Diskomfort

8. září 2017 v 22:35 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Cítím potřebu změny.
Cítím sílu ženy.

Tak nějak žiju si svůj obyčejný život. Uhoněný, vystresovaný, ne-nor-mál-ní. Nemám čas zastavit se a popovídat, nemám čas zvednout hlavu, nemám čas se zasmát a nemám čas být pohodově šťastná. A to se mi, sakra, nelíbí....

Jsem v abnormálním stresu. Dva slova tak ošklivá, až se otřepávám při každém zvlášť. Připadám si jako slabý článek silného celku. Pak potkávám další články a dozvídám se také o jejich slabostech, bolestech, smutku, frustrací a zklamání. Přátele mi milí, to hodně špatně zavání.... A já vnitřně cítím, že takhle dál to nejde....

Večer zdál se mi zvláštní sen.
Šla jsem odprovodit svou starou tetičku na autobus. Byla tma, mlha, naprosto neviditelno.
A ona povídá: "nebudeš se bát, až půjdeš sama zpátky?".
Já na to hrdinně: "kdepak, čeho bych se bála?"
A tetička.... "já nevím, třeba... aby Tě někdo nepřepadl....."
A já - znova hrdinně... "kdepak, kdopak by mě pře .... pa .... dáááááá .... val...........

A v tu chvíli naprosto cítím jak se na mě někdo vrhá, kácím se k zemi, hrdlo mi svírá strach, nemůžu dýchat, bránít se ze všdch sil a křičím, tak strašně nahlas křičím.... pomoooooooooc, pomooooooooooc, poooooo-mooooo-----oooooccccc
až se tím šíleným křikem sama probozím.

Srdce chce vyskočit ze své skřýše, nemůžu nabrat dech a dělá se mi fyzicky špatně. Rozkoukávám se v té černočerné tmě včerejší noci a hledám světlo.... chci si navodit něco pěkného.... louku, pampelišky, lásku, vůně, hru štěňátek, bosé nohy v trávě.... a naskakuje mi havárie auta, plameny, bolest. příjezd hasičů..... bože můj.... hážů sebou nUpříeklidně v posteli a tulím se k sobě a do sebe.....

Ráno ... otevírám virtuální snář, písmenko "P" - přepadení .... hrozí nervové zhroucení, jsi na pomyslné hranici, potřebuješ klid a pohodu.....

Nechci stát na pomyslné hranici. Nechci mít křeč úsměvu bránící. Nechci žít ne-nor-mál-ně....

A tak myšlenky jako ping-pong-ping-pong-ping-pong....ové míčky hážu o zeď a snaží chytat se je zpátky. Pomalu
přibližuji se a cítím sílu průvanu co souvísí se zadními vrátky.... a přemýšlím, co budu dělat dál.....

Upřímně? Ještě zatím nevím. Ale věřím, že má síla a intuice zavede mě tam, kde krásně je mi nejvíce, i když cestou ... ztratila jsem střevíce....

Protože, život je příliš krásný a příliš krátký na to, aby člověk žil ne-nor-mál-ně..... nemorálně..... orálně..... álně....ééé....blllééé....


Těším se na své nor-má-ly, kdy na nohou, možná, budu mít na místo krásných střevíců, staré sandály, ale v srdci svém kreslit si budu krásné mandaly... tak jednoduše šťastně.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama