Květen 2017

Lázeňský zpravodaj II - FL (8)

28. května 2017 v 11:06 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj II - FL
Pěkné nedělní ráno.

Jak jsem slíbila, tak dodržuji. Nikde nechodím, dýchám čerstvý vzduch za 15,- Kč/den a věnuji se jen sama sobě a svým myšlenkám. Jestli si myslíte, že je to jednoduchá práce, tak se ošklivě mýlite. Být občas jen sama se sebou je pěkná dřina a úniku není.

Přeci jen, aby nebyla nuda, upadla mi na pokoji část batérie u umyvadla - taková ta pípa, ze které teče voda. Nahlásila jsem to na recepci a ti slíbili nápravu. Sotva jsem si, jen tak v nekližé lehla odpoledne do postýlky, ozvalo se mohutné zaklepání a dorazil muž i s nářadím. Rozuměj, s nářadím na opravu batérie. Dobrá duše Irenka mu šla otevřít a já se rychle zahalovala do noční košile, ať ho nevystraším. Nu jiný kraj, jiný mrav. Někde se před chlapami svléká, tady obléká.

Pan vyřešil problém raz dva, my do něho pořád hučely nějaké poznámky a dělaly si z něho legraci, až byl tak popletený, že nakonec řekl, že pokud bychom ho chtěly zase vidět, tak stačí něco odšroubovat. Odcházel celý ťumpachový a dokonce na zemi zapomněl svazek klíčů jak od vrchního kastelána navíc barevně rozlišených. Neuvěřitelné, jakou my ženy máme sílu... takovou kouli nemůže ztratit ani Budulínek. :)

Jinak je tady docela smutno, když má ta moje kamarádka na návštěvě toho svého drahouše. Vůbec se nevidíme, neslyšíme, jen večer si smutně voláme jak se nám po sobě stýská a už aby bylo pondělí a pan Drahoušek odjel bezpečně směr domovina.

Odpoledne jdu na nádraží, které jsem úspěšně našla vyhlížet příjezd Pendolína a své stínové nevěsty. Předám ji balíček nepotřebných věcí a doufám, že co dnes pošlu na východ, tak zítra nebudu nutně potřebovat.

Odpoledne je promenádní koncert u sadové cukrárny, ale budu se tam muset vytratit nenápadně bez mé spolubydlící, neboť tato bodrá žena mi ruší mé jemnocitné prožívání hudby svým bodrým hlasem, halasným smíchem a cigaretovým kouřem. A já se pak nedokážu soustředit na tu krásu kolem. Už ted mi v hlavě zraje plán, že cestou z nádraží už půjdu přímo na promenádní koncert a vůbec se nebudu přibližovat k místu svého dosavadního bydliště, ať mě nenačapá.

Dneska jsem poprvé vytáhla foťák. Jsem trošku antitalentík, tak doufám, že co nafotím, hned nesmažu. I když - kdo nevidí, neuvěří. Dneska je neděle, tudíž vše probíhá pod taktovkou výměny stráží. Staří lazeňáci odjíždějí, nové maso se blíží. A já to dnes budu mít hned z první ruky na nádraží.... no paráda.

Včera se se mnou dojatě loučil Kojak a věnoval mi dokonce kamínek z vřídla Slunečního pramene, taková krása. Dnes jsme se objaly se sedmdesatiletou paní Líbou, která tady mocně doháněla své ztracené roky a teď už míří domů mílovými kroky.

Měla jsem mít víkendovou návštěvu z jižních Čech, však zdá se, že mé milé neteři vlezla do cesty lepší akce než návštěva postarší tety v lázních a tak zde hnípu sama. V úterý mě čeká setkání s exšvagrovou po dlouhých cca 10-ti létech, tak uvidíme, zda se poznáme nebo budeme potřebovat transparentní nápisy s našimi jmény.

Tak tedy příjemnou neděli a já si jdu najít nějakou zábavu.

Sluníčkový den.

Váš lázeňák chváta ven.

Smutek

27. května 2017 v 9:46 | Hanlen |  Rýmy
Jako tichošlápek přišel a objal mě celou,
zaplnil mě plnou měrou
můj smutek.

A tak jsme tu dneska spolu sami,
vlastně se mi nechce ven ani,
vždyt je se mnou můj smutek.

Schoulená do své halenky
šeptám mu tiše své myšlenky
mémo kamarádu - smutku.

Na hvězdy koukám dlouho do noci,
houpeme se spolu na vlně emocí
jen já a můj smutek.

Po vlasech mě jemně pohladí,
po rtech, srdci, po tváří
můj kouzelný smutek.

Vím jasně, že zítra zase
už i v tomhle čase
bude mi vesele.

Není to vůbec žádné drama,
dnes si tu radostně smutním sama
a myslím na Vás, přátele.

Lázeňský zpravodaj II - FL (7)

27. května 2017 v 9:41 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj II - FL
Pěkné sobotní ráno.

Jsem zklidněná. Kamarádce přijel drahoušek a tak mě tady zanechala samou samotinkou. Chodím si na procedury, odpoledne mám klidový režim a večer poslušně ulehám do postýlky a koukám do dvou do rána do stropu.

Místní lazeňáci nechápou, co se to s námi stalo, že nás není nikde vidět a dokonce ani slyšet. Obávají se, že jsme vážně ochuravěly. No nic, drahoušek odjede a v pondělí to znovu vypukne.

Včera večer se dokonce ozývalá hudba přímo pod našimi okny a spící parťačka dokonce uvažovala, zda-li nepřišli muzikanti přímo za mnou, když já za nima v poslední době nedocházím.

Blíží se polovina našeho pobytu a já vůbec nechápu, jak to mohlo tak rychle utéct. Se spolubydlící se neustále chichotáme, ale na žádné velké akce to s ní není. Ráno jsem ji vytáhla alespoň na kolonádu, aby vůbec po týdnu viděla symbol lázní Františka. Ta se tak rozparádila, že ho ohmatala celého. Během dne praží slunce jak nad Afrikou, tak to ji trápit nebudu, ale jen co se setmí, vezmu ji na romantickou procházku do parku k fontánkám. Ať taky vidí víc než jen náš pokoj.

Dnes mám svou oblíbenou proceduru. Já ji říkám střídmě výplach, moje kamarádka ji nazvala "rozkošnou chvilkou" či "fontánou pro Zuzanu". Hned to zní mnohem lépe a poeticky.

Zdá se, že po 14-ti dnech na všechny padla únava a jejich diagnózy. Ti nejdivočejší balí své kufříky a chystají se na cestu domů. Postarší pánové od vedlejšího stolu vypadají trošku pokrčeně, asi byl včerejší rozlučkový večírek ve velkém stylu. Třesoucí se rukou upíjejí svůj černý čaj na zklidnění, nepřítomně hledí do dálky a pod svými šedými fousky se mlsně usmívají. Nu mají co dělat, aby se dali do kupy než překročí práh své domoviny.

Já si tedy ordinuji zklidnění víkend, i když tady člověk není dne ani hodiny, kdy se vše změní a bude naprosto jinak, než si člověk naplánoval.

Tak tedy i vám pěkný odpočínkový víken.

Lázeňský zpravodaj přímo z místa čínu :)

Lázeňský zpravodaj II - FL (6)

24. května 2017 v 8:04 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj II - FL
Dobré ráno, všem lidem.

Dlouho jsme se neviděli, ale jak říkám, není čas. Neděle se volně prokulila do pondělního rána a začly další povinnosti.
Procedury se střídají jedna za druhou jako na běžícím pásu a věřte nevěřte, někdy není čas ani na snídaní či na lehký
meziprocedurní odpočinek. Toto zběsilé tempo většinou pokračuje do cca 14-15 hodiny odpolední.

Večer jsme se s kamarádkou domluvily, že již máme dost tanečníku "kraťasáku" a budeme se zaměřovat na prudce inteligentní prostředí vícehvězdičkových hotelů. A protože jsme své kulturní cítění chtěly již předpřipravit v odpoledních hodinách, vybraly jsme si koncert jazzové kytary v kavárně hotelu. Jaképak bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že koncert byl přemístěn do hotelové zahrady. Tam na nás čekal velký pártystan a uvnitř spoustu lavic, takže jsme si okamžitě připadaly jako na pivních slavnostech. Pak dorazil hlavní umělec s kytarou v ruce a oblečený celý v džínovém. Tento džínový kluk se pravděpodobně na nás učil, protože neustále hledat noty a snažil se trefit hřebíček na hlavičku. Seděly jsme tedy v lavicích a nejvíce nás dorazila seniorka před námi, která si na tuto kulturní akci přinesla i pletení a jela po výrobě. Asi šál pro vnuky na vánoce. Tato vskutku neopakovatelná atmosféra nás utvrdila, že zase asi sedíme špatně a po pár tklivých písní jsme opustily tento kulturní svatostánek a vyrazily hledat jiná zákoutí.

Chtěly jsme původně do hotelové tančírny, ale když jsme viděly opětovně průměr 85 let a více a shodly jsme se, že opravdu nechceme strávit večer s vyprávěním všech zdraovotních dokumentací světa je načase rychle prchnout.

A tak jsme se opět ocitly v Royalu. Tento podnik, pravda, není nám příliš nakloněn. Našly jsme si prvně místečko v rohu, ale tam by nás nenašla ani smrt, natož nějaký tanečník, tak jsem se přemístily k jinému stolu.

Už dříve jsem rozdělila místní mužské osazenstvo do tří skupin: pánové 80+, potom produktivní věk jezdící na rehabilitační pobyty, tzv. Vlci a třetí skupina - nezařazení - říkejme jím Ostatní úchyli. No a tak se stalo, že nás oslovili příslušníci poslední skupiny Ostatních úchylu. Pro kámošku doskákal Chorvát bez zubů, který na ní neustále prskal a koulil oči, já na tom byla o trošku hůř. Na mě zůstal pomatený Čech, který se tvářil, že je velký esoterik. Když mě příští den odchytil ve městě a rozhodl se vyložit své karty (vlastně mě mé karty) na stůl a zjistit mou energii pomocí kyvadýlka musela jsem se smát až se v duchu za bolavé bříško popadat. Prvně mával kývadlem tak, až mi málem vyrazil zbytek mých původních zubů, poté se zamyslel a řekl, že ví, jak dobíjím svou energii. Natož vyhrkl "VODA". Já teda nevím, ale zatím jsem nabíjela svou enegií vším možným od piva, vína, aperitivku, ale voda v tom fakt nebyla. Tak jsem mu chtěla pomoct a řekla - "no to může být - ráda se sprchuji", natož se esoterik chytil za hlavu - vykřikl "bingo - to bude ono" a byl nesmírně šťastný, jak mu to vychází. Pak pohlédl do učených knih a rozhodl, že jsem duševně už hodně vysoko a začal mastit karty. Když pak k výkladu otevřel knihu a četl v ní, pochopila jsem, že nastal nejvyšší čas řící tomuto moudrému muži "pápá".

Prošla jsem alespoň městem, obešla pár pramenů, našla nejmenší rozhlednu (moc pěknéú a pohladila daňky v oboře. Večer jsme měly sraz u poslechu harfy, ale protože nám to zkazila paní pěvkyně se svým operním zpěvem, daly jsme kavku a šly spinkat.

Úterý - a je to tady. I na mě dorazila krize. Přišla tiše, nečekaně, za to však úderně. Ráno mě neposlouchalo zhola nic, dokonce ani moje spolubydlící. Bolely mě oči, hlava, krk, tělo, ruce, nohy a ostatní pohlavní i nepohlavní orgány. Dokonce ani vidina rautové snídaně se mnou nezacloumala a na procedury jsem se klátila tak, až mě mí známí zastavovali a ptali se, zda jsem to opravdu já. Nemohla jsem se dočkat oběda, pak jsem zalehla do postýlky a spala a spala a spala. A pokud by mě neprobuila vůně cigarety mé spolubydlící, tak bych spala ještě doteď a vůbec by jste si nic nepřečetli.

Večer jsem procházeli s kámoškou místní kolonádu, říkaly jsme jak jsme unavené, obdivovaly kvetoucí rododendrony a hledaly nejbližší toalety. Já se svým močákem, ona s tím druhým vylučovacím orgánem. Prvně se mě snažila oblbnout, že má tyto problémy s vody a pramenů, pak z ní jako z chlupaté deky začalo lézt na povrch, že u jídla se zdržuje cca 2 hodiny a nedokáže odolávat všem pochutinám. Tento rituál zakončuje vynikajícími zákusky. No .... a pak se z toho nepos.....te.

Doploužily jsme se až do Bažiny, kde jsme vlastně ani nechtěly. Všude plno, lidí jako opic, někteří už i se svou vlastní opicí.
I seděl si tam u jediného prázdného stolu opuštěný lázeňák. Nezbývalo nám nic jiného, než si spočinout u jeho stolu. Ostatní byly obsazené. A tak jsme prožily pohodový večer ve stylu 2+1, chlapec byl z nás trošku zaražený, protože dvě takové fúrie byly na něho asi hodně a vypadalo to, že tento pobyt má tady jasně za trest. Nicméně, protože jak jsme záhy zjistily, je příslušníkem útvaru Pomáhat a chránit, dokonce nás i dvorně doprovodil k naším hotelům a odporoučel se s hlavou jako střep domů. Cestou kámoška opětovně perlila tak, že co Vám budu vyprávět, opět jsem dnes měla co dělat a prala velké prádlo.

Dnes mám za sebou snídaňko a rychle Vám píšu, ať mi neutečete. V 8.20 už na mě čeká místní masér, takže Vás mojí milí, ač nerada, opouštím a jdu pohodit své stařecké tělo na masérský stůl. Myslím na Vás kudy chodím a předpokládám, že Vy děláte totéž.

Mějte pěkný pohodový den.

Váš lázeňák hledající opět svou energii .... :)

Lázeňský zpravodaj II - FL (5)

21. května 2017 v 13:52 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj II - FL
Tak jsme byly v Mariánských Lázních. Než jsme odjížděly v 18 hodin slunce vesele páilio a teplota se pohybovala blízko 30-ti stupni. Připadala jsem si trošku divně se svetrem přes ruku. Než jsme dorazily do Mariánek, začalo lít jako z konve a teplota prudce poklesla na 14 st. Jak smutně jsem vzpomínala na svou bundu, kterou jsem nechala viset na pokoji. Průvodkyně nás provedla centrem, poutavě vyprávěla a protože do 21 hodiny ještě zbývalo trošku času, zavedla nás do hotelu Pacific na zahřátí. My jsme se usadily přímo na baru a obdivovaly práci rukou místního barmana. Stylově jako dámy z velkého světa jsme si objednaly martini a cucaly olivku. Pak jsme svorně vyrazili celá skupina k fontáně. Já, věcí neznalá, jsem byla připravena na půl hodinovou show. Mezitím všechno zmlklo, pak začala hra světel a spustil Čajkovskij - vyhrkly mi tou krásou slzy do očí a než jsem je stačila smazat, tak bylo po všem. Vrácely jsme se zpět k autobusu, když se proti nám přiřítila účastnice zájezdu, která všude chodí pozdě a říká - "tak utíkám na tu fontánu, ať to vidím"...... a my "ale to už je po všem". Tak ona si koupí zájezd kvůli fontáně a pak to ještě prokaučuje. Krásná práce. :).
Projeli jsme noční Mariánky a zpátky se vrátili k fontátě na 22 hodinu. Stylová Beethovenova Osudová nás dojala po druhé, tentokráte na 8 minut a celí promoklí a promrzlí jsme utíkali do tepla autobusu.

V sobotu již od rána jsme načerpávaly sváteční atmosféru. Pod oknem duněla dechová hudba a klapaly boty mažoretek. Celé město bylo takové slavnostní. Před hotelem byl klavír a na něm s pelerinkou hrála klaviristka. Vedle byly připraveny k projížďce historické vozy. Kolem jezdil starodávný kočár s koňmi, potkávaly jsme lidí oblečené v dobových kostýmech. Celý program uváděl p. Strauss, který se občas v našem století ztrácel. Podél Národní třídy byly stánky, u horní fontány rozeznívala naše duše indiánská hudba, dole smyčcový orchestr. Uprostřed kavárničky s vínem, kávičkou a jinými laskominami. Počasí k nám bylo laskavé. Ač chladno, tak nepršelo a sluníčko se občas podívalo, cože se to tam dole děje. Přijel do svých lázní i František Nedvěd. Po vystoupení jsme utíkaly na večeři. Poté na nás padla únava, kterou jsme zdatně překonaly a pokračovaly vystoupením Těžkého Pokondru s následným ohňostrojem.

Na kolonádě jsme potkaly místního borce z mého baráku. Ten si v kldiu stál se svou oholenou hlavou a v baloňáku inspektora Colomba vedle a já ho okamžitě přejmenovala na Kojaka. Tenhle Kojak vypadal, že se nás trochu bojí a já se
mu ani nedivím. Kamarádka posilněna celou deckou bílého vína mu začala rozverně tykat, až se Kojak osmělil (nebo pobál - to nevím) a představil se. Takže i já nedobrovolně si z Kojaka udělala týkajícího souseda. Když jsme šli všichni domů, Kojak byl stálé ve střehu a my už pod vlivem omamné látky zvané víno a pivo byly tak vysmáté, že jsme se jen na sebe podívaly a dostávaly záchvat smíchu. Do téhle veselé holčičí zábavy vnesl Kojak otázku "nevíte, jak vysoké máte na pokoji stropy?". Já vyjeveně vypouila oči a zeptala se: "Cože - odkaď to do kaď to?" ... no a to už nás dorazilo natolik, že byl nejvyšší čas opustit Kojaka a jít si od smíchu převléci spodní prádlo.

Dnes máme s kámoškou zákaz styku, abychom měli čas na regeneraci a odpočinek. Mě mé neklidné nohy nechtějí poslouchat a asi půjdu na kolonádu, kde by měla znít lázeňská hudba.

Mám novou spolunocležnici.
Obouvám si takhle punčocháče, když tu klepání. Volám, jako u doktora "dále, račte vstoupit" a tam za dveřmi celá rodinka Hujeru. Máma, táta, syn a nevěsta. Já se nadšeně vrhla k té nevěstě, která mi přišla sympatická od pohledu a hned ji ukazovala její postel. Náhle nevěsta odstoupila o kus dál a za ní stála ta pravá. Paní kolem šedesátky, korpulentních tvaru, ale veselého švejskovského obličeje. Hned jsem si zjednala pořádek - říkám "tak která je ta moje?".
No a paní Irena byla na světě. Po dvou minutách mi nabidla tykání, vypadala docela ukecaně, ale to je tak asi všechno.

Navrhla jsem jí, že jí ukážu polikliniku, Císařské lázně a pak půjdeme spolu na oběd. Dokonce jsem si myslela, že v pohodě ještě stihnem kolonádu a Františka. O já naivka. Paní vyrazila rychlost postaršího šneka a to co já bycho odběhla během 10-15 minut jsme absolvovaly hodinu. Vůbec, ale vůbec si nedovedu představit, jak tahle osůbka chce stíhat procedury. Tak ji budou muset dát alespoň dvouhodinové přestávky. Když jsem ji řekla, že většinou začínáme od sedmi, tak se starala, co bude až zaspí. Jasně jsem ji vysvětlila, že to jí se mnou nehrozí. A to ještě netuší, že se svou rychlostí by měla vyjít už v pět.

Dovedla jsem ji na oběd, pak zpátky na pokoj. Irča si unaveně usedla do křesla, zaklonila hlavu a už tady 1/2 hodinky řeže dřevo. Je prý strašně unavená. Tak si neumím představit, jak to chce s tou svou rychlostí zvládat v příštích dnech, když i my rychlonožky to občas stíháme tak tak.

Posílám ji na informační schůzku na půl čtvrou, ale to rázně odmítla, že to už nedá. Paráda

No nic, myslím, že ani s touhle paní se moc často neuvidíme. Možná ráno, pak večer až doběhne z poslední poobědové procedury a pak zase asi až ráno.

Mou milou souputnici ze včerejška jsem asi taky dorazila, protože jsem ještě ani neviděla ani neslyšela.

A tak tedy vyrážím sama na poklidnou procházku a jsem zvědavá, co pěkného mě potká. Třeba v podobě kávičky nebo zákusku.

Jdu se poctivě promenádovat, bo jak už jsem se tu trmácela přes tu celou naší republiku krásnou, přece nebudu sedět na pokoji a čekat, až lampy zhasnou.

Mějte príma nedelní odpoledne.

Rozkvetlý den

20. května 2017 v 19:34 | Hanlen |  Rýmy
Na malém nádraží velký vláček.
Do něj nasedá vylekaný ráček
a jede sám cestu do dálky.

V hlavě zmatek, snad i těšení,
neví, zda jede do pohody či vězení
v kufru svém má obálky.

Cesta je dlouhá - od východu až na západ
čí asi to byl za nápad
vyrazit na cestu dalekou.

Ráček tiše přemítá,
zda peněženka je dosti nabitá
a splní mu radost odvěkou.

Podívat se do jiného kraje,
zjistit jaká hudba tam hraje
nejen v barech, ale i v srdci lidí.

A tak nenápadně se do lázní blíží.

Krásné domy, kytky, parky,
pomalu začíná rozbalovat dárky.
Cítí se jako dítě malé,
které zcela nenadále
ocítá se v pohádce.

Na cestě mažoretky pochodují,
na hladině vody kačky plují.
V hotelové zahradě na sobě krásný šat
jen pro krásu hudby na piáno se bude hrát.

Projdeš cestu, srdce Ti tluče
vedle Tebe černý vraník kluše.
Pradávný kočár, v něm krásná paní
náhle v jiném století jsi - nevíš jak ani.

Na další zástavce potkáš indiány,
jejich hudba rozezní tvou duši.
Lidé stojí, hází mince.
Nevšímavě procházejí jen ti hluší.

A když pak stojíš u zpívající fontány
v hlavě rozezní se varhany
slzy samy dojetím tečou po tváří.
Ta krása kolem Tvé oči rozzáří.

Ten pocit radosti, štěstí a pohody
nikdy neházej do vody.
Žít krásou okamžiku, dokud žijem
užívej dne - Carpe diem.

Lázeňský zpravodaj II - FL (4)

19. května 2017 v 13:25 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj II - FL
Pokud chcete opravdu být lázeňák se vším všudy a zvládat procedury, kulturu a seznamování se s místním folklórem je to opravdu náročné.

Připadám si jako Simir z Kobry 11. Mé tempo je vražedné, můj revír je kolonáda.

Ve středu jsme navštívily jinou tančírnu, poznaly pár známých tváří, poznaly pár neznámých tváří, v kldu se pobavily a poslušně šly domů.

Před cca 2 dny šel přede mnou chlapík, najednou se bouchl do čela a zakřičel - "a sakra, já nemám pytel". Otočil se na podpatku a mazal pryč. Vylekala jsem se a bylo mi ho upřímně líto. Taky upřímně, který z mužů by si tohle přál? Nicméně, netrvalo dlouho a pochopila jsem. Dostala jsem i já proceduru zvanou "suchá uhličitá obálka". Hned v čekárně se mě spolupracient snažil vtipně zaujmout svou otázkou, zda-li mám na tu obáku známku? Tak jsem mu řekla, že já mám maximálně známku od psa a to mi musí stačit. Pak jsem se dostala na řadu, sestička mi dala onen pytel a vsoukala jsem se dovnitř. Pod prsy mě utáhla tak, že jsem chvíli nemohla dýchat, Pak dovnitř střčila hadici a nafoukla mě jako balón. Po 20-ti minutách jsem zavolala "obušku - z pytle ven" a sestřička mě přišla opětovně vysoukat. Pytel jsem dostala k osobnímu opatrování a musím si ho vždy nosit sebou. Když ho zapomenu, tak jsem v pytli i bez něj. :)

Na parafínu jsem si pěkně lehla, sestřička mě obložila a zeptala se, jestli chci i deku. Venku 30 st. A já - ano, prosím. Sestřička vyvalila oči - "tak to jste teda jediná" a hodina na mě huňáče. Začínám tady být takový malý exot. Dneska jsme měla šlapací bazénky. Přijdu dovnitř a sestřička mi říká: vedle máte dezinfekci, strčte si tam nohu." Koukám, kde je díra pro vložení končetiny a ona - "no tak, jen to sešápněte a bude to". Pak jsem se ptala, jak dlouho mám být v každé kádí a kolikrát mám tu vodní dráhu studená-teplá-studená projít. Sestřička mi tiše ukázala cedule jako vrata, kde bylo jasně sloním písmem napsáno, kolik minut mám kde šlapat a řekla, že si myslí, že jedná projitá trasa bohatě stačí. Měla pravdu. Nohy brněly jako blázen a odmítaly se úspěšně zařadit zpátky do tenisek.

Večer jsme se zúčastnily slavnostně tanečního večera VIP clubu v sadové kavárně. Příliš pozdě jsme se dozvěděly, že se tomu místu říká urnový háj. Průměr návštěvníku byl 80 let. Dlouho jsme se netrápily a jak rychle jsme přišly, tak ještě rychleji jsme odešly.

Od rána místní předpověď počasí hrozí krupobitím a bouřkami. A to nás čeká zájezd do večerních Mariánských Lázní. Tak uvidíme, jak to s tou vodou nakonec dopadne.

Zítra je tady od rána velká sláva - otevírání lázeňské sezóny. Spoustu stánků, atrakcí, mažoretky, hity ze Straussovy doby, František Nedvěd, Dixieland, Těžkej Pokondr a závěrečný ohňostroj. Byla by škoda, kdyby pršelo.

Naordinovala jsem si odpolední klid na lůžku, ven nejdu ani náhodou - je tam teplo jako v Egyptě. Jediné co mě donutí opustit pelíšek je večeře. Takže chystám si budík na 1/2 pátou a jdu do hajan. I přes tuto brzkou hodinu Vám přeji dobrou noc. :)

Lázeňský zpravodaj II - FL (3)

17. května 2017 v 12:44 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj II - FL
Už je to tady. Jsem VIP klient a hrdě si zakládám svou novou kartu. Hned jsem ji využila a objednala si páteční zájezd
do Marianských lázní na večerní zpívající fontánu. Má kámoška jede samozřejmě taky.

Další bombastická zpráva - našla jsem poštu. Trvalo to sice tři dny, ale úspěšné zakončení mě potvrdilo v přesvědčení, že jsem fakt dost dobrá.

Odpoledne jsme zavítaly do městského informačního střediska a zahltily pracovníci dotazy, kde můžeme, kde nemůžeme a co nám může nabídnout. Listovaly jsme v průvodcích, jezdily prsty po přiložených mapách a jen těžce jsme věřily tomu, že lázně jsou maličké. Poté jsme zjišťovaly, kde probíhají taneční zábavy. Když jsme zjistily, že míst je více, rozhodly jsme se dál neutrácet svůj drahocenný čas a vyrazit hned na večer do jedné z nich.

Samozřejmě, že i včera proběhly procedury, z přilehlých kabinech se občas dozvíte i různé zajimavostí. Paní za plentou vyprávěla, jak krásně spadla a přistála čistě čelem o zeď. Moje představivost začala nabírat na obrátkách a jen ztěží jsem zadržovala smích. Hned jsem taky byla potrestána. Po obědě zašla jsem si na onu místnost, spokojeně se usadila a snažila se vyprázdnit. Když se vše zdárně podařilo s hrůzou jsem zjistila, že chybí toaletní papír. Jako raketa jsem na nic nečekala a vyrazila s kalhoty na půl žerdi do kabinky č. 2. Tam jsem spokojeně pokračovala ve své činnosti i s papírem, když jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla po sobě uklidit, takže jsem zprudka vyrazila zpět do kabinky č. 1. No a pak zase zpět k jistotě toaletního papíru, To vše v nelichotivé poloze. Ještě teď mě hrůza jímá, když si představím,že by dovnitř zrovna někdo vešel a naskytl tento pohled pro bohy celé recepci.

Nastal večer a my se vydaly do vyhlédnutého baru. Ten byl nabitý k prasknutí, ale my se vecpaly ke stolu kolem muzikantu, ať jsme pěkně v první řadě. Ještě jsme ani nestačily dosednout a již jsme se v kole točily. Po dvou hodinách jsme na toaletách s hrůzou zjišťovaly, zda je vůbec vhodné vzhledem k naším diagnózám takhle se točit v kole. Ochutnávaly jsme zdravotní plzeň a radovaly se do pozdních hodin.

Ráno bylo těžké. Stála jsem pod sprchou, kropila si hlavu, zobala brufen a začala se obávat procedur. Slatinná koupel byla velmi náročná a následující cvičení mi taky dalo zabrat. Navíc, když paní cvičitelka oznámila, že by bylo dobré, aby všichni, tedy opravdu všichni cvičili jednotným směrem a upřeně se dívala na mě, koukla jsem kolem a zjistila, že tento synchronizovaný útvar opravdu narušuji já. Všichni vpravo, já vlevo. Všichni vlevo, já vpravo. Paráda.

Vyrazila jsem na dopolední kávičku, teď si dala vydatný oběd a jdu nechat své tělo odpočinout.

Tak mějte krásný den.

Lázeňský zpravodaj II - FL (2)

16. května 2017 v 10:58 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj II - FL
Zdravím.

Začíná to nabírat pěkně na obrátkách. Mám na Vás 20 minut. No nic moc.

Včera změna. Volaly mi sestřičky, že k lékařce mám místo dnes ráno přijít včera večer. U večeře první seznamka.
Místní kamioňák. Přerušila jsem jeho poutavé vyprávění o spánku v zavazadlovém prostoru a s omluvou, že spěchám za lékařkou jsem vyrazila. Naivně si myslíc, že během 10 minut jsem zpět na kolonádě. Zájemkyň o lékařkou prohlídku bylo hodně. V půl sedmé večer jsem zasedla do čekárny a odcházela ve 21.30 i s rozpisem procedur. Vypadá to dost děsivě, nicméně všechno zlé je na něco dobré a já se při čekání seznámila se svou novou kamarádkou. Ženská je to od pohledu aktivní, veselá a z našeho kraje, tudíž jsme se vlastně ani nemohly minout. Povídaly jsme si jedna přes druhou, vyměnily si telefonní čísla, na sucho si potykaly a těšily se věcí příštích.

Ráno jsem vyběhla mezi prvními na snídani, na kterou jsem měla brutálních 10 minut - což je v rámci rautové snídaně hodně krutá časové rezerva. Takže jsem posnídala velmi skromně jen párečky a vaječné placičky, hodila do sebe džus a kávu a upalovala na parafín. Při včerejším lékařském dotazu, kde mě bolí záda, jsem odpověděla, že bederka. Parafín jsem vyfasovala na krční páteř. Ale to nic, nestěžuji si, třeba se to v rámci zad přemístí to teplo i dolů. Beru všechno, co mi dají.
Poté jsem šla na parafín na ruce. To vám je legrace. Vlezete tam a máte pocit, že jste se ocitli na sádrovně, Všichni sedí a na rukou mají velké bílé rukavice, takže to v první chvíli vypadá, že jsou tam s obouručními zlomeninami horních končetin. Tam se dal se mnou do komunikace statný Němec, což mě potěšilo, že vypadám tak finančně dobře od pohledu, ale moc jsme toho nenamluvili. Moje nicht a nein mu nebylo moc platné.

Byla jsem pozvána na prohlídku místa zvané Amerika a když jsem dotyčnému řekla, že jsem tam byla před 30-ti léty, tak řekl, že to bylo v době, kdy jsem tu byla asi ještě s maminkou v bříšku. Chacha, co ti chlapi nevymyslí za milosrdné lži.

V mezipauze jsem se dostala na město, ochutnala svůj první lázeňský oplatek. Dostala jsem se až k místním vietnamským obchodníkům, kteří žijí v představě, že vlastní francouzský butik v Praze. Alespoň ceny tomu odpovídaly. Tam mě zastavil s prosbou o pomoc postarší lázeňák. Chtěl vybrat pro svou přítelkyni halenku. Tak jsem se mu nabídla, že mu ji předvedu v praxi, skočila do kabinky a tvářila se jako rodilá modelka. Pan se tvářil šťastně a říkal, že mi velmi sluší. Což bylo fajn, nicméně halenku koupil a já nedostala nic. Ale docela mě zaujala a vážně uvažuji, že si jí možná taky koupím. Akorát se bojím, abych neodjížděla namísto s jedním kufrem tak se dvěma.

Poté jsem skočila zakoupit si doporučené léčivo do lékárny a šla vytrvale hledat poštu. Přiznávám, že ani dnes jsem ji úplně nenašla, ale začínám mít malé tušení, kde asi by se mohla nacházet. Budu ji potřebovat při zaslání lístku na peníze na konci měsíce, takže do té doby ji snad i reálně najdu. Přihlásila jsem se do VIP clubu lázeňských hostů, bo tak se i cítím :).

Teď mě čeká oběd a pak další procedury. Přeji si dobrou chuť a loučím se s Vámi brzy na shledanou.

Lázeňský zpravodaj II - FL (1)

15. května 2017 v 10:25 | Hanlen |  Lázeňský zpravodaj II - FL
Zdravím všechny.

Jak již napovídá nadpis opět jsem zde. V lázních. Tentokráte na druhém konci republiky - tudíž západ zdraví východ.
Nebudu Vám nic nalhávat. I přesto, že jsem se na nástup do lázní těšila jako dítě na matčin prs, několik dnů předem jsem prožila v permanentním stresu. Naprosto zbytečně jsem si říkala, že není čeho se bát, že nejedu na popravu, ale za relaxem. Nicméně mé tělo mě odmítalo poslouchat, takže mě postupně začalo zlobit naprosto všechno - od bolesti mého zlomeného kotníku po bolest vlasů /neuvěřitelné, co já dokážu/.

Největší starosti jsem si dělala samozřejmě z cesty vlakem. Pro člověka, který nejenže neumí číst nádražní cedule,
nechápe, jak se na které nástupiště dostane a co hůř, dokonce ani netuší, na kterou stranu se jeho vlak má rozjet, je cestování po železnici něco, co připomíná šibenici.

Moje drahá polovička nenechala nic náhodě a pro zdárný odjezd mě i kufr naložila přímo do Pendolína, které si to šinulo přes celou republiku. I přesto, že spoj je přímý (jiným bych se samozřejmě ani neodvážila cestovat) jsem cestu tiše věnovala modlitbě, ať nenapadne žádného zoufalce skočit mému strojvůdci pod rozjetou mašinu. Druhým a ještě těžším úkolem bylo sehnat ve voze někoho, kdo můj kufr vynese z vlaku ven a pokud možno až před nádražní budovu. Plně zaujata svými starostmi byla jsem vytržena spolucestující polskou příslušnicí otázkou, zda jedeme dobře směrem na Prahu. Ha, tak to se fakt zeptala té pravé. Nicméně jsem suverénně odpověděla a potěšena, že vypadám jako zkušená vlaková cestující jsem začala pozorovat okolí.

Do Olomouce mi přes uličku dělala společnost mladá paní s pejsky, poté však její místo zaujala opravdická lázeňačka. V Olomouci srdceryvně mávala ještě z okénka svému manželovi a sotva Penďoš opustil nádraží už začala poletávat mezi vagóny a shánět domluvené kamarády a kamarádky. Neustále se česala a líčila, nacvičovala sexi úsměvy a přemýšlela, zda již dnes stihne první tanečky. Pravdu říct, byla mi sympatická.

Cesta dopadla nadmíru dobře a já se chystala vystupovat. Vyhlídla jsem si ve vagónu jednoho muže. Bohužel tento skvělý nápad měl zbytek ženského osazenstva, takže před vjezdem do Františkových Lázní byl tento bohatýr obsypán ženami
všeho možného vzhledu i věku, ale především jejich kufry a žádostmi o pomoc. I já se na něj vrhla a nepustila, chvíli si ho přivlastnila a neustále jsem žádala, zda by ještě nemohl pozvednout mou bagáž přes koleje a snad ještě trošku před nádraží a ještě k taxíku. Myslím, že se místní seladon mi bude zdatně vyhýbat po zbytek pobytu.

Samozřejmě nastal problém, kde se mám nechat odvézt. Zda do hotelu bydlícího (kde ovšem není recepce), nebo do hotelu jedícího či do hotelu léčicího. Místní chytrolínky mě poradily léčebný dům, kde jsem se hned zkraje dozvěděla, že jsem špatně a tak jsem šla s bagáží zpět. Naštěstí to nebylo daleko.

Těšila jsem se na útulný pokoj s krásnou koupelnou (vzhledem k tomu, že na ní byl těžký doplatek). Nu, jak jen to říct. Fotografie jsou opravdu matoucí. Pokoj docela ujde, je velký, ovšem zmíněná koupelna byla stavěna ještě v hluboké minulosti. Večer, nic netušíc, vzala jsem si veškeré klasické koupelnové propriety a vrhla se dělat očistu. Záhy jsem zjistila, že tato místnost byla pravděpodobně původně určena k tzv. skotským střikům. Kromě kachlí a hadice se sprchou v ní není zhola nic. To znamená poličky ne, umývadlo ne, zrcadlo ne. Dnes budu chytřejší - proletím pokojem pouze v osušce, hodím na sebe skotský horký proud a další činnost budu provádět opět v osušce v rámci pokoje.

Spolubydlící je zatím docela fajn, ale nevypadá na to, že by kromě sledování detektivních seriálů chtěla rozšířit své kulturní obzory. To teda - pro pamětníky z minula - babča z Plzně byla mnohem akčnější. Ale v sobotu mě čeká střídání, takže uvidíme, koho mi vítr přivane.

Vynikající je jídlo. Ráda obětuji cestu do vedlejšího hotelu, kde snídaně, obědy i večeře jsou formou rautu, což je pro člověka mého kalibru, který má rád naprosto všechno, hříšné pokušení. Na každé jídlo je vymezen cca 2,5 hodinový prostor, takže pokaždé sedím u stolu s někým jiným, v různých časech a na různých stoličkách.

Večer jsem šla na velmi opatrnou prohlídku. Vzhledem k mému ne zrovna nejlepšímu orientačnímu smyslu jsem se pro začátek nepouštěla do žádných velkých akcí, ale kolonádu a Františka jsem našla a to pro začátek naprosto stačí.

Dnes jsem měla cvičně dvě příjemné procedury a zítra mě čeká lékařka. A pak se to teprve rozjede. Takže začínáme pomalu a uvidíme, co další dny přinesou.

Krásný den.

Princ na bílém koni

9. května 2017 v 2:46 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Člověk se učí celý život. Od školky po domov důchodců.

Jezdily jsme jako mladé holky na kole a svěřovaly si navzájem naše holčicí sny. Bylo nádherné, že jsme měly jiný vkus,
jiné představy a jiné požadavky. Proto jsme se nikdy o kluky nepraly a nezáviděly.

Můj idol v deseti létech měl být vysoký, černovlasý a měl se jmenovat Petr. Doteď nevím proč. Že by podle té karetní
hry Černý Petr? Něco v tom smyslu, že je lépe dostat Černého Petra než zůstat sama? Netuším.

Jak jsem zodpovědně dospívala, platonicky jsem milovala opravdického Petra z 9.A. třídy místní základní školy, který ovšem ve svém frajerském věku po žádných vychrtlých 12-ti letých spolužáčkách ze své výšky 180 pubertálních centimetrů ani níáhodou nekoukal.

Hrdě jsem se smířila s jeho nezájmem a trpělivě jsem vyčkala do svých patnácti, abych se dočkala své opravdické první lásky.
Jmenoval se Pavel. Nu, Petr nebo Pavel, všechno jedno jest.
Jeho akné tvář mi přišla velmi smyslná a modré retro plavky vidím před očima dodnes. Snad proto, že k osudovému setkání došlo na místní plovárně. Ve jménu lásky jsem skákala do vody nepovedené šipky a těšila se na nenápadné setkání u zmrzliny v ceně 1,- koruny československé.
Trvalo tři roky naprostého pomatení mých smyslů a tří tajně vyměněných dopisů než jsem se z plácání v této zamilovanosti alespoň trochu probrala. Mé srdce těžce urazil poslední dopis, který mě, čekatelku maturitní zkoušky z dospělosti nazval učeňkou. Óooo, mých krásných sedmnáct.

Pak přišel zlom a s ním jeden z mých osudových mužů. Můj pozdější manžel. Láska jako trám na první pokus. Omylem ocitla jsem já, do té doby téměř nepolibená, v kolektivu místních chlapců havířů na jejich zasedání ve vinném sklípku. Mě, čerstvých osmnáct, jim (tedy rozuměj všem - celé partě) v průměru 40. Kdo by se divil, že mě zaujala trojice mladíků. Výběr byl jednoduchý, jeden už tehdy měl játra těžce zkoušené, druhý mi nechtěl půjčit deštník a třetí a poslední odvážlivec mě doprovodil až domů i s demižonem moravského vína. Zvítězil. Byl tichý, nekřičel a vypadal poddajně.

Ve dvaceti jsme již stáli na radnici a jako tupci se šťastně usmívali.
Prvních pár let (asi patnáct) bylo krásných, nádherných a jako v pohádce. Ani jsem si nestačila všimnou, kdy se z té krásné lásky stála šílená závislost, citové vyděračství a patologická žárlivost. Ani jsem nepostřehla, kdy jsme si začali navzájem ublížovat a dostali se do stavu, že jsme nebyli schopni být spolu ani bez sebe. Chvíle, kdy psychiatrie hrozila svými prstíky buď jednomu nebo druhému z nás. Popřípadě oběma. Každý však ve své vlastní kleci. A já, překročila ten šílený potok slz, a řekla dost. Rozchod, rozvod, rozpad. V majetku, v srdci, v duši, v životě.

Po rozvodu každý hledá druhý dech. Někdy taky třetí, čtvrtý, pátý, šestý....
Moudré knihy píšou, že po rozvodu by každý měl zůstat alespoň 2 roky sám.
Dávám jim za pravdu na 150 procent.
Dodrží to ovšem málo kdo.
Málo tedy znamená nikdo.

A tak začala doba mých eskapád.
Po pádech dávala jsem jim už tříměsíční zkušební dobu s okamžitou výpovědí.
Ani ta ovšem nepomáhala. A má romantická duše hledala i nadále neohvějně toho opravdického prince na bílém koni.

Nebudete tomu věřit. Opravdu přicválal. Byl vysoký, hezký, milý, inteligentní, romantický, pozorný, vtipný, báječný, empatický, říkal mi "oříšku" a měl oči jen a jen pro mě. Až jsem se v těch očích na stará kolena utopila. Takže, když jsem zjistila, že z idola stál se mluvka, lhář a podvodník spadla jsem z té náderné výšky rychlosti světla na zem. A že to byla rána. Od té doby vím, jak se chodí po čtyřech a srdce bez jakékoliv anestézie chce z těla ven. Upřímně, bolí jako prase.
Od té doby kolem hlavy mi lítají krásné vykřičníky a červené stop světla jako na semaforu. Zkušenost k nazaplacení.

A pak, když už jsem se konečně a rozumně a naprosto zodpovědně rozhodla zůstat sama, zjevil se on. Mého srdce šampión. Z mých životních představ a snů nesplňoval zhola nic. Dokonoce ani nejmenuje se Petr. Nenosí mi kytky,
říká mi "ty můj blázne" a místo romantické večere mě pozve do místní putyky na lahodné pivko.
Všechno říká na rovinu, až se občas z toho položím. A pak se směju a směju a směju....

Protože tenhle člověk mě rozesmívá každý den, podporuje mě ve všem co dělám, věří mi, že všechno dokážu,
nosí mi vlastnoručně uvařené jídlo, když si zlomím nohu, honí mě i o berlích kolem stolu, abych nezapomněla, jak je život krásný a báječný. A bláznivý.

Neustálé hartusí a je neuvěřitelně prostořeký. A já vím, že je moudrý a laskavý. Vím, že mě má moc rád.
Vím, že mě neokrádá, že mi neubližuje a že je šťastný, když já jsem šťastná.

A teď tady vedle chrápe jako dřevorubec.
Princ na bílém koni......... :)

Baví mě život pro svou neuvěřitelnou barevnost duhy.

Něžné chvíle

9. května 2017 v 1:56 | Hanlen |  Rýmy
V uších mi znějí písničky
v hlavě slova, co tvoří básničky
uvnitř mě nádherné pocity

Ruce mé touží po dotecích,
hlava má houpe se v oblacích,
důležití jsme pouze já a ty.

Něha se rozprostřela jako deka z plyše,
láska se usmívá kolem nás tiše,
ať neplaší naše sny.

Duha po dešti hraje barvami z palety malíře pána,
ta krásná chvíle byla nám dána,
jako dárek pro další dny.

Ráda si hraji se slovíčky,
se slzami v očích cvrnkám kuličky
a jsem plná citů.

Ten život, bože, je tak krásný.
Tiše si řekneme, lásko lampu zhasni.
Náš plamínek lásky spí tu.

Po dlouhých létech strádání ten cit je tu zas.
Anděli strážný, ochraňuj nás.......

Večer

4. května 2017 v 2:26 | Hanlen |  Povídky
Obyčejný krásný den. Nic zvláštního. A proto tak krásně obyčejně krásný den.
Večer s povídáním. Pak trošku vínka. Ve víně je pravda.

Hodně slov a myšlenek. Názoru. Legrace. Večírek ve dvou.
Letmé doteky. Pohledy do očí. Hudba, tanec. Plápolající plamínek na počest Věrky.

Tichounké zašeptání do ucha.... _pojď, nenápadně se vytrátíme".

Škoda, že to řekl, své vlastní manželce.
Škoda, že to řekl na večírku, kde byli jen oni dva.
Škoda, že to znělo tak....... naučeně.

...... a v dálce znělo Rande U zdí nářků.........