Vyprávěl mi legrační historky ze svého dětství, pamatuji si, jak jsem si k němu mohla jako malé mrně vlézt do postele a zachumlat se do jeho chlupaté hrudi. Ten pocit bezpečí u velkého chlapa cítím doteď a doteď ho vždy naprosto zoufalé hledám u svých partnerů.

Pak mám své dětství blokované. Díky dennodenním hádkám jsem jen rozlišovala, kdo na koho křičí a proč. A protože máma si ze mě udělala zpovědnici, najednou jsem v tom hloupém věku neviděla a ani nemohla vidět, kdo je ten dobrý a kdo je ten zlý. Můj vztah s tátou se ztrácel a já tím trpím dodnes. Najednou jsem měla pocit, že mu na mě nezáleží, že je mu úplně jedno jak se učím, s kým chodím, co dělám. Nikdy se na nic neptal, nikdy mi v ničem neporadil a nikdy mě za nic nepochválil. V dospělosti bylo období, kdy jsme dokonce spolu dva roky vůbec nemluvili.

Ale protože nikdy jsem neviděla u svých rodičů vzor vztahu mezi mužem a ženou, neměla jsem si do svého života co odnést. Doma byly jen neustále hádky a křik. Jediné, co jsem si z domova vzala byla touha po vztahu, kde bude láska, touha a hlavně klid. Byla jsem vdaná 20 let a rozvedla se. Střídala jsem muže, ne kvůli sexu, ale protože jsem hledala ten krásný vztah mezi ženou a mužem a pořád to nějak nechtělo dopadnout.

Asi ve 40-ti jsem se začala zajímat o esoteriku, začala přemýšlet o mnohých věcech a seznamovala se se zajímavými lidmi. Měla jsem tu čest seznámit se s báječným terapeutem, který mi při sezení vysvětlil, že já nemohu za vztah svých rodičů. Že já mohu mít s matkou vztah pouze jako dcera, s otcem taky pouze jako dcera a tudíž nemohu řešit jejich partnerský vztah. Toto není můj problém, ale jejich. Proto nejenže nemohu, ale ani nemám právo jakkoliv zasahovat do jejich manželství, stavět se na stranu jednoho nebo druhého. Já k nim mohu pouze do vztahu dítě-rodič a naopak. A najednou se toho hodně zlomilo. Nehodnotím,
nelituji, nezasahuji. Snažím se je milovat co nejvíce to jde a hledám zpátky, dokud je čas, imaginární cestičku k domovu. K těm domovským srdcím, které každý z nás máme jenom dvě - mámu a tátu - ať jsou jací jsou - a ať my jako děti jsme taky jací jsme

Pokud dokážu ve svém životě vyřešit tuto jednoduchou, ale základní rovnici, věřím, že i další příklady budou lehce vypočitatelné. Chci do svého okolí vnášet jen lásku, něhu a empatii. A taky humor a bláznovství. Protože co dáváme, to se nám taky vrací. A potřeba lásky, pocitu bezpečí a báječné rodiny už u mě budou prioritou napořád.




Urgentní příjem

10. prosince 2015 v 10:42 | hanlen |  Život tropí hloupostí
Určitě znáte z filmu, jak kameraman zabírá stropní osvětlení, na které se upírají oči herce - pacienta, kterého přivážejí do nemocnice na nosítkách. Záběr to byl přesný, jen s tím rozdílem, že herec pak vyskočí a jde domů. Já zůstala ležet a tupě zírala na strop dál.


Smrad kolem byl nezvládatelný. Vzhledem k tomu, že nemocniční stropy nemají zrcadla netušila jsem, že ve velké chodbě nejsem sama. Známá firma místních bezdomovců pan Bohdan ležel ve svém zkráceném těle opodál. Nevím, co vše ve svém životě dokázal, ale nyní by klidně mohl troufnout kdejakou chemickou zbraň hromadného ničení.


Manipulace s vozíkem povolena pouze zdravotnímu personálu - stálo výhružně napsáno na mé provizorní posteli. "Odvezte si ji na rentgen", zahřímala sestřička a dcerka se tak stala nejrychleji vystudovaným zdravotním personálem na světě. Na rentgenu ke mně byli milí, udělali pár foteček do nemocničního alba a poslali zpět.

Za chvíli si mě zavolala paní doktorka. Její pohled neustále přeskakoval z rentgenového snímku na mě a zpět. Pak na mně zůstala upřeně hledět s otazníkem v očích. Zdálo se, že potřebovala se mnou zkonzultovat mou situaci a tak jsem jen tiše pípla: "operace?". Paní doktorka radostně potvrdila - "řekla, jste to sama" a pak mě předala sestřičce.
To byla ta pravá žena na pravém místě. Zamilovala jsem si jí od první chvíle.
"Tak tady zůstáváte" pronesla nekompromisně. "Chcete vystavit nemocenskou?"
"Ano, prosím" pronesla jsem tak tiše, jako bych se za to měla stydět. Ale tušila jsem, že kotník se za pár dní eventuální dovolené asi nerozchodí.
"Věci do šatny nebo příbuzným?" štěkla na mě v poklusu.
"No já nevím"….
Zmrazila mě pohledem - "Jak nevíte, není čas".
Můj strach pomalu stoupal….. "tak domů, prosím".
Sestřička přinesla černý pytel a mžikem ze mě udělala potencionálního nebožtíka.
"Tak se svlíkejte".
Začala jsem se pomalu, rozvážně s roztřepanými rukami odepínat zip na bundě, suchý zip na levém rukávu, suchý zip na pravém rukávu, zkontrolovat kapsy….
"Rychle, není čas" pronesl ten kulomet v sesterských šatech a myslím, že ani zkušená striptérka by nedokázala v tak krátkém čase obnažit své tělo jako já. Hromada mého oblečení se neuvěřitelně rychle zvětšovala. Když mi pomáhala z riflí naprosto výhružně vyštěkla…"vy máte punčocháče???" Kdybych jen mohla, rozpárala bych je na jednotlivé očka….

"Na sádrovnu" zavelel generál v sukni a já nemohla pochopit, proč mi budou sádrovat nohu v pravém úhlu. Ó požehnaná buď, naivní nevědomosti. Díky ní jsem neměla čas se zbytečně stresovat nad slůvkem "repozice", která měla být záhy na mě vykonána.
Sádrová sestřička si měřila mou nohu, ať jsem za sádrového trpaslíka stylová a in, náhle se objevující lékařka se zákeřně usmívala a tvrdá sestra v akci na mě neustále útočila svými dotazy typu, kde pracuji, kde bydlím a kdo je můj lékař. Za každou delší odpověď než dvouslovnou jsem dostávala co proto, takže jsem pomalu přecházela do bobříka mlčení.


Mohlo mě napadnout, že to, že sestra s úsměvem poslala mého přítele zakouřit si ven, nevěstí pro mě nic dobrého. A pak to přišlo.
"Tak zkusíme dát tu nožku do původního stavu" zašveholila sladce lékařka. Pro mě to na dalších pár sekund byly poslední slova, která jsem byla schopna vnímat. Připadala jsem si jako horská poma. Znáte to - uchytit, natáhnout, přetočit a jedééém…… Nu, člověk vydrží opravdu hodně.
Za odměnu jsem mohla ještě jednou pro tento večer ležet modelem rentgenovému mistru Saudkovi. Stejně jako mistr, který má úchylku na korpulentní dámy, tento mistr měl úchylku na divně srostlé končetiny.


Konec dobrý, všechno dobré. Všichni byli se svou práci zcela spokojení. A když se za mnou zavíraly dveře výtahu věděla jsem, že další dobrodružství je již za dveřmi.
Co je důležité při urgentním příjmu? No přece:
Správná sestra to je základ
když není času se s ničím patlat.
I když je Ti proklatě
Postaví Tě do latě.

Můj první majáles

10. prosince 2015 v 10:37 | hanlen |  Život tropí hloupostí
Člověk míní a Majáles mění. Všechno začalo naprosto nevinně. Vlastně všechny věci, které nám nějak ovlivní život začínají velice nevinně. Ty, které vypadají vinně buď nebereme nebo jsme ostražití. Z vinných věcí je nejlepší vinný střik.


Jenže ten podvečer v hospůdce žádný vinný střik nebyl. Připíjeli jsme si lahodnou dvanáctkou a když jsme byli mezi řeči pozvání na Horkýže Slíže a Jiříka Macháčka z Mig 21 na studentský Majáles nic nenasvědčovalo tomu, proč bychom tuto akci měli vynechat.


Den předtím bylo počasí takové, že by ani psa nevyhodil, tak jsme si říkali, že jestli i příští den bude slota pokračovat nevyhodíme ani sebe a nikam nepůjdeme. Ale počasí s námi mělo jiné plány. Nekonečné proudy deště ustály a schovaly se za mraky - snad aby nepozorovaně mohly přihlížet věci příštích. Navečer dokonce vysvitlo sluníčko a v nás svitla naděje, že se vůbec nic neděje a vše proběhne v klidu a pohodě. Chladný větřík mě postavil před šatní skříň a já zodpovědná ke svým ledvinám a močovému měchýři se začala oblékat na venkovní koncertík. Punčocháče, džíny, jedno triko, svetr, druhé triko, mikina, třetí triko, bunda. Ještě čepice a rukavice a nikdo by nepoznal, že nejsem účastníkem lyžařského zájezdu. Pocit tepla a sucha mě pozitivně naladil a už jsme se si to šinuli k autu a zaveleli odjezd. Těšili jsme se na pohodovou atmosféru venkovních párty s vůni klobásek a chuti místního pivka. Ani svařáček by v případě dalšího ochlazení nebyl k zahození.


Autíčko uhánělo k městu, řidička dcerka spokojeně točila volantem. Věděla, že pouze cesta tam je v její režií. Na cestu zpět si vzala kamaráda, který se pasoval do role abstinenta. Jestli dobrovolně nebo pod pohrůžkou se už asi nedozvíme, nicméně volba to byla dost dobrá a jeho čas pomoci se pomalu blížil. Vzadu poslušně seděla starší generace, přítel se mnou.


Místo konání akce jsme našli hned. A hned nám taky bylo jasné, že starší posádka našeho vozu je tady v blbém čase na blbém místě. Lidí jako máků, tedy hodně opojného a mladého máku. Marně jsem kolem sebe, před sebou, za sebou i v dáli hledala někoho věkem blízkého. Jediný pevný generační bod byl můj přítel. Nedali jsme se odradit a v pološeru se vrhli na procházku industriální krásou kolem dokola a hledali náš vytoužený stage. Mig 21 měl nástup v 21.30 hod. a my měli ještě chvíli času. Nevěřícně jsem koukala kolem sebe a doufala, že to co vidím opravdu není ta generace, která by nás jednou měla živit. Těžko, ale opravdu těžko se tomu dalo uvěřit. Pravda, stánky s občerstvením byly přítomný, ale místo vůni klobásek a špekáčků mě v očích a v nose štípala všudypřítomná vůně mariánky. Budoucí pracovní inteligence vypadala těžce neinteligentně, mnohým z nich se však kreativita a free styl v oblékání, komunikaci a celkovém chování nedal upřít. Ač neuvěřitelné, ještě pořád jsme se těšili na koncert. Věřila jsem, že zástupci naší generace ještě určitě dorazí a svět bude zase o něco krásnější.

Vychutnávala jsem svobodnou atmosféru. V rámci sebevzdělávání v oblasti hudby jsme šli navštívit i rappující stage. Naprosto monstrózní zpěvák mě uhranul nejen svými slovy v písních, které byly na úrovni 5ti letého dítěte, ale především svou postavou. Aspoň chvíli jsem měla pocit, že začít držet dietu není až tak úplně nutné. Vidím blbě a upřímně, jsou chvíle, kdy jsem za to ráda. Můj prostořeký přítel mlčel, takže usuzuji, že i on byl šťastný. Musela jsem se pousmát pod imaginárním fousem, když jsem zaslechla jeho poznámku o debilovi.

Ještě chvilku a je čas se přemístit k hlavní metě dnešního programu. Pořadatelé byli, zdá se, velmi nápadití a obě naše vytipované skupiny zařadili k vystoupení na stage number 1.
Vzhledem k věku a předpokládaným problémům se již nehrneme do kotle, ale skromně poskakujeme na konci masy. Jirka Macháčku začíná svou show a snaží se zjistit, kdo z jeho fanoušků navštěvuje jakou fakultu. Nadšenci se hlasitě a hrdě hlásí.
Každý ke své Alma mater. Kdo je tady z lékařské fakulty …. Jááááááá, kdo je tady ze strojírny …. Jááááááá, kdo je tady z ekonomky ………….. jááááááááááááá
To jsem ještě netušila, že za malou chvíli budu potřebovat zástupce všech fakult dohromady. Lékařské k zásahu, strojaře k zapůjčení šroubů a ekonomy k výpočtu ztrát.


Dcerka se slovy "jdu pro pivo" vyrazila neznámo kam a další půlhodinu jsme se k sobě nemohli dostat. Jirka zpíval jako o život a my se neustále posouvali do pozadí. Vyhodnotili jsme, že velké tabule jsou dostatečné ke kvalitnímu prožití koncertu a hledali známe tváře v neznámem davu. Světe div se, dcerka s kámošem a polovičními pivkami (i pěna má svou trvanlivost) se k nám radostně drali a my byli šťastní nejen za setkání s nimi, ale přítel i za naději na zlepšení pitného režimu. První pivo již bylo nenávratně pryč a druhé se skromně usmívalo z celé své výše jednoho půl litru.


Chvíli jsme se zaposlouchali do rytmického Migu. A pak to přišlo. "Jdu na záchod", řekla dcerka a já se radostně rozhodla připojit k ní. Otočily jsme se a zamířili směrem k toy-toy budkám.
Vyhýbala jsem se lidem kolem, udělala pár kroků a najednou jsem letěla k zemi. Byla to nanochvilka. Možná proto, aby mě tam nikdo neviděl se válet po zemi, jsem se prudce přetočila a sedla na zadek. Jenže to jsem nevěděla, že část mého těla zůstala zaklíněna o nohu občerstvovacího stanu RedBull. Nevěřte reklamám, žádná křídla mi jeho přítomnost nedala. Silné křupnutí v noze mi dalo jasně najevo, že v háji nejsou jen křídla, ale i kotník.


Nevěřicně jsem koukala, jak se prsty přemístily ze severu na jihovýchod a pak trošku zpět. Moje noha vypadala jak rozcestník u cesty, stačilo jen naklepat tabuli "Hospital" a bylo by to dokonalé. Dcerka reagovala bleskurychle. Prvně přivolala přítele s kamarádem, kteří nevěřili vlastním očím, co jsem schopna dokázat za tu malou chvilku jejich nepozornosti. S vtipnou otázkou "můžeš se na tu nohu postavit?" mě chlapsky vyzvedli jako jeřáb a snažili se mě odtáhnou bokem. Dcerka ve své rychlosti naprosto překonala Davida Halsdorfa z Pobřežní hlídky - chybělo jen prkno v podpaží - a snažila se přivolat opravdové zachranáře.

Po chvilce se ke mně sklonila absolventka zdravotní fakulty a znalecky rozeznala, že se nejedná o otevřenou zlomeninu. První pozitivní zpráva byla na světě.
Za chvli dorazila dcerka s místním "securriťákem", který zvesela prohlásil, že to nic není, že to bude asi jen podvrtnuté. Pak se podíval o trochu líp v novém směru mých starých prstů a poopravil se - "aha, tak já jdu teda volat rychlou"
Místní záchranka tam opravdu byla v cukuletu. Informovali mě, že pojedu jen na začátek areálu a tam si mě převezme další posádka. No uznejte, komu se podaří povozit se dvěma sanitkami s jedním úrazem? A pak, že zdravotnictví stojí za starou belu.
Připadala jsem si jako Popelka. Tváře bledé, ruce od popela, střevíček mi byl sundán a můj princ z té krásy kolem přišel o zbytek slov. Zatím jsem začala nenápadně přetáhovat Macháčkovy fanoušky na svou stranu a hle vyplatilo se. Při nakládání do první ze sanitek jsem již měla docela slušnou základnu svých příznivců, kteří se se mnou loučili potleskem a nadějným pokřikem … "to zvládneš"…. Je hezké být součástí tak početné skupiny - i když jen na chvíli.


Na konci (nebo na začátku) areálu - záleží, zda zrovna přijíždíte nebo jste odvážena - už na mě číhala posádka druhého záchranného vozu. Asi očekávali zhulenou, opilou a hlavně mladou účastníci Majálesu, takže jsem pro ně byla takové malé překvapení. Zda dobré za to, že přivezli střízlivou, nebo špatné za to, že přivezli starou je těžké posoudit. Každopádně se ke mně chovali moc hezky.


Když se nad mou hlavou rozezněla siréna mé sanity a rychlé a zběsilé nebyl jen další ze série úspěšného filmu vytanulo mi na mysli poučení pro dny příští:
Chceš-li na Majáles jíti, musíš mladým býti.
Když jsi starý snad, hrozí Ti tam pád. J

Dvojka Tramínu

10. prosince 2015 v 7:12 | Hanlen |  Povídky
Pípla mi zpráva. "promiň, přijedu později" psala mi kamarádka. Nu což. Seděla jsem v lázeňské kavárničce, před sebou dvojku oblíbeného Tramínu a nikam nespěchala.
Na setkání jsem se těšila, takže nějaké menší zpoždění mi nemohlo zkazit radost. Ráda sedím
a pozoruji okolí.

"Můžeme si přisednout", zeptala se ta paní a usmála se.
"Samozřejmě, není problém, pokud Vám nebude vadit moje přítomnost", odpověděla jsem a zároveň pozdravila i její doprovod.

Byli příjemní a milí. Chvíli jsem si četla svou e-knihu v mobilu a snažila se nevnímat jejich smích. Pan, zřejmě dobrý společník, právě vyprávěl vtip a já vyprskla rychleji, než jsem stačila zakamuflovat, že je vlastně vůbec neposlouchám.

"Přidejte se k nám" pobídl mě se smíchem pan a představil se. Jmenuji se Gabriel a toto je Káťa.
"Těší mě, Lenka".
Káťa a Škubánek, napadlo mě okamžitě a začala jsem se smát.
"Škubánek nejsem" odpověděl Gabriel jako by snad četl mé myšlenky, "ale občas se tak trošku oškubaně cítím" zasmál se a já si řekla, že mi ta chvilka čekání asi pěkně rychle uteče.
"Co to máte dobrého" zeptala se mě Káťa a hned si objednala dvojku bílého taky.

Chvíli jsme si povídali o tom, jak se nám tady líbí a zda jsme tady poprvé či ne. Oba už nebyli
žádní lázeňští nováčci.
"Jezdíte vždycky spolu?" zeptala jsem se bezelstně a netušila, jaký smích tím vyvolám.
"Ne" odpověděl Gabriel, "ale asi začneme".
"Jste manželé?" prohlásila ta naivka ve mně.
"Jsme přátele" odpověděla Káťa, "což je asi někdy lepší."
Moje zvídavost dostoupila vrcholu. "Jste milenci?"
Kaťa na mě upřela svůj upřímný pohled. "Nespíme spolu" a Gabriel se se smíchem přidal "to máš jedno, stejně nám to nikdo nevěří" a políbil ji ruku.
Fascinovaně jsem hleděla jak přirozená může být něha
V krku mi nějak vyschlo a tak jsem si usrkla ze své skleničky. "A jak jste se vlastně seznámili?"

Káťa se chvíli zamyslela. "V jídelně. Seděla jsem uprostřed jídelny a on vždycky prošel kolem, pozdravil a popřál dobré chuti. Celou dobu jsem si myslela že sedí u stolu někde přede mnou a když prochází kolem, tak už odchází. Jen mi bylo divné, že jsem si nikdy nevšimla, u kterého stolu vlastně sedí. Marně jsem okem procházela jedno místo kolem druhého. Vždycky se prostě jen tak zjevil, pozdravil, prošel a byl pryč."

Gabriel na ní nevěřícně zíral. "No tak, Lenko, to teď slyším úplně poprvé. Já totiž celou dobu seděl hned za ní. Neodcházel jsem, ale přicházel. Prošel kolem a sedl si hned následující stůl. Seděli jsme k sobě zády asi půl metru" a začal se smát

Káťa zčervenala "přece Ti nemůžu říct, jaká jsem popleta".

"A co jste si myslela, Káťo, když tak kolem pořád odcházel či přicházel" zeptala jsem se se smíchem.

Gabriel zvědavě pozvedl obočí ….."No….?"

Káťa se ke mně naklonila - "konečně hezký chlap, ale pěkně důležitý" šeptala mi až jsme prskaly vínem obě.

"A co tedy spolu dělají přátele, kteří nejsou manželé a ani spolu nespí?" vyzvídala jsem neohroženě dál.

Gabriel objal Káťu kolem ramen a něžně ji políbil na tvář. Pak se zaklonil na židli, protáhl se a naklonil se ke mně i se svou příjemnou vůni. Spiklenecky se ke mně naklonil "co myslíte, vy zvědavče lázeňský, vy hadači všech hádanek a záhad?"

"Já už nemyslím, jsem z Vás pěkně popletená, takový příběh snad ani nejde vymyslet, to kdybych napsala, tak mi to stejně nikdo neuvěří."

"A napíšete?" optal se Gabriel.

"Záleží, co se ještě dozvím a zda to bude publikovatelné" odpověděla jsem šibalsky.

"Tak, Káťo, řekni paní, co děláme" pobídl jí a rošťácky do ní ťukl.

"Chodíme na procházky a taky chodíme na kulturu. Chodíme někdy hlasitě a někdy po špičkách, to když se vyhýbáme sestřičkám. Ohlížíme si fotky a degustujeme víno. Vyměňujeme si myšlenky a slova. Klademe si otázky a dáváme si odpovědi. Učíme se důvěře a pokoře. Překvapujeme se. Tím jací jsme. Vyprávíme si příběhy a vymýšlíme bláznoviny. Předáváme si vůni a čistotu. A cákáme na sebe vodu. A jíme čokoládu. Pijeme čaj a vymýšlíme výmluvy a …..

"….a někdy mi masíruješ nohy" skočil ji do toho Gabriel.

"No to snad ne" smála jsem se nahlas.

"To víte, že ne, jen kecá, taky mu nemůžete věřit všechno" odpověděla Káťa a vypadala, že mu tu jeho prostořekost pěkně oplatí.

Bylo mi najednou moc hezky a přistihla jsem se, že jim asi tak nějak závidím. Tím, že dokážou žít pro tuto chvíli, že se dokáží smát a radovat, že si kreslí úsměvy. Vypadali tak rošťácky, že by mě vůbec neudivilo, kdyby na sebe vyplázli jazyk jako rozpustilé děti.

"No nic, pěkně jsme si pokecali, ale musíme jít" zvedl se Gabriel k odchodu. Třeba si někdy něco o sobě přečtu, vy spisovatelko. Mějte se pěkně. Rádi jsme Vás poznali."

"Já taky" řekla jsem a podala ruku na rozloučenou.

Ve dveřích se minuli s mou opožděnou kamarádkou, která ještě ani netušila, jak chvilka zpoždění může jiné obohatit o nové zážitky.

Často na Vás vzpomínám, Káťo a Gabrieli. Třeba se ještě někdy u dvojky bílého zase náhodně potkáme.








Poštovní holub

10. prosince 2015 v 6:00 | Hanlen |  Rýmy
Viděla jsem na zemi poštovního holuba.
Seděl tam sklesle, nekňuba.

Přišla jsem k němu až k zemi
a on mi říká "zima je mi".

A proč holoubky bílý, maličký
nelítáš po světě s vánočními přáníčky?

Holub se smutně podíval - neptej se mě ani,
vždyť všichni si posílají jen sms přání.

A tak je to s mnohým na této zemi,
co bylo krásné už prostě není.

Seděl pak zkřehlý v mé dlaní
až do dalšího svítání.