Září 2017

Setkání

30. září 2017 v 9:07 | Hanlen |  Vůně moře
Jsem vodní znamení a voda ke mně přirozeně patří. Dává mi sílu, energii, volnost, svobodu, štěstí, čistotu, bláznovství, krásu, něhu, laskavost a průzračnost.

Miluji potoky a řeky. Jak nekompromisně plují přes kameny dál a dál a nenechají se ničím zastavit.
Miluji déšť. Když kapky stékají po skle a vytvářejí své vlastní obrazce.
Miluji sníh. Ulehat do něho jako do babiččiny peřiny a rukama kolem dělat "andělíčka".
Miluji sklenici čisté vody, která má tak neskutečnou sílu, že dokáže uhasit i tu největší žízeň.
Miluji sprchu. Když voda hladí mé tělo a zahaluje ho do svého mokrého pláště.

Miluji moře.

A přesto už několikrát v životě mé setkání s ním nebylo zrovna nejideálnější. Třeba za to nemohlo to moře vůbec, jen ti, kteří ho se mnou sdíleli. Třeba jsem za to mohla já, protože jsem se ke sdílení obklopovala pro mě nesprávnými lidmi.

Prvně jsem moře viděla jako dítě. Doteď si pamatuji ten pocit úžasu, když se náhle vyhouplo před mými dětskými očima v celé své kráse a mohutnosti. Tehdy jsem mu ještě nerozuměla, jen se radostně cákala v jeho vlnách.

Plavu, ale nejsem nikterák vrcholný plavec. Vždy jsem plavala krátce, bezpečně a tak, abych se mohla v klidu vrátit na pevnou zem, protože, co kdyby.... Moře bylo to, které mě naučilo plavat Ukázalo mě se nebát a s důvěrou se na něho položit, vše ostatní už udělalo za mě. A mě se ten pocit strašně líbil. Najednou zmizel i ten dětský strach okořeněný vůní chlorované vody městských plováren, děsu a traumatu z neuvěřitelně nepedagogického přístupu tehdejších pedagogů a učitelů plavání. Tehdy do dětí, které se bály vody strkali z okraje bazénu tyče a odstrkovaly je dál a dál, aby se v čirém zoufalství nechytaly okraje bazénu. Ještě teď při vzpomínce se otřepu. Nechápu, jak tohle mohlo projít? Jak se jim mohlo povést vykořenit z dítěte jeden z jeho nejpřirozenějších pocitů? Jak mohly tehdejší učitelky plavkyně vložit do vodního dítěte strach z vody? Absurdita nad absurditu. A věřte, že strach a panika fungovaly spoustu dalších let. I v době, kdy už jsem ráda a dobrovolně chodila na plovárnu, u mě vždycky zápach chlóru vyvolal stažení žaludku a pocit nevolnosti. Naštěstí, vše už je dávno pryč. ..... a já konečně přirozeně miluji vodu.

Ne vždy mé setkání s mořem bylo krásné i pro mou duši. Letos jsem se rozhodla, že si nikým a ničím nedám vzít ani zkazit svou lásku k němu. Už doma říkala jsem si.... neboj, moře, budeme spolu, jen Ty a Já. Konečně sami. I kdyby byla pláž přeplněná, my si svou intimitu nenecháme ukrást a užijeme si, krásně, volně...láskyplně. A tak se taky stalo.....

Leptoška 2017 (1)

28. září 2017 v 11:41 | Hanlen |  Leptoška 2017
Bláznivý týden od pondělka..... každý den jako šílený, těsně před odjezdem na dovolenou. V úterý už opravdu nezbývalo nic jiného než začit balit. Jako správná ženská jsem pojala balení ve stylu, že co je ve skříní, to bude v kufru. Šest párů bot zdálo se mi přiměřených a všechny letní a podzimní modely se kupkovaly tak nějak samy. Pro jistotu ještě čtyři knihy. Zkrátím to, kromě dubeňáku a kozaček bylo vše na sedačce v obýváku a čekalo až toto nadělení dám do kufru a dosáhnu
15-ti povolených letadlových kil. Ó ty naivito. Mé zoufalství dostupovalo vrcholu. Navíc ještě udělat textilní "kupu" na středeční cestu do práce, kupku na cestu do letadla, kupku na středeční první lekci kurzu latinskoamerických tanců pro ženy. Nevzdala jsem se a úderem desáté hodiny večerní bylo vše hotovo. Já taky.

S pocitem kvalitně odvedené práce šla jsem spát. Středa - pracovní do 17 hodiny, v 17.15 jsem již seděla v autě a jela si zatančit. Jak jsem se ošklivě mýlila. Díky tříleté pauze, kdy jsem ze zdravotních důvodu nevykonávala kromě chůze žádný pohyb jsem zjistila, že mé tělo je nějak zatvrdlé a tváří se jako zasádrované. Hodina nácviku základních kroků byla šílená. Navíc jsem se zodpovědně přecenila a hned na první lekci si na svůj zlomený kotník nasadila střevíčky na podpatku, ať jsem tedy na těch tancích stylová. Nebudu Vám snad ani popisovat, jakým ladným krokem jsem se připloužila k autu, kde jsem zničeně 10 minut seděla, zírala do prázdná a v hlavě měla jen divné myšlenky týkající se mého stáří. Ty jsem co nejdříve zapudila, zapnula rádio a vystartovala směrem k domovu. Sprška, převléknout a vzhůru na dovolenou.....

Ranní budík ve 3.00 hodiny zdal se mi poněkud krutý. Odleželé tělo odmítalo poslušnost a já z postele spíše vypadla, než vylezla. Představa dovolené ale byla natolik silná, že jsem zmobilizovala své poslední síly a 3.55 hodin už radostně i s celou skupinou nastupovala do vlaku. Směr Praha, Letiště. První zdravotní štamprle v 05.30 symbolizovala náročný den. Cesta ubíhala veselé a přátelský, V Praze chytili jsme se zkušených cestovatelek (jedna směr Španělsko, druhá směr Amerika) a nechali si poradit, kudy tudy cesta na autobus trasa hlavní nádraží - letiště. Vše jsme zvládli. Na letišti povinně dojíst domácí svačinky, dopít domácí vodu i domácí vodku. Pak skener, zda nepašujeme ještě nějaké jiné nepovolené poklady kromě nás samotných. Partner zodpovědně odevzdal do přistaveného boxu vše, co měl a přešel kontrolní bránou. Opětovně vzal své odložené věci a pokračoval dál ke gatu. Když tu najednou si vzpomněl, že nemá letenku. To byl rychlý návrat zpět k umělohmotným boxům. Přehraboval se níž a níž a níž, než došel ke své krabici. Tam ležela osamocená letenka, vyčítavě na něho koukala a nechápala, jak ji tam mohl tak zapomenout. Postupně jsme se dostali až do letadla. Let bez problémů, pro některé účastníky zájezdu první v životě.

Řecko nás přivítalo s otevřenou náručí a nádhernou teplotou. Delegátka nás po usazení do autobusu zásobovala kvalitními informacemi. Její příjemný hlas mě ukolébal jako malé děcko a než jsem se nadala už mě po hodince a půl budili, že jsme na místě. Takže až tam jsem se dozvěděla, že bydlíme v apartmanovém domě úplně nahoře - 4. patro - bez výtahu. Moje tělesná schránka nebyla schopna uzvednout ten největší kufr v řadě (tedy můj) a tak partner vyvážil své postavení a jako zdatný zápasník nahodil oba kufry o celkové váze přes 30 kilo a odtáhl je na náš pokoj. Já vzápětí lehce dohopskala za ním.

Vzhledem k tomu, že pobyt byl beze stravy, bylo potřeba zásobit pokojovou lednici. I vydali jsme se hledat místní známý obchodní dům, který se měl nacházet velmi velmi blízko našeho dočasného pobytu. Druhá žena z naší čtveřice se sebevědomě vydala přesně na opačnou stranu a my ostatní jako oslíci za ní. Pak nás zastavila místní domorodkyně a změnila náš směr přesně na opačnou stranu.

Stejný nápad jako my měli i ostatní přijíždějící Češi, Rusi, Poláci a další a další národnosti. Výsledkem byl praskající obchodní dům, kde nikdo netušil, kde co najde a k dovršení této báječné atomsféry ještě dvakrát zhasli světlo. Tahali jsme základní proviant jako muly nazpátek... brambory, pitnou vodu, zeleninu, ovoce, pečivo, mléko.... Já rodilý optimista asi pod únavou posledních dnů a cestování nadávala jako špaček a nechápala, jak některým se tento pobyt líbí natolik, že se opakovaně vracejí. Vynesli jsme zásoby do našeho 4. poschodí a řítili se zpátky dolů. Ve 20 hodin nás čekala delegátka, aby nás dopravila na informativní schůzku. Byla to kouzelná restaurace řecko-slovenská. Ke každému pivku jste dostali zdarma ouzo jako pozornost podniku. Ve 22 hodin únava přešla, nastoupila radost a opravdová dovolená mohla začít. Začalo se nám tady kouzelně líbit..... a s tímto pocitem jsme ulehali a těšili se věci a dnů přístích.....

Co nám napoví česká přísloví.....

27. září 2017 v 22:22 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Mám natažené nohy, na kterých odpočívá můj notebook. Vlastně nemá šanci odpočívat, protože ho používám. Brouzdám po internetu a čtu si přicházející články. Mám docela velký rozptyl. Skáču si mezi politiky, sportovce, modelky, nemocné, šťastné, zamilované, nešťastné, mrtvé... to vše dává nám každý den ten neuvěřitelně ďábelský internet.

Nevím proč (nebo možná vím) uvízly mi v hlavě dvě zprávy. Zemřel mladý muž (24), který hrozně toužil žít a pak jedno mediálně známé parnerství ženy v létech a mladého kolouška. Smrt. Hlavní spojenec jich obou. Jak rozdílné a jak šílené.
Všimli jste si, že u mladého, toužícího po životě, dnes již zemřelého muže neudělala jsem křížek? Nemohu. Stejně starého (mladého) mám syna a to číslo-věk s křížkem na konci mě porazilo a dorazilo. Slzy mi tečou, a já, přeji mu, váženému pánu Petrovi, tu nádhernou cestu k jeho svatému jmenovci. Věřím, že až zaklepe na nebeskou bránu, budou se dít i věci, které původně nebyly v plánu.... Jsem hrdý, pokorný a věřící člověk a přesto ... dnes .... slzy mi tekly po tváří a šeptala jsem do svých sepjatých dlaní... "Bože, tak tohle je vážně moc kruté, odpusť......" Vím, že všechno souvisí se vším a vše má svůj smysl a řád a přesto dnes zapaluji si svíčku pro hrdiny i poražené. S úctou .... Já

Druhé mrtvé je partnersví-milostný vztah-touha po moci-touha pomoci-vlastně je jedno, jak to všechno bylo, nicméně umřelo něco, co kdysi krásné bylo.... a i to je smutné..... tak tedy zapaluji druhou svíčku jako poděkování za to, že je mi dneska krásně. Možná, je to sobecké....

Občas člověk myslí si, že když už v životě něco zažil, nemůže už být překvapený. Chyba lávky. Dnes přišlo mi do hlavy krásné české přísloví - "když dva dělají totéž, není to totéž"....

Dneska byl krásný den. Třeba jen proto, že celé dopoledne byla mlha která "dala by se krájet" a pak vysvitlo slunce. Bylo tak různorodě, bylo tak husinkově (od slova husí kůže), bylo tak překvapivě. Bylo cestovatelsky, bylo dobře zdravě, bylo tančivo a bylo unaveno. Bylo šťastno. To jen - ať je mezi námi jasno. :)

Tak krásné sny mi drazí.

PS: pokud jsem Vám snad někomu chyběla, dovolila jsem si se dovolit a být na dovolence... nebojte, myšlenky veselé i duševně laděné budou s Vámi sdělené... jen chce to trošku času...jak říká další z moudrostí ... "dočkej času jako huse klasu...."


Ať Vaše sny kopírují Vaše touhy.

S láskou Hanlen

Večerní myšlenka

11. září 2017 v 21:31 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Dnes byl mimořádný den, 11. září. Spoustu lidí si připomíná, to co se stalo, spoustu lidí si ani nevzpomene. A tak to je i s dnešním dnem. Pro některé byl jako každý jiný, pro někoho byl veselý, pro někoho smutný a pro jiné zase nezapomenutelný. Třeba si představte, že dneska se někdo vdával, nebo někdo našel svou první práci, nebo někdo udělal maturitu, někdo měl první rande a někdo měl krásný výlet ... někdo měl krásný podzimní den a někdo neměl nic, protože je škarohlíd. A někdo měl vše, protože je na světě rád.

Jaký byl pro Vás?

Ráno jsem vstala, hlava mě bolela jako střep po nehezké roztržce a celá nevyspalá šla jsem do práce. Den byl náročný, spoustu lidí a čas utíkal jako po másle. O přestávce potěšila jsem se v obchůdku, kde jedná paní dává starým věcem nový život. Kouzelné. Chodím tam ráda a nejraději bych si celý ten obchůdek přestěhovala k sobě do pokoje. Paní má dar od Boha, nádhernou kreativitu a cit pro vše pěkné. Chodím si tam nechat pohladit duši.

Pak další část pracovního dne a než jsem se nadále, už jsem kráčela k autu a jela se těšit ze svého domova. Je mi v něm tak něžně a mazlivo. Zavírám oči a vnímám přítomnost tolika krásných citů a pocitů, opojnost člověčenství. Je krásné být člověkem. Možná zní to obyčejně, ale jen si představte co vše se v tom skrývá, co v každém z nás se skrývá.

Na holém těle mám noční košili a čichám ke své kůži. Voní tak jinak. Tak spokojeně. Už chce si odpočinout a já nechám plynout, vše co plyne životem.

Někdo nemá nic, protože je škarohlíd. Někdo má vše, protože je na světě rád.
Cítím se velmi bohatým člověkem, protože jsem na světě velmi velmi ráda.
A to je pro dnešek pro Vás i moje rada.... buďte šťastní a i svět kolem Vás bude takový jako Vy sami.

Krásný večer.



Čas na dovolenku se přiblížil a já bych měla balit. Jenže je mi tak pěkně a vzácně a pohodově, že si jen tak lebedím a nic se mi nechce. Oči se mi klíží a já vím, že budu mít hezké sny, protože budu usínat s hezkými myšlenkami.

Racek

10. září 2017 v 12:16 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
S nosem zabořeným do útlé knihy nasávám vůni písmenek. Houpu se v křesle, nohy natažené na nedaleké posteli.
S knihou v ruce a vůni karamelové kávy trávím neděli.

Dnes náhodně vypadla mi při cestě kolem knihovničky a já ji láskyplně pohladila. Tak pojď, má oblíbenkyně, má knížko, řekni, co dnes chceš mi říct? Knihy patří mezi naše nejlepší přátele a když Vám přítel skříží cestu, přece ho neobejdete. A tak beru za ruku svou knihu a jdu ji poslouchat.

Pod vlivem mého čím dál volnějšího a svobodnějšího já i její účinek byl silný a opojný jako afrodisiakum. Mezi řádky kutálely se mé slzy, na důkaz opravdivosti mých pocitů a ztotožnění se s pravdou uvnitř knižní vazby.

V mezidobích otáčení stránek, hlavou zvrácenou a zavřenými očima vnímala jsem ten pocit jinojakosti a individuality. Každý z nás je krásným volným a svobodným ptákem. V hejnu se hemžící, za statky se honící, neustálé vpřed se řítící.... kde vlastně.... a s jakou ztrátou?

Každý, kdo vybočí z řady je pro skupiny "divný"? Naskýtá se píchlavá otázka, zda občas není "divná" skupina. A právě zde Tvé volnomyšlenkářství začíná....

A tak otáčím si stránku za stránkou, radostně vzklyjící hltám ta nádherná slova pochopení....

Bach Richard tak nádherně vložil svému Jonathanu Livingsonu život a probudil ho v v mnohým z nás.

Díky Ti , svobodný Racku.

Diskomfort

8. září 2017 v 22:35 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Cítím potřebu změny.
Cítím sílu ženy.

Tak nějak žiju si svůj obyčejný život. Uhoněný, vystresovaný, ne-nor-mál-ní. Nemám čas zastavit se a popovídat, nemám čas zvednout hlavu, nemám čas se zasmát a nemám čas být pohodově šťastná. A to se mi, sakra, nelíbí....

Jsem v abnormálním stresu. Dva slova tak ošklivá, až se otřepávám při každém zvlášť. Připadám si jako slabý článek silného celku. Pak potkávám další články a dozvídám se také o jejich slabostech, bolestech, smutku, frustrací a zklamání. Přátele mi milí, to hodně špatně zavání.... A já vnitřně cítím, že takhle dál to nejde....

Večer zdál se mi zvláštní sen.
Šla jsem odprovodit svou starou tetičku na autobus. Byla tma, mlha, naprosto neviditelno.
A ona povídá: "nebudeš se bát, až půjdeš sama zpátky?".
Já na to hrdinně: "kdepak, čeho bych se bála?"
A tetička.... "já nevím, třeba... aby Tě někdo nepřepadl....."
A já - znova hrdinně... "kdepak, kdopak by mě pře .... pa .... dáááááá .... val...........

A v tu chvíli naprosto cítím jak se na mě někdo vrhá, kácím se k zemi, hrdlo mi svírá strach, nemůžu dýchat, bránít se ze všdch sil a křičím, tak strašně nahlas křičím.... pomoooooooooc, pomooooooooooc, poooooo-mooooo-----oooooccccc
až se tím šíleným křikem sama probozím.

Srdce chce vyskočit ze své skřýše, nemůžu nabrat dech a dělá se mi fyzicky špatně. Rozkoukávám se v té černočerné tmě včerejší noci a hledám světlo.... chci si navodit něco pěkného.... louku, pampelišky, lásku, vůně, hru štěňátek, bosé nohy v trávě.... a naskakuje mi havárie auta, plameny, bolest. příjezd hasičů..... bože můj.... hážů sebou nUpříeklidně v posteli a tulím se k sobě a do sebe.....

Ráno ... otevírám virtuální snář, písmenko "P" - přepadení .... hrozí nervové zhroucení, jsi na pomyslné hranici, potřebuješ klid a pohodu.....

Nechci stát na pomyslné hranici. Nechci mít křeč úsměvu bránící. Nechci žít ne-nor-mál-ně....

A tak myšlenky jako ping-pong-ping-pong-ping-pong....ové míčky hážu o zeď a snaží chytat se je zpátky. Pomalu
přibližuji se a cítím sílu průvanu co souvísí se zadními vrátky.... a přemýšlím, co budu dělat dál.....

Upřímně? Ještě zatím nevím. Ale věřím, že má síla a intuice zavede mě tam, kde krásně je mi nejvíce, i když cestou ... ztratila jsem střevíce....

Protože, život je příliš krásný a příliš krátký na to, aby člověk žil ne-nor-mál-ně..... nemorálně..... orálně..... álně....ééé....blllééé....


Těším se na své nor-má-ly, kdy na nohou, možná, budu mít na místo krásných střevíců, staré sandály, ale v srdci svém kreslit si budu krásné mandaly... tak jednoduše šťastně.....

Vzkaz do nebe

7. září 2017 v 23:01 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
S přítelem na telefonu rozbalujeme klubko vzpomínek. Nenápadně, jemně, něžně.... na své dětství, na své babičky a dědečky, na jejich dotek na naše duše.

A tak si sedíme, každý na jedné straně telefonního sluchátka... já v mikince po babičce, on v dědečkové vestě... já ve stínu rozložitého ořechu, on v garáži s vůni benzínu..... já žmoulám šátek a ten malý kluk zvědavé otáčí svým novým šroubovákem... i takový může být romantický večer .... ve dvou.... vlastně ve čtyřech.... nádherná společnost.

Realita omotaná spiritualitou, či spirituální spirála provrtající realitu. Slova jsou jak duhové kuličky, co jsme opatrovali jako ten největší poklad, jako oko v hlavě, a nedej bože, aby omylem vypadly z děravých kapes našich tepláčků a zatoulaly se na zaprášené cestě neznámo kam.

Já nahoře .. na první větvi rozložitého ořechu komitám nohama a je mi pěkně. On... kresli si svými nohami čísla a jejich kombinace, pání ... to je ale práce...pekáč buchet na břišku schovává se uvnitř kožíšku.

Najednou, beru ten vzácný šátek a uvazuji si ho stejně jako babička. Jdu zvědavě k zrcadlu a přemýšlím, jestli ji v sobě najdu. Tu moudrou ženu s vůni vlasů po březovém šampónu, vlasy prokvétle léty a propleteny moudrosti a srolované do pokorného drdůlku.

Ze zrcadla na mě kouká malá holka s rozzářenými očima a úsměvem od ucha k uchu. Spíše dítě, než žena, Malé vyplašené děvče, které už zase skáče přes kaluže. A najednou vidím záblesk. Záblesk babiččiného laskavého oka, které ví, že její malé děcko, i přese všechno je šťastné a tím pádem, je tam nahoře ... v paprscích slunce a měsíce a větru .... na obláčku .... šepotajíc tajemství do ucha sv. Petru ... naprosto šťastná....

V náručí té krásné ženy houpu se šťastně ... a je mi nádherně a krásně.

Miluji Tě, babičko. Mé celoživotní sluníčko. Můj přenádherný anděli.
S Tebou navždy jsme spojení a i ve všední den máme neděli.

S láskou Tvá milující vnučka Hanlen

Filmové vzpomínky

1. září 2017 v 23:03 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
"Dědo, ale tam se nesmí"

"Já vím, ale kdybychom občas neudělali něco, co se nesmí, moc bychom se v životě neradovali....."

Tak tak nějak končí film Muži v naději.

Viděla jsem ho opakovaně, opakovaně jsem se u něho pobavila a zasmála. A dneska i zamyslela. Je v něm tolik nádherných i šílených myšlenek, scének a příběhů, stejně jako v bláznivém a šileném životě. Někomu může připadat vymyšlený, někomu nevhodný, někomu super. Záleží na úhlu pohledu, na tom, co kdo z nás zažil nebo možná, co zažít touží. Také na tom, jaké lidí v životě potkal a jak moc poslouchal jejich příběhy. Já moc ráda poslouchám Vaše příběhy a ukldám si je do své paměti i do svého srdce.

Seděla jsem zachumlaná ve své oblíbené mišánkové dece a koukala na ten film. Sama. První půlhodinka nic nenaznačovala, že se ve mě něco bude měnit, že myšlenky budou střídat úsměvy a úvahy. A přesto se stalo. Dnes byl asi ten správný den a správný okamžik, kdy bylo fajn ho znovu zhlédnout. Počasí venku vybízelo k nádhernému večeru stráveného u obrazovek, knížek, svíček či vínečka. Obklopila jsem se zodpovědně vším a pustila ten báječný příběh k sobě do obýváčku.

A tím spustila i kolotoč vzpomínek. Na spoustu mužů a žen, kteří mi něčím obzvláštnili a obohatili nezapomenutelně život. V každém okamžiku tohohle imaginárního příběhu mi znovu naskakovat tváře, slova a myšlenky skutečných lidí. Není jich málo, kterých bych s chutí a radostí obsadila do hlavních rolí a pevně věřím, že pokud mě čtou, že se zákonitě a krásně poznají. Jsem moc ráda, že Vás všechny znám a přeji Vám, ať nadále svůj příběh prožíváte tak jak si přejete. Přeji Vám, ať všichni máte svůj náboj a radost, ať láskyplně neubližujete a přesto vychutnáváte tu nádhernou manu - božský pokrm v každém svém počínání.
O kterém spoustů kolem nemá ani zdání.

Krásné usínání.

Posílám Vám úsměvy a pozdravy mé milované hlavní postavy.