"Hledání sama sebe"

10. prosince 2015 v 13:52 | hanlen |  Myšlenky a pocity

Narodila jsem se předčasně Sice jen o dva měsíce, ale někdy mám pocit, že je stálé doháním. Jsem rak. Malé ráče, i když skáče, potřebuje mít velkou silnou rodinu, plnou lásky, pochopení a něhy. Už dlouho se ptám sama sebe - proč mi rodiče spolu vůbec kdy vstupovali do svazku zvaného manželství? Možná hledám odpověď na mnohem více otázek. Jednou z nich je ta, proč se vlastně nikdy nezeptám samotných akterů této báječné hry zvané můj život? Nevím, snad strach, snad ostych, snad ….. otázka střídá otázku, odpovědi jsou v nedohlednu.

Nikdy jsem u svých rodičů neviděla nic, co by se alespoň vzdáleně mohlo nazvat láskou mezi mužem a ženou. Nikdy jsem neviděla hezké pohlazení, spiklenecká mrknutí, políbení. Nemohu říct, že bych měla škaredé dětství, ale také nemohu říct, že mé dětství je nejhezčí období mého života. Jako dítě jsem měla tu nejhodnější mámu, jakou jsem si mohla přát. Pečlivě, možná až moc pečlivě, se o mě starala. V období mé puberty se z nás staly parťačky, kdy já jsem se jí mohla svěřit se všemi problémy a ona mi se svými. To znamená manželskými. Dneska vím, že to byla chyba.

Můj táta - zajímavé, že sotva jsem to napsala vyhrkly mi slzy, tak teda ten můj táta byl báječný celé mé ranní dětství. Vyprávěl mi legrační historky ze svého dětství, pamatuji si, jak jsem si k němu mohla jako malé mrně vlézt do postele a zachumlat se do jeho chlupaté hrudi. Ten pocit bezpečí u velkého chlapa cítím doteď a doteď ho vždy naprosto zoufalé hledám u svých partnerů.

Pak mám své dětství blokované. Díky dennodenním hádkám jsem jen rozlišovala, kdo na koho křičí a proč. A protože máma si ze mě udělala zpovědnici, najednou jsem v tom hloupém věku neviděla a ani nemohla vidět, kdo je ten dobrý a kdo je ten zlý. Můj vztah s tátou se ztrácel a já tím trpím dodnes. Najednou jsem měla pocit, že mu na mě nezáleží, že je mu úplně jedno jak se učím, s kým chodím, co dělám. Nikdy se na nic neptal, nikdy mi v ničem neporadil a nikdy mě za nic nepochválil. V dospělosti bylo období, kdy jsme dokonce spolu dva roky vůbec nemluvili.

Ale protože nikdy jsem neviděla u svých rodičů vzor vztahu mezi mužem a ženou, neměla jsem si do svého života co odnést. Doma byly jen neustále hádky a křik. Jediné, co jsem si z domova vzala byla touha po vztahu, kde bude láska, touha a hlavně klid. Byla jsem vdaná 20 let a rozvedla se. Střídala jsem muže, ne kvůli sexu, ale protože jsem hledala ten krásný vztah mezi ženou a mužem a pořád to nějak nechtělo dopadnout.

Asi ve 40-ti jsem se začala zajímat o esoteriku, začala přemýšlet o mnohých věcech a seznamovala se se zajímavými lidmi. Měla jsem tu čest seznámit se s báječným terapeutem, který mi při sezení vysvětlil, že já nemohu za vztah svých rodičů. Že já mohu mít s matkou vztah pouze jako dcera, s otcem taky pouze jako dcera a tudíž nemohu řešit jejich partnerský vztah. Toto není můj problém, ale jejich. Proto nejenže nemohu, ale ani nemám právo jakkoliv zasahovat do jejich manželství, stavět se na stranu jednoho nebo druhého. Já k nim mohu pouze do vztahu dítě-rodič a naopak. A najednou se toho hodně zlomilo. Nehodnotím,
nelituji, nezasahuji. Snažím se je milovat co nejvíce to jde a hledám zpátky, dokud je čas, imaginární cestičku k domovu. K těm domovským srdcím, které každý z nás máme jenom dvě - mámu a tátu - ať jsou jací jsou - a ať my jako děti jsme taky jací jsme

Pokud dokážu ve svém životě vyřešit tuto jednoduchou, ale základní rovnici, věřím, že i další příklady budou lehce vypočitatelné. Chci do svého okolí vnášet jen lásku, něhu a empatii. A taky humor a bláznovství. Protože co dáváme, to se nám taky vrací. A potřeba lásky, pocitu bezpečí a báječné rodiny už u mě budou prioritou napořád.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama