Listopad 2017

Modřina

29. listopadu 2017 v 6:11 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Bože můj. Ta rána snad probudila půku baráku, myslela si. Bylo tři hodiny ráno. Její čas. V minulosti se té doby bála, Byla i nebyla to ještě noc. Bylo i nebylo to ještě ráno. V současnosti se nebojí. Ale taky nespí. Vždy kolem třetí se probudí a cítí se čile. Stejně jako dnes. Vstala a šla do kuchyně pro vodu. Měla žízeň.

Uviděla uvařené jídlo, které včera neschovala do lednice. Vzala do jedné ruky talíř se smaženým sýrem, do druhé kastrůlek s bramborami. Udělala krok k lednici a otevřela ji. Najednou, v mikrosekundě zhoupl se jí celý svět. Nohy se podlomily, ruce vyletěly nahoru. Brambory stály se rázem žonglujícími míčky pana klauna. Bože, to byla rána. Ležela na zemi a nemohla se ani pohnout. Svět se pořád bláznivě houpal. Přicházela pomalu k sobě, Dívala se na tu spoušť. Začala se ozývat bolest v rameni. Jauva, fakt se při pádu bouchla o hranu kuchyňské desky. Při pádech občas je na nás spadeno.

Jak dlouho tam ležela? Minutu, dvě, deset? Neví. Zdá se, že na chvíli i usnula. Chladivá zem dělala ji dobře. Pak se pomalu sunula po podlaze a začala sbírat tu obědovou spoušť. Pomalounku se postavila. Otevřela okno a natočila si z kohoutku studenou vodu. Konečně. Vždyť proto tady přeci před čtvrt hodinou přišla. Už dlouho ji nepřišla tak lahodná. Polykala pomalu, rozvážně a s chutí. Vzala si pohárek vody sebou zpátky do ložnice.

Ráno, hladila si přes noční košilku rameno. Jejda, to bude modřina, pomyslela si. Opatrně odhrnula rukáv. Po modřině ani stopy. Jen to ukrutně bolelo. Usmála se. Stejné jako v životě. Mé modřiny nejsou na mě vidět, jen občas ukrutně bolí....

Tsunami

29. listopadu 2017 v 5:55 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Neměla je ráda jako většina z nás. Změny. A přesto, nebo možná právě proto byly jejím životním partnerem. Jediným jistým. Nikdy ji neopustily. I když občas, si to moc přála. Jak běžel čas zjistila, že všechny tyhle jeji souputnice ji vždy pomohly. Díky ním odcházela od nesprávných mužů. Stěhovala se z místa na místo. Objevila se v zaměstnání vždy v naprosto jiném oboru. Prošla si několika zdravotnickými zařízeními.

Jednou za čas přišlo období klidu. Vždy si naivně znova a znova myslela, že takhle už to zůstane a spokojeně oddychovala. Osud za rohem se tiše usmíval. I kdepak. Klidné období dával ji k nabírání sil do dalších změn. Její tsunami. Přišly vždy cca za deset let a bouraly a braly naprosto vše, co do té doby zdálo se neměnitelné.
Nikdy nezůstalo u jediného. A vždy, byla to pánové jízda.

Zvykla si na ně, přijala je za své a když přišel čas, očekávala je. Naprosto neuvěřitelné, ale začala je mít ráda. Byly přece její. Pochopila, že je to dar od Života pro ní. Jsou to její zkoušky. Její výzvy. A její odměny.

Sjížděla celý svůj život na emoční vlně. Teď stojí na pláží a dívá se na rozbouřené moře. Nohy v horkém, bortícím se písku snaží se být pevné. Oči upírá do dáli. Přes vlny není vidět, co tam je. Ale ona ví, že je tam jiná pevnina. Na stožáru vlaje černá vlajka. Zákaz koupání. Stojí a ví, že jí se to netýká. Musí vstoupit. Její vlna se blíží.... pak na ní naskočí a sveze se na její mohutnosti a síle Není důvod se bát, její ochránci moří jsou vždy s ní a drží ji za ruku. Ukazují ji tu krásu, kterou v té rychlosti není možné vždy zachytit. To nevadí. Vždy je pak času dost pochopit, jaké to bylo neuvěřitelně dobrodružné a co za úchvatné věci sebou přineslo. Její surfařské srdce ví, že příjde. Čekání na vlnu nebylo nikdy zbytečné...

Můj pane Živote

28. listopadu 2017 v 19:36 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Z okna kuchyně mám nádherný výhled na dveře nového dne. Každé ráno po probuzení běžím jako malá holka a okouzleně a zvídavě šahám na imaginární kliku. Je strašně dobrodružné otevírat nový den, zvídavost ze mě jen číší. Na nebi klene se nádherný východ. Každý den je jinak zbarvený, stejně tak jako každý den je jinak zbarvená naše duše. Někdy je žlutě veselá, jindy šedě úzkostná, kreativně oranžová nebo červeně milována-za.

Ráno voní překvapením. Netušíme, co nás čeká a proto je naprosto zbytečné zkazit si překvapení spěchem, nadávkami nebo zatrpklostí. Stačí jen dýchat a dívat se. Často je to taková krása, že dýchat ani nelze. Jen okouzleně děkovat za možnost být součástí toho všeho.

Nastoluji si ranní klid a pohodu. Uvařím si čaj a taky kávu. Sednu si o poslouchám zvuky a zpoza otevřeného okna dostávám do plic první závan sněhových vloček. Zavřu oči a vidím celé sněhové království. Zasněžené kopce plné lyžařů, zasypané silnice bez silničářů, Novou rodinku sněhuláků. Pan Sněhulda Nový nedávno vytvořen byl zkřehlými dětskými dlaněmi a rozvážně dýchá do svého kulatého bříška. Pozoruje svými černými uhlíky okolí a hlídá si svůj mrkváček, aby mu ho někdo nesnědl. Na zábradlí tvoří se jako vidličky první rampouchy. Pod nohami křupe sníh. A někdy technická sůl. Na nos padají mi vločky sněhu a hladí mě, co nejněžněji jsou toho svým studeným pohlazením schopny. To všechno skrývá se za víčky. Vdechuji vůni zázvorového čaje a černé kávy. Film běží dál. Stačí jen dýchat zimní vzduch. Běžkař projel kolem ve své pečlivě vyjeté koleji a už vidím jen jeho záda. Přivírám oči a snažím se přečíst nápis na jeho mikině...... "jsem Tvůj nový den, nenechávej si mě jen tak proklouznout mezi prsty," hlásá do okolí hlasem dědy Mrazíka.

Otevírám oči. Čaj je ještě příjemně teplý a káva zdá se dopitá. Po lungu není kávová sedlina, tak není z čeho věštit věci příštích. Nezbývá než se obout a jít dohnat svého běžkaře .....

V předsíní z věšáku sundávám bundu s kuličkami smíchu po kapsách. Obouvám si boty do nepohody a na hlavu nasazuji ušanku plnou veselých myšlenek. Na ruce rukavice s deseti prsty, které připomínají desatero. Desatero dobrých úmyslů.

Sjíždím dolů výtahem a je mi líto, že není to paternoster. Byl byl mnohem svobodnější, kouzelnější, nebepečnější, byl by tak nějak životně svůj. ....... Stůj.... řeklo mi to tlačítko jménem "nula". A tak poslušně stojím a možná trošku se bojím udělat ten první krok....

Pak si ale vzpomenu na svého běžkaře. S úsměvem vykročují do náruče dalšího svítání a volám do korun stromů.... "počkej na mě........ už s láskou běžím za Tebou, můj běžkaři pane Živote....."

Tak rozdílné oči

27. listopadu 2017 v 22:36 | Hanlen
Dívala se do těch, tak rozdílných očí.
To pravé, sršelo. Byla v něm energie, nadšení, láska, milování, sex-apell, chtíč, vztek, vzdor, hrdost, radost, bláznovství....
To levé, pozorovalo. Byla v něm něha, bolest, empatie, pochopení, pokora, pohlazení, úsměv a láska.

Dívala se do těch, tak rozdílných očí.
To pravé, čokoladově hnědé. ve své síle zabíhávalo do každého koutu. Vnímalo okolí. Rozprostíralo se do dáli. Hladilo svou sílou rozkvetlou louku. Občas... zaběhlo na diskotéku. Šlapalo do pedálu v cyklozávodu. Sjíždělo zasněženou pláň. Káralo své dítě. Mračilo se na své protivníky. Smálo se se svými kamarády. Užívalo se tryskajícího milování a nemělo ani zdání.... co děje se v levo(bok).....


To levé. Často plakalo. Možná, tou solí ze slz tvořenou stálo se náhle spíše zelenou.
A pak hladilo. Východ i západ slunce. Měsíc v úplňku. Mužské tělo. Občas... sebe. Začátek dne i konec týdne. Zrození i umírání. Lásku i lhostejnost. Barvu kávy v dlaních s vůní máty....

Dívala se do těch, tak rozdílných očí.

"Mám Tě ráda", řekla ... než zhasla světlo nad zrcadlem ve své vlastní koupelně.....

"Chybíš mi"

27. listopadu 2017 v 21:52 | Hanlen
"Promiň, neslyšel jsem to."

"Volala jsem Ti 2x."

"No, já vím. Byl jsem …. ve sprše?......

"Aha, no a co jinak? Co nového?"

"Jo, jo….. všechno v pořádku, Přijedeš? Ve středu?"

"…..hmmm….. mám přijet? No…. já …. nevím…."

… aha, a tak co ségra? Co nového? A Vaši….. jak je tátovi…..?


"Nevím"

"Ty nevíš? Tak snad, mluvila jsi s mámou?"

"Jo, to jo. Mluvila."

"Tak snad, Ti něco řekla…."

"Jo, řekla"

"Půjdem spát?" Víš, ať se vyspíš….ať nejsi unavená…..

Byla unavená k smrti.

"Jasně. Nejsem unavená. Ale když myslíš…. tak …. Dobrou…"

"Jo, dobrou a ……… posílám … pusku…. "

Otřásla se.

Jak jen zní ten neosobní tón položeného telefónu? …. - - - - - - - -
-…….. a jako výsměch osudu….. v dáli Tomáš Klus… procítěně zpíval …. Chybíš, mi chybíš…..

Bohém

23. listopadu 2017 v 22:30 | Hanlen
Lapili bohéma, dali mu řád.
To se nikdy nemělo stát.
Dávali mu rady, jak správně žít.
Vzali mu kouzlo o světě snít.

Zavřeli ho do klece, přáli mu štěstí,
neslyšeli-nemohli, že buší pěstí.
Uráželi, pohrdali, nad věcí byli,
hodně vzali mu z jeho síly.

Nechápali, plivali, dělali z něj hrůzu,
málem vyhnali i jeho múzu.

A pak, jedné noci, něco se stalo.
Bohém otevřel oči.

S úžasem zjistil, že zůstalo mu málo.

Byl slabý, nešťastný a skoro zlomený,
však u srdce pocit hřál, že není bezcenný.

Chvíli ležel, pak utřel slzy.
Bylo nedělní ráno, na vstávání brzy.
Jenže - něco se stalo, už bylo to zpátky,
mnoho či málo, vykouknul vrátky.

Pak jen pro sebe tiše zašeptal:
"Díky Bože, jsem zpátky".

Indiánská eskapáda

22. listopadu 2017 v 21:20 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Jsem neskutečně šťastná.
A nesnáším bláznivé reklamy.
Poslouchám nádhernou indiánskou hudbu. Indiánského Bacha. Roste, rozkvétá a rozprostírá se všude kolem i okolo mě. Ta hudba je něžná, šílená, srdečná i bolestná, je prostě a jednoduše ..... nádherná..... bože, slzy tečou mi po tváří, když víš, že cítíš a vnímáš....

Připadá Vám to, že jsem se zbláznila? Možná ano. Možná, ......... ano.

Tak tedy. Obyčejný den.
Vlastně, který den je obyčejný? Kde bereme tu "drzost" říct o zrovna tomhletom dni, že je obyčejný? Když je jedinečný? A nikdy už se nebude opakovat, ani se nevrátí? Ani v tom dobrém, ani v tom špatném? Je prostě nádherně originální, stejně jako my.

Strašně moc mě baví být s Vámi. Večer sednout si, otevřít noťas, napojit se na Vaši energií a psát. Moc se mi to líbí. Jsem takhle spokojená a šťastná. Možná - pro někoho moc. Pro někoho málo. Pro mně? ... zázrak... radost.... potěšení... radost...láskyplnost.... pohlazení....

Vlastně, sdělila jsem Vám tajemství....v proutěném košiku na dně ukryté.... moc mě to baví...... být s Vámi a soucitím, sou ....citit....cítit....

Děkuji Vám za každodenní souznění.... protože, je Vás tady hodně, co víte.
Děkuji Vám.... že sou...... zníte.

Krásný den. Vaše Hanlen

Nezvaný host

21. listopadu 2017 v 21:36 | Hanlen |  Rýmy
Nezvaný host
je jak v krku kost.
Chcete se ho zbavit, místo toho začnete se dávit.

Nezvaný host
zdržet může se chvíli.
Po jeho odchodu negace, frustrace, toť stopečky, co po něm zbyli.

Nezvaný host
pro každého připomíná jiné břímě.
V každém z nás ve své 13.komnatě dříme.

Co teď s ním? Z nezvaného třeba je udělat přítele,
z deště slunečno náhle je, z pátku neděle.

Protože většina nezvaných hostí
dodá nám právě síly dosti.

A tak děkujme životu za všechny hosty,
důvod jediný je, prostý.
Něco se naučit, něco pochopit,
odrazit se ze dna, nedát se potopit.

Hlavně se nesložit, pevné zdraví.
Vše zle na něco dobré je - toť známé přísloví praví.

Nedělní dopoledne

19. listopadu 2017 v 11:24 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Probudila jsem se, když na mobilu svítilo 9.00 hod.

Z otevřeného okna na mě foukal studený listopadový větřík, ale mě bylo pod vyhřátou peřinou dobře. Začal nový den. Lenošila jsem ještě půl hodiny a přemýšlela o svých plánech, tužbách, životě. Usmívala jsem se. Usmívat se je vždy dobrý počin.

Vymotala jsem se přímo do koupelny. Umyla si obličej, nakrémovala a pozdravila se. Příjemná sprcha. Utírání mi dělá problém. Neumím se utírat. Ani se to nehodlám učit. Své nahé tělo zabalila jsem si do mišánkové deky a za tónu indiánské písně houpala se ve svém křesílku. Energie mého těla se krásně rozlévala, bylo mi teplo a útulno. Pocit nahoty rozplynul se v objetí deky.

Z pod zavřenými víčky veselé obrazy naskakovaly a já děkovala životu, že se mám tak hezky. Procíťovala jsem si vonnou tyčinku s vůni zeleného jablka. Byla jsem šťastná, za svou svobodu. Musela jsem se pousmát při myšlence, kolik žen nyní zběsilé, ne radostně, utrápeně, ne volně, frustrovaně, ne šťastně běhá po své domácnosti a celé šílené nadávají, jak musí uklízet, vařit, prát, žehlit, chystat.... a stejně je za to nikdo neocení.
Jestli to nebude tím, že očekávají něco, co je pouze v jejich myšlenkách. Jestli třeba by jejich muži, děti a hlavně ony samy nebyli spokojenější, kdyby si jen tak v klidu sedli, popovídali, dali si čas a pohodu, vzájemný respekt a zvídavé otázky. Dávali a dostávali zajímavé odpovědi. Na talíři v poledne místo knedla, vepřa zelí rozdával by se úsměv a pohlazení. Musíme, musíme, musíme.... i kdepak .... my přeci nemusíme vůbec nic. Vše je jen naše svobodná volba. Čím rychleji to pochopíme, tím lépe se nám žije. A domnívám se, že i našemu okolí s námi.

V jedenáct hodin udělala jsem si snídani. No a co. Jablíčko s banánem a skořicí a posypala brusinkami. Cucala k tomu kávu lungo. Ono to vlastně nebylo lungo, ale copak na tom stojí svět? A navíc Lungo zní tak pěkně. Lungo, lungo, lungo... šeptám si tiše a vnímám jak pět písmenek dokáže vytvořit tak hřejivé slovo.... něžné a přitom pevné, harmonické, melodické....

Dnes mám den své svobody. Babi měla by dneska svátek. Vzpomněla jsem si, jak jsme ji vždy říkali babi Bětka, Beta a jednou zeptala jsem se svého malého synka, zda ví, jak je vlastně babička křtěná? A on bezelstně odpověděl.... "že by Betyje?" .... no není kouzelný ten dětství svět? Tak zapaluji si svíčku vzpomínek na svou babi Alžbětu, která by pro dnešní svůj svátek určitě chtěla být učesaná a vzala si na sebe nějaký nový kostýmek a lodičky. No a co, že z toho bolí nožičky? A šalamounsky ptala by se všech kolem.... "kolik myslíte, že mám let?" a pak by byla šťastná, když by jí všichni hádali o minimálně 10 roků méně.

Pomalu se začínám oblékat. Ze sušáčku na sebe navlékám ponožky. Vypadám jako nahý podivín v ponožkách. Tak to trošku vylepším.... spodní prádlo.... a už je ze mě jen podivín v ponožkách. Pokračuji neohroženě dále. Tričko a tepláky. Nu... vyhoupla se tady sportovkyně. Ještě přes hlavu vestičku. Óóoo.... sportovkyně frajerka. A teď babiččina mikina. A v tu chvíli je mi nejtepleji, nejšťastněji, nejcitlivěji a nejpokorněji. Ta malá holka jde do kuchyně a bere si čaj do svého staronového dárku. Keramického babiččiného hrničku. Hmmm, ten je ale dobrý. Na mobil dostávám vzkaz, že k dětem-hrníčkům našla se na půdě i jejich máma-džbáneček. Závan láskyplného bábinkovského objetí je zpět. A já nádherné políbení posílám na onen svět. Mám krásnou neděli a Vám přeji to samé.

Protože jaké si to uděláme, takové to máme.

Listopadová dovolenka

17. listopadu 2017 v 10:20 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Mám dovolenou.

Což samo o sobě nevěstí nic dobrého. Má dovolená se vždy zvrhne nějakým zvláštním zákonem zrovna tam, kde nepotřebuji a obvykle naprosto překvapivě tam, kde by to člověk tzv. dovolenkující čekal co nejméně.

Jako správný stratég naplánovala jsem si svou dovolenou již měsíc dopředu zodpovědně i příjemně. Lékařské prohlídky střídaly návštěvy kosmetických a masérských salónů. Vše se v mém deníčku na mě vesele smálo a těšilo se na uskutečnění. A pak bingo. Máma našla člověka, který pořádá kurzy tvůrčího psaní. Od té doby do mě neustálé vkládála myšlenku... napiš, napiš, napiš a já se urputně bránila celé dva dny. Třetí den jsem napsala. Odpověď přišla záhy a nebudu Vás moji milí napínat, příští víkend jedu. Mám všechno, co správný cestovatel má mít.... radost, zvědavost, překvapení, cestovní horečku a průjem. Kdo mě zná a ví, že najít vlakové nádraží a zjistit, kterým směrem se vlak vydává je pro mě a mou dezorientaci naprosto nadlidský úkon, se začal bát. Že už se nikdy neuvidíme. Někteří možná, začli se těšit... že už se nikdy neuvidíme. Ať je to, jak je to, všechny jsem překvapila a nebudu Vám nalhávat, nejvíce jsem překvapila sebe sama.

A tak v tom překvapivém duchu objednávám jízdenky na vlak, ubytování, sháním cestovní kabelu a připravuji si své "domácí úkoly". Kroutím nad sebou hlavou a v duchu se směji, utěšují a stahuji navigaci do mobilu. Ufff.

Po následném proběhlém víkendu, kdy jsem se po dlouhé době stala svatebním hostem a posléze další den hostem narozeninovým jsem se těšila na klidnější dny. Nastalo pondělí. Při lékařských zastaveních dozvěděla jsem se o sobě další pikantérie. Jsem hrdou majitelkou hypermobilních kloubů a nových silnějších brýli. Vybírat nové brýlové obroučky, když se nevidíte, je taky velmi zábavný zážitek a musíte se vydat s důvěrou do vkusu přítomných prodávajících žen. Po proběhlé obchodní transakcí a nasazení brýlí stávajících mohla jsem si konečně prohlédnout nový produkt zblízká. Hezké. Jen netuším, jak v nich budu vypadat. Další překvapení zdá se, číhá za rohem.

Úterý bylo dopoledné hladivé, odpoledné mučivé. Dopoledne báječná příjemná kosmetika, kde pod vlivem něžných obličejových doteků jsem si hnedle s paní kosmetičkou potykala. Zdálo se mi nevhodné, aby na mě šahal člověk výkající. Odpoledne - plánované zubní ošetření. No... ošetření. Před nedávnem vypadl mi zub a já šla vyndat zbytky kořene, co po něm zůstaly. Do ordinace vstupovala jsem se slovy... "pane doktore, upřímně, dneska se trošku bojím". Odpověď lékaře .... "upřímně, já taky" mi na klidu nepřidala a do křesla usedala jsem se směsící pocitů. Jako bonus mi pan doktor zkraje zablomboval jiný zub a se slovy "a teď jdeme na to hlavní" vpichl první z mnoha oblbovacích injekcí. Marně jsem se slzami v očích pozorovala nádherný západ slunce a přesvědčovala se, že život je tak krásný. Lékař se snažil, já taky - nekřičela jsem. Mlčky jsem hýbala svými neforemními ústy a chápala, že natržený koutek nemusí být vždy výsledkem hospodské bitky. Minuty pomalu utíkaly, rentgenové snímky se množily, lékař pomalu ochaboval. Sestřička, když zjistila, jak jsem ji vlastní krví zprasila již vydensifikovanou ordinací, přestala se usmívat. Lékařská halena nabývala čím dál více červených puntíků přírodní barvy. Po hodině a půl byl zbytek zoubku pryč a všichni zúčastnění si oddychli. S kapající slinkou, natržených koutkem, brnkajícími rty a antibiotiky v kapse vydala jsem se radostně k domovu. Noc byla veselá i krutá, hladivá i mučivá. Ledovala jsem svou pravou stranu jako v době ledové a zobala prášek za práškem jako lentilky. Dokonce jsem i usnula. Ve snech šimraly mě laškovně v ústech šňůrky sešité dásně.

Ráno jsem šla na kontrolu a vytáhnout drén. S panem zubařem přiznali jsme si, že jsme na sebe v noci navzájem mysleli. Náš oboustranný úsměv vypovídal, že vše zlé je zapomenuto a budeme i nadále kamarádi. Den jsem strávila v poklidu doma. Masáž i saunu jsem z výše uvedených důvodu zrušila a tak nějak celkově byla jsem ráda, že mám volno. Připravovala jsem se na další den. Čekal mě výlet do blízkého zahraničí ve stylu "dámské jízdy".

Mé dvě blízké příbuzné chtěly jet do Polska nakoupit si na zimu potřebné kozačky a jiné věci. Já nic nepotřebovala, a tak jsem se rozhodla, že budu pro tentokrát pouze v roli řidiče. První zastávka v místním konzumu a plná nákupní taška polských potravinářských dobrot mě přesvědčili o opaku.
Uznejte, kdo by odolal rybím karbenátkám, rybičkám v rosolu a bylinkovému sýru. I můj zub... tedy torzo... se mlsně těšily na degustaci. Poté vydali jsme se na tržiště. Mým dalším slovům "nic nepotřebuji, v klidu nakupujte" se pomalu přestávalo věřit. Milé příbuzné, naprosto těžce nerozhodné typy, se náhle rozhodly, že vše je jinak a ony vlastně nic nepotřebuji. Nabízené boty nebyly vhodné a co víc, zjistilo se, že báječné kozačky schovávají se přeci doma na půdě. Vše bylo krásné, fajné a šumné, ale zbytečné nakupovat. Kdo viděl tři osůbky k autu se vracející, mohl zahlédnout řidičku obtěžkanou taškami a za ní s prázdnými rukami dvě pasažérky. Pravda, ta mladší sice chvíli koketovala s myšlenkou, že by si zakoupila alespoň vajíčka, ale "vajíčka v Polsku... no není to blbost?" a tak vajíčka ještě doteď v klidu si hoví u polského prodejce.

Další zastávkou bylo "zahradnické centrum", které kromě zahradnických potřeb nabízí veškeré vánoční dekorace a různé doplňky do domácnosti. Nerada se opakuji. Ten pytel, co táhla jsem si k autu byl fakt dost velký, ale naštěstí opětovně měla jsem dvě pomocnice s prázdnými rukami. Ony prázdné ruce, já prázdnou peněženku. Každému, co jeho jest. Odpoledne milá návštěva jedné z účastnic dopoledního zájezdu v mé relaxační zóně. Sotva odbila pátá hodina a lampa už svítila, padla nenápadně věta... "a nepůjdem se ještě podívat do nějakých obchodů". Nu což. Oblečená byla jsem v cuku letu a postupně jsme obcházely regál za regálem. Tentokráte mé překvapení nebralo konce. Sestra v akci nakupovala, já pouze čaj a 1 ks ovoce. Fakt jsem se držela. Mé konto bylo spokojené a chválilo mě, že nezblbla jsem dvakrát do jednoho dne. V 19.30 hod. kdy v mnohým domácnostech rozsvěcují se televizní obrazovky, u mě zhaslo všechno co bylo a tiše jsem v pelíšku pochrupkávala až do dnešního rána.

Mám ještě tři dny volna. Co myslíte? Jaké asi budou? Akční nebo zavánět budou nudou?

Nádherný svátek Vám přeji a radujte se. Jen tak. A já si zatím dám další ledový obklad.

Růžový kamínek

5. listopadu 2017 v 20:15 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Nádherný den.
Podzimní listí padalo shora dolů a dole šumělo mezi jednotlivým kroky jako tiché tajemství. Brouzdala jsem se tou krásou a opájela se nádherou podzimního poledne. Lidí kolem nebylo moc. Všichni seděli, zdá se, doma a čekali na vařící talíř polévky. Já čekala na zašimrání slunečního paprsku. Kdo si počká, ten se dočká. Šimrál tak kouzelně jako prst kouzelníka Čáryfuka. Zvedal mi bradu a zvrátil hlavu dozadu. Oči viděly tu krásnou oblohu, nos cítil tu vůni podzminích táboráků, pohádku pouštění draků a uši slyšely odlety hejn ptáků tam za teplem.

Byla jsem opilá tou krásou a láskou a v rukou držela svůj růžový kamínek. Když vytáhla jsem si ho z kapsičky zdal se tak studený. Ale když schoulil se do dlaně od ženy, začaly se dít zázraky. Kamínek nádherný přijímal mou člověčí teplotu a ohříval se jako v kamnech. Najednou, byl tak nádherný, tak horký a svou horkostí vracel mi zpět svou energii. Propojení dávalo tomu nádhernému dni další ze svých kouzel a já nabyla pocitu, jako bych někoho držela za ruku a kráčela v tom bláznivém poledni ruku v ruce s duší mi blízkou a nikdy ne sama. Radovala jsem se jako malé dítě, nabírala do dlaní to různobarevné listovní bohatství a bláznivě pouštěla ho po sobě jako kapičky vody ve sprše. Nádherné sprchování....

A pak v druhé ruce našla jsem si kaštánek. Barevně napaásoval se k mé náladě. Hnědorezavě vášnivé, hladivě něžné a pokorně klidné. Láskyplné objetí zahřívalo každou část mého radostného člověčenství a já se radostně těšila z nádherného darů bytí.

Krásný večer bláznivým hledačům každodenních krás.....