Leptoška 2017 (2)

24. října 2017 v 20:32 | Hanlen |  Leptoška 2017
Ještě ten první večer jsme zjistili, že ano, ne vždy znamená "ano" a v Řecku to platí dvojnásob. Večer při objednávání dalšího piva jsme notnou chvíli nedostali nic, protože naše "ano" znamenalo pro Řeky "ne". Nějak podobně jsme dopadli při první návštěvy pekárničky, kde dělali i vynikající frapé. Šli jsme si objednat lahodný nápoj a při otázce, zda chceme frapé s mlékem jsem kývala, že ano, zda chceme i s cukrem jsem kývala taky ano. Výsledek bylo čisté velmi diabetické frapé s vodou a ledem.

Moře nás přivítalo nádhernou teplotou a typicky řeckou pláží, plnou písku, oblázku, ale taky nedopalku od cigaret, odpadků a pobíhajících psů. Ti byli hodní a přátelští. Dokonce bych řekla, že při pohledu do jejich očí cítili jsme přátelství člověka se psem stejně jako s českým oříškem. Na pláži pouštěli jsme české písničky, popíjeli německé pivo z řeckého markétu a navazovali přátelství se slovenskými turisty. Naše pokojíčky v apartmanovém domě byly velmi blízko sebe a tak jsme se navzájem sousedsky navštěvovali každý večer na našem mini balkónu. Přátelské posezení se hned první a vzápětí druhý večer protáhlo do téměř ranních hodin, což mělo za následek ukončení kamarádství s dalšími sousedy po pravé straně. Ti nám noční veselí opláceli ranním rachotem žaluzii nahoru a dolů, nahorů a dolů a to několikrát za sebou. Popravdě pravé řecké červené víno působilo mnohem lépe než lecjaký prášek na spaní a my o žaluzijních ariích neměli ani ponětí.
Česká vynalézavost nezná mezí a tak i na dvouplotýnkovém vařiči děly se věci.... bublal kuřecí vývar, smažily se kuřecí čtvrtky, míchalo se rizito, dělaly se saláty a jiné dobroty. Při zjištění, že v blízkém supermarketu mají v akci pivo, někteří neváhali, vzali naše cestovní kufry na kolečkách a šli udělat zásoby na celou dobu dovolené. Ostatní účastníci zájezdu se poctivě připravovali na nadcházející řecký večer, nakoupili si další páry bot a nezbytný klobouk.

Na řeckém večeru teklo víno proudem a řečtí tanečníci předváděli všechny své husarské kousky. Brali nás mezi sebe a snažili se nás naučit jejich tanci. V jednom kole s ruskými, polskými a jinými slovanskmi bratry a sestrami střídali jsme nohy jako o život. Tanec to byl veselý, rychlý a pohyblivý a než jsme se nadali, seděli jsme zpátky v autobuse a odjížděli do svých pokojíčku. Někteří ovínění, jiní veselí, my poctiví tanečníci s bolavými nohami, poněvadž jsme zapomněli podívat se do svých rodných listů a tančili jako za mladých let. Nebyla to žádná blamáž.... když ještě ze spaní křičeli jsme "jamas, jamas...".

Dny ubíhaly jako zbězsilé a i na mém bílém těle začal se tvořit nádech hnědé barvy kůže. Milovala jsem nádherné teplé moře. Pravda, dostat se do něj bylo trošku komplikovanější vzhledem k množství kamenů a absencí plaveckých bot. Dovnitr jsem našlapovala jako postižená baletka, zpátky nechala jsem se vyhodit vlnou jako mobidik přímo na pláž. Při zvuku hudby tančila jsem na pláži a bylo mi naprosto jedno, co si kdy myslí, či nemyslí. Cítila jsem se svobodně, veselé, šťastně a mladě.... no tedy ... mlaději než obvykle.

Zkoušeli jsme řecké dobroty, jídelní, pitné i hudební. Opájeli se sluncem a vůni moře a nekonečna.

V pátek čekal nás výletík na Olymp. Vyslechli jsme si spoustu zajímavostí, viděli krásy Olympu a ochutnali i typickou řeckou fazolovou polévku. Následky si nesl každý sám.

Blížil se konec nejen naší dovolené, ale rovněž sezóny a tak se místní prodejci snažili prodat vše možné i nemožné a přizpůsobovali tomu i ceny. A tak každý teplý večer jsem si na hlavní třídě kromě milé malé opičky pořídila i nějakou maličkost sobě nebo ostatním pro radost. A pak to přišlo..... balení... a z mých malých radostí stály se rázem starosti. Přítel již dávno měl nabalený svůj kufr a já celá zoufalá poskakovala kolem své postele plné původních a nových věcí a neuměla si představit jak toto všechno mám dát do tak malého prostoru zvaného můj kufr. Rovněž jsem nevěřícně zírala, když váha ukazovala místo předepsaných 15-ti kg něco kolem 22 kil. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát.

A tak jsem jako Král Dobromil rozdávala své poklady do kufrů mých spolucestujících... a prosila je o převoz do naší české zemičky. Jak říkám, se mnou cestovat to je radost.

Zvládili jsme to na jedničku a než jsme se stačili vzpamatovat už jsme byli zase zpět ve stověžaté matičce. Poklusem klus na autobus a chytit penďoška na cestu do východní části naší zemičky.

Byla jsem spokojená jako malé děcko... a tak zase někdy příště těším se na Tebe.... milé Řecko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama