Srpen 2017

Je mi hezky, tak moc hezky

25. srpna 2017 v 22:40 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Je mi .... nádherně. Krásně, šťastně, svobodně......

Sedím si tady sama, ve svém domově a jsem obyčejně šťastná.
Uvědomuji si, jak krásné dary dostávám dnes a denně a pokorně děkuji Životu za vše, čím mě neustále obdarovává.
Cítím v sobě nádhernou ženskost a křehkost. bláznovství a sílu a lásku k životu.

Cítím v sobě svobodu. lásku k sama sobě, lásku ke všemu a všem, kteří mě obklopují a přikrývají pokrývkou citů a přátelství,
rozpustile se směji a tančím. Užívám si všeho co mě baví. Plním si sny a přání.

Hodně lidí se bojí samoty.

Já mám svou dobrovolnou samotu hrozně ráda. Vůbec se s ní nenudím ani se jí nebojím. Je to moje přítelkyně pro dny všední i sváteční. Nevadí mě být sama se sebou. Rozumím si. Jsem schopná se se sebou i pohádat. Omluvit se. Pohladit.
Mám se ráda. Mám ráda svou individualitu. Mám ráda svůj svět. A mám ráda Vás. Protože můj svět jste Vy.

Miluji své rodiče. Protože mi dali ten nejkrásnější dar na celém světě. Dali mi život. Dali mi své dobré i špatné vlastnosti. A jen díky nim jsem taková, jaká jsem. Děkuji Vám, mami a tati. Mám Vás moc ráda.

Díky Vám.

Díky Vám všem.

S láskou Vaše Hanlen

Neuvěřitelný den

25. srpna 2017 v 20:19 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Neuvěřitelný den.

I takové občas jsou. Plné znamení a náhod. Synchronizace. Opojná vůně obzvláště silné máty a lahodné kávy.
Voda v karafě, která chutná vyjímečně lahodně.

Slovíčka jsou jako křehká kuřátka. Něžná, na vratkých nohou, plná zrození a nevinnosti.

Jako kulisa hlasy lidí kolem dokola a příjemý úsměv slečny servírky. Geniální skleničky příjemně se držící.

Návrat v čase. Počasí i den jsou stejné. Věk nehraje roli.

Horkost střídá se se zimnicí. V rukou držíš sklenici a zapomínáš dát si do kávy cukru kostku. Zatmění slunce se zatměním mozku. Každý den má 24 hodin a každá hodina má 60 minut. Některé minuty jsou neuvěřitelně krátké. Hodina mění se v pětiminutové zastavení. Radostný smích obyčejný den v neuvěřitelný mění. Tak neskutečně přirozeně.

Dlažební kostky vypadají nějak méně šedivé, když uvnitř je ti hladivě.

Úsměv pro dnešek píše Ti studentský věk a jiskřičky v očích rozpustile razitkují červené ubrousky na stole.

Otevírám oči a protahuji se .... to byl ale krásný sen.

Přejí všem krásný den.

Mišanková chvíle

21. srpna 2017 v 21:21 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
S nohami v "mišánkové" dece u sklenky červeného vína poslouchám jeho krásné .... "chci Tě líbat".

Přišla jsem na sklonku dne unavená a vyčerpaná a myslela, že už nic pěkného dnes nepříjde. A ono přišlo. Chvíle relaxu a pohody. A krásných pocitů. Mám zavřené oči a říkám si, jak geniálně ten Vašek zpívá. Něžně a toužebně. Pravdivě, až mrazivě.

Je krásné zůstat v každém věku romantikem do posledního dechu.

Je mi pěkně a mazlivo. Usmívám se. Únava odešla bez slůvka rozloučení. Okoupená voním sama sobě. Štastná i nešťastná v této době. Jsem sama sebou. A i když nohy mě zebou, srdce pořád je hřejivé. Útulně se tiskne srdce k duši, oběma spolu nesmírně to sluší.

Plamen svíčky cestu vzhůru má jedinou. Já obklopená květinou čichám k jejch kráse. Sesouvám se dolů k těm krásným kyticím a Vašek jako smyslu zbavený chce zbláznit se do ženy a jako by náhodou klade otázku, co visí na vlásku...."kdo vchází do Tvých snů má lásko?...." Třeba jednou odpověď příjde nakrátko....

Houpu se v tónech písně. Netvařte se tak příšně. Zhoupněte se spolu se mnou. Jako dítě na houpačce přivazané mezi dva statné duby. Stoupněte se mnou na úzkou dřevěnou desku, rukama chytněte se bočních provazů a silou vlastního těla zhoupněte se až ke hvězdám. Je tam moc krásně. Věřte mi, vážení....

Krásné sny a hezké dny.

Blues večerních oken

17. srpna 2017 v 22:47 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Když je člověk malý, přeje si spoustu věcí.

Dnes večer vyšla jsem si na svou prosklenou lodžii a hrozně mě překvapilo, že je venku taková tma, Na okraji sídliště s výhledem na blízkou vesnicí. Ráno mi v otevřeném okně na parapetu brnká zpěv probouzejícího se kohouta, večer slyším ržaní koně. Cítím vůni sena a pulsuje ve mě touha zabořit do něj hlavu i celé tělo. Cítít píchání a lámání stébel. A v pozdní večer tma. Po pravé straně blok bytů. Okna prosvětlená a já do nich láskyplně hleděla a neuvěřitelná síla mi našeptávala, jak každé okno má svůj příběh.

V jednom smutně sedí jeden člověk, ve druhém sedí dva a přesto každý sám, ve třetím běhají děti, ve čtvrtém se umírá a v pátém probíhá hádka o malichernosti. V šestém se lidé hádají a v sedmém miluji. To proto, že sedmička je šťastné číslo. :)
V osmém vaří pozdní večeři a v devátém probíhá žárlivá scéna. Desáté okno spí. Těch oken kolem je samozřejmě mnohem více. Ale věřte nevěřte, že jen jedno jediné okno na mě zapůsobilo teplem domova. A je zcela jedno, kolik v něm je lidiček.

Když je člověk malý, má své sny.

Z domova svého dětství dívala jsem se na světla blízkého města a fascinovaly mě ty malé světýlka v dáli. A již jako dítě neškodně záviděla všem, kteří mají své světlýlko. Vždycky jsem si přála mít taky to své a představovala jsem si, jak krásně se v těch světýlkách musí žít. Vyzkoušela jsem si spossty světýlkových let a byly moc príma. Pak jsem se na chvíli hledala a vzdalovala. A pak znovu dostal mě ten magnet a já ukrytá tiše jsem v jednom z těch světel kolem. A je mi hřejivo a pěkně.

Pamatuji si, že to okno, které jako jediné bylo cítit energii a teplem domova bylo vlevo třetí shora. Budu ho pro Vás nenápadně poorovat, zda ten hřejivý pocit přetrvává i v další dny.

Věřím, že i mí sousedé vidí mé okno stejně pocitově jako já jejich.

Blues večerních oken a jejich blikotajích světel může právě započít ....

Dobré ráno

15. srpna 2017 v 6:06 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Krásné kouzelné dobré ráno.

Před chvíli jsem vstala. Srpnová rána jsou již studená. Já na to večer trošku pozapomněla a nechala otevřená okna. Ráno jsem si to třepající se chladem rychle uvědomila a zavírala okna a vdechovala ranní omamnou vůni.

Vešla jsem do kuchyně, zalila si kávu a musli s mlékem. Z okna na mě koukala rudá kulička vycházejícího slunce. Pak se na chvíli schovala v mracích a nádherně je prosvětlila. A teď se v nich koupe. Jako žena ve vaně plné pěny. Už není možné zadržet čas a slunce v celé své kráse pomalu vystupuje výš a výš a je znovu mezi námi. Aby nás zahřálo, prosvětlilo a vlivo do nás životadarnou sílu. Jak nádherný dar máme možnost přijímat. Promiňte, ale bylo to tak silné, že musela jsem se s Vámi o to podělit. Tak ať nás slunce svými paprsky láskyplně objímá a vyzvedává tak vysoko, jako jsou naše fantazie, sny a touhy.

Krásný den. A užíjte si ho. :)

Rozbalený den

14. srpna 2017 v 22:34 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Krásný večer plný nadechutí z nového týdne.

Uffff, dnešní den byl těžký. Od rána. Ale když proběhl a je téměř za mnou, tak mu mávám na odchodnou. A vím, že už se neuvidíme. Dnešní den bude zítra minulostí. Ale to nevadí. Zítřejší den je zvídavou budoucností a já se ptám, co mi asi přinese. Za chvíli půjdu na kutě, odložím své perutě, abych zítra znovu mohla vzlétnout.

Těíím se na každý nový den. Je takový netknutý a neprobádaný. A nikdo, nikdo na celém světě netuší, jaký asi bude. Co nám dá a co po něm zbude. Radost či smutek, okouzlení či rozčarování? Cikánka stará čte Ti v dlaní.

No není to kouzelné? Pamatujete si, jak jsme jako malé děti milovali probádat neprobadatelné a odhalit závoj tajemného, ve všem tajném a schovaném? Třeba ve vánočních dárcích? Nepovídejte, že vy jste je nehledali a neprohmátavali zabalená tajemství? A někdy i porozbalili a pak znovu nenápadně zalepili a svázali jako by nic. A ono přece něco.

Kouzlo nepoznatelného se někam vytratilo. A nejvíc z toho jsme byli zklamání my sami. Možná, že jsme si to tehdy nepřiznali a někteří si to nedokážou přiznat doteď, ale nechejme všemu svůj čas, své místo, svůj děj. Ať nejsme zbytečně zklamaní.

Protože moment překvapení, chvíle zašimrání v žaludku a nehraný úžas je právě to krásné, co může být v každém z nás, každé ráno, kdy otevřeme oči a probudíme všechny smysly. Před námi je krásný, zabalený, stužkou ovázaný nový den.

Nechme si prožít moment překvapení a těšení a nedočkavostí. Překvapení a někdy třeba i trochu zklamání. Moment radostí až k zalknutí, radostného nadšení a bláznivého úžasu. Pojďme si zítra zahrát tu nádhernou životní hru rozbalení nového dne... Tak krásné svátky uprostřed voňavého léta plného motýlů.....

.... asi dneska neusnu nedočkavostí
............jsem ráda, že ještě pořád je ve mě kus zvídavého dítěte
................ jsem ráda, že svátky můžeme mít kdykoliv se cítíme dostatečně svátečně - výtečně.....

Broken

11. srpna 2017 v 0:23 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Poslední dny jsem byla taková "špatná". "Špatná" rovná se podrážděná, nervózní, rozlámaná a celá bolavá. Vlastně nebylo nic, co by mě nebolelo. Ramena, klouby, břicho, záda, kolena... duše.

Byla jsem tááááááák unavená. Měnila se mi nálada, Asi 10x za den. Byla jsem prostě holka na zabití. No, holka.... ale jo, proč ne.

Cítím se tak. Cítím se tak, že jsem holka. A strašně se těším, až jednou příjdou mí milovaní a řeknou - "tak si, představ, hoka, že máš dneska osmdesát". Chchchichi....no není to krásné. Protože, věk není o tom, kolik nám je, ale na kolik si cítíme. A já, se ti holka, dneska cítím tak lehce. Šoupu si tady nohami a vesele se směji a zpívám si. Protahuji se, jak kočka - kočka z plyše, právě tak tiše.

Mám v sobě holku. Holka modrooká, nesedávej u potoka. Ale já můžu. Protože jsem holka hnědooká a u potoka můžu být, kdykoliv se mi zachce. Pomalu kladu levou přes pravou a pravou přes levou, kámen přes kámen a cítím tu studenou sílu potoka, stejně jako ta holka modrooká.

Poslední dny byla jsem taková "broken", taková "pokažená".

A pak jsem se zpravila. Našla jsem toho správného technika sama v sobě. A ze zlomené holky vyrovnala jsem se docela.
Stojím si tady na svých nohou a vystrkuji krk, jako žirafa, krutím hlavou a říkám si "no toto..."

Rovnám se pomalu, ale jistě. Těším se na každé "příšté".
Vstávám z popela. Oklepávám se a kroutí stálé.
Co bylo malé je velké. A co velké bylo najednou je malé.

Mraky dál po obloze plují. Slunce dál vychází a zapadá.
Mě každý den lepší se má nálada.

Zlomené kosti bolí. Mísí se v nich vůně pepře a solí.
Ale každá zlomenina něco Ti připomíná.
A já uý dnes vím, že zase bude jiná.

Je ťaime

10. srpna 2017 v 21:41 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Sedím si doma a jsem šťastná. Moje "doma" je můj domov.

Jsem jen tak nalehko v tričku, opřená o opěradlo sedačky. Okno otevřeno dokořán a vdechuji nádhernou čistou vůni po zrovna proběhlé letní bouřce. Nejraději bych vyběhla ven a bosýma nohama toužila líbat svými prsty konečky trávy.

Poslouchám "retro" písničky v televizi. Zpívá Hanička Hegerová a já se na ní okouzleně dívám. Do jejich očí a říkám si, jak krásná je to žena. Ráda ji poslouchám. Vždycky konsternovaně přestanu v jakékoliv činnosti a jen na ní hledím a poslouchám jeji neskutečné písně. Teprve až teď jsem k ním dospěla. Jsou pro mě malým svátkem.

Zavřu oči, poslouchám slova a hudbu a v duchu sedím v nádherné romantické malé kavárničky u kávičky lunga a dvojky krásně vychlazené dvojky bílého tam v tom kouzelné městě nad Seinou. Paříž. Můj sen a přání. Věřím, že si ho jednou splním. Nechci tam jet sama. Jednou, třeba jednou pojedu s někým, kdo taky cítí, co je Paříž.....

... a můj malý sen je zase venku. :) To nevadí. Je hezké podělit se svými sny. A navzájem si je s láskou přát.

Nedávno mi někdo řekl, že jsem divná, protože nechci nic vlastnit a nic si nepřeji. Vlastnit. Nemůžeme nic vlastnit.
Pokud jsou to hmotné statky, jak dlouho je budeme vlastnit? A kde si je sebou vezmeme? A co s nima budeme dělat?
Pokud se týká "vlastnit" člověka, je to ještě větší bláznovství Protože když miluješ, dáváš svobodu. Lásku a svobodu. A dál?
Dál už ... jen "děj se vůle Tvá.....".
Prý že je těžké mě pochopit...... vážně si to myslíte, i Vy?

.... tak někdy se mi snívá.... studánko stříbrná .....

..... Au revoir Paris.....

A Vám krásnou noc a krásné sny mojí milovaní.