Květen 2016

Facebook

11. května 2016 v 2:26 | Hanlen |  Myšlenky a pocity

Brouzdám po internetu, až jsem zabrouzdala na facebook. Přijde mi fajn. Podíváš se na jméno, koukneš na fotky, otipuješ přátele, otevřeš pusu … protože se občas nestačíš divit, kdo s kým je přítel. Slovo Přítel pro mě vždy bylo trochu posvátné. Něco jako Láska. Nebo Něha. Vždy jsem si říkala, že člověk může mít spoustu známých, hodně kamarádů a velmi, velmi málo přátel. Tedy, někdy i jeden je dost. Víte, o čem mluvím? No přeci … Takový ten člověk mezi manželem, rodinou, dětmi, kolegyněmi z práce a sousedy. Někdo, kdo je pro Vás víc než sestra nebo bratr. Někdo, koho pošlete do háje a on jde. Ale vy víte, že zase přijde. Protože, kdyby nepřišel, tak zblbnete. Člověk, pro koho by jste udělali cokoliv na světě a on pro Vás. Člověk, se kterým, když se nevidíte dlouho, protože třeba nemůžete, tak se Vám po něm stýská tak, že Vás bolí srdce. A najednou na facebooku má někdo tolik přátel, že rolujete, rolujete, až je z Vás málem rolba.

Brouzdala jsem po internetu, až jsem se dobrouzdala na facebook. Přijde mi fajn. Podíváš se na jméno, koukneš na fotky a víš, co měl kdo k obědu, jaký dostal dárek, kdy měl první sex nebo poslední menstruaci. Kdo se s kým zhulil a ožral. Kdo se s kým vyspal. Jo, a taky kdo se s kým nevyspal. Tak trochu psycho, nemyslíte? Pamatuji si doby, kdy fotky se ukazovaly jen v rodině a u velmi, velmi dobrých přátel. Šly ty černobílé vzpomínky posvátně z ruky do ruky a běda, vševěda tomu, kdo by je byl opalcoval. Opalcoval nemá nic společného s technickými palci, ale jsou to jen nedobrovolné otisky prstů na dobových fotkách.

Broudala jsem po internetu, až jsem se zabrouzdala na facebook. Našla jsem své spolužáky, spolupracovníky, sousedy a dávné lásky. Vlastně … už mi nepřijde fajn. Připravil mě o fantazii, hezké sny a překvapení. Hmmm, vlastně jsem ráda, že tam nejsem. Ještě, zdá se, nedozrál ten správný čas …..

Já jsem horník, kdo je víc

11. května 2016 v 2:25 | Hanlen |  Myšlenky a pocity

Denně jsme svědky nových informací, týkající se nechvalné situace v ostravsko-karvinských dolech, tedy ve společnosti OKD. Doby, kdy Severní Moravou znělo hrdé "já jsem horník, kdo je víc" je v nenávratnu. Sláva se hvězd nedotýká, obloha potemněla.

Chlapci a chlapi zvyklí na těžkou a nebezpečnou práci stojí téměř před bránami svých domovských šachet a do očí se jim hrnou slzy. Lítostí, bezmocí a vzteku. Naprosto je chápu. Spoustu let věnovali tvrdé dřině, kterou jim záviděl málokdo. Práci v prostředí bez oken, spoustu desítek metrů pod zemí jako krtci. Mocnosti slojí byly často jako pro permoníky. Těžká práce jim dala zpočátku slušnou obživu, postupem času už i finanční ocenění nebylo zdaleka co v minulosti. Práce jim vzala zdraví, černé linky v očích jako by němě vypovídaly o smutných a ne výjimečných pracovních úrazech, někdy bohužel i smrtelných.

Určitě se naskýtá otázka, proč už dávno nepráskli do koní a neohlédli se po něčem lepším a bezpečnějším. Pokud by jste s nimi strávili alespoň kus svého času, kus svého života, pochopili by jste.
Hodně z nich pokračuje hrdě v tradicí svých otců. Jsou pyšní, že se živí poctivě. Jsou přesvědčeni, že dělají opravdu chlapskou práci. Vytvořili si tam dole celoživotní přátelství. Zachránili si navzájem zdraví a životy. Nikdy nic jiného nedělali a nikdy je nenapadlo, že by to někdy potřebovali.

Najednou jsou hození přes palubu a nikdo se jich neptá, zda umí plavat. Vláda hází na rozbouřenou hladinu pomyslné záchranné kruhy, zodpovědní za danou situaci ohluchli a oslepli. Radostně se plácají po svých namaštěných kapsách. Zrcadla jsou zakrytá. Podívat se sobě do očí není cool. Tohle "hroší kůže" nemají zapotřebí. Zlaté karty ohluší i zbytky případného svědomí.

Chlapi, zvládli jste mnohem horší věci. Zvládnete i tohle. Šťastnou plavbu. Zdař Bůh.

Dutiny a jiné vylomeniny

5. května 2016 v 0:35 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Už jsem si pomalu zvykla, že se v životě nemůžu na nic těšit. Neříkám to nijak ukřvděně nebo lítostivě. Předkládám to jako holý fakt. Jakmile jsem se těšila na dovolenou, vždy se něco událo. Buď mi vytrhli zub a já téměř celou dovolenou sháněla chorvatského stomatologa a proležela místo na pláži na pokoji. Nebo jindy, když jsem se měla konečně podívat do vysněného Řecka, zlomila jsem si kotník. Pokud se jednalo o menší akce, alespoň jsem se těsně před konáním nějak ušlechtile nachladila či jinak zdegradovala. Když už se jednou stalo, že mé tělo bylo nebezpečně zcela v pořádku a já se málem dostala do romantické Paříže, světe div se, zrušili zájezd.
Dokonce jsem začala být nemocná už i před odjezdem přítele na rehabilitační pobyt, až mi museli známí připomenout, ať se hodím do pohody, že tentokrát nikam neodjíždím já, ale jiní. Jsem žena plná překvapení a troufnu si říct, že se mnou v těchto ohledech není nuda. Nicméně jsem netušila, že tyto jevy se projeví i před plánovaným nástupem na operaci. Tělo se zbláznilo a mylně se domnívalo, že se těším i tam. Vše jsem měla už dopředu připravené, měsíc dopředu provedený úklid ve všech domácnostech a pečlivě jsem hlídala, aby mě nebacil nějaký zákeřný bacil. Čím více se ovšem člověk chrání, je to na prd. A tak se stalo, že týden před předoperačními vyšetřeními mě nenápadně začaly bolet zuby, pak hlava, v krku, na krku
i pod krkem, celý nos byl beznadějně ucpaný a já upadla polomrtvá do postele. S optimismem sobě vlastním jsem ležela jako lazar v pátek, ležela v sobotu, ležela v neděli. V ponděli jsem se z posledních sil doplazila do auta a jela na původně objednané předoperáky, o kterých jsem už začala vážně pochybovat. Když moje lékařka slyšela již z čekárny můj vydatný
kašel, za který by se nemusel stydět ani tuberák a uslyšela můj huhňavý hlas, který si musela volně překládat z češtiny do češtiny, bez řeči škrtla slovo operace a vypsala nemocenskou.
Zároveň se zimnicí se mnou začala klepat i nervozita a špatné svědomí, protože dlouhotrvající nemocenská během třičtvrtě minulého roku nebyla zrovna nejkratší. Nu což říkala jsem si hrdinně, poležím týden a půjdu do práce.
Ten týden jsem opravdu proležela. Nedávno jsem četla, že cca za 20 let už na nás nebudou působit antibiotika. Ten čas utíká hrozně rychle, protože na mě zpočátku už nepůsobila ani nyní. Týden se s týdnem sešel a já stejně huhlajíc, smrkajíc a do rytmu kašlajíc jsem se opět pokorně zapojila do čekárny plné čekajících. Tři hodinky utekly jako voda a já opět trapně frskala na svou lékařku. Za odměnu jsem dostala další balík antibiotik, léky nové na kašel, léky nové na rýmu, léky nové na můj diagnostikovaný zánět dutin a šupky zpátky do peřin. Tentokrát mi ten lékařský huhu kokteil zamotal mou bolavou hlavu tak, že jsem se převtělila do Šípkové Růženy a spala a spala a spala. Ani nevím jak, a bylo další pondělí.
Hrdinně jsem se objednala na náhradní termín operace a šla se poradit se svou lékařkou. Dokonce jsem vyslovila přání, že bych tedy ráda do práce. Podívala se na mě jako na blázna a když se mě zeptala "kdy?" a já řekla "zítra" řekla jen jasné a kategorické "NE". S úsměvem mi dala doporučení na ORL. A já šla. Lidičky zlatí, lékařů není a nebude. A když už jsou, i oni jsem jen lidí, jak jsem pochopila, když jsem si na ambulanci hned vedle přečetla "pro nemoc zavřeno". Šla jsem tedy hledat zástupujícího ušáka.
Znám tu krásnou soukromou ambulanci dobře. Dole je kožní - paní doktorka, nahoře ušní - pan doktor - manžel. Vtip spočívá v tom, že manžel ušák provádí v mezičase i kožní chirurgické zákroky. A tak si občas na "chvíli" odskočí. Dorazila jsem do čekárny po dvanácté hodině. Ordinačka začala podle toho, co bylo psáno od 13.00. Co je psáno, to je dáno, spokojeně jsem si sedla, vytáhla knihu a začetla se. V 13 hodin se situace změnila. Pouze ovšem v čekárně. Už jsem dávno nebyla osamocená. Cca v 13,20 hod. vyšel pan doktor, srdečně nás pozdravil, řekl - příjdu hned - a na dotvrzení svých slov nám to dal na dveře i v písemné podobě. Mě, co by zkušenému pacientovi okamžitě došlo, že pan doktor šel vyříznout nějaké to znamínko a pochopila jsem hbitě, že hned není 5 minut. Ostatní nevědomí byli spokojeni, domnívajíc se, že si lékař pouze odskočil tam, kde i císař pán musí pěšky. Usmívali se navzájem všichni na sebe a tvářili se spokojeně. Ve 14 hodin začali i ostatní tušit, že zdržení asi nebude zaviněno špatnou skladbou stravy a nechápali, kde jejich oblíbenec zmizel. Já, pravdu říct, neměla odvahu tajemství vyzradit. Před půl třetí byl lékař jako na kobyle zpět a pozval mě dál do svého království. Nechtěla jsem zbytečně zdržovat nešťastníky v řadě za mnou a tak jsem již měla na jazyku vše připravené s hlavním dotazem, zda budu moci absolvovat operaci. Lékař si začal psát a první otázka byla "jste vdaná?"
No uznejte, kdo by to byl čekal? I mě zastihl zcela nepřipravenou a tak jsem poslušně odpověděla "ano" než mi došlo, že jsem již 10 let rozvedená. "Jejda, promiňte" rychle jsem se opravila, "ne, nejsem". V tu ránu jsem pochopila, že důvěra lékaře v pacienta a opačně byla značně nalomená. Jak chcete diskutovat na odborné lékařské téma s pacientkou, která ani neví, zda je vdaná. Lékařský pohled zpoza brýlí mě utvrdil, že jsem přestřelila. Padaly další, již mnohem těžší otázky, týkající se mé dosavadní léčby. Náš plodný hovor byl vyrušen hovorem z mobilního telefonu v levé ruce a o chvíli později
i hovorem z mobilního telefonu v pravé ruce pana doktora. Když jsem pochopila, že je lékař již volán k dalšímu vyříznutí znaménka o patro níž, orosila jsem se při představě, že odejde a na konec vyšetření si počkám další hodinku. Nicméně, štěstí se na mě usmálo a lékař si vše, co se ode mě dozvěděl pěkně zapsal. Pak mi s usměvem doporučil, co si mám vše koupit a když jsem mu proviněle sdělila, že výše uvedené a doporučené jsem již měla a nic, zoufale zakroutil hlavou a chystal se přepsat mou zdravotní zprávu. Doporučil mi tedy nákup jiných lékarenských dobrot, potěšil se, že se příště uvidíme a pěkně jsme se rozloučili. Vyšla jsem tak trošku zblbla.
Poté jsem se zastavila do místa mého trvalého bydliště, kde se trvale nezdržuji, vybrat poštovní schránku a zkontrolovat byt. Nastoupila jsem nic netuše do nového, zcela jistě EU schváleného výtahu a zmáčkla 6.poschodí. Výtah voněl novotou a tiše se rozjel vzhůru. Za chvíli jsem dosáhla mety 6. patra. Jaké však bylo mé zděšení, když výtah byl pevně zavřen a netvářil se, že by se chtěl otevřít. Začala jsem pomalu panikařit. Sjela jsem zpátky do "nuly" a doufala, že třeba nějaký soused bude chtít použít služeb tohoto zázraku a otevře. Nic, dveře zůstaly zavřené. Tak jsem si troufla zopakovat jízdu, tentokráte jsem zmáčkla 5. patro. A jak už jsem se začala nervozně točit, výtah se zastavil a já pochopila, že se jednou stranou dostávám vně a na druhé straně vystupuji. No nic, jsem na nemocenské, mám na to nárok. Když jsem si ale představila, jak zoufale se snažít otevřít výtahové dveře a za zadkem mám otevřeno.... Život tropí hlouposti.
Co z toho vyplývá za poučení?
Nezůstavej nikdy paf,
když se tě lékař optá na tvůj stav.
Pokud nechceš za blázna být brána,
rozvaž si dobře, zda jsi vdaná.
Nehledej v tom žádné násilí,
když z ušáka kožak stane se ve chvíli.
Všechno dá se dneska zvládnou hravě,
hlavně to měj srovnané ve své hlavě.