Prosinec 2017

Na prahu nové kuchyně

31. prosince 2017 v 9:17 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Stojím na prahu své úplně nové kuchyně.
Kuchyně je místnost, kde se odpradávna rádi všichni setkávali. Znáte to. Máte krásný obývací pokoj, nádhernou prostornou halu, rozkvetlou terasu a pak k Vám příjde návštěva a Vy řeknete "tak kde se posadíme?" a ona řekne ... "no přece v kuchyni, tady je to nejlepší". A tak se většinou tísníme v té malé místnosti velkého domu a je nám tam jednoduše pěkně. Klábosíme o obyčejných věcech, sdělujeme si důvěrnosti, pláčeme nad smutkem a radujeme se z kouzelných životních okamžiků. Ve vzduchu je vůně kávy, čaje, jídla, dobroty, laskavosti, péče a někde uvnitř nás i pocit bezpečí dětství. Vždyť i malé dítě, které má svůj dětský pokojíček plný hraček se nejraději batolí pod nohami mámy v kuchyni a krásně si hraje s vařečkou a hrníčkem.

Stojím na prahu své úplně nové kuchyně.
Přede mnou na poličkách je 12 hrnců vonících novotou. Kolem 52 talířků a příborů a 365 kořenek různých chůtí a vůni.
Už zítra vezmu do ruky jeden ze svých hrnců a začnu v něm vařit, to nač právě budu mít chuť. Někdy to bude neslané nemastné, jindy hříšně sladké a občas se vaření nepovede, takže budu muset snít i nějakou tu hořkost. Vyberu si první čtyři talířky, na každý týden jeden a rozhodnu se pro skladbu 31 kořenek. V duchu nasávám tu vůni. Hrnec Leden už staví se do popředí.

Zavírám oči a představuji si tu pohádkovou alchymií kouzelníka Života. Stojí tam uprostřed kuchyně ve své mohutnosti a v obrovském kotli míchá ty nejrozmanitější nápoje a many pro každý příští den.

Kuchyňská linka voní novotou. Míchá se ve mě radost z nových příležitostí a obava, zda budu umět se všemi těmi novými vydobytky správně zacházet, zda se občas nespálím a zda bude chutnat nejenom mě, ale i mým spolustolovníkům. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa.

Takže nám všem, co stojíme na prahu přeji šťastnou ruku. Ať je vše tak, jak má být. Správně osolené, jemně sladké, trošku pikantní. Ať ve vzduchu se mísí vůně domova i dálek, vůně těšení a setkávání. Pokud se nám občas nepodaří vytvořit přímo kulinářský zážitek, nebuďme smutní. Vezměme si pro ten den chleba se solí a pochutnejte si i na něm.

Ať nám všem chutná.

Báječný nový rok 2018.

S láskou Vaše Hanlen

Můj krásný Štědrý den

25. prosince 2017 v 2:00 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Je mi blaženě.

Salát okoštovaný, kapr snězený. Všude kolem kupy dárkového papíru. Na sedačce vzorně jako vojáci sedí mé nové milé dárky. Vrátila jsem se z výletu.

Nádherný podvečer. Kapr už byl nasmažený a vše připraveno. Můj milovaný syn přišel a tiše položil pod stromeček dárky. Prošel bytem a dospěle posadil se ke stolu. Chtěla jsem začít večeři, ale přeci jen bylo brzy. "Máme čas, mami" řekl, "nespěchej". A tak jsme si povídali. Já jemu a on mě. Moc pěkné. Čočková polévka veselé chládla. "Ohřeju ji" řekla jsem a při těch slovech jsme v jednu chvíli oba smočili malíčky dovnitř kastrůlku. "Nic neohřívej, stejně to nemám rád moc horké". "Já taky ne" odpověděla jsem. Čočkové malíčky vytáhli jsme na svět a labužnicky oblízli.

Najednou tak lehce svěřovala jsem se mu jako své nejlepší kamarádce a on se mnou mluvil jako s kámošem od vedle. Byli jsme v pohodě, smáli se a bylo nám tak nějak spokojeně hezky. Já ubrala ze své přísné výchovy a přestala dopodrobna dodržovat vánoční zvyky. Zapálila jsem věnec čtyř svíček a teatrálně pronesla: "tímto prohlašuji naše vánoce za zahájené".
"Toť" odpovědělo mé přerostlé dítě a pustili jsme se do chladnoucí čočkovky.

Nabírali salát a jedli ryby. Povídali si smutně i veselé. Smáli se a vyplivovali kosti. Vánoční cukroví oba ignorovali a kroutili hlavami nad nesmyslností jeho bytí. Ovoce neposkvrněně usmívalo se na nás ze svých mís.

Obřadně rozdali jsme si oplatky. Laskavě, upřímně a srdečně popřáli si to nejhezčí, co můžeme si přát. Zdraví, prací, lásku, štěstí, pohodu a ať jeden druhého má rád. Má závěrečná modlitba byla tak "obyčejná" : Bože, děkujeme Ti za vše, co máme a přejeme si za rok to samé. Děkujeme. Ámen."

Dárečky dávali jsme si z ruky do ruky a těšili se z nich. Jeden hezčí než druhý. Laskavé byly i stuhy.

Nakonec přišel ten dárek ze všech největší... mámino a synovo krásné objetí.

A co bylo dál? No přece... jeli jsme navštívit rodinu jeho lásky. Pak prošli jsme se náměstím a dali si svařáček. Pak zvedli hlavu a uprostřed nádherného davu koukali na ohňostroj. A já v něm cítila neobyčejnou sílu. Neskutečnou víru. A věděla, že vše co příjde, zvládnu. A když kapesníkem dojetím otírala si oči, začala jsem se těšit na budoucnost.

Posezení v místní pizzerii dotvářelo scenérii. Všude svíčky, ozdoby, dobroty. Tři starší mezi zbytkem mladších a přitom nikdo nikomu nevadil ani neradil. Pohoda, klídek, tabáček..... v dáli svítil na cestu bezpečný majáček.

A tak teď nenůžu spát. Dávám si kávu. Ano, teď po jedné hodině ranní. Takhle už to mám. Dávám si, nač zrovna mám chuť a nedívám se na hodiny. A mé dějiny tiše si zapisuji větu k dnešnímu dni..... "tak takhle vypadá štěstí".


Nádherné vánoce.

Přednáška z ekonomie

23. prosince 2017 v 6:11 | Hanlen |  Povídky
Dívala se na červené desky svého diplomu. S vyznamenáním. Tak to přece nemůže být hloupá. Studium by mělo přinést své ovoce. Dostat teorii do praxe.
Trochu ekonomie snad nikoho nezabije.

Studenti. Dnes si řekneme něco o krizovém managementu. Ten řídí firmu v době krize, vyhodnocuje tuto situaci a snaží se vytvořit preventivní opatření, aby ke krizím nedocházelo. Přednáška se koná tady a teď. Rozume, Srdce a Duše, posaďte se. Omluven není nikdo.

Pojďme analyticky vytvořit krizový plán. Využít Winterlingovou krizovou matici, Paterovo pravidlo. Prognózování. Zajímavý, ano studenti - velmi zajímavý bude návrh cílů - SMART, o technice scénářů snad ani nemluvě.

V našem ukázkovém příkladu krizový plán nebyl vytvořen. Chyba. Nebyli jsme připraveni na to, co a jak dělat v případě krize. Přitom jsme se několikrát ocitli v typických krizových situacích - provozní nehodě nemocí, povodní slz, požáru lásky, úniku nebezpečných myšlenek, znečišťujících slov, výpadku dodávek pochopení a pozitivní energie.

Krizová matice, studenti nám ukazuje pravděpodobnost rizika v daném čase a účinky rizika na organizaci. "Pravděpodobnost byla dost velká" odpověděl po pravdě Rozum. Teď to vidím. Dopady jsou pak negativní, ohrožující a zničující. "A tak se taky stalo" řeklo tiše Srdce.

Paterovo pravidlo platí nejen v organizaci, ale i v běžném životě, "20% příčin způsobuje 80% výsledků". Studenti, je potřeba soustředit se na podstatné věci - kritických 20%, které způsobují 80% možných efektů.

Duše se snažila zalézt až do zadních lavic. "Teď to přijde" říkala si zoufale. Podle skript bychom měli probírat Prognózování. Zabývat se budoucím vývojem Života založenýmna racionálních způsobu předvídání. "Ach jo, copak já Duše dokážu uvažovat racionálně?" Teda to bude fuška. "Cvičit, cvičit, cvičit" hřímal před katedrou pan profesor. "Nezapomeňte, těžko na cvičišti, lehko na bojišti". A tak si Duše poslušně kreslila svou SWOT analýzu svých slabých a silných stránek, hrozeb i příležitostí. Profesorova slova nešla přeslechnout "Neopisovat, prosím. Vidím Vás".

A nyní, milí studenti. Malá přestávka. Po ní bude následovat SMART. Vytýčení cílů.

Na univerzitní chodbě bylo rušno. Rozum, Srdce a Cit usrkovali svou kávu z automatu. "Ty jo, to je dneska nářez, co? A profesor do nás pěkně jede. Jestli on si na nás nezasedl."
"Třeba ne" uvažovalo nahlas Srdce. "Prý je jeden z nejlepších. Asi nás fakt chce něco naučit i do praxe."
"Jdeme dovnitř" řekla Duše. "Už na nás čeká".

SMART, milí studenti hovoří jasně. Cíl musí být specifický, měřitelný, dosažitelný, realistický a časově sledovatelný.

Nemůžeme chtít být hned zítra zpěvákem ve vyprodané hale. Prvně zkusme zpívat si doma. Nemůžeme chtít všechno a hned. Stačí pomalu a postupně. Pokud měříme metr padesát těžko budeme nejlepším hráčem ve volejbalu. Neplánujme nereálně a na celý život. Pojďme si říct, jaký cíl máme na zítřek.

Rozum, Srdce a Duše se postavili. "Zítra je, pane profesore" Štědrý den. Náš cíl je jasný. Být spolu. Připravit si krásnou atmosféru a náladu. Nachystat stůl a pozvat k němu imaginárně celou rodinu i všechny přátele. A také všechny duše, které jsme měli rádi a jsou pořád s námi. Pak budeme rozsvěcovat to kouzelné světlo v nás všech. A jako dárek každý z našich blízkých dostane slavnostně zabaleno naší Lásku a Úsměv. Naše Odpuštění. A Pohlazení.A budeme se těšit všichni spolu na další Zítřky.

"Hmmm, moc pěkné. Je vidět, že spolu je Vám dobře" podrbal se pan profesor na hlavě.

Nyní je potřeba probrat Techniku scénářů pro případ krizové situace nebo dalšího vývoje.A toto milý studenti, je Váš domácí úkol.
Děkuji za pozornost a přeji hezké svátky.

Než se nadáli, byli před školou. "Zajdeme ještě posedět do naší oblíbené hospůdky?" zeptal se Rozum. "Jasně, kámo, jdeme všichni". Šli na jisto. Netrvalo dlouho a Rozum jako správný gentleman otevíral dveře a pouštěl dovnitř své Srdce a Duši. A protože se setmělo, kouzelný název kavárničky "Tvůj zítřek" svítil do širokého okolí.




Vánoční nákup

21. prosince 2017 v 18:59 | Hanlen |  Povídky
Laura stála uprostřed ovoce a zeleniny v supermarketu a královský se bavila. Ti lidí jsou fakt blázni. Byl 21. prosinec a do Štědrého dne zbývaly 3 dny. Tři, dva, jedna....start...... V\padalo to, že místo startu se blíží konec světa.

Ženy s více či méně mastnými vlasy, navlečeny jako do arktické zimy, celé zpocené a schvácené ve jménu rodiny razily své nákupní vozíky přímo vpřed. Dýchaly, kýchaly a vypadaly všelijak, jen ne jako ženy. Marně by v nich někdo hledal ty něžné stvoření, ty kouzelné víly, které vytvářejí teplo domova a dělají svět krásnější a lepší. Některé ze sebou a za sebou táhly jako kačera na provázku svého pravoplatného muže, jiné své dospělé děti. Pokyny jako na cvičáku. Podej, nahoď, zvaž, nestůj jak hňup, dělej něco, panebože, co děláš........ taškařice v přímém přenosu.

Laura, pečlivě upravená a navoněná, s kožešinkou kolem krku stála na svých vysokých kozačkách a vychutnávala své kouzlo vánoc. Vypadalo to, že je snad jediná, která vnímá příjemně hrající hudbu. Vypadalo, to že je jediná, která při hlášení ..."vážení zákazníci, oznamujeme Vám, že 25. a 26. prosince bude zavřeno" řekla své "díky Bohu". Všude kolem nikdo nic nevnímal ......

.... nebyl čas se zastavit.... vždyť .... byl přece "čas adventní".....

Zrovna si čichala ke své mandarince a hladila nádherná jablka, když tu jako z kulometu vedle stojící korpulentní dáma dostávala se do ráže...."pocem" švihla jako bičem svým hlasem "no dělej, ti říkám"....."pojď s tím vozíkem ke mně, přece nebudu běhat já za Tebou"..... a dál vesele peskovala svého nemocného manžela o dvou francouzských holích. Ten snad sílou vůle, nebo možná svým bříškem posouval poslušně vozík blíž a blíž ke své milující ženě. Neuvěřitelné.

Laura tuhle dvojici potkala ještě párkrát a když uviděla v regálu veselé "espezetky" okamžitě dostala nápad, dohnat tu milou dámu a na záda ji přilepit SPZ s nápisem "šílenec na palubě".

Dav houstnul, uličky stávaly se čím dál užší a lidé čím dál šílenější. Laura v klidu pokládala do svého košíku své ovoce,
pro radost ručníky a pro slavnostní chvíli šampus. Voněla k těm všem dobrotám a hladila vyzdobené regály. Usmívala se na prodavačky a íkala jim "děkuji". Děkovala životu za to, jak se všichni máme dobře a přála si, aby to ti běžci vedle ní pochopili. Aby pochopili, jak mají šťastný život a že kouzlo vánoc je jenom o prožitcích. O pocitech. O odpuštění. O radosti. O znovuzrození. O víře v dobro. O lásce ve všech podobenstvích.

U pokladen byl boj. Kdo bude první venku a komu nejrychleji nastartuje auto .... a hrrrr prrr drnc bum bác rychle pokračoval v šílenství i na domácí půdě.

U pokladny v klidu pustila před sebou jinou dvojici, kteří nechápavě kroutili hlavou a nechtěli uvěřit Lauřiné větě... "běžte v klidu přede mně, já mám času dost".

Slavnostně vyšla ven z toho mumraje. Začalo nádherně sněžit. Umocňovalo to láskyplně blížící se vánoční čas. Za sebou zaslechla rozhovor dvou rádoby žen ...."ty jo, lidí jak sraček a navíc takový humus tady venku". Otočila se a a s úsměvem jim přitákala...."hrůza, co.... v prosinci a navíc před vánocemi .... sníh.... no, kdopak by to čekal?"

Nechala je překvapeně stát na chodníku a v klidu nasedla do svého vozu a pustila si veselé písničky.....

... Tak tedy - "klidné a veselé, přátele"

Srdečný rozhovor

17. prosince 2017 v 5:54 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
V pokoji bylo teplo a přítmí.

Karla seděla na sedačce v tureckém posedu a naproti ní seděl její nejlepší přítel. Dalo by se říct, nejsrdečnější. Tmu prozářovalo teplé světlo svíček a hrála jemně hudba. Romantcký večer. Konečně udělali si na sebe čas.
I on seděl v tureckém sedu a díval se na ní.

"Co budeme dělat?" zeptal se.
Smutně se usmála "nevím. Je mi to líto, příteli, fakt se snažím a přesto, neustále Ti ubližuji".
"Ty ne", odpověděl, "to spíš já jsem pořád stejně naivní. Jdu do všeho upřímně a naplno a pak se někdy divím".

Soustředěně se na sebe dívali a láskyplně usmívali.
"Jsem fakt hrozná, neupoučitelná" řekla mu.
"A což teprve bych měl říct já. Podívej, kolikrát už jsem se spálil. Měl bych Tě gentlemansky chránit a přitom, však znáš mě, jakmile mám ten krásný hřejivý pocit, nedívám se vlevo vpravo a důvěřivě jdu vpřed."
"Náhodou" odpověděla ona "jeden velký výkřičník už máš. Jsi dobrý".

"To je fakt. Alespoň jeden výkřičník už mám", odpověděl přítel, "ale jak se zdá, jeden nestačí". Jsem Tvůj velký přítel, měl bych Tě chránit víc, vlastně pořád. Vidím, a hlavně cítím, že když Já udělám špatnou volbu, tak Ty trpíš. A to přece není spravedlivé."

Začala se smát. "Hele, příteli, a není to náhodou se mnou úplně stejné. Já se prostě blbě rozhodnu a Ty přitom trpíš jako zvíře. Jsi tak křehký a tolikrát už sis natloukl. Jsi celý pomlácený a rozbolavělý. A přesto, vždy vstaneš a pohladíš mě. Máš mě pořád moc rád a odpouštíš mi všechny mé přešlapy".

"Hmmmm" zamyslel se nejlepší přítel na chvíli. "Když mě se s Tebou všude líbí a co si budeme nalhávat? Jeden bez druhého neuděláme ani ránu. Patříme k sobě. Ty a já. Na věky věků".

"Mám Tě moc ráda, můj věrný příteli", odpověděla tiše a vtiskla něžný polibek svému Srdci.

Kominíček

14. prosince 2017 v 22:34 | Hanlen |  Rýmy
Ptám se kominíčka na horním náměstí
"Pověz mi, kde vede cesta ke štěstí?".

Umouněným prstem na nos nakreslil mi šmouhu.
"Nemusíš nic hledat, když máš v očích touhu".

Mhouřil očí ke slunci, usmál se vesele.
Ptá se mě "Máš kolem sebe přátele?"

Chytím se za knoflík a on dál mi praví:
"Bije Ti srdce a slouží Ti zdraví?"

"Máš občas v kapse zbytečnou kačku?
Třeba jen tak … na žvýkačku?"

"Máš píchání u srdce, když někdo Ti chybí?
Tak co pořád hledáte, vy blázniví lidí….?"

Ten chlapík celý umouněný od popela
svými otázkami odpověděl na všechno, nač jen jsem chtěla…..

Duhové království duše

14. prosince 2017 v 22:21 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Dívala se do jeho tmavých očí a pomalu se v nich utápěla. Ani o píď neuhnula pohledem a cítila, jak ji neznámá síla přitahuje blíž, blíž a blíž až se ocitla uvnitř jeho nádherné duše.

Cesta přes pohled byla ta nejkrásnější. Byla uprostřed jeho světa. Stála na zelené louce a všude kolem vznášely se barevné koule. Poletovaly kolem její hlavy a ona mohla číst nápisy na každé zvlášť. Poletovaly vedle ní jako v dětském království. Bohatství různobarevných balónků. Kolem ní vesele poskakovala Odvaha. Skákala společně s Nadšením. Vedle nich skotačila Radost s Něhou. Vlevo seděl Údiv a Překvapení. Vpravo polehávala Volnost a Svoboda. Najednou jako velká voda hrnula se koule obrovská jako pána Sněhuláka. Láska válcovala s Něhou vše kolem čeho prolétla. V rohu krčila se koule Bolesti s kamarádkou Smutkem. U okna koukaly se Přátelství se Soucitem a rozhlížely se kolem sebe. Tolik nádherných podob duhy.

Dívala se do jeho tmavých očí. "Děkuji Ti pestrobarevný snílku s vůni Vody a sílou Větru", řekla a šla si odpočinou do svého račího krunýře.

Úsvit

12. prosince 2017 v 22:11 | Hanlen |  Rýmy
Seděla na rohu stolu
a přemýšlela o svém bolu.
Nohami houpala, hlava se točila.
Přitom vůbec nebyla opilá.

Seděla na rohu stolu
a přemýšlela o tom šíleném kolu.
Kolotoč života točil se dokola.
Vedle ní seděla něha a pokora.

Seděla na rohu stolu
a s údivem dívala se dolů.

Úplně dole zrovna zavíraly se jedny dveře.
Sklízel se stůl od večeře.

Však další den začíná čerstvou snídaní.
Za okny kreslí den nové svítání.

Seděla na rohu stolu.

Má duše s mým srdcem - konečně spolu.

Paštikář

7. prosince 2017 v 20:05 | Hanlen |  Povídky
Dvě ženy po rozvodu se svými dvěmi syny v pubertě. Znáte snad lepší seskupení pro výlet do Prahy? Kluci byli rádi, že jsou spolu a už od výchozí stanice zdárně převráceli oči v sloup a soupeřili, kdo z nich má "fakt ale nejhorší matku". Když zjistili, že jsou na tom oba stejně blbě a rodičky je neustále prudí, konečně se začali zabývat svými opravdovými starostmi, jako byla hudba, děvčata a počítačové hry.

My holky spokojeně odpočívaly a těšily se na vánoční kouzelnou atmosféru velkoměsta. Daly jsme si to jako takovou malou odměnu pro nás i naše děti. Jako pohlazení po tom hnusném traumatu zvaném rozvod. Obě holky z vesnice, posléze z malého města. Navzájem jsme si radily, jak musíme být obezřetné a dávat si pozor na vše, co nás tam může čekat. "Hlavně nikomu nevěř" nabádaly jsme jedna druhou. "Jasně, však nejsme blbé" dodávaly jsme si kuráže.

"Víš, jaké to dneska je. Šmejdi jsou všude. Kdyby mohli, prodají i mrtvému zimník. Prostě budeme neoblomné, a kdyby náhodou nám někdo chtěl něco nabízet, tvrdě odmítneme. Přece nejsme žádné naivky" pronesla veledůležitě má spolucestující a já jen souhlasně kývala.

Praha byla báječná. Naší kluci vypadali, že se tam narodili. Beze strachu okamžitě skákali z tramvaje do tramvaje, z jedné stanice metra do druhé a my jako bláznivé matky za nima. Byla tam spousta legrace a pěkných zážitků. Po celodenním dni hrnuli jsme se ubytovat. Vyspat se. Ráno do metra.

Sotva jsme se dostali do stanice, přijela s tichým zašumněním vlaková souprava a my nastoupili. Jedna blbě vidící a druhá skoro slepá. "Dobrý den" ozvalo se před námi. Muž v kabátě díval se na nás docela z patra. Před námi byla jeho ruka a v ní ... paštíka????? "Dobrý den", odpověděly jsme přísně. "Mohu, požádat..... " začal ten muž. "Ne,ne,ne.... díky. Opravdu nic nechceme." odpověděla jsem jakožto ta odvážnější. "Dámy, prosím Vás, mohu požádat.." muž zdál se být neoblomný. Nedala jsem se. Přece nejsem z vesnice. Ať vidí, že mám kuráž. "Pane, chápu, že Vámi nabízená paštika je určitě báječná, chutná a možná i bio, ale my opravdu NIC nechceme" řekla jsem dostatečně tvrdě.
Muž zbledl. Vypadal, že omdlí. Díval se, jak to jen říci...? Překvapeně? .... z posledních sil.... dopověděl svou větu... "dámy, prosím Vás, mohu Vás požádat o předložení jízdenky?" Nasadila jsem si brýle a koukala na "paštiku" s nápisem "revizor"..... Tiše, a bez odporu, jsem začala hledat svou platnou jízdenku do metra.....

Auto jako auto

5. prosince 2017 v 20:17 | Hanlen |  Povídky
S Martou se domlouvali dobrých půl roku, že se sejdou. Padly všechny varianty - u Marty doma, u ní doma, v kavárničce. Nápadů na místa bylo mnoho, času málo. A tak utíkal měsíc za měsícem až jednou zazvonil u Katky na stole telefon.

"Názdar, Káťo, žiješ ještě?" ozvalo se na druhém konci sluchátka
"Jasně. Ty jo. Ráda, Tě slyším Marti. Jak jde život?"
"Život jde pěkně rychle, kamarádko. Jak je to dlouho, co jsme se neviděly?" zeptala se Marta.
"Já nevím, měsíc, dva?"
"Prdlačky, měsíc, dva.... naposledny jsi u nás byla v létě na grilovačce a už je únor" naoko hubovala Marta. "Takže, žádné odkládání, dneska Tě čekám."
"Dneska? Ty jo, přijdu z práce pozdě a ani nevím, v kolik mi jede takhle na večer k Vám bus" odpověděla Katka popravdě.
"Nestarej se nic, holka zlatá. Dovoz i odvoz zajištěn. Syn má nové auto, rád jezdí, takže čekej u hlavní cesty na zastávce autobusu v 18 hodin."
Káťa se nestačila divit... "Marti, ty jsi skvělá. Tak to beru. Jen mi ještě řekni, jaké má auto. Víš, že blbě vidím."
"Auto jako auto. Taková stará vrána to je. Velké, černé. Copak já vím, jak se všechny ty auta jmenuji?" bezstarostně odpověděla Marta. "Tak se moc těším, večer pa."
"Pa" .... odpověděla Katka už do hluchého sluchátka.

Začala se těšit. Martu i celou její rodinu měla ráda. A s tím odvozem, teda Marta je super. To jí fakt, bodlo.

Z práce proběhla rychle domovem, osprchovala se, vzala víno a nějaké brambůrky a utíkala na domluvenou schůzku v šest. Sama neměla ráda, když musela na někoho čekat a tak se snažila, aby to samé nedělala ostatním. V tom poklusu si ani nevšimla, že brýle nechala ležet na kuchyňském stole.

V únoru se stmívá brzy, takže v šest už byla tma jako o půlnoci s tím rozdílem, že potkávala přece jen více lidí. Postavila se na chodník, hrábla do kabelky pro brýle a ... ztuhla. "Sakra" pomyslela si. "No nic" však se nechystám číst a auto snad ještě uvidím" zasmála se sama pro sebe.

Hodina "H" se blížila. Autobusy přijížděly a odjížděly. Lidí přicházeli a odcházeli. Auta svištěla podél hlavní cesty, ale nikdo nezastavoval. Už jí začalo být docela chladno, když uviděla, jak řidič blížícího auta vyhodil blinkr a pomalu přistavuje k chodníku. Kateřina se nefalšovaně zaradovala.... představa vytopeného vozu ji dělala fakt dobře.

Rozběhla se natěšeně k autu, otevřela dveře a hrnula se dovnitř. Náraz do právě vystupující pasažérky byl docela silný. "Jejda, promiňte, netušila jsem že Danek ještě někoho bere cestou" omlouvala se Káťa překvapené ženě.
"Nic, nic... to nevadí...." odpověděla neznáma a s údivem pokračovala ve vystupování z vozu.

Místo pro Káťu zdálo se být volné.
"Čau Dando, ty jo, kde jsi tak dlouho chlape, vždyť Tvá "stará teta" už málem umrzla" se smíchem usedala na místo spolujezdce a aby toho ještě nebylo málo, plácla rozverně domnělého Danoušce do stehen.

V kabině vozu bylo najednou naprosté ticho.

Podívala se pozorněji na řidiče. Dívala se do naprosto překvapených mužských očí. Cizích. Cizích mužských očí cizího muže.

"Ježiši, promiňte, já sedím asi špatně" vykoktala zmateně, "vy asi nejste Danek, že?" dodala, aby už tak trapnou situaci dovedla do naprosté dokonalosti

"Ne, to opravdu nejsem" smál se už pobaveně cizí muž. "Ale pokud chcete, klidně mi tak říkejte a já Vás třeba odvezu tam, kam potřebujete."

Omlouvala se znovu a pomalu vycouvávala z příjemného tepla zpět do zimy. "Bože, chudák chlap. Sotva se zbaví jedné ženy, už se mu tam hrne další a navíc naprosto nečekaná"....... běželo ji hlavou a dusila se záchvatem smíchu.

Málem přeslechla SMS od Marty : "Káťo, vydrž, Danek už vyjíždí......."

Mikádo

4. prosince 2017 v 21:45 | Hanlen |  Povídky
Sedíme naproti sobě.

Ani jeden z nás neuhne pohledem. Jsme fakt dost dobří. Hrajeme spolu společenskou hru.

Tvé dlaně svírají 41 barevných tyčinek a čekají na moment rozprostření. S třeskotem se pokládají na stůl mezi námi.

Jsem na řadě. Musím je sebrat tak, aby se nepohnula žádná jiná. Pokud to nedokážu, jsi na tahu .....

Můžu si vypomoci bílou nevinností a zelenou naději.

Většinou hraje se na 5 kol. My porušili pravidla a dali si kolo šesté.


Jsi na tahu. Sebevědomě sbíráš jednu barvu za druhou, aniž se ostatní pohnuly. Aniž ty bys pohnul brvou. S největším součtem stáváš se vítězem... Gratuluji.

Počítáš body a tváříš se spokojeně.
Já zatím tiše hraji si s písmenky

M jako milování s příchutí kávy
I jako ibišek, co po ránu tě zdraví
K jako kouzlo, co úsměv v lásku promění
A jako ámen na konci modlení
D jako dar života, fata morgána každý den
O jako oratorium s božským refrénem

"Hrát se dá i s úsměvem", říkám než za sebou zavřu dveře.....





Pohádka o pejskovi a jiných čínských zvířátkách

3. prosince 2017 v 20:56 | Hanlen |  Povídky
Když se náš pes vydal do světa, vůbec netušil, koho na své cestě potká. Hned za humny narazil na dalšího nezkušeného psa. Radostně spolu šli dlouhý kus cesty a potkávali další zvířátka. Nikdo si nedovolil jim ublížit, protože se dvěma psy není radno si nic začínat. Bylo jim spolu dlouho moc pěkně, až pořídili si malé štěňátko.
Život byl jednoduchý, protože oba věděli, co pes potřebuje. Lásku, něhu, věrnost, pohlazení, pěkné slovo. Plnou misku, teplý pelíšek a útulnou boudičku. Rádi se kamarádili s ostatními pejsky. Nebylo třeba se přizpůsobovat a tvářit se, že jsou někým jiným. Nebylo třeba žít život jiného zvířete.

Jak šel čas, zjistili, že dva psi na jednom cvičišti mají trošku problém. Když jeden z nich chtěl oběhnout si sám kolem domů, ten druhý na něj žárlivě vrčel a dělal neuvěřitelné psí kusy. Vrčeli na sebe tak dlouho, až šli nakonec každý svou cestou. Tisíckrát nic umoří vola, natož psa.

Náš pes byl hodně smutný, když potkal draka. Drak měl hodně hlav a taky hodně myšlenek. "Ahoj pse, moc se mi líbíš. Nechtěl by ses se mnou kamarádit?" Smutného psa to moc potěšilo. Draka zatím viděl jen v televizi. A teď najednou stál před ním i se všemi hlavami a on, malý pes, že prý se mu líbi? Pes ožil. "Však i drak má něco do sebe", pomyslel si. Pejsek hned nepochopil, že i v pohádkách chce drak všechny vlastnit. Princeznu, zachraňující prince, celé království a samozřejmě taky malého psa. Když mu to došlo, vylekal se.
"Tohle už jsem přece někde zažil. Už minule na mě můj přítel pes vrčel. Ale to nebylo nic podle draka. Ten chrlil oheň, ba co oheň, přímo lávu.
"Už mám toho plnou hlavu" řekl si pes. Musím s ním promluvit. Ovšem zkuste mluvit s tolika hlavami najednou, je to jako mluvit do dubu. Únavné a zbytečné. Pejskovi líbila se netypická postava draka, byl moc rád v jeho blízkostí, ale když už začali se hádat i o kosti, rozhodl se, že zase půjde o dům dál.

Pes kráčel si vesnicí a vůbec ho nenapadlo všímat si toho bláznivého kohouta na plotě, Zdálo se, že se kohout nudí. "Kykyryký, kdepak jdeš pejsku? " zeptal se sebevědomě kohout. "Vlastně ani nevím", popravdě odpověděl pes. "Nebuď smutný kamaráde", odvětil kohout "pojď se mnou do mého kurníku, tam Ti bude veselo". Pes šel. Byli tam i jiní kohouti, slepičky i kuřátka. Pes nějak zapomněl, kým vlastně je a byl rád, že není sám. Staral se o cizí kuřátka, jako by snad byly jeho štěňátka, vozil je na zádech, diskutoval se slepičkami o jejich problémech, které ho v jeho psí duši ani moc nezajímaly a s kohouty přehraboval se na dvorku. Snažili se ho naučit kykyrýkat, ale nakonec usoudil, že jeho "haf" je přeci jen pěknější. Poděkoval za azyl a pokračoval na své cestě.

To ještě netušil, co ho čeká. Vepřík byl zdaleka. Ale byl pěkně vychytralý. Tvářil se velmi galantně, naslouchal psovi, občas dokonce povozil ho hravě na zádech. Chrochtal blahem, když viděl, jak si ho pes nádherně zamilovává. A náš pejsek? Byl nadšený. Jak si s prasátkem rozumí. Jeden chrochtal, druhý štěkal, podívaná to byla náramná. Vepřík nějak zapomněl mu říct, co pejska s ním čeká. Kupy hnoje, smrad ve vepříně a pomeje. Když se náš pejsek vyráchal v tom hnoji, byl zlomený. "To přece není možné, takový kamarád to byl ten vepřík" říkal si pes. "Tak pěkně jsem se k němu choval, rozdělil jsem se s ním o boudičku i o celé mé psí srdce" a on mě za to zrádně hodil do hnoje. Pes to nechápal. V jeho povaze nic takového nebylo. Dlouho si lízal rány a z jeho věrných psích očí slzy jako hrachy padaly na tvrdou zem a při úplňku vyl jako zraněné zvíře. Už se nechtěl s nikým kamarádit.

No jo. Jenže víte sami, jak to v životě chodí.

Pejsek míní a Koza mění. Koza vůbec nebyla hloupá. Pořád mééékala a vůbec byla dost hlasitá. Pejsek ji občas říkal "kozičko milá, vždyť přece jsi tak chytrá holka, proč tolik přisprostlé mékáš a děláš takový kravál?" "Všichni se za námi otáčejí a mě se to nelíbí. Stydím se".
"Co je na mněěěěěě tak hlasitého?", křičela koza, "Klidně si taky vyzkoušej ten mekot"a vyskakovala jak pominutá. Když se k ní chtěl pejsek stulit, trkala svými rohami jako bláznivá a vůbec se k ní nedalo přiblížit. Pejskovi začalo chybět to pěkné přitulení a z neustálého mekotu už mu šla hlava kolem. Byl už vážně unavený. Tak moc se chtěl se všemi zvířátky kamarádit, přizpůsobit se, ale pořád to nešlo.
Zamával kozence tlapkou. "Klidně můžeme být dál kamarádi, milá Rózo" řekl psík, "ale nezlob se, já půjdu dál.

Už vlastně ani nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. "Copak, copak?" řekl ten starší pes, který seděl na rohu ulice. "Kdo Ti pejsku ublížil?" Pejsek dal hlavu na stranu. "Ty jsi pes?" "Samozřejmě, že jsem pes" odvětil ten starý bard, "kdo jiný bych měl být?".
"Já Ti potkal tolik divných zvířat, a ty jsi vážně pes jako já????" nemohl tomu štěstí uvěřit. "No ano" odvětil starý pes a ochranitelsky ho přivinul starou tlapou. Jé, to bylo našemu pejskovi hezky. Hafali si spolu tou svou psí řeči, pořádali výlety, i na hory se spolu vydali a v závějích sněhu pomáhali vytahovat si své zmrzlé ťapky. Líbilo se jim spoustu společných věcí a dokonce, dokonce ten starý pes začal slibovat, že by si ho vzal do své boudičky. Pejsek se naivně usmíval. Nikdy nebyl zákeřný. Vše co dělal, nemělo žádný skrytý úmysl. Jenže starého psa novým kouskům nenaučíš. A tak se starý pes rozhodl, že začne toho svého mladého přítele vychovávat. Se zlou se potázal.
I když mladý byl náš pejsek, už měl tolik toho za sebou, že se mu nelíbilo poslouchat starého psa jako nějakého svého vůdce.
"To ne, tady jsme oba na stejné lodi, dokonce na mé lodi" řekl pejsek a jeho malé štěně přišlo mu na pomoc. Starý pes nechápal "Cože, vy jako nebudete poslouchat?"
Štěně vrčelo a s ním i náš pejsek. "Neboj, moje štěňátko" šeptal mu do uší … "nám v naší boudičce žádný cizí pes nebude štěkat". … Starý pes pochopil, že přestřelil, ale už bylo pozdě. Šel tam, odkud přišel. Na roh ulice.

Náš pejsek nikdy netušil, jak dobrodužná bude jeho cesta. Byl bolavý a zmatený, občas převalil se na záda a hlasitě se tomu všemu smál, občas ryl čumáčkem do země, někdy jen tak smutně koukal. V zoo narazil na tygra. Byl hebký. Ostří pohled. A rozhled. Nebyl to vůbec špatný kamarád, jen v té době pro našeho pejska, poněkud cizokrajný. Byli na sebe hodní, pejsek jako mnohokrát chtěl udělat radost a přizpůsobit se, jenže pejsek nikdy nebude tygr. Nejednou mu tygr řekl "nauč mě něco ze svého psího světa a já Tě budu učit ten můj tygří", jenže pejsek tehdy nerozuměl ještě tygří řeči. V zoo právě zavírali, tak se rozloučil, poděkoval mu za tygří moudra a pokračoval dál…. na zelenou louku.

"Tady zůstanu a budu chvíli sám" rozhodl se pejsek. "Je tady pěkně sluníčkově a k jídlu určitě taky vždycky něco najdu". Spokojeně se povaloval v trávě a vlastně mu nic nechybělo. Když tu náhle uslyšet dusot kopyt. Ani nevěděl jak a ze své malé výšky díval se do hnědých koňských očí. "Hyáááá, pes. Málem jsem Tě zašlápl" řekl kůň a pohodil důležitě svou koňskou hřívou.

Kůň nic nedělal, jen se na něho dlouho díval. Pejsek si dodal odvahu. "Víš, koníčku, nějak se mi na té dobrodužné cestě nedaří". "A co se Ti stalo, pejsku? optal se kůň. A pejsek povídal, potřeboval to všechno ze sebe dostat. Tak opravdově, jak to jen psi umějí, vyštěkal na sebe všechno, co se mu přihodilo. O setkání s mladým pejskem, o svém štěňátku, o drakovi s mnoha hlavami, hrabajícím kohoutovi, proradném prasátku, mečící koze, starém psovi, príma tygrovi…. Mluvil, mluvil, až vyčerpaně usnul…. Jako by z dálky zaslechl, jak kůň si tiše odfrkl a řekl…. "tak ublížit bych Ti já nikdy nemohl. To já bych na Tebe byl mnohem hodnější".

Šel čas a pes se s koněm začal kamarádit. Pravda, koňovi se nelíbilo v malé psi boudě a pejsek se zase nikdy necítil dobře v koňské stáji, ale pořád se spolu něčemu učili. Měli se rádi. Pomáhali si. Poznávali spolu spoustu dalších zvířátek. Nebe bylo zalité sluncem. Nevím, snad to bylo tou koňskou hřívou. Kůň najednou začal se nenápadně nad pejska vytahovat. Cítil se ve své výšce neohroženě. Často zařehtal tak necitlivě, že pejskovi z toho vypadly i chlupy. Měl neustálou potřebu psa za všechno kárat, pejsek se fakt snažil a přesto, nikdy nebylo nic dobré. Nevím, třeba to bylo tou výškou, ale na nebi začaly se objevovat mraky. Pes štěkal. "Neblázní, koníčku. Nebuď takový". Ale kůň už dávno lítal po své louce. Najednou pes začal se mu zdát, příliš malý a příliš neohrabaný, příliš vystrašený a neschopný". A ten dobrý, unavený pes se konečně rozhodl zaštěkat. Zprvu se nic nedělo. Koňovi nepřišel jeho štěkot divný. Pes zavrčel. Pak začal kousat. Kůň hrábl kopytem. Pes vrčel, bolelo ho srdce, ale věděl, že musí bojovat za svou psí hrdost. Za své chrabré psí srdce. Za své věrné psí oči. Že, sakra, už konečně musí bojovat za SVÚJ PSÍ ŽIVOT.

….. když odcházel ze stáje, bylo mu těžko. Přišel do své boudičky. Sundal batůžek. Napil se ze své misky lahodné vody. Jeho granule chutnaly mu skvělé. Pozval na návštěvu své štěňátko. Chodil na procházky a znovu začal se dívat po světě. Konečně svým psím pohledem. Učil se respektovat všechny ostatní zvířata, ale už se nechtěl přizpůsobovat.Byl svůj. A líbilo se mu to. Zalíbilo se mu být sám sebou - opravdovým psem, který sice občas štěká, ale nekouše …..


Inventura

3. prosince 2017 v 10:46 | Hanlen |  Povídky
"Tak chlapi, dneska jsem si vás pozvala na kobereček. Je čas udělat si inventuru. Najít ten bludný kámen, o který pořád zakopávám". Nepářu se s tím. "Pozvala jsem vás všechny najednou, v jednom čase na jedno místo". Konfrontace. "Jestli chcete, můžete se k tomu vyjádřit, ale až domluvím. Jasné? Kritika se musí umět přijímat mlčky a nereagovat hned, jinak se okamžitě dostanete do role oponenta a brániče svých myšlenek", říkala Dana. "A to není žádná blbka, pánové".

"Prosím Tě, netvař se tak vražedně. Byli jsme ještě hloupé děti, když jsme se poznali, Naše láska byla šíleně krásná. Než mi došlo, co za devítihlavou saň se dostala mezi nás". Žárlivost s citovým vydíráním. Tolik let žárlivých scén s výhružkami sebevražd. Jedinou sebevraždu provedla má duše. Musela jsem ji zachránit. A odešla jsem. "Promiň". Jedno z nejbolestivějších a přitom nejlepších rozhodnutí mého života.

"Duše nějak nestihla se vzpamatovat, když jsi ji zastoupil cestu. Viď, ty draku. No, nedívej se na mě takhle, nebo neodolám". Nejlepší milenec. Největší žárlivec. Tři návraty, tři rozchody. Neuvěřitelná chemie. Ještě ani nezaklapl zámek a tvá čtvercová chodba nám byla malá. Neviděla jsem Tě tolik let. V životě bychom se asi zabili. Ale předtím bychom se vášnivě pomilovali. Devět a půl týdne.

"No nazdar, kamaráde? Co Tvá rozvětvená rodina, pivní soutěže a sportovní utkání?" Tady pozor - změna. Nejhorší milenec. Vadí-nevadí. "Jsi fajn chlap, ale na víc než na kamarádství fakt nemáš. Po roce jsem to pochopila i já. Ale jinak, měj se fajn".

"Ojjj…. Tak tebe jsem nepozvala. Co tu děláš? Proč jsi přijel přes celou republiku? Nikdo Tě tady nezval. Prosím Tě, mlč. Nevěřím, Ti už ani slovo. Tvá pohádka stála mé srdce málem život. Odpouštím Ti. Ale jdi pryč." Mračím se. Nechápavě kroutím hlavou nad tvou drzostí. "Promiňte, musím jít zamknout"… "jo, jo…. Taky Ti přeji vše nej a dobře dojeď. …. Pendolíno už čeká. Máš to bez přestupu".

"Sakra, kdo to chlapi tady mluví jak dlaždič? Ty jo, fakt ses vůbec nezměnil". Takový chytrý kluk s derivaci a takový slovník. Bože můj, ty jsi hlučný. Tvá snaha o mužnost rve uši. Divil se i můj gynekolog, že jsem tak dlouho u něj nebyla. "No jo, kdo nic nedělá, nic nezkazí, viď matematiku? Tak třeba si vybereš dneska tady u mě."

A pozor. Decentně s nohou přes nohu a skleničkou dobrého vína. Lásenka. Tváří se, že do téhle skladby nepatří. "Ale patříš, to si piš. Rozdíl 12 let nedává ti právo udělat ze mě Tvé poslušné dítě. Nebylo to špatné, jen ses trochu přepočítal. Hele, nech si poradit od vedle, tomu šla matika vždy dobře". Matice. Šrouby a matice.

"Ahoj, terapeute. Kdes nechal kolo?" Byly to krásné vyjížďky. Nádherný kraj, frýdecko-místecko.Milý úsměv. Jenže já do Tebe tenkrát ještě nedorostla. "Měl jsi pravdu, že časem budu úplně jinde. Tobě říkám, děkuji". Krátké setkání. Ale čerpám z něho dodnes. "Tak měj pěkný den."

Dívám se po Vás a počítám - ententyky, dva špalíky. Kdopak nám tady chybí? A pan Lev. Jeho Ego nedovolí mu zúčastnit se společného potlachu. Navíc, jeho báječnost a má neschopnost je snad každému zřejmá. Nebude nic řešit, to si raději zajde na svých oblíbených šest dvanáctek a mlsně omrkne tu novou servírku. A navíc, stejně je všechno moje chyba. "Je dobře, že jsi nepřišel. Přece jen, měli jsme se 6 let rádi". Zkušenost k nezaplacení, když jsem zlomená na lázeňském chodníčku sbírala se země svou hrdost, ženskost a sebevědomí. "Děkují Vám, kteří jste tam klečeli se mnou a z bolestných slz vytvářeli slzy smíchů".

"Hawk, domluvila jsem. Teď vy, pánové? Máte nějakou připomínku?"

Rozhlédla se po prázdném pokoji. Vstala ze svého křesílka, protáhla se a vyšla spokojeně ven. No jo, chlapi. Ti na řeči nikdy moc nebyli.








Ošatka

3. prosince 2017 v 5:41 | Hanlen |  Povídky
Před ní, na kuchyňském stole stála dřevěná ošatka. Tedy, ta kdyby mohla vyprávět.

Vzpomněla si, na to mladé děvčátko, které celé vyplašené chodilo s ošatkou větší než její dětská náruč ke slepicím pro vajíčka. Neměla je ráda. Slepice, ne vajíčka. Bála se jich a vyhýbala, jak to jen šlo. Ale když ty vajíčka byly tak dobré. Bylo třeba jen překonat strach a odměna pak byla zářivě žlutá.

Seděla za kuchyňským stolem a před očima viděla dospívající slečnu, jak ukládá na ošatku ovoce - mandarinky, pomeranče, jablíčka a banány. A taky ořechy. Byly přece vánoce. Neměla je ráda. Vánoce. Ne, ořechy. Bála se, že i přes vůni jehličí a smaženého kapra bude slyšet hádky. Bylo třeba jen na chvíli vypnout uši a poslouchat cinkot rolničky uvnitř sebe.

Jak dlouho seděla za kuchyňským stolem, nevěděla. Viděla před sebou mladou ženu, jak nadšeně do ošatky ukládá všechny své sny. Hodně děti, báječnou rodinu, chápajícího muže, útulný dům. Měla ho ráda, toho muže i ten dům. Milovala své dítě. A přesto se jednoho mrazivého dne na chodníku před okresním soudem ošatka vysypala. Stačilo se však jen podívat, jak její syn zvedá ošatku ze země. Usmála se se a přestala se bát. Nemusela mít strach. Ta nádherná odměna měla 13 let a její geny.

Ošatka nezůstala dlouho prázdná. Jako duhové kuličky začaly se v ní skládat mužská jména. Kuličky žárlivé, sobecké, vylhané i vypočítavé. Poslední kulička zdála se dlouho být tou, co nosíme si pro štěstí v kapsičce svého kabátu. Chvíli zoufale prohledávala prázdné kapsy, než pochopila, že kulička se cestou zatoulala. Ošatka vypadala na první pohled prázdná.

Byla adventní neděle. Pátá hodina ranní. Den úplňku. Její ošatka čekala. Pohladila ji a přivinula k sobě. Ucítila vůni těch desítek let. Už beze strachu pomalu do ní začala ukládat vajíčka, mandarinky, banány a ořechy. Nahoru posadila synův úsměv a štěstí. Kolem s láskou srdíčka celé rodiny. Na ně opatrně rolničky svých snů. Věděla, že i duhová kulička se zase přikutálí, aby radostně rozezněla její duši. Seděla u přeplněné ošatky ve svém milovaném domově a byla šťastná. Bodejť by ne, vždyť byl přece advent.




Můj kámoš Spánek

2. prosince 2017 v 8:56 | Hanlen |  Povídky
Nevím, jak pro Vás, ale pro mě je Spánek fakt kámoš. Se vším, co k tomu patří. A taky se tak podle toho chová.

Na většinu kamarádů je spoleh. Víte, kdy přijdou a co od nich můžete čekat. Jak se budou chovat. A jak budou reagovat. Zda-li s Vámi budou souhlasit nebo se hádat. Jestli půjdete pařit, nebo jen tak si povídat. Spánek je tedy parťák jako hrom. A v poslední době se rozhodl, že nebude chodit sám. Bere sebou Sny. A někdy i novou kámošku Únavu. A ta tedy je na zabití.

Nevím, co se to s ním děje. V poslední době je nějaký roztržitý. A občas chová se velmi nestandardně. Tedy, ne že by s ním nebyla legrace. Překvapuje mě čím dál více. Občas radostně a občas mě doslova nas….. tedy naštve.

No řekněte sami. Minule jsem se na něho fakt těšila. Sotva jsem přišla domů, začala jsem mít pocit, že ho snad jeho kamarádka Únava předběhla a přišla ještě rychleji než on. "No nic", říkala jsem si. "Dneska se na Spánek připravím." Naposledy zdržel se jen chvíli a tak jsem ho nedočkavě čekala. Okoupala jsem se, navoněla, oblékla do košilky a zalezla do postele. Otevřela okno a zapálila vonnou tyčinku, ať máme příjemné a vonné prostředí. Ať je nám spolu dobře. Už jsem nevěděla, jak víc ho přilákat a těšila se na něho nedočkavě jako milenka na svého milého. Nepokrytě přiznávám - toužila jsem po něm, co to jen šlo. Jak myslíte, že to dopadlo? Parchant, nepřišel. Tedy přišel, ale až hodně, hodně pozdě a zase se zdržel jen na krátkou dobu. Začínám ho podezřívat, že snad má jinou známost.

Víte, jak to je s kamarádstvím. Sice vás jednou naštve, ale vy mu rádi odpustíte. A on, jako by to věděl. Dělá překvapení a přichází nezván a nečekán. Myslíc, že mi svou návštěvou udělá radost vždy a za každých okolností. A tak minule skočil mi na záda s takovou vervou, že jsem vůbec nebyla schopná dočíst knížku. Vypadla mi na zem a já pod jeho tíhou uvolnila hlavu vsedě v křesle. Smál se tomu jako cvok.

Říkám mu _hele kámo, mám Tě fakt ráda. Ale pamatuj, jsou místa, kde za mnou nesmíš. Kde je to pro Tebe tabu."

"Jak nesmím?, zeptá se mě můj Spánek. "Myslel jsem, že jsi vždycky ráda, jak přijdu."

"To jo", říkám, "ale pamatuj. "Nikdy, nikdy ať Tě nevidím v práci a v autě. Jo a při sexu, prosím, taky neotravuj". ….. to už jsme se smáli společně.

Včera měl vůbec roztomilý den. Neustálé přicházel a odcházel. Vstávala jsem brzy. To byl pro změnu naštvaný on, protože chtěl ještě se mnou chvíli pobýt. Nedá se nic dělat. Práce volala. Zpátky byla jsem v poledne. Poobědvala jsem, vzala si kávu na sedačku do obýváku. Chtěla jsem být sama. A co myslíte? Vůbec se neohlásil, nezazvonil a byl tady. Dokonce slyšela jsem sebe samu, jak si v klidu pochrupávám. Neuvěřitelné, co to za habaďuru na mě zase vymyslel. K večeru domluvili jsme se, že půjdeme brzy na kutě. Tentokrát dodržel slovo. Bylo krátce po dvacáté hodině a už mě něžně držel v náruči a spiklenecky zpíval "Hájej, dádej…" V jedenáct zmizel. Jako ženatý chlap. Prostě byl pryč. Udělala jsem si čaj, četla si, vařila a byla fit. Tedy, myslela jsem si, že jsem fit. Kámoška Únava měla jiný názor. V 01,30 jsem ji poslechla a vzdala se. Kdy jsem dávala do postele i druhou nohu již nevím.
Byla jsem uprostřed bláznivé hudební skupiny Sny. Fakt crazy styl. Miluji hudbu. Ta jejich je tak kreativní, barevná, hlasitá, veselá, smutná, psycho i moudrá.Většinou ještě dlouhopo probuzení ve mně doznívají její tóny. Poslední dobou chodí Spánek právě s nimi. Asi abychom nebyli spolu jen sami dva, protože co by si pomysleli lidé… já, křehká Duše a on silný Spánek, já žena a on muž …. Však víte, lidem ústa nezavřete.

Sny jsou jeho alibi, že nejsme sami - vystavení pokušení. A přitom jsme láska na první dobrou.

Mohla bych Vám na něho napráskat spoustu věcí. Ale přece nepodtrhnu kámoše. Ať je to, jak je to, má teď zvláštní období. Věřím, že se časem zase zklidní a bude dodržovat své návštěvní hodiny. Začne se chovat, tak jak má. Třeba má jen opožděnou pubertu. To víte, chlap…..

Lipový list

2. prosince 2017 v 1:54 | Hanlen |  Myšlenky a pocity

Schoulená v klubíčku myšlenek chránila si své krvácející srdce. Navenek vypadala spokojeně. Dávno však věděla, že každá mince má dvě strany. Feng-šuej, harmonie v prostoru. Nastolení rovnováhy.

Roh místnosti zdál se být báječným místem. Tedy alespoň teď. Zvířata to dělají stejně. Zalezou si do kouta a lížou si rány. Sebeobrana, sebeochrana, hrana, studená rána, slza slaná - to vše bylo v rohu naskládané jako knihy v antikvariátu. Stejně důvěrně jako ohmatané knihy znala všechny ty pocity.

Zvyk je železná košile. Tak jak je možné, že si ještě nezvykla? Byla překvapená jako každoročně silničáři s příchodem prvního sněhu. Kdo by to byl čekal, že v prosinci nasněží? Kdo by to byl čekal, že po divné době přijde ještě divnější?

V té studené řece myšlenek rozbolela ji hlava. Říční kameny při nárazu ještě nikomu nepřidaly. Nebyla hloupá, a přesto některé věci docházely ji pozdě. Pozdě, ale přece. Pozdě bycha honit, říká se. Jak to jen ti předkové všechno věděli, že po nich zůstalo tolik pravdivých přísloví?

Nemohla pochopit, proč až teď otevírá oči, když si je poctivě každé ráno myla studenou vodou? "Zrak nikdy nebyl mou silnou stránkou" pomyslela si. Uvažovala, kolik dioptrií je potřeba, aby příště lépe viděla a lépe slyšela. Jako vlk v pohádce o červené Karkulce. Přemýšlela, jak jen nasadit srdci brýle, když nemá uši. Ač bezušák, velmi dobrý je posluchač ten náš orgán ve tvaru lístku z lípy.
První zaklepání nebylo v rohu místnosti moc slyšet. To druhé bylo silnější.

Šla překvapeně otevřít. Její život tam stál s úsměvem a taškou. V jedné ruce měl nádherně zabalený dárek. Druhou rukou, aniž o tom věděla, sebral ji část jejího bolavého světa a položil na dno kabely. Moc dobře věděl, co už nebude potřebovat. Zprvu si toho ani nevšimla. Ta mašle na dárkové krabici byla příliš velká. Těšila se až ho rozbalí, protože tušila, že by něm v hedvábném papíru mohl být zabalen její sen. Mezitím pan Život, poněkud nachýlen pod tíhou kabely tiše odcházel po schodišti dolů. Nebál se. Věděl o ní tak hodně. Jednou mu opětovně poděkuje, že ji pomohl odnést tu těžkou tašku.


Když anděl pláče

1. prosince 2017 v 5:11 | Hanlen |  Povídky
Anděl seděl jako obvykle na zídce blízko letiště a pozoroval cvrkot. Bylo to jeho oblíbené místo. Přílety a odlety letadel měl v malíčku lépe než dispečer.

Ten den bylo hezky. Malý Jakub se mu líbil už od první chvíle, co vstoupil s rodiči do letištní haly. Táta byl takový mlčoch, ale maminka se k němu chovala pěkně. Co chtěl vidět, to mu ukazovala a nač se zeptal, tak mu odpověděla. Vypadali šťastně a spokojeně. Kuba byl typicky neposedné dítě. Bavilo ho běhat kolem kufrů, smát se na lidí a ukazovat jim, co všechno už umí. Byl nebojácný a milý. Jak mu to vždycky říkala máma? "Když budeš na lidí milý, oni budou milí k Tobě a budou Tě mít rádi". Miloval od malička letadla, takže každá příležitost byla pro něho svátkem. Znal dokonce už i jejich názvy. Zajímal se, jak rychle a vysoko létají. S tátou doma sedávali nad mapou a ukazovali si, kde všude vedou letecké trasy.

"Mami, mě se chce čůrat". Maminka se zvedla že půjde s ním.
"Ne, ne, já sám. Vždyť už jsem velký. Já vím, že jsou to ty dveře na konci haly. Je tam nakreslený ten pán".
Maminka se usmála.... "ty už jsi vážně velký. Tak utíkej a dávej pozor. My Tě s tatínkem počkáme tady na těch sedačkách"

Jakub se na toaletách zdržel. Bylo tam přeci tolik zajímavých věcí. Vesele strkal ručičky do otvoru pro osušení rukou, líbilo se mu, jak na záchodě zhasínalo a rozsvěcovalo se světlo a dokonce.... když dal ručičky pod kohoutek, tak sama, ale úplně sama začala téct voda..... už se chystal utíkat pochlubit se k mámě....

"Co je to, že by ohňostroj jako na Silvestra?" nechápavě zůstal stát. Začal mít strach. Máma mu vždy říkala, ať nechodí někam, kde má pocit strachu. Zašel zpátky do kabinky. "Počkám tady, však maminka si pro mě příjde" pomyslel si. Sedl si na zem na bobek, hlavičku schoval do dlaní a tiše čekal.

Anděl pochopil. Věděl, že přišel jeho čas. Objal svými mohutnými křídly malého chlapce a tiše mu šeptal do ucha, že je v bezpečí. V bezpečí nebes.

Kulometná palba šíleného teroristy vykonala své.

Až po dlouhé době našla zachranářka Marta na záchodě vyděšeného třepajícího se chlapce, který se neustále ptal, kdy příjde máma a zda už ten ohňostroj skončil.

V nemocnice ho milovali. I v dětském domově, kde byl miláček všech tet. Každý obdivoval, že i přesto, co zažil, letadla miluje nadále. Byl neuvěřitelně chytrý a vnímavý. Uběhlo několik let a Gaudeamus Igitur zněl hlavně pro Jakuba.

Jako obvykle seděl anděl na známé zídce. Dnes se kolem něho linula slavnostní barva. Jeho milovaný pilot Jakub má dnes svůj první let. Na trávník pod zídkou se jako klřištálky leskly andělské slzy štěstí .......