Můj první majáles

10. prosince 2015 v 10:37 | hanlen |  Život tropí hloupostí
Člověk míní a Majáles mění. Všechno začalo naprosto nevinně. Vlastně všechny věci, které nám nějak ovlivní život začínají velice nevinně. Ty, které vypadají vinně buď nebereme nebo jsme ostražití. Z vinných věcí je nejlepší vinný střik.


Jenže ten podvečer v hospůdce žádný vinný střik nebyl. Připíjeli jsme si lahodnou dvanáctkou a když jsme byli mezi řeči pozvání na Horkýže Slíže a Jiříka Macháčka z Mig 21 na studentský Majáles nic nenasvědčovalo tomu, proč bychom tuto akci měli vynechat.


Den předtím bylo počasí takové, že by ani psa nevyhodil, tak jsme si říkali, že jestli i příští den bude slota pokračovat nevyhodíme ani sebe a nikam nepůjdeme. Ale počasí s námi mělo jiné plány. Nekonečné proudy deště ustály a schovaly se za mraky - snad aby nepozorovaně mohly přihlížet věci příštích. Navečer dokonce vysvitlo sluníčko a v nás svitla naděje, že se vůbec nic neděje a vše proběhne v klidu a pohodě. Chladný větřík mě postavil před šatní skříň a já zodpovědná ke svým ledvinám a močovému měchýři se začala oblékat na venkovní koncertík. Punčocháče, džíny, jedno triko, svetr, druhé triko, mikina, třetí triko, bunda. Ještě čepice a rukavice a nikdo by nepoznal, že nejsem účastníkem lyžařského zájezdu. Pocit tepla a sucha mě pozitivně naladil a už jsme se si to šinuli k autu a zaveleli odjezd. Těšili jsme se na pohodovou atmosféru venkovních párty s vůni klobásek a chuti místního pivka. Ani svařáček by v případě dalšího ochlazení nebyl k zahození.


Autíčko uhánělo k městu, řidička dcerka spokojeně točila volantem. Věděla, že pouze cesta tam je v její režií. Na cestu zpět si vzala kamaráda, který se pasoval do role abstinenta. Jestli dobrovolně nebo pod pohrůžkou se už asi nedozvíme, nicméně volba to byla dost dobrá a jeho čas pomoci se pomalu blížil. Vzadu poslušně seděla starší generace, přítel se mnou.


Místo konání akce jsme našli hned. A hned nám taky bylo jasné, že starší posádka našeho vozu je tady v blbém čase na blbém místě. Lidí jako máků, tedy hodně opojného a mladého máku. Marně jsem kolem sebe, před sebou, za sebou i v dáli hledala někoho věkem blízkého. Jediný pevný generační bod byl můj přítel. Nedali jsme se odradit a v pološeru se vrhli na procházku industriální krásou kolem dokola a hledali náš vytoužený stage. Mig 21 měl nástup v 21.30 hod. a my měli ještě chvíli času. Nevěřícně jsem koukala kolem sebe a doufala, že to co vidím opravdu není ta generace, která by nás jednou měla živit. Těžko, ale opravdu těžko se tomu dalo uvěřit. Pravda, stánky s občerstvením byly přítomný, ale místo vůni klobásek a špekáčků mě v očích a v nose štípala všudypřítomná vůně mariánky. Budoucí pracovní inteligence vypadala těžce neinteligentně, mnohým z nich se však kreativita a free styl v oblékání, komunikaci a celkovém chování nedal upřít. Ač neuvěřitelné, ještě pořád jsme se těšili na koncert. Věřila jsem, že zástupci naší generace ještě určitě dorazí a svět bude zase o něco krásnější.

Vychutnávala jsem svobodnou atmosféru. V rámci sebevzdělávání v oblasti hudby jsme šli navštívit i rappující stage. Naprosto monstrózní zpěvák mě uhranul nejen svými slovy v písních, které byly na úrovni 5ti letého dítěte, ale především svou postavou. Aspoň chvíli jsem měla pocit, že začít držet dietu není až tak úplně nutné. Vidím blbě a upřímně, jsou chvíle, kdy jsem za to ráda. Můj prostořeký přítel mlčel, takže usuzuji, že i on byl šťastný. Musela jsem se pousmát pod imaginárním fousem, když jsem zaslechla jeho poznámku o debilovi.

Ještě chvilku a je čas se přemístit k hlavní metě dnešního programu. Pořadatelé byli, zdá se, velmi nápadití a obě naše vytipované skupiny zařadili k vystoupení na stage number 1.
Vzhledem k věku a předpokládaným problémům se již nehrneme do kotle, ale skromně poskakujeme na konci masy. Jirka Macháčku začíná svou show a snaží se zjistit, kdo z jeho fanoušků navštěvuje jakou fakultu. Nadšenci se hlasitě a hrdě hlásí.
Každý ke své Alma mater. Kdo je tady z lékařské fakulty …. Jááááááá, kdo je tady ze strojírny …. Jááááááá, kdo je tady z ekonomky ………….. jááááááááááááá
To jsem ještě netušila, že za malou chvíli budu potřebovat zástupce všech fakult dohromady. Lékařské k zásahu, strojaře k zapůjčení šroubů a ekonomy k výpočtu ztrát.


Dcerka se slovy "jdu pro pivo" vyrazila neznámo kam a další půlhodinu jsme se k sobě nemohli dostat. Jirka zpíval jako o život a my se neustále posouvali do pozadí. Vyhodnotili jsme, že velké tabule jsou dostatečné ke kvalitnímu prožití koncertu a hledali známe tváře v neznámem davu. Světe div se, dcerka s kámošem a polovičními pivkami (i pěna má svou trvanlivost) se k nám radostně drali a my byli šťastní nejen za setkání s nimi, ale přítel i za naději na zlepšení pitného režimu. První pivo již bylo nenávratně pryč a druhé se skromně usmívalo z celé své výše jednoho půl litru.


Chvíli jsme se zaposlouchali do rytmického Migu. A pak to přišlo. "Jdu na záchod", řekla dcerka a já se radostně rozhodla připojit k ní. Otočily jsme se a zamířili směrem k toy-toy budkám.
Vyhýbala jsem se lidem kolem, udělala pár kroků a najednou jsem letěla k zemi. Byla to nanochvilka. Možná proto, aby mě tam nikdo neviděl se válet po zemi, jsem se prudce přetočila a sedla na zadek. Jenže to jsem nevěděla, že část mého těla zůstala zaklíněna o nohu občerstvovacího stanu RedBull. Nevěřte reklamám, žádná křídla mi jeho přítomnost nedala. Silné křupnutí v noze mi dalo jasně najevo, že v háji nejsou jen křídla, ale i kotník.


Nevěřicně jsem koukala, jak se prsty přemístily ze severu na jihovýchod a pak trošku zpět. Moje noha vypadala jak rozcestník u cesty, stačilo jen naklepat tabuli "Hospital" a bylo by to dokonalé. Dcerka reagovala bleskurychle. Prvně přivolala přítele s kamarádem, kteří nevěřili vlastním očím, co jsem schopna dokázat za tu malou chvilku jejich nepozornosti. S vtipnou otázkou "můžeš se na tu nohu postavit?" mě chlapsky vyzvedli jako jeřáb a snažili se mě odtáhnou bokem. Dcerka ve své rychlosti naprosto překonala Davida Halsdorfa z Pobřežní hlídky - chybělo jen prkno v podpaží - a snažila se přivolat opravdové zachranáře.

Po chvilce se ke mně sklonila absolventka zdravotní fakulty a znalecky rozeznala, že se nejedná o otevřenou zlomeninu. První pozitivní zpráva byla na světě.
Za chvli dorazila dcerka s místním "securriťákem", který zvesela prohlásil, že to nic není, že to bude asi jen podvrtnuté. Pak se podíval o trochu líp v novém směru mých starých prstů a poopravil se - "aha, tak já jdu teda volat rychlou"
Místní záchranka tam opravdu byla v cukuletu. Informovali mě, že pojedu jen na začátek areálu a tam si mě převezme další posádka. No uznejte, komu se podaří povozit se dvěma sanitkami s jedním úrazem? A pak, že zdravotnictví stojí za starou belu.
Připadala jsem si jako Popelka. Tváře bledé, ruce od popela, střevíček mi byl sundán a můj princ z té krásy kolem přišel o zbytek slov. Zatím jsem začala nenápadně přetáhovat Macháčkovy fanoušky na svou stranu a hle vyplatilo se. Při nakládání do první ze sanitek jsem již měla docela slušnou základnu svých příznivců, kteří se se mnou loučili potleskem a nadějným pokřikem … "to zvládneš"…. Je hezké být součástí tak početné skupiny - i když jen na chvíli.


Na konci (nebo na začátku) areálu - záleží, zda zrovna přijíždíte nebo jste odvážena - už na mě číhala posádka druhého záchranného vozu. Asi očekávali zhulenou, opilou a hlavně mladou účastníci Majálesu, takže jsem pro ně byla takové malé překvapení. Zda dobré za to, že přivezli střízlivou, nebo špatné za to, že přivezli starou je těžké posoudit. Každopádně se ke mně chovali moc hezky.


Když se nad mou hlavou rozezněla siréna mé sanity a rychlé a zběsilé nebyl jen další ze série úspěšného filmu vytanulo mi na mysli poučení pro dny příští:
Chceš-li na Majáles jíti, musíš mladým býti.
Když jsi starý snad, hrozí Ti tam pád. J
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama