Listopadová dovolenka

17. listopadu 2017 v 10:20 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Mám dovolenou.

Což samo o sobě nevěstí nic dobrého. Má dovolená se vždy zvrhne nějakým zvláštním zákonem zrovna tam, kde nepotřebuji a obvykle naprosto překvapivě tam, kde by to člověk tzv. dovolenkující čekal co nejméně.

Jako správný stratég naplánovala jsem si svou dovolenou již měsíc dopředu zodpovědně i příjemně. Lékařské prohlídky střídaly návštěvy kosmetických a masérských salónů. Vše se v mém deníčku na mě vesele smálo a těšilo se na uskutečnění. A pak bingo. Máma našla člověka, který pořádá kurzy tvůrčího psaní. Od té doby do mě neustálé vkládála myšlenku... napiš, napiš, napiš a já se urputně bránila celé dva dny. Třetí den jsem napsala. Odpověď přišla záhy a nebudu Vás moji milí napínat, příští víkend jedu. Mám všechno, co správný cestovatel má mít.... radost, zvědavost, překvapení, cestovní horečku a průjem. Kdo mě zná a ví, že najít vlakové nádraží a zjistit, kterým směrem se vlak vydává je pro mě a mou dezorientaci naprosto nadlidský úkon, se začal bát. Že už se nikdy neuvidíme. Někteří možná, začli se těšit... že už se nikdy neuvidíme. Ať je to, jak je to, všechny jsem překvapila a nebudu Vám nalhávat, nejvíce jsem překvapila sebe sama.

A tak v tom překvapivém duchu objednávám jízdenky na vlak, ubytování, sháním cestovní kabelu a připravuji si své "domácí úkoly". Kroutím nad sebou hlavou a v duchu se směji, utěšují a stahuji navigaci do mobilu. Ufff.

Po následném proběhlém víkendu, kdy jsem se po dlouhé době stala svatebním hostem a posléze další den hostem narozeninovým jsem se těšila na klidnější dny. Nastalo pondělí. Při lékařských zastaveních dozvěděla jsem se o sobě další pikantérie. Jsem hrdou majitelkou hypermobilních kloubů a nových silnějších brýli. Vybírat nové brýlové obroučky, když se nevidíte, je taky velmi zábavný zážitek a musíte se vydat s důvěrou do vkusu přítomných prodávajících žen. Po proběhlé obchodní transakcí a nasazení brýlí stávajících mohla jsem si konečně prohlédnout nový produkt zblízká. Hezké. Jen netuším, jak v nich budu vypadat. Další překvapení zdá se, číhá za rohem.

Úterý bylo dopoledné hladivé, odpoledné mučivé. Dopoledne báječná příjemná kosmetika, kde pod vlivem něžných obličejových doteků jsem si hnedle s paní kosmetičkou potykala. Zdálo se mi nevhodné, aby na mě šahal člověk výkající. Odpoledne - plánované zubní ošetření. No... ošetření. Před nedávnem vypadl mi zub a já šla vyndat zbytky kořene, co po něm zůstaly. Do ordinace vstupovala jsem se slovy... "pane doktore, upřímně, dneska se trošku bojím". Odpověď lékaře .... "upřímně, já taky" mi na klidu nepřidala a do křesla usedala jsem se směsící pocitů. Jako bonus mi pan doktor zkraje zablomboval jiný zub a se slovy "a teď jdeme na to hlavní" vpichl první z mnoha oblbovacích injekcí. Marně jsem se slzami v očích pozorovala nádherný západ slunce a přesvědčovala se, že život je tak krásný. Lékař se snažil, já taky - nekřičela jsem. Mlčky jsem hýbala svými neforemními ústy a chápala, že natržený koutek nemusí být vždy výsledkem hospodské bitky. Minuty pomalu utíkaly, rentgenové snímky se množily, lékař pomalu ochaboval. Sestřička, když zjistila, jak jsem ji vlastní krví zprasila již vydensifikovanou ordinací, přestala se usmívat. Lékařská halena nabývala čím dál více červených puntíků přírodní barvy. Po hodině a půl byl zbytek zoubku pryč a všichni zúčastnění si oddychli. S kapající slinkou, natržených koutkem, brnkajícími rty a antibiotiky v kapse vydala jsem se radostně k domovu. Noc byla veselá i krutá, hladivá i mučivá. Ledovala jsem svou pravou stranu jako v době ledové a zobala prášek za práškem jako lentilky. Dokonce jsem i usnula. Ve snech šimraly mě laškovně v ústech šňůrky sešité dásně.

Ráno jsem šla na kontrolu a vytáhnout drén. S panem zubařem přiznali jsme si, že jsme na sebe v noci navzájem mysleli. Náš oboustranný úsměv vypovídal, že vše zlé je zapomenuto a budeme i nadále kamarádi. Den jsem strávila v poklidu doma. Masáž i saunu jsem z výše uvedených důvodu zrušila a tak nějak celkově byla jsem ráda, že mám volno. Připravovala jsem se na další den. Čekal mě výlet do blízkého zahraničí ve stylu "dámské jízdy".

Mé dvě blízké příbuzné chtěly jet do Polska nakoupit si na zimu potřebné kozačky a jiné věci. Já nic nepotřebovala, a tak jsem se rozhodla, že budu pro tentokrát pouze v roli řidiče. První zastávka v místním konzumu a plná nákupní taška polských potravinářských dobrot mě přesvědčili o opaku.
Uznejte, kdo by odolal rybím karbenátkám, rybičkám v rosolu a bylinkovému sýru. I můj zub... tedy torzo... se mlsně těšily na degustaci. Poté vydali jsme se na tržiště. Mým dalším slovům "nic nepotřebuji, v klidu nakupujte" se pomalu přestávalo věřit. Milé příbuzné, naprosto těžce nerozhodné typy, se náhle rozhodly, že vše je jinak a ony vlastně nic nepotřebuji. Nabízené boty nebyly vhodné a co víc, zjistilo se, že báječné kozačky schovávají se přeci doma na půdě. Vše bylo krásné, fajné a šumné, ale zbytečné nakupovat. Kdo viděl tři osůbky k autu se vracející, mohl zahlédnout řidičku obtěžkanou taškami a za ní s prázdnými rukami dvě pasažérky. Pravda, ta mladší sice chvíli koketovala s myšlenkou, že by si zakoupila alespoň vajíčka, ale "vajíčka v Polsku... no není to blbost?" a tak vajíčka ještě doteď v klidu si hoví u polského prodejce.

Další zastávkou bylo "zahradnické centrum", které kromě zahradnických potřeb nabízí veškeré vánoční dekorace a různé doplňky do domácnosti. Nerada se opakuji. Ten pytel, co táhla jsem si k autu byl fakt dost velký, ale naštěstí opětovně měla jsem dvě pomocnice s prázdnými rukami. Ony prázdné ruce, já prázdnou peněženku. Každému, co jeho jest. Odpoledne milá návštěva jedné z účastnic dopoledního zájezdu v mé relaxační zóně. Sotva odbila pátá hodina a lampa už svítila, padla nenápadně věta... "a nepůjdem se ještě podívat do nějakých obchodů". Nu což. Oblečená byla jsem v cuku letu a postupně jsme obcházely regál za regálem. Tentokráte mé překvapení nebralo konce. Sestra v akci nakupovala, já pouze čaj a 1 ks ovoce. Fakt jsem se držela. Mé konto bylo spokojené a chválilo mě, že nezblbla jsem dvakrát do jednoho dne. V 19.30 hod. kdy v mnohým domácnostech rozsvěcují se televizní obrazovky, u mě zhaslo všechno co bylo a tiše jsem v pelíšku pochrupkávala až do dnešního rána.

Mám ještě tři dny volna. Co myslíte? Jaké asi budou? Akční nebo zavánět budou nudou?

Nádherný svátek Vám přeji a radujte se. Jen tak. A já si zatím dám další ledový obklad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama