Dvojka Tramínu

10. prosince 2015 v 7:12 | Hanlen |  Povídky
Pípla mi zpráva. "promiň, přijedu později" psala mi kamarádka. Nu což. Seděla jsem v lázeňské kavárničce, před sebou dvojku oblíbeného Tramínu a nikam nespěchala.
Na setkání jsem se těšila, takže nějaké menší zpoždění mi nemohlo zkazit radost. Ráda sedím
a pozoruji okolí.

"Můžeme si přisednout", zeptala se ta paní a usmála se.
"Samozřejmě, není problém, pokud Vám nebude vadit moje přítomnost", odpověděla jsem a zároveň pozdravila i její doprovod.

Byli příjemní a milí. Chvíli jsem si četla svou e-knihu v mobilu a snažila se nevnímat jejich smích. Pan, zřejmě dobrý společník, právě vyprávěl vtip a já vyprskla rychleji, než jsem stačila zakamuflovat, že je vlastně vůbec neposlouchám.

"Přidejte se k nám" pobídl mě se smíchem pan a představil se. Jmenuji se Gabriel a toto je Káťa.
"Těší mě, Lenka".
Káťa a Škubánek, napadlo mě okamžitě a začala jsem se smát.
"Škubánek nejsem" odpověděl Gabriel jako by snad četl mé myšlenky, "ale občas se tak trošku oškubaně cítím" zasmál se a já si řekla, že mi ta chvilka čekání asi pěkně rychle uteče.
"Co to máte dobrého" zeptala se mě Káťa a hned si objednala dvojku bílého taky.

Chvíli jsme si povídali o tom, jak se nám tady líbí a zda jsme tady poprvé či ne. Oba už nebyli
žádní lázeňští nováčci.
"Jezdíte vždycky spolu?" zeptala jsem se bezelstně a netušila, jaký smích tím vyvolám.
"Ne" odpověděl Gabriel, "ale asi začneme".
"Jste manželé?" prohlásila ta naivka ve mně.
"Jsme přátele" odpověděla Káťa, "což je asi někdy lepší."
Moje zvídavost dostoupila vrcholu. "Jste milenci?"
Kaťa na mě upřela svůj upřímný pohled. "Nespíme spolu" a Gabriel se se smíchem přidal "to máš jedno, stejně nám to nikdo nevěří" a políbil ji ruku.
Fascinovaně jsem hleděla jak přirozená může být něha
V krku mi nějak vyschlo a tak jsem si usrkla ze své skleničky. "A jak jste se vlastně seznámili?"

Káťa se chvíli zamyslela. "V jídelně. Seděla jsem uprostřed jídelny a on vždycky prošel kolem, pozdravil a popřál dobré chuti. Celou dobu jsem si myslela že sedí u stolu někde přede mnou a když prochází kolem, tak už odchází. Jen mi bylo divné, že jsem si nikdy nevšimla, u kterého stolu vlastně sedí. Marně jsem okem procházela jedno místo kolem druhého. Vždycky se prostě jen tak zjevil, pozdravil, prošel a byl pryč."

Gabriel na ní nevěřícně zíral. "No tak, Lenko, to teď slyším úplně poprvé. Já totiž celou dobu seděl hned za ní. Neodcházel jsem, ale přicházel. Prošel kolem a sedl si hned následující stůl. Seděli jsme k sobě zády asi půl metru" a začal se smát

Káťa zčervenala "přece Ti nemůžu říct, jaká jsem popleta".

"A co jste si myslela, Káťo, když tak kolem pořád odcházel či přicházel" zeptala jsem se se smíchem.

Gabriel zvědavě pozvedl obočí ….."No….?"

Káťa se ke mně naklonila - "konečně hezký chlap, ale pěkně důležitý" šeptala mi až jsme prskaly vínem obě.

"A co tedy spolu dělají přátele, kteří nejsou manželé a ani spolu nespí?" vyzvídala jsem neohroženě dál.

Gabriel objal Káťu kolem ramen a něžně ji políbil na tvář. Pak se zaklonil na židli, protáhl se a naklonil se ke mně i se svou příjemnou vůni. Spiklenecky se ke mně naklonil "co myslíte, vy zvědavče lázeňský, vy hadači všech hádanek a záhad?"

"Já už nemyslím, jsem z Vás pěkně popletená, takový příběh snad ani nejde vymyslet, to kdybych napsala, tak mi to stejně nikdo neuvěří."

"A napíšete?" optal se Gabriel.

"Záleží, co se ještě dozvím a zda to bude publikovatelné" odpověděla jsem šibalsky.

"Tak, Káťo, řekni paní, co děláme" pobídl jí a rošťácky do ní ťukl.

"Chodíme na procházky a taky chodíme na kulturu. Chodíme někdy hlasitě a někdy po špičkách, to když se vyhýbáme sestřičkám. Ohlížíme si fotky a degustujeme víno. Vyměňujeme si myšlenky a slova. Klademe si otázky a dáváme si odpovědi. Učíme se důvěře a pokoře. Překvapujeme se. Tím jací jsme. Vyprávíme si příběhy a vymýšlíme bláznoviny. Předáváme si vůni a čistotu. A cákáme na sebe vodu. A jíme čokoládu. Pijeme čaj a vymýšlíme výmluvy a …..

"….a někdy mi masíruješ nohy" skočil ji do toho Gabriel.

"No to snad ne" smála jsem se nahlas.

"To víte, že ne, jen kecá, taky mu nemůžete věřit všechno" odpověděla Káťa a vypadala, že mu tu jeho prostořekost pěkně oplatí.

Bylo mi najednou moc hezky a přistihla jsem se, že jim asi tak nějak závidím. Tím, že dokážou žít pro tuto chvíli, že se dokáží smát a radovat, že si kreslí úsměvy. Vypadali tak rošťácky, že by mě vůbec neudivilo, kdyby na sebe vyplázli jazyk jako rozpustilé děti.

"No nic, pěkně jsme si pokecali, ale musíme jít" zvedl se Gabriel k odchodu. Třeba si někdy něco o sobě přečtu, vy spisovatelko. Mějte se pěkně. Rádi jsme Vás poznali."

"Já taky" řekla jsem a podala ruku na rozloučenou.

Ve dveřích se minuli s mou opožděnou kamarádkou, která ještě ani netušila, jak chvilka zpoždění může jiné obohatit o nové zážitky.

Často na Vás vzpomínám, Káťo a Gabrieli. Třeba se ještě někdy u dvojky bílého zase náhodně potkáme.







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama