Nedělní dopoledne

19. listopadu 2017 v 11:24 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Probudila jsem se, když na mobilu svítilo 9.00 hod.

Z otevřeného okna na mě foukal studený listopadový větřík, ale mě bylo pod vyhřátou peřinou dobře. Začal nový den. Lenošila jsem ještě půl hodiny a přemýšlela o svých plánech, tužbách, životě. Usmívala jsem se. Usmívat se je vždy dobrý počin.

Vymotala jsem se přímo do koupelny. Umyla si obličej, nakrémovala a pozdravila se. Příjemná sprcha. Utírání mi dělá problém. Neumím se utírat. Ani se to nehodlám učit. Své nahé tělo zabalila jsem si do mišánkové deky a za tónu indiánské písně houpala se ve svém křesílku. Energie mého těla se krásně rozlévala, bylo mi teplo a útulno. Pocit nahoty rozplynul se v objetí deky.

Z pod zavřenými víčky veselé obrazy naskakovaly a já děkovala životu, že se mám tak hezky. Procíťovala jsem si vonnou tyčinku s vůni zeleného jablka. Byla jsem šťastná, za svou svobodu. Musela jsem se pousmát při myšlence, kolik žen nyní zběsilé, ne radostně, utrápeně, ne volně, frustrovaně, ne šťastně běhá po své domácnosti a celé šílené nadávají, jak musí uklízet, vařit, prát, žehlit, chystat.... a stejně je za to nikdo neocení.
Jestli to nebude tím, že očekávají něco, co je pouze v jejich myšlenkách. Jestli třeba by jejich muži, děti a hlavně ony samy nebyli spokojenější, kdyby si jen tak v klidu sedli, popovídali, dali si čas a pohodu, vzájemný respekt a zvídavé otázky. Dávali a dostávali zajímavé odpovědi. Na talíři v poledne místo knedla, vepřa zelí rozdával by se úsměv a pohlazení. Musíme, musíme, musíme.... i kdepak .... my přeci nemusíme vůbec nic. Vše je jen naše svobodná volba. Čím rychleji to pochopíme, tím lépe se nám žije. A domnívám se, že i našemu okolí s námi.

V jedenáct hodin udělala jsem si snídani. No a co. Jablíčko s banánem a skořicí a posypala brusinkami. Cucala k tomu kávu lungo. Ono to vlastně nebylo lungo, ale copak na tom stojí svět? A navíc Lungo zní tak pěkně. Lungo, lungo, lungo... šeptám si tiše a vnímám jak pět písmenek dokáže vytvořit tak hřejivé slovo.... něžné a přitom pevné, harmonické, melodické....

Dnes mám den své svobody. Babi měla by dneska svátek. Vzpomněla jsem si, jak jsme ji vždy říkali babi Bětka, Beta a jednou zeptala jsem se svého malého synka, zda ví, jak je vlastně babička křtěná? A on bezelstně odpověděl.... "že by Betyje?" .... no není kouzelný ten dětství svět? Tak zapaluji si svíčku vzpomínek na svou babi Alžbětu, která by pro dnešní svůj svátek určitě chtěla být učesaná a vzala si na sebe nějaký nový kostýmek a lodičky. No a co, že z toho bolí nožičky? A šalamounsky ptala by se všech kolem.... "kolik myslíte, že mám let?" a pak by byla šťastná, když by jí všichni hádali o minimálně 10 roků méně.

Pomalu se začínám oblékat. Ze sušáčku na sebe navlékám ponožky. Vypadám jako nahý podivín v ponožkách. Tak to trošku vylepším.... spodní prádlo.... a už je ze mě jen podivín v ponožkách. Pokračuji neohroženě dále. Tričko a tepláky. Nu... vyhoupla se tady sportovkyně. Ještě přes hlavu vestičku. Óóoo.... sportovkyně frajerka. A teď babiččina mikina. A v tu chvíli je mi nejtepleji, nejšťastněji, nejcitlivěji a nejpokorněji. Ta malá holka jde do kuchyně a bere si čaj do svého staronového dárku. Keramického babiččiného hrničku. Hmmm, ten je ale dobrý. Na mobil dostávám vzkaz, že k dětem-hrníčkům našla se na půdě i jejich máma-džbáneček. Závan láskyplného bábinkovského objetí je zpět. A já nádherné políbení posílám na onen svět. Mám krásnou neděli a Vám přeji to samé.

Protože jaké si to uděláme, takové to máme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama