Desetiletí

5. června 2016 v 1:34 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Ahoj všem.
Jsem plná dojmů. Jsem plná bolestí.
Jsem. A přesto nestojím na scestí.
Jsem plná radostí. A plná pokory.
Na jazyk dere se mi ta krásná, rozesmátá věta :Bůh má smysl pro humor."
Tak proč na nohou mám "pohory?"".

Těžká, ty těžká stezko života.
Voda, co kolem omývá mi kotníky.
Vy krásné pomníky. Nezapomenutelné patníky.
Díky, Vám.

Tak zase, nemůžu spát a jsem tady s Vámi.
Dnes. musím se o tom podělit s přátelé mi anonymní, zjevil se mi můj život.
Deset let zpátky. Možná měla jsem zavřít dveře. A zadními vrátky...vycouvat ven....
....a myslet, že byl to jen sen...

Ale to oklamala bych sebe samu a to prostě a jednoduše
nejde.
Jsme jedno tělo a jedna duše
a vše ostatní - jen přejde.

Dívala jsem se na ten jak říká se správně "DOKUMENTÁRNÍ" pořad
o pohřebnictví. Viděli jste to taky. Prý lámou se kostí a pohřbívá se
dnes a zase
..... v jakémkoliv čase v papírovýc rakvích.

Nu, není to k smíchu. Přeci, duše shora dívá se a výská. Protože jí samotné nedotýká se toho ničeho...


Tak tedy ... návrat v čase. Před deseti léty.
Chcete příběh? Tady ho máte.
Byla jsem živá i živočišná. Měla jsem muže, byt i sociální jistoty. A dítě. MOU lásku.
Ochořelo náhle. Skon bratrance, smutek v rodině. Dodělávky na přestavbě našeho domu.
Hypotéka, dluhy, práce, starostí. Jedli jsme k obědu maso od kostí.
Milovala jsem je. A oni. Hledali nevěru, pověru, kecy až padla jsem na dno přeci.

Rozvod. Kdo je na něj hrdý, je blb. Je to prostě a jednoduše selhání. Selhání k posrání.
A pak boj. O život, o jídlo, oblečení a hrdost.
Já, celou dobu prstem všech prohlášená nevěrnice doby, jedla fazole a boby,
abychom přežili.
Můj muž, ten tichý a mravný, pracující a trpící
změnil se v postavu mrvící.

A šel čas. Změna všeho v životě.
Pověsila se na plotě.

Změnila jsem postoj.
Práci.
Lidí.
Pak rozdělila je na slepce a na ty co vidí.

Natáhla dvě dlaně. Prázdné.
Viděla vše - co jde i to co vázne.
A děkovala Bohu.
Za to, že mohu, být přítomná.

Dnes, přátele.... slavím výročí.
Jiskra v mém oku, věřte, občas přeskočí.
Protože, dělám, to jediné co mohu.... Díky Bohu.
Miluji.....

Miluji svůj život, ten jedinečný dar.
Trochu kulhám, přátele, ale nebojte, já se rozchodím.....
a zdolám nejedno poschodí....

Miluji Vás, blízké mému srdci.
Vás, co dáváte mi sílu
i co dáváte mi lekce.
Protože, ač neříká se mi to lehce
potřebují Vás.

Tak tedy - Vám všem - hodně štěstí - a zlomte vaz.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama