Oravice

12. února 2016 v 13:24 | hanlen |  Život tropí hloupostí
Minulý rok jsme díky mému úrazu nikde nebyli a tak jsme se na třídenní cestu na Slovensko docela těšili. Počasí u nás všelijaké, takže představa krásného vyhřátí ve slovenských termálech byla lákavá. Miláček se rozhodl pro trasu přes sousední Polsko. Proč ne. Cesty tam mají krásné, dvouproudové s rychlou jízdou a vyjedeme kousek od místa určení - slovenské Oravice.

Tak jsme se vydali na cestu. Měli jsme nachystáno vše, včetně výborného obědu na dva dny, hovězích líček s bramborovou kaší. V Českém Těšíně jsme suverénně odbočili na polskou stranu a řítili se směr Bielsko-Biala.

Cesta krásně ubíhala, chválili jsme situaci, jak jsme přechytračili slovenské sousedy a nemuseli dodržovat větší část cesty jejich 50-ti či dokonce 40-ti kilometrovou rychlost. Mířili jsme bezelstně dál a dál až jsme asi po hodině cesty přejeli slavnostně polsko-slovenskou hranici a ocitli se ve Skalitém. Už tady jsme začali pochybovat, zda zkratka přes Polsko byla opravdu zkratkou. O pár kilometrů dál jsme dojeli na okraj Čadce a dál pokračovali přes Slovensko tradičně 50-ti kilometrovou rychlostí a radostně míjeli policejní hlídky, které se na nás srdečně usmívali a především pozorně sledovali naší provozní rychlost.

Po čtyřhodinové cestě jsme dorazili na místo určení - obci Vitanova. Čekalo nás dobrodružné hledání přechodného domova. Navigace urputně mlčela a tvrdila, že uvedenou adresu nezná, telefonní kontakt nebyl k dispozici. Dobrá místní žena nás přeci jen navedla na hledanou ulici a tak jsme krokem projížděli domeček za domečkem a hledali podle čísla baráku místo určení.
Z ubytování jsme byli nadšení. V přízemí, útulná ložnice, sociální zařízení a plně vybavená kuchyňka, včetně lednice, mikrovlné trouby, varné konvice a elektrického sporáku. K termálům pouze 5 km přes les. Paráda.

Po vydatném obědě z vlastních zdrojů a chvilky u kávy jsme se vydali zahřát svá těla do krásně teplé oravské vody. Zaplatili jsme těžce ušetřených 30 éček a šli se smočit. Po hodině jsme toho už měli dostatek, ale prachy jsou prachy a tak jsme se rozhodli, že to musíme vydržet aspoň dvě hodinky. Mezitím nám místní plavčík pustil atrakci vysokých mořských vln. Bylo legrační skákat mezi dětmi a ještě více legračnější z tohoto "mořského světa" odejít pryč. Po chvíli trápení jsme to vzdala, jen seděla a smála se a čekala, až mě to umělé moře vyhodí postupně ven jako mušli.

Využili jsme všech trysek a bublinek a pomalu se ploužili k autu a směr do pronajatého pokojíčku. Voda nás krásně vyhladověla a tak naše chuťové buňky zaujaly pohotovost a těšily se na babiččinu domácí tlačenku s octem a cibuli. Mezi jednotlivými sousty jsme se domlouvali, jaký televizní kanál pustíme, těšili se na horký čaj a vychlazené víno. Zrovna jsem se chystala vyfoukat si polomokré vlasy, když se celý náš prostor pohltil do černočerné tmy. Silný vítr udělal své a vyhodil elektřinu na celé Oravici. Vzhledem k absenci elektřiny přestalo topit topení a začalo být naprosto zbytečné hledat pyžamo. Ve svých civilních věcech včetně svetrů jsme ulehli a začali se připravovat na polární noc. Rozloučili jsme se s horkým čajem, horkou polévkou i horkými radiátory a začali se zahřívat bílým vínem při světle našich mobilů. Po dvouhodinovém večírku jsme ovíněně a spokojeně usnuli a spali až do rána.

Probudilo nás světlo za oknem. Lednice stále nelednila, radiátory byly studené jako psí čumák a víno došlo. Rozhodli jsme se opět zavítat do sousedního Polska a navštívit známé romantické městečko Zakopané. Vyrazili jsme brzy - nemuseli jsme se zdržovat ani ohříváním čaje ani oblékáním. V devět hodin jsme již chodili po polském území a radovali se z toho, jak pěkně jsme se zahřáli cestou v autě. Prošli jsme jejich "zlatou uličku", zakoupili vysněnou dřevěnou cukřenku na chatu a chystali se zpět. Cestou jsme si ještě pro jistotu dali teplou tradiční polskou polévku, která nás zahřála nejen vnitřně, ale i cenou a hupky dupky zpět do Vitanovy. Při otevírání dveří nás vítala hrající televize, svítící světlo a teplo. Radostně jsme začali využívat všech elektrických vydobytků. Ohřáli si oběd, dali si kavčo a rozhodli jsme se na chvíli natáhnout v rámci odpoledního klidu.

Probudili jsme se po hodině a půl a nevěřícně koukali ven. Zelená tráva zmizela, hnědá hlína zmizela a málem zmizel i náš vůz. Krčil se tam tiše pod nánosem 20-ti centimetrového sněhu a nevěřil vlastním světlám, co se to za takovou chvilku "uďálo".

O to víc jsme se těšili na opětovné vyhřátí v teple termálních bazénů. Po odhrabání našeho pana Vajíčka jsme vyjeli směr termály. Cestou jsme potkávali spoustu aut jedoucích v protisměru, hodně výjezdních pohotovostních aut a pracovníků opravujících pohromy na sloupech vysokého napětí. Na parkovišti se smutně krčilo pět aut. Těšili jsme se, jak budeme mít bazény jen sami pro sebe, ale jen do chvíle, než jsme se dočetli, že z technických důvodů "sa nepremává". Otočili jsme se zpět, nedali se odradit a s veselou náladou se těšili, že se tedy alespoň projdeme po vísce a okusíme místní pivko.

Dojeli jsme zpět. Paní domácí mezitím bojovala s lopatou se sněhovou nadílkou. Svěřila jsem se, že jsme se jeli vyhřát, ale bohužel na termálech nejde elektřina. Paní domácí odvětila - "a tady už taky ne". Představa další ledové noci a pobytu terapie ve tmě nás vyburcovala k okamžitému rozhodnutí, že místní pobyt ukončíme předčasně.

V polotmě jsme začali balit. Miláček vyšel z koupelny a celý radostný mi ukazoval plavky, které si zapomněl v koupelně. Takže buďme rádi, že měli zavřeno, jinak by zaplatit 15 éček a pak smutně seděl u šatní skříňky nebo by musel místním krasavicím předvést prohlídku pánského spodního prádla.

Cesta zpět byla naprosto šílená. Vůbec jsme se nemuseli bát překročení rychlostí, rychleji než čtyřicítkou se v tom počasí stejně nedalo jet. Cestu nám osvětloval asi 40 km svými veselými oranžovými světly sypač. Cestou jsme míjeli auta, které nedobrovolně zaparkovaly na svodidlech a jiných divných parkovištích. Jediní koho jsme nepotkali byli kupodivu policejní hlídky. Za tři a půl hodiny jsme se radostně vítali s překvapeným psíkem, který nechápal, jak to, že už jsme doma.

Večer jsme si dali v teplém a osvětleném domácím prostředí láhvinku slovenského bílého vína. Konec dobrý, všechno dobré. Druhý den jsme se šli znovu zahřát - tentokrát do místní sauny, nacházející se asi 2 km od našeho domova.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama