Princ na bílém koni

9. května 2017 v 2:46 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Člověk se učí celý život. Od školky po domov důchodců.

Jezdily jsme jako mladé holky na kole a svěřovaly si navzájem naše holčicí sny. Bylo nádherné, že jsme měly jiný vkus,
jiné představy a jiné požadavky. Proto jsme se nikdy o kluky nepraly a nezáviděly.

Můj idol v deseti létech měl být vysoký, černovlasý a měl se jmenovat Petr. Doteď nevím proč. Že by podle té karetní
hry Černý Petr? Něco v tom smyslu, že je lépe dostat Černého Petra než zůstat sama? Netuším.

Jak jsem zodpovědně dospívala, platonicky jsem milovala opravdického Petra z 9.A. třídy místní základní školy, který ovšem ve svém frajerském věku po žádných vychrtlých 12-ti letých spolužáčkách ze své výšky 180 pubertálních centimetrů ani níáhodou nekoukal.

Hrdě jsem se smířila s jeho nezájmem a trpělivě jsem vyčkala do svých patnácti, abych se dočkala své opravdické první lásky.
Jmenoval se Pavel. Nu, Petr nebo Pavel, všechno jedno jest.
Jeho akné tvář mi přišla velmi smyslná a modré retro plavky vidím před očima dodnes. Snad proto, že k osudovému setkání došlo na místní plovárně. Ve jménu lásky jsem skákala do vody nepovedené šipky a těšila se na nenápadné setkání u zmrzliny v ceně 1,- koruny československé.
Trvalo tři roky naprostého pomatení mých smyslů a tří tajně vyměněných dopisů než jsem se z plácání v této zamilovanosti alespoň trochu probrala. Mé srdce těžce urazil poslední dopis, který mě, čekatelku maturitní zkoušky z dospělosti nazval učeňkou. Óooo, mých krásných sedmnáct.

Pak přišel zlom a s ním jeden z mých osudových mužů. Můj pozdější manžel. Láska jako trám na první pokus. Omylem ocitla jsem já, do té doby téměř nepolibená, v kolektivu místních chlapců havířů na jejich zasedání ve vinném sklípku. Mě, čerstvých osmnáct, jim (tedy rozuměj všem - celé partě) v průměru 40. Kdo by se divil, že mě zaujala trojice mladíků. Výběr byl jednoduchý, jeden už tehdy měl játra těžce zkoušené, druhý mi nechtěl půjčit deštník a třetí a poslední odvážlivec mě doprovodil až domů i s demižonem moravského vína. Zvítězil. Byl tichý, nekřičel a vypadal poddajně.

Ve dvaceti jsme již stáli na radnici a jako tupci se šťastně usmívali.
Prvních pár let (asi patnáct) bylo krásných, nádherných a jako v pohádce. Ani jsem si nestačila všimnou, kdy se z té krásné lásky stála šílená závislost, citové vyděračství a patologická žárlivost. Ani jsem nepostřehla, kdy jsme si začali navzájem ublížovat a dostali se do stavu, že jsme nebyli schopni být spolu ani bez sebe. Chvíle, kdy psychiatrie hrozila svými prstíky buď jednomu nebo druhému z nás. Popřípadě oběma. Každý však ve své vlastní kleci. A já, překročila ten šílený potok slz, a řekla dost. Rozchod, rozvod, rozpad. V majetku, v srdci, v duši, v životě.

Po rozvodu každý hledá druhý dech. Někdy taky třetí, čtvrtý, pátý, šestý....
Moudré knihy píšou, že po rozvodu by každý měl zůstat alespoň 2 roky sám.
Dávám jim za pravdu na 150 procent.
Dodrží to ovšem málo kdo.
Málo tedy znamená nikdo.

A tak začala doba mých eskapád.
Po pádech dávala jsem jim už tříměsíční zkušební dobu s okamžitou výpovědí.
Ani ta ovšem nepomáhala. A má romantická duše hledala i nadále neohvějně toho opravdického prince na bílém koni.

Nebudete tomu věřit. Opravdu přicválal. Byl vysoký, hezký, milý, inteligentní, romantický, pozorný, vtipný, báječný, empatický, říkal mi "oříšku" a měl oči jen a jen pro mě. Až jsem se v těch očích na stará kolena utopila. Takže, když jsem zjistila, že z idola stál se mluvka, lhář a podvodník spadla jsem z té náderné výšky rychlosti světla na zem. A že to byla rána. Od té doby vím, jak se chodí po čtyřech a srdce bez jakékoliv anestézie chce z těla ven. Upřímně, bolí jako prase.
Od té doby kolem hlavy mi lítají krásné vykřičníky a červené stop světla jako na semaforu. Zkušenost k nazaplacení.

A pak, když už jsem se konečně a rozumně a naprosto zodpovědně rozhodla zůstat sama, zjevil se on. Mého srdce šampión. Z mých životních představ a snů nesplňoval zhola nic. Dokonoce ani nejmenuje se Petr. Nenosí mi kytky,
říká mi "ty můj blázne" a místo romantické večere mě pozve do místní putyky na lahodné pivko.
Všechno říká na rovinu, až se občas z toho položím. A pak se směju a směju a směju....

Protože tenhle člověk mě rozesmívá každý den, podporuje mě ve všem co dělám, věří mi, že všechno dokážu,
nosí mi vlastnoručně uvařené jídlo, když si zlomím nohu, honí mě i o berlích kolem stolu, abych nezapomněla, jak je život krásný a báječný. A bláznivý.

Neustálé hartusí a je neuvěřitelně prostořeký. A já vím, že je moudrý a laskavý. Vím, že mě má moc rád.
Vím, že mě neokrádá, že mi neubližuje a že je šťastný, když já jsem šťastná.

A teď tady vedle chrápe jako dřevorubec.
Princ na bílém koni......... :)

Baví mě život pro svou neuvěřitelnou barevnost duhy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama