Únor 2018

Tři plus jedna

28. února 2018 v 23:45 | Hanlen |  Rýmy
Jsem hrdou majitelkou 3+1. Tři místnosti a jedna žena. Tři pokoje a jeden bohém. Tři různorodosti a jedna jistota.

Obývací pokoj je čtvercová místnost plná útulnosti a vůni. Sem tam kniha. Tam sem kytka. Sedačka skládačka lehačka. Skleněný stůl. Tele-vize. Vize-tele. Vize v knize, v knize tvá vlastní krize.

Pojďte, prosím, dále. Kočka na bále, pozbyla korále. Vítejte v ložnici. Patřící k sobě, jak párek s hořčicí. Černá a bílá. Slabost a síla. Vidlička a nůž. Žena a muž.

Co čeká nás kromě vlastního sociálního zařízení v bytě tohoto prazvláštního znění? Jeden pokoj za zavřenými dveřmi. Třináctá komnata sněhem zaváta…. Celá v bílém. Nevěsta, nevinnost, pokání….slzy v krystalcích připraveny jsou k dodání…..

Pak samozřejmě kuchyně. Zde všechny ženy rázem jsou bohyně. Když radostně obětují se své rodině.

Tiše po špičkách vracíme se zpět…. Tam do relax zóny …. Do dětských let…..

Opatrně otevírám dveře.
Tolik zvláštních slov z retro spektro kaleidoskopického světa se ven mi deře.

A já najednou stojím tváří tvář sobě.
Svému vnitřnímu dítěti.
Konečně našla jsem se v té bláznivé době.
Sama sobě v objetí.

Ještě půl hodiny a nový měsíc vstoupí jako pán.
Když víru a lásku máš, nikdy nejsi sám.

Do rukou beru si peřiny.
Polštář stačí mi jediný.
Vnímám tikot poslední únorové hodiny.
Stěhuji se z postele v ložnici
na koberec na zemi, novotou vonící.

Usínám.
Vedle mě - noc - pomalu v nový den se měnící …..
Hladí mé sny.

Modlitba pro letní dárek

28. února 2018 v 21:32 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Je mě hodně málo let na rekapitulaci a a málo více pro zkušenosti, tužby, přání a výzvy. Je mi přesně tolik, na kolik se cítím. A já se cítím na šťastno.

Uvolněně sedím v křesle, nohy volně položeny na blízké posteli. Za okny mráz, uvnitř domu teplo, uvnitř mě laskavo.

Jako růženec probírám si ve své mysli mé milníky. Něco je spojuje s omyly. Ty jsou od toho, aby nás omyly. Vzpamatovaly. Rozzářily. Pomohly otevřít oči, duši, srdce. Být s sebou a uvnitř sebe.

Procházím se po svých milnících jako po schodech. Každý z nich jinak vysoký, z jiného materiálu. Jeden pevný, druhý vrtkavý, třetí nebezpečný, čtvrtý hliněný. Co všechno dá se vložit do ženy? Tolik naděje, lásky, obětavosti, potupy, nedůvěry, ztráty sebevědomí…. Co vše dokáže muž vnitřně rozhozený …..

Rozhlížím se kolem sebe a cítím ji, jak krásně se rozprostírá a roste. Usmíváme se na sebe. My víme své. Jsme dvě nerozlučné přítelkyně. Já a ona. Já a SÍLA ženy. Cítím ji v každém kousku svého těla, své duše, svých myšlenek a v perličkách svého smíchu.

Tak odvážná a přitom pokorná. Hrdá a svá. Bezbranná. Pevně stojící. Něžně se choulící. Toužící.

V uších zní mi tóny kytary. Sedím uprostřed přírody, cítím vůní čerstvě pokosené trávy, koupu se ve svitu měsíce a opájím se koncertem cikád. Usmívám se, protože už vím, co si letos budu přát jako dárek k narozeninám.

Milý letní Ježíšku, přeji si zažít opravdické toulavé chvíle s večery u kytary a ohně. Žádný gril a vakuované marinované maso v akci. Přeji si vrátit se v čase. Opéct buřty na opravdickém klacku z lesa. Utřít si mastnou bradu do rukávu své oblíbené mikiny. Zažít noc pod širákem ve spacáku. S láskou v sobě i vedle sebe. S pokorou děkuji.

In nomine Patris et Filií Et Spiritus Sancti. Amen.

Chvíle u krbu

24. února 2018 v 18:37 | Hanlen |  Povídky
Teplo z krbu se rozlévalo místností. Matěj seděl na zemi se svou velikou krabici od bot. Měl velkou botu, takže mezi krabicí a ploskou jeho nohy byla jasná přímá úměra. Ve dvojce Tokaje houpal se plamínek a on na něho fascinovaně hleděl. Že by pracovní deformace? Ale ne, dnes přece nemá službu.

Ve svých domácích teplácích a vytahaném tričku připadal si spokojeně, uvolněně a svobodně. Nedávno, když procházel kolem výkladní skříně knihkupectví, zahlédl název knihy "Jak se žije padesátkám?"…… Natáhl se spokojeně kolem krbu a svého psa… "Jak se žije padesátníkům?" položil si sobě otázku a rozesmál se … "Celý život je jako kocour v pytli", tedy rozuměj "kočka v měchu" nikdy nevíš, co si vytáhneš….

Měl velký úkol. Projít si svým dosavadním životem cestou fotografií. Rozhodil si je okolo sebe jako tarotové karty. Mezi černobílými i barevnými fotografiemi začal se pomalu odvíjet jeho příběh. Převalil se na břicho a bral fotku za fotkou…. "Ty jo, tak takhle jsem ležel už kdysi. Takže já teď vlastně "pasu koníčky" a jak mi to hezky jde. I hlavičku už udržím vzhůru. Tedy pokud se ta dvojka Tokaje vícekrát nezopakuje".

"A tady - táta s mámou - táta vypadal jako kníže pan a maminka jako jeho víla Amálka." Na další fotce - velká americká sestra - už tehdy nešlo přehlédnout její světácký výraz v obličeji. A brácha, který dokáže být vším - a vším čím je, je samozřejmě rád. Kluci, moji milovaní kluci. Sakra, už zase pláču …. Vždyť chlapi přece nepláčou - kdo to kdy řekl takovou hloupost". Díval se na své malé-velké syny s tou největší otcovskou láskou. Měl je strašně moc rád. Svatební fotka - "že jsme byli ale krásní, viď? Tolik jsme toho prožili a teď?"
Bylo mu všelijak. Postavil se na všechny čtyři a upil ze své skleničky.

Další fotka … "no toto…. Proboha…. Kdo mě fotil v té báječné dědové vestě"… nevydržel a běžel do sklepa. Šel na jisto. Vesta ležela na místě a čekala na svého milovaného pána. Oblékl si ji a slavnostně se vrátil ke krbu. "Na zdraví, můj milovaný dědečku" pronesl do ticha plamenů. Cítil se tak dobře, když díval se tomu báječnému člověku z očí do očí. Co na tom, že jen prostřednictvím historické fotky. Ten nádherný vnukovský cit byl opravdový.

"Jejda, kde se tady objevily pracovní fotky? Ty jo, tak ten už odešel, ten je pořád stejný blázen a tady … no zdravím Tě, kamaráde. Že už jsme spolu něco zažili. No to je teda fotka, docela vášnivě mě líbáš na tvář…. Hahaha… nebylo těch piv tehdy trošku přes čáru??"

…wau…. První lásky "no holky, taky už jste pěkně zestárly, ale v mých očích jste pořád dívenky. Promiňte, milé dámy, pro jistotu vás schovám do bezpečí až na dno krabice a omlouvám se, ale zítra vás na oslavu raději nevezmu…. Znáte to… .zbytečný problém…."

Tokaj se tak nějak pod vlivem tepla vypařovala. Matěj byl plný emocí. Ležel na zádech a svými dlouhými nohami kreslil čísla. Dělal to vždy, když byl rozhozený, nervózní, poblázněný, prostě jiný. Dnes byl chvíli vším - roztomilých dítětem, skvělým manželem, milujícím otcem, pokorným služebníkem svatého Floriána, príma sourozencem, báječným kámošem…. Něco zůstalo, něco se změnilo, něco vytratilo…… jeho nohy kreslily pomalu číslice od nuly do padesátky……

Zítra je jeho den.

Na oslavu pozval obrovskou spoustu lidí. Nádherné. Pozval téměř všechny, které má rád a oni jeho. Nevěděl, zda se má těšit nebo se bát. Ale by mu řečeno, že je to jeho den a ať si ho užije.

Tak jo, vzal vybrané fotografie, které zítra s sebou vezme na tu slávu a zbytek s láskou sobě vlastní ukryl opět v bezpečí krabice.

Začal se těšit. Protahoval se na koberci spokojeně tam a zpět. Jen nějak pořád nedokázal jednoznačně odpovědět na otázku "jak se žije padesátníkům?".

Nevadí, ráno je moudřejší večera……

Bajka o myšce písalce

24. února 2018 v 17:12 | Hanlen |  Povídky
Myška seděla u svého stolečku a škrábala se po hlavě. Tak mám, nemám? Jsem přeci jen malá, neznámá myš a chystám se na setkání velkých a různě slavných zvířátek do cizího lesa. Ukusovala svůj oblíbený sýr a nevěděla si rady.

Do svého domečku dotáhla často nějaký ten papír a už od mládí na něj škrábala své šprýmy rýmy. Bylo období, kdy chvíli se nic nedělo, ale pak znovu a znovu začala škrábat a popisovat nové papíry. Všechny měla uschované a někdy si v nich četla. Občas se usmívala, občas poplakala, tak jak šel její myší život.

A najednou - cesta do lesa. Co do lesa? Do Pra-lesa. Koupila si jízdenku, vzala na svá malá myší bedra velkou kabelu a vydala se vstříc dobrodružství. Našla les, našla zvířátka, našla místo k sezení. A pak nastalo divení. Kolik krásných věcí dokážou ty zvířátka napsat a vymyslet, z kolika různých úhlů pohledů dá se podívat na jednu a tutéž věc, co dělat a co nedělat. Celé to setkání vedla moudrá paní Sova. Velmi zkušená a přitom naprosto normální, skromná, na nikoho se nepovyšovala a nikoho z bidýlka neshazovala. Byly tam i dvě egyptské kočky, jeden tygr, jeden levhart, prostě různá skladba zvířátek a přesto domluvily se svou jedinečnou řečí veselých písmenek.

A pak se myška vrátila domů. Vytáhla si svůj papír a tužku a škrábala ještě radostněji než obvykle. Dostala nabídku číst své škrabopisy ostatním, dostala možnost setkávání se stejně píšícími myškami a myšáky, kteří radostně volali….píšu, píšeš, píšeme, ty, on i my taky….

Něco se v naší malé myšce zlomilo. To co dostala od života jako dárek, konečně začíná rozbalovat. Moc ji to baví a prospívá to i jejímu zdraví. Raduje se poťouchle, tak jak to umí jen opravdické myšky. A když dostane pochvalu, to se pak převalí na bříško a radostně křičí… "ať žije psaníčko…"

Naše myška, pořád běhá po světě a znovu chystá se do Pra-lesa. Už se moc těší. Stal se z ní takový malý písmenkový závisláček a nedočkavě vyhlíží svůj pravý vláček.

Co z toho všeho vyplývá za poučení:
Nic se neboj a jdi do lesa. Zvedni hlavu a hrdý buď.
Kdo by se divil, že pořád píše…. Vždyť přece - s jídlem roste chuť.

Včerejší narozeniny

24. února 2018 v 13:52 | Hanlen |  Povídky
Včera jsem měl narozeniny. Nevím, jestli to někoho zajímá, ale rád bych Vám něco o svém životě napsal. Narodil jsem se v Třinci. Máma i táta byli velcí fešáci a tak je jasné, že ani my čtyři děti jsme nevypadali úplně špatně. Byli jsme tři bratři a jedna sestra. O sestru byl velký zájem a než jsme se s bratry rozhlídli po světě, byla sestra z domů.

Myslel jsem si, že jakmile opustíme rodnou hroudu, už nikoho ze svých sourozenců neuvidím, ale neuvěřitelné se stalo skutkem. Já a brácha jsme začali úplně neplánovaně bydlet v jednom městě. I když jsme si byli s bratrem od narození velmi podobní, povahu jsme měli každý trošku jinou. Brácha byl neuvěřitelně uštěkaný a štval tím všechny kolem sebe. Pořád se mu něco nelíbilo a dával to hlasitě najevo. Nedej Bože, jak se mu někdo nevěnoval a byl snad chvíli sám. To začalo hotové peklo. Dokonce i sousedé ho přes jeho nádhernou tvář a roztomilou povahu začali mít plné zuby. A tak se různě stěhoval. Občas mě ještě přišel navštívit. Teda, musím říct, že já i brácha jsme s rozvedené rodiny, takže osud si s námi zahrál a teď už žijeme každý jinde a návštěvy ustály. Škoda. Rád bych ho ještě viděl, starého brachu.

Prý už špatně vidí a má artrózu v kloubech. No, stáří není nic moc. Mě už taky vypadly všechny zuby, vidím ještě dobře. Za to jsem ale hluchý jako poleno. Ale nohy, jo tak ty mě slouží. Lítám jako mladík a nemůžu se toho nabažit. Dělám neuvěřitelné psí kusy. Mám radost ze života, jíst mi i přes absenci zubní protézy moc chutná a když mám možnost být sám na zahradě, je to pro mě opravdový relax. Nebydlím sám. Upřímně, to už v mém věku ani nejde. Bydlí se mnou moc príma babička a dědeček. Jsme si věkem blízcí, a tak si rozumíme. Jsou moc hodní, když potřebuji pomáhají mi do schodů i do postele. Babička báječně vaří a děda se se mnou rozdělí i o poslední kolečko tlačenky. Taky se spolu díváme na sportovní utkání v televizi, občas u toho oba usneme. Páni, každému z nás, přál bych tak skvělý podzim života.

Nikdy jsem se neměl špatně. Věděl jsem a taky cítil, že mě mí blízcí moc miluji a to je pro nás to nejhezčí, co nám může život dát. Vždycky jsem měl moc pěkné bydlení a zažil si spoustu legrace. Ale teď, se mám vážně moc pěkně.

Včera jsem měl narozeniny. Nejsem už sice takový krasavec jako za mlada, ale pořád Vás mám všechny moc rád. Jsem Vám moc vděčný za Vaší lásku a péči a doufám, že i já Vám svou přítomností dělám radost.

Je mi 105 let a jsem moc rád, že ta "maminčina" ruka, tehdy před 15-ti človíčkovými léty šáhla právě po tom malém bílém klubíčku s modrou mašli a vzala si mě s sebou.

S láskou Váš bischonek Ben

Inzerát trochu jinak

24. února 2018 v 12:54 | Hanlen |  Rýmy
Jsem rozvedená. Už dlouho. Snad sto let.
Po rozvodu myslela jsem, že nezmění se mi svět.
Najdu si ženicha či muže,
který se vším mi pomůže.

Dala jsem si inzerát a pročítala inzeráty jiné.
Reagovala jsem bleskově a jasně. Věděla jsem, co chci. Tedy, myslela jsem si, že vím co chci. Hledala a poznávala jsem muže, kteří měli být a dokonce tvářili se drahou chvíli, že opravdu jsou inteligentní, empatičtí, s vyřešenou minulostí, nežárliví, upřímní, milující….

Blá, blá blá, blá, blááá….
A tak jsem párkrát na zem upadla.

No nevadí. Kolena jsem si otloukla, pofoukala, zalepila.
Teď už jsem totiž jiná.

Joo.

Nikoho nehledám. Inzerát nedávám. Žádný jiný nečtu.
Mám svou vlastní cestu.

Nemá cenu hledat. Protože co se má najít, se najde. Dvě srdce samy se spojí.
Chtělo by se mi říct, že tedy "čekám".

Ne - nečekám. Žiji. Protože, život je teď a tady.
A já určitě, nebudu k němu otáčet se zády.

Byl mi dán se slovy… "tady je, tak si ho vem".
Od té doby, kdy pochopila jsem to - žiju si svůj krásný sen.

Nebráním se mužům.
Až přijde, ten, který je odrazem mé duše
pochopím, proč srdce bláznivě zas tluče.

Můj inzerát, kdyby byl nyní podán,
měl by určitě jiný slogan.

"Muži, ty který přijdeš, miluj mě takovou, jaká opravdu jsem.
Buď ty mě a já tobě vzácným kamenem.
Nech mi svou svobodu a já nechám Ti Tvoji.
Jen tak dokážeme být šťastně svobodní a přesto svoji.

Rozmazluj mě tím, co koupit se nedá.
To je láska, pohlazení a paní Něha.
Občas ukaž mi krásná místa, zajímavé cesty,
vytáhni kuličky smíchu ze své kouzelné vesty.

Udělej ze mě svou princeznu, co ztratila střevíčky.
Slíbej mi slzy štěstí, co třpytí se pod víčky.
Zahřívej mi svou dlaní mé zmrzlé malíčky.
Když splní se vše, co tady píšu
i v zimě můžeme dát si nanuka Míšu.

Ze dne udělat můžeme si romantické noci.
Z tmavých nocí slunečné dny.
… ty a já. Já a Ty."

Přelet nad nemocničním hnízdem

24. února 2018 v 12:51 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Od rána mě svědí prsty. To znamená jediné. Buď jsem zloděj nebo pisálek. Přikláním se k bodu B. Miluji chvíle, kdy zapnu svůj počítač, najedu na bílou nepolíbenou stránku a začnu ji plnit písmenky, slovíčky, větami. Někdy vím, co budu psát, jindy vůbec netuším. Jsou i dny, kdy začnu naprosto jasně a skončím úplně jinak a o něčem jiném. Nepřipomíná Vám to život?

Dnes mám zpoždění. Původní záměr vzešel v 5.56 při příchodu z ranní toalety. Omylem jsem však zakopla o postel, která mě láskyplně objala, vzala do své náručí a hříšně zašeptala … "ještě nikde neodcházej". Podlehla jsem. Zašimral mě v uchu až zvuk telefonu v 9.29. Pomalu jsem otevřela oči a usmála se. Můj nový další den. Krása.

Protáhla jsem se. Mé klouby se mnou. Moc se jim to nelíbilo, ale nedala jsem jim šanci. "Hele, klouby, potřebujeme se navzájem. Tak nedělejte krky. Já bez vás nemohu být a obávám se, že vy beze mě taky ne. Takže pustíme hudbu a jdeme se spolu protahovat. Vzdaly to a přistoupily na mou nekompromisní hru. Za chvíli už nám bylo všem dobře.

V kuchyni jsem zapnula rádio a naladila stanici. "Dzień dobry, mamy dla was piekna piosenke…." A disko začalo. Poslouchala jsem polštinu, převalovala na jazyku vynikající chuť celozrnného pečiva, šunky a oliv, zapíjela zeleným čajem a bylo mi luxusně. Naprosto přirozeně jsem se smála vtipu polského moderátora a tak nějak celkově mé ucho lahodilo polskému jazyku. Nebo spíše polský jazyk lahodil mému uchu. To ozval se ve mně mámin gen a rodokmen a vesele, zdá se, splynul se včerejším pozváním na ples PZKO na příští rok. Jestem bardzo zadowolona a nie moge sie doczekac.

Představte si, co se stalo. Náhle jsem se vrátila z nemocnice. Vlastně opačně. Náhle jsem se dostala do nemocnice. Byl obyčejný pracovní den s neobyčejně dobrou náladou na pracovišti. Klienti chodili jeden za druhým, jako bychom snad dávali něco zadarmo. Lidí hodně, tvořily se malé fronty, které pomalu přerůstaly ve velkého hada. A já zničehonic mezi jednotlivými klienty začala cítit tíhu na prsou. Nechápala jsem proč. Prohlédla jsem si frontu. Žádný princ na bílém koni, ze kterého by mi mohlo tlouct srdce rychleji, tam nestál. Hruď se začala drát na povrch. "Přeci dnes nebudu obsluhovat nahoře bez" říkala jsem si v duchu. Nejsme v baru. Otevřela jsem okno. Příchozí stálé nic nezpozorovali. Naštěstí pro ně, naneštěstí pro mě. Můj veselý štěbetavý hlas ztrácel na intenzitě. Usmívala jsem se křečovitě a poněkud se mi začal točit svět. Nebylo by to špatné, kdybych v sobě měla štamprli nebo alespoň seděla na kolotoči. Ale můj čaj byl prost jakékoliv alkoholu a kancelářská židle měla do pouťové atrakce taky daleko.
Šla jsem pomalu stařeckým krokem okopírovat doklad a cestou zašeptala kolegyni sladké tajemství "asi mám infarkt". Dívala se na mě nechápavě a zděšeně. Tato hra "nic mi není" trvala ještě asi hodinku. Pak přišel pracovní kolega - lékař. Když viděl mou bílou tvář a změřil tep, nekompromisně pronesl - "volejte sanitku". Volala jsem "sanitko, sanitko", ale nic se nedělo. Odmítala jsem zneužít zdravotní služby a rozhodla se, že si do nemocnice zajedu svým vozem. "Vynikající nápad, jet svým vozem a ještě ho řídit při podezření na infarkt" pronesl suše lékař a já pochopila, že asi se mnou nesouhlasí. Zavolal mi taxi, já neodporovala. Ne že bych snad změnila svou povahu, to jen pomalu docházely mi síly. Taxikář mě dovezl až ke dveřím interní ambulance.

Zaklepala jsem a svěřila se. Lehla si. Připnuli mě na EKG a co myslíte? Bylo to tam…. Křivka se křivila a já se bavila. Těšila se, jak za chvíli přijdu do práce a budu pokračovat, jak si odpoledne zajedu nakoupit a nachystat na sobotní návštěvu, jak…..

Ruka lékaře byla příjemná a teplá. Stejně jako zbytek doktora. "Mladá paní" pronesl a já se radostně začepýřila. "Copak to tady máme na tom ekg? Máte nějaké problémy se srdcem? Už jste se léčila? Vyšetřoval to někdo? Takhle to přece nemůžeme nechat…… " hovořil ten moudrý muž.

"No jéje, pane doktore", chtělo se mi říci. "Se srdcem mám problém celý život. Jsem nesmělá, ale léčím se, jak pravil klasik. Moje vztahové příběhy by vydaly na knihu. Jen netuším, jestli by byly zařazeny v poličce "psycho", "sci-fi" nebo "humorné".

"Jste vedena v kardiologické ambulanci?" přerušil tok mých myšlenek lékař.
"Jo, tak tam jsem ještě nebyla" usmála jsem se.
"To je chyba" smazal šmahem lékař můj úsměv a nakreslil ho sobě. "To nevadí, to se všechno napraví. Sestři, vezměte křeslo a zavezte paní na oddělení. Musíme si ji tady nechat".

Nebráním se, neříkám ne. Už jen ta představa, že si mě v mém věku někde chtějí nechat, je velmi příjemná. Ani nevím jak a stávám se hlavní účinkující pořadu "Křeslo pro hosta". Vozí mě po chodbách jako malé dítě v kočárku a já si to nepokrytě užívám. Na oddělení není místo. Nechci dělat problémy, vstávám z křesla a chci jít domů. "Sedněte si" zní nekompromisně a já tedy čekám, až mi bude uvolněná postel.
V posteli není špatně, občas když máte vedle sebe sympatického spolunocležníka. Uvidíme, ke komu si lehnu. Radost byla krátká. Žádné dvojlůžko se nekonalo. Složila jsem své tělo na pryčnu a rozhlédla se po sousedkách. Jedna starší než druhá, obě starší než já. Klasika. Jsem zvyklá na své kamarádky a věkový rozdíl 30-40 let mi nekresli vrásky na čelo. Tuším, že opět bude veselo.

Držím se neustálé stydlivě za svou bolavou hruď a pokorně poslouchám a plním příkazy zdravotního personálu. Během chvíle je ze mě opravdický pacoš. Mám svou vlastní kanylu, pásek se jménem a šampusku na moč. Zvonek první či poslední pomoci visí mi nad hlavou a houpe se jako zvonkohra. Oběd nedostanu. Přišla jsem pozdě. Známá pravda… kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Nevadí, mě nedoběhnou. Mám své tukové zásoby.

Ve tři hodiny místo návštěvy, které jsou kvůli chřipkové epidemii zakázány, dostávám infuzi, injekci do břicha a osm tablet. "Spolkněte je najednou" pronese zdravotní bratr a já chvíli uvažuji, jestli se nejedná o nějakou novou formu eutanázie. "Opravdu všech osm najednou?" dovoluji se připtat. "Ano, opravdu".
"Tak na zdraví" hážu je do sebe a jedním lokem zapíjím osm lentilek … a kdyby něco…. Bylo tu vážně príma….

Babička od vedle je radostná, že má novou posluchačku. Začíná nenápadně rozjíždět své životní vyprávění. Během půl hodinky jede jako kávomlýnek. Od jejího narození v roce 1936 jsem šupito presto byla seznámená s jejími rodiči, prarodiči, manželem, dětmi, všemi diagnózami, stěhováním, vnuky, vnučkami, pravnuky, pravnučkami a radostným se těšením se na další miminkovský přírůstek. Hlavu mám jako střep, s kapačkou v kanyle nelze uniknout, ale nevadí mi to. Babi je vážně moc milá, hodná a optimistická.

Druhá paní je na tom hůře. A my taky. Je nemocná a já mám pochopení. Přesto je v ní něco špatného, zlého, protivného, sobeckého a agresivního. Z důvodu nemoci nemůže polykat, ale plive. Plive sliny, plive jed kolem sebe. Noc je naprosto šílená. Paní svítí, tedy světlo svítí, chrchlá a plive celou noc a celou noc nahlas šíleně agresivně nadává. Hodná paní odvedle do rytmu vesele chrápe. Já, nu co já, na mě přece nesejde….. čtu si na mobilu a říkám si, že spát můžu kdykoliv se mi zachce. Tak proč zrovna v noci, že????

Ráno další odběry a kontrolní vyšetření.
Místo zákusku a kávy je mi nabídnuta pracovní neschopenka. Chcete-nechcete? Nevím. Jak mám vědět, zda jsem práce schopná nebo neschopná. Vždyť já jsem přece všeho schopná. Až někdy vyděsím sebe i okolí. "Počkám, až co řekne pan primář na vizitě" odpovím. Mezitím jsem si zjistila, že včerejší přijímající lékař nebyl nikdo jiný, než samotný pan primář. Žádné "béčko", fakt jsem si uměla vybrat. Když odborník, tak ten nejlepší z nejlepších. Best of best.

U mé postele strávil se svým týmem celou akademickou čtvrthodinku. Připadala jsem si jako kostra z kabinetu profesora biologie. Vše svým kolegyním na mě pečlivě ukazoval a vysvětloval. Chytil mě za ruku a držel. "Podívejte se, pacientka je mírně opocená, ale ruku má teplou. Kdyby ji měla studenou, svědčilo by to o nervozitě. Takhle to může znamenat dysfunkci štítné žlázy". …. "To je můj malý přechod, pane primáři" špitla jsem skromně.
Domluvili jsme se. On mě propustí z oddělení a já budu ambulantně polykat hadici, jezdit na rotopedu, nechám si hladit svůj hrudník na echu a nebudu dělat žádnou neplechu. Možná i do kardiologické ambulance někde mě dají, jinak jsem vážně v háji.

A tak se vracím zpět na začátek mé povídky. Raduji se, protože nemám infarkt. Raduji se, protože jsem si udělala príma pyžamový víkend. Poslouchám italské šlágry, tančím a jsem bláznivě zamilovaná do svého života. Vařím si svá oblíbená jídla. Páni, to je dobrota.

A v pondělí - protože odmítla jsem být neschopná - tak čeká mě robota. Krásný víkend.

Moje drahé tety a já

18. února 2018 v 22:07 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Stála jsem na místě určení, kabelu přes rameno a očekávala příjezd vozu. Holky už se blížily. Ještě přibrat nejmladší účastníci zájezdu a můžeme vyrazit.
První salvy smíchu začaly už na prvním rondelu a vypadalo to, že hned tak nepřestanou.
Z pohledu nejmladší účastníce zájezdu by název povídky mohl znít.... "Mé drahé tety a já". Další obsazené hlavní role dnešního příběhu byly: maminka-sportovkyně-organizátorka-vynikající angličtinářka-zkušená lyžařka-vášnivá kuchařka- toť vše s nádherným orientačním smyslem a láskou pro autobusové zastávky.
Teta č. 1 - pilot našeho vozu - velký malý muž v sukni - báječná odvážná kouzelná - vynikající v kung-fu - práci všeho druhu - degustatér vinného moku - trpělivá a ochotná kdykoliv a bez omezení sjíždět ve svém voze celou Bečvu - od Dolní po Horní a zase zpět.
Teta č. 2 - tak trošku ztracená bez svých brýlí - s horkostí vášnivého Itala a bláznivé menopauzy - s problémy načepovat si čaj - vůbec nechápající masérské umění a milující smích ve všech podobách. Plná dojmů jako malé dítě u vánočního stromu. Plná strachu, že ji nechají v zákoutích nákupního centra a již nikdy nikdo ji nenajde. Protože při pohledu do rodného listu se v tomto věku už z rizikových důvodu na schovávanou prostě nehraje.
... autíčko jelo ve svých nových michellinských botičkách pevně a bezpečně ve své běžecké trase a spokojeně vrnělo do rytmu svého motoru. Jedna životní příhoda střídala druhou. Vzpomínalo se na dětství, mládí i probíral se zralý věk. Jedna neuvěřitelná vzpomínka střídala druhou.
Nevím, zda cesta kolem ski areálu v Bílé a Mezivodí vyprovokovala v naší mamince vzpomínky na báječnou lyžovačku v Rakouských Alpách, ale rozhodla se nám svěřit, jak vypadá lyžování po 10-tileté pauze. Věřím, že nejen rakouské svahy, ale všichni přítomní mají neuvěřitelně silný lidský zážitek, kdy naše drahá sjezdařka s hrdostí sobě vlastní sjížděla velmi nenápadně a zodpovědně kilometr za kilometrem nádherné zasněžené pláně. Cestou pravda objala nějaký ten smrček a málem zajela i do blízkého lesa nadýchat se čerstvého vzduchu. S noblesou sobě vlastní použila svou plynnou angličtinu a volala "help" na všechny projíždějící lyžaře, když nemohouce se zvednout ležela uprostřed lyžařské trasy. I v této pro ní těžké chvíli neváhala navazovat nová přátelství s rakouskou ženou, která ji pomáhala nezištně na nohy. S vděkem vzpomněla si i na němčinu a loučila se se svou novou zahraniční kamarádkou srdečným "danke und auf wiedersen".
Jak dojemný byl pak příběh její 8-leté dcerky, která pro záchranu své maminky dovedla k ní i naprosto cizího muže ... "das ist meine Mutter. Hilfe" zněla zoufalá slova dcery. Z dosud nezjištěných důvodů se cizinec jen smál a smál a odešel neznámo kam. Jak vysvětlit nepochopitelnou záhadu velkých děr ve svahu směrem dolů do bezpečí nížin? Je snad nějaká spojitost s dírami v upraveném svahu a velikosti lyžařské boty naší hrdinky??? Je snad možné připustit, že šla po svahu dolů pěšky a zádečkově, aby se pak radostně znovu vrátila vzhůru pro zapomenutou hůlku??? Věřte - nevěřte - možné je naprosto všechno.
Než jsme se nadály a byly schopny vstřebat tento napínavý příběh projížděly jsme přes Horní-Prostřední-Dolní Bečvu a kochaly se pohledem na vzdálenou budovu našeho hotelu. Maminka jemně pravila - "tak tam v dáli, děvčata - dnes budeme spát. Vidíte ten kouzelný červený baráček?" No, kdo by neviděl? Kdo by se netěšil? Kdo by ho snad byl schopen přehlédnout??

V pohodovém duchu blížily jsme se k parkovišti v Rožnově. S vidinou blížícího se obědu ani jsme si nevšimly, že vjíždíme na parkoviště pro autobusy. S vidinou blížícího se obědu ani jsme si nevšimly dvou červených zákazových značek. Plynně projely jsme na parkoviště osobních vozů a s klidem anglického lorda vystoupily ven. Pravda, parkoviště bylo od slibovaného Grill baru poněkud vzdálené, ale když si to rozumně vysvětlíte touhou po procházce zasněženou krajinou, hned máte jasno.
Žaludky a chuťové buňky v pohotovosti. Diety uloženy v domácím trezoru. Nosní funkce v plné polní už zdáli cítily vůni grilu. Kroky se zrychlovaly. Steaky tančily radostně před očima.... schody jsme braly po dvou. Ta rána o zavřené dveře s cedulkou "dnes zavřeno" byla brutální. Cože??? Ptaly jsme se mlčky jedna druhé. Ale ženy jsou tvrdé. Nebojí se nových výzev. Prošly jsme náměstí a zjistily, že pravděpodobně probíhá nějaký rožnovský státní svátek a zavřeno mají i v dalších a dalších lokálech. Nicméně, nás nic nezastavilo a nakonec jsme usídlily v otevřeném podniku, kde naplnily jsme si bříška. Pravda, místní obsluhující zkoušela na nás nemístné čísla při placení. Ale přeci jen ještě umíme počítat... Zamávaly jsme ji stravenkou a pokračovaly dál ve své spanilé jízdě.
Naprosto spokojené, najezené, napité nasedly jsme do svého přibližovadla. "Tak jedem" zavelela teta jednička a rozjela se. "Dívejte se vpravo a řekněte, ať vím, kde odbočit". "To nebude žádný problém" s klidem pronesla maminka a zaměřily jsme všechny své oči na pravobok.
Vyjely jsme z Rožnova, projely Bečvu Dolní - Prostřední - Horní.....
"Holky, já nevím.... nemělo už to tady někde být?"
"Já nevím, teto, ale ještě chvíli a budeme na přehradě."
"To nevadí, tak já to tady otočím a jedeme zpátky."

Bečva Horní - Prostřední - Dolní ....
"Ty jo, to není možné. Vždyť ještě před chvíli tady ten baráček stal. Víte který? Ten červený. Malý. Milý. Náš."
"No jasně, že víme."
"Zapni navigačku"
"Nebudu zapínat navigačku. Přece se nemůže barák ztratit."
"Zavolám manželovi."
"Opovaž se, víš jakou by měl radost."
"Přece nejsme blbé."
"No to je přece jasné, že nejsme blbé. Vždyť ten barák tady stál."
"Dobře, není problém. Já to tedy otočím."
Bečva Dolní - Prostřední - Horní.....

"Holky, pilot už začíná být nervózní..."
"Vůbec nejsem nervózní. Jen Vám říkám, otočím už n-a-p-o-s-l-e-d-y."
"Dívejte se pořádně do boku. Já se musím dívat dopředu."
"To je přece jasné....

Bečva Horní - Prostřední - Dolní....
"Musíme se někoho zeptat."
"Dobrý nápad."
"Což takhle na pumpě?"
"Je na druhé straně."
"Což takhle nějakého domorodce?"
"Nikdo nejde."
"Jedeme do hospody."
"Myslíš tu hospodu tam nahoře?"
"No, kde jinde.

Bečva Dolní - Prostřední - Horní....

"Jdi se zeptat do hospody, ty máš vyřídilku."
"Vyřídilku mám, orientaci nikoliv. Umím se zeptat, neumím pochopit."
"Teto, neboj, jdu s Tebou...."

"Dobrý den, muži číšný, nezlobte se, že otravujeme ... hotel Sport Art.... kudy tudy do Bavorova????"
"Jó, tak to musíte ještě dál."
"Dál? Kde dál? Nahoru, dolů, doprostřed?"
"No - dál...."
"Jako směr Rožnov?"
"Samozřejmě, směr Rožnov. Dojedete na křižovatku - odbočka vlevo na Soláň - možná je tam napsáno Velké Karlovice.
"To NELZE minout…" pronesl ten naivní muž.
S úsměvem profesionálních cestovatelek jdeme do auta zachránit zbytek osazenstva.
"Tak jedem, holky. Je to úplně jasné. Pořád rovně a doleva. To NELZE minout...." pronášíme v záchvatech smíchu.
Pro Vás všechny…. Úplně jednoduché - to NELZE minout - doleva, pak doprava a jste na místě. Potlesk jako v letadle. Ufff… to je paráda. Nic není problém.
Všechny víme, že cestou je hospoda Valaška, Zavadilka, prodejna COOP, hasičská zbrojnice, hasičský dům - pěkné je to tady na té Bečvě. Trošku se bojíme, abychom neplatily "vzdušné" vícenásobně, protože ten několikaterý projezd horskou oblastí taky není zadarmo…..
Přivítala nás milá paní recepční. Dala ubytovací karty a popřála pěkný pobyt.
Kde strčit kartu, když chybí dírka? Zkoušely jsme všechno. Možné i nemožné.
"Tak to je super. Našly jsme hotel a nedostaneme se na pokoj. Rozsvíť světlo, ať na to pořádně vidíme."
"Jak rozsvíť? Vždyť to nefunguje. Nic se neděje. Dívej…"
"Třeba je to na kartu. Zkus přiložit a bude světlo…"
Světlo nebylo. Otevřel se pokoj….. jupííííí - byly jsme doma.
Odložily jsme zavazadla. Uložily víno do lednice. Přezuly se. Daly si báječný zákusek a kávu.
"Jakou kávu mohu nabídnout?" zněla nevinná otázka obsluhy.
"My si dáme kafe lungo. A ty, dcerko?"
"Dám si Le kafé….."
"Omlouvám se, ale …Lé kafé tady nemáme. To neznáme…."
"Jejda… Lé kafé - pizzerie v mé domovině… chybička se vloudí…. Tak tedy kafe Latte…"
"No to už je lepší, můžeme sloužit…"
Stresy vykonaly své. Pokoje jasně rozdělené. Maminka a dcera - 2D (rozuměj dvě dost dobré). Tety pokoj 2E (rozuměj 2x elita). Na elitním pokoji vytvořily jsme si malý vinný sklípek. "tak na krásný pobyt, děvčata. Na nás" - sklo ťuklo o sklo.
"Zkusme zapnout nějakou kulisu. Třeba televizi."
"Dej tam očko gold"
"To tady nemají."
"To nevadí, tak tam dej očko gold…."

No nic. Přechod je fakt hnusný.
Jdeme do wellness. "Který chceš župan?"
"To je jedno."
"To není jedno. Jsi žena nebo chlap?"
"Jasně, že žena."
"OK, tady máš růžový. Pro dnešek jsem chlap já"…. Slyším ještě a dívám se, jak elegantně si obléká modrý župánek…
K dokreslení neuvěřitelné atmosféry staví se v horkostí lázní na stůl láhev šampusu. Nádherně vybublané, okoupané, vysauněné a báječné naladěné jdeme na večeři. Po ní nás čeká pan masér. Odvažuji se jít jako první. Vycházím ven. "Jaké to bylo?" Kroutím očima…. za mě šest z deseti… zůstala jsem v riflích, dýchala z posledních sil do neprodyšného prostěradla, šílela z hlasitého komerčního rádia a marně vyhlížela podepření nohou a duše - empatie na nule. "Děkuji Vám, na shledanou". Vlastně "sbohem" slušelo by se říci.
Děvčata byly spokojené. Jedna pochválená za malé tělíčko, druhá za neuvěřitelnou vizáž babičky, třetí vyzvěděla z maséra celý životní příběh. Nu holt, my dva jsme si energeticky nesedli. To se stává. Na druhý den všechny děvčata cítily se po masáži jako znovuzrozené, jen já jako voják vracející se z bojiště. Pomsta byla sladká.
Po večeři večírek u tří "bábinek" a jedné "holčinky-maminky". Nikdo nedíval se na hodinky. Padaly příběhy hříchů alkoholem počínaje a milostnými dobrodružstvími konče. V jedenáct už jsme jedna přes druhou poučovaly, kdo je nejlepší milenec….
"Býk, jasně býk...."
…."štír taky není špatný….
"Holky, víte úplné kulové. Nejlepší je rak. Rak a Vodnář. To si pište. Nebo vyzkoušejte příště. O tom vůbec není pochyb." Okouzlená svými vzpomínkami dívala jsem se do plápolajících plamínku čajových svíček, které jsem romanticky přivezla s sebou.
"Jdeme spát" zavelela unaveně maminka a zamířila s dcerkou do svého 2D. "A nezapomeňte zhasnout svíčky, ať nemusíme volat hasiče."
"Když hasiče, tak s hadicí. A pořádnou" řehtala se osádka elity a ulehala ke spánku.
Elita vydrží hodně. Pusu jsme nezavřely do 01.30. Pak padla únava i na nás. V 04.38 probudily mě zoufalé zvuky spolunocležnice. A sakra, má noční můry. Rozhodla jsem se ji zachránit. "Pšššt, to je dobré, to je jen zlý sen." S trhnutím se probudila…. "ty jo, to byl hnusný sen. Pořád se bavíme o těch znameních a nakonec se mi zdá o černém býku s černými rohami…. Fujjj….."
"Nic se neděje. Spinkáme."
"Drrrrrrrrrrrrrrrnnnnnn…… sakra sakra, ve vinném opojení nenašla jsem ty správné číslice na nachystání budíku. V 6.30 se omlouvám…. Promiň, fakt blbě vidím, příště si beru jednolůžkový pokoj…. Tak tedy ještě jednou pokračujeme a spinkáme."
V 8.00 bušení na dveře. Dost dobrá 2D už má hlad a bere nás sebou. Miluji švédské snídaně. Miluji výběr jídla a nápojů. Většinou chci vše. Trošku mi zapomněli říct, jak se obsluhuje čepovací přístroj. Výsledek je málo vody ve velké sklenici. Nevadí. Pionýři mohou dvakrát. Nenápadně číhám, až se některá zvedne a půjde si něco načepovat. Má chvíle přišla. Zkušeně vybíráme z pravé strany nabídky….. v angličtině to zní moc pěkně a my si volně překládáme. Do té doby než zjistíme, že vlevo je to česky.
Krásná a pohodová cesta zpět. Pro dotažení dokonalosti holčičího dne nákupy v nákupním centru. Nová trička a kosmetika. Ještě pořád máme dietní program zavřený pod pokličkou. Báječné domácí knedlíky plněné uzeninou se špenátem nebo zelím.
Obdivně chválím pilotní tetičku - "jsem celá popletená, kde to vůbec jsem. Buď ráda, že jedeš s nepopletenou a nestarej se. Bezpečně míříme k domovu. Borec na konec - maminka, chystá se vyslovit svou poslední anglickou větu….
"Jééé, tady to znám" říkám, tady jsem jezdila do školy.
"Ty jsi chodila do """""busnikovky"""""
"Do ČEHO????" válím se smíchy po zemi auta…..
"No do busnikovky…. Tam to píšou to je jasné" neoblomně mě přesvědčuje….
"Co to proboha je, busnivka - to je něco mezi školou bláznů a buzíků…?"
"Psali to tam, teď už to tam není, no vážně… bussniss school

Zničeně vystupují z auta. Moje bránice je na pokraji zhroucení. Původně jsem chtěla žít do devadesáti jedna let. Po tomto víkendu chápu, že to musím dotáhnout do stovky. Takhle krásně si prodloužit smíchem život…..
Jste báječné všechny. Tradadadáá….. děkuji Vám a těším se na další nezapomenutelnou dámskou jízdu……

Ženám

17. února 2018 v 7:19 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Nádherné ráno.

Probudila jsem se rychleji než můj budík. Pustila si hudební stanici a šla uvítat tancem nový den. Prvně rozcvičit hlavu, ramena, pánev, ruce, nohy. Pak v rytmu latinsko-amerických tónů radostně obejmout celý svůj život. Otevřít okno a nadýchat se únorového vzduchu.

Protančila jsem se až mezi kapky vody. Ve sprše bylo teplo, voňavo a útulno. Se šamponem ve vlasech smyla jsem i veškeré negace a dívala se, jak nenávratně mizí tam někde v odpadu. Zahalila se do osušky a nechala se hýčkat její hebkostí.

Vyžehlila jsem pár svých kousků a nechala se unášet jejich vůni a hladkou vyžehlenou plochou. Pozdravila jsem kytičky a umyla jim nožičky. Uzené tofu převalují si v ústech a zapíjím lahodným čajem. Opájím se novou vůni santalového dřeva v aroma lampě.

Pak se pomalu obleču a začnu balit. Za hodinu odjíždím na wellness víkend. Nechat se hýčkat.

Děkuji Ti životě, že jsem žena. Děkuji Ti živote, že jsem žena, která konečně otevřela oči.

Svatý Valentýn

14. února 2018 v 20:52 | Hanlen |  Rýmy
Krásný Valentýn.

Jsem těžce zařaditelná.
Sama sobě věrná.

Mezi vdanými jsem černá vrána.
Jsem totiž …. sama.

A ač já sama jsem máma
nesdílím jejich pocity a touhy být služkou na zavolání.
Tak tohle opravdu nepatří mezi má životní přání.
Ráda mám a vždy budu svého jediného syna.
Nerozmazluji a přece miluji ho. Nikdy už nebudu jiná.
Není důvod dělat službu medvědí.
A přesto jeho jsem přístav, jeho páteří.
Jedno je mi, zda tomu ostatní věří či nevěří.

Pak přijde den a já volám si se svými spolužáky.
No… někteří už v průseru jsou taky.
Vytahují jen své diagnózy a samé problémy.
Otravné chvíle se vším a se všemi.
A já radostně o radosti života s nimi se dělím.
Poslouchám příběhy protkané robotou a zelím.

Přesto … dávám si tu práci a čas,
aby každý přišel včas
na náš bláznivý a nádherný sraz.

V noci zdají se mi děsivé sny.
Přesto - baví mě kreslit vám slunečné dny.

Nebezpečná svou svobodou a svými názory.
Vždy všemu a všem jsem navzdory.

Jsem svá a s nikým hádat se mi nechce.

V partičce vdov a rozvedených jsem konkurence.
Směji se a je mi lehce.

Holky, klídek, nikoho nechci a nehledám.
Případné zájemce ráda nechám Vám.

Protože dnes už vím…. že co má přijít, to přijde.
K nám, lidem.

Lásku zatím rozdávám, tam kde potřebu mám.
A čím víc ji dávám, tím víc ji dostávám.

Na tričku muže tančí žena.
Nádherně je oblečená.
Nádherné souznění.
Mezi dechem lesa a mezi ní.
Skřítkové, víly a taky elfové.
Tohle je láska, pánové.

Já vím, a kdo má vědět také ví.
Jak ty tóny písní v duši zní.


Spojení - navždy sobě souznění.

Život mezi tím… nádherně mi plyne.
Krásný večer, svatý Valentýne.

Mé babičky a Paříž

12. února 2018 v 22:27 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Stojím na břehu a mé nohy objímá má milovaná voda. Mé milované moře. Stojím na hranici písčité pláže a vstupu do něj. Mé kotníky jsou svázány slanou stužkou. Má kolena pomalu klesají dolů a já celá nadmíru všemu vesmíru šťastná a živočišně živá klesám dolů a s pokorou a láskou nechávám se objímat přicházející vlnou…….

V ruce fotografie….. kočárek…. a kolem něho babičky - každá tak rozdílně jiné, každá tak naprosto stejná - moje. Tolik nenávistí, hádek, zloby - toť vše, co pamatuji si z té doby… A přitom tolik společného měly. Třeba mě. Procházím se mezi hřbitovními uličkami a říkám jim s úsměvem … "holky, co blázníte? Tady si tak ležíte… no, uznejte… stálo Vám to za to? Vždyť já Vás přeci miluji, obě dvě. A každá z Vás je ve mně. Nevěříte? No tak jen odsuňte ten obláček vpravo a jukněte dolů….. sedím si tady v mikině bábinky a tulím se k jejímu šátku. A přitom labužnicky na jazyku převalují rybí očka a v chodbě zkouším nové střevíčky… po kom to asi mám, Bety?"

Dívám se na fotky poslední doby. Celý život mám hrozně príma chlapy. A jsem na ně moc hodná. A díky té mé hodností se z těch príma chlapů stávají príma cvoci, Kteří si začínají myslet, že jejich ego převýší Eiffelovku v Paříži. A přes své ego, které jim dovolím v dobré víře zalévat a růst a nedovolím jim žádný půst… úplně zapomínají na to, že Paříž není o výšce rozhledny, není o nenávistí rasové rozdílnosti, není o rozpínavostí bohatství.

A tak tiše připomínám…. pánové… Paříž je Louvre, Paříž jsou nádherné zahrady, Paříž jsou hlavně romantická zákoutí s cudně svítícími lucerničkami. S nádherným uměním, s pohádkovým západem slunce, s těmi nejkouzelnějšími kavárničkami a s nejlepší kávou na světě. S nejlahodnějším vínem kutálejícím se na jazyku. Paříž je kolébkou umění, tichého pohlazení i nezřízené touhy. Paříž je ráj bohémů.

Muži - projdi se podzimní Paříži plné spadaného zlatého listí a objev poklad. Ten pak tiše a s pokorou polož k mým nohám. A já - pochopím, že přišla vzácná chvíle - otevřu vynikající ledové víno a velmi, velmi ráda si s Tebou připijí na život.

Kavárnička dříve narozených

11. února 2018 v 23:09 | Hanlen |  Rýmy

Přišlo trio príma holek.
Trošku odrostly z dob školek,
ale co na tom záleží.

Stála jsem a vítala je ve dveřích.

Donesly milé dárečky.
Od voňavky, vína až přes dečky.

Štěbetaly, bavily se, byl slyšet jejich smích.

Já byla jedním z dětí, které kdysi houpaly v náručích.

Každá jiná a přesto každá něčím krásná.
Jedna duší, druhá tváří, třetí peprnatým slovíčkem.
Tolik věcí, co šlo vyčíst. V oku, dole, pod víčkem.

Dávaly si kávičku a taky trochu šampička.
K tomu hrála nejedna známá písnička.

Věkem, i když sem tam přibudou malinkaté vrásky
nemění se radosti či starosti, ani vzpomínky na dávné lásky.

Chce to čas udělat si na setkávání.
Stačí poslouchat a ukrýt to pěkné ve svých dlaních.

A když obouvaly si své boty a chystaly se k odchodu
děkovala jsem za ten nápad, za tu náhodu.

I když špatně už chodí se jim do schodů.
vytvořit podařilo se príma pohodu.

Díky za návštěvu maminko a tetinko,
samozřejmě taky Vám, milá paní Kristýnko.

Kurz

10. února 2018 v 12:30 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Je tři hodiny ráno a já nemůžu spát. Přišlo to. Pozvání na kurz. Do Prahy. Jeden mám za sebou a moc se mi líbil. Vzpomínám ráda a často. Při odjezdu říkala jsem si, že snad někdy bych si ho ráda zopakovala. Datum nejistý. V nedohlednu.

Mezitím pořád čerpám z předešlého. Něco mě ale nutí jít dál, dál, dál - však znáte to známé pnutí a třepotání malých motýlích křídel v oblasti žaludku….

Nic nemusím. Rozhodnutí je čistě na mě. Ale něco mě tam táhne jako magnet a já těžce odolávám. V praxi to vypadá tak, že již dvě hodiny sedím u otevřeného notebooku, "jako" hledám ubytování, vlakové spojení a formulář Přihlášky. Neuvěřitelné. Našla jsem i blízký penzion. Tak třeba tam budou mít obsazeno, když ráno zavolám. Moje "jako" si v hlavě pomalu tvoří domácí úkoly. Moje "jako" myšlenkově utíká ke známé budově a známým tvářím. A taky k tvářím novým. Jsem nervózní, jen co to píšu. Tak dobře. Ještě se podívám do diáře na termín, zda ho již nemám obsazený jinou akcí. Prázdné políčka toho víkendu smějí se mi hlasitě do očí.

A stejně, nemám peníze, pomyslím si, když otevírám internetové bankovnictví. Představte si, jaká náhoda. Zrovna včera přišla výplata i s prémií. No jo, přeci jen počkám - ráno moudřejší večera. Jenže, copak je teď večer, když je 5.13 hod.? Jestlipak to moudro právě nenastalo?

Dobře, až bude opravdové ráno a ostatní normální lidé už nebudou spát, zavolám své kamarádce pro radu. Nahlas se smějí. Vzpomněla jsem si, jak před nedávnem chtěla jet do Prahy taky na nějaký svůj kurz a hádejte, který to je termín?

Oči se mi klíží únavou. Půjdu si lehnout a dospat noc. Jen si nejsem jistá, jestli z toho těšení vůbec usnu.

Je ráno, 10.30 hod. Zmateně se motám z postele. Ještě celá rozespalá volám velké "šéfové" kurzu. Jasně, místo je volné a ještě stihnu 20-ti % slevu. Bomba, takže cesta vlakem je zaplacená v rámci slevy. Penzion obsluhuje milý hlas. Jasně přijeďte. Potvrzení noclehu už svítí v mém mailu. V hlavě radost malého dítěte. V pondělí nesmím zapomenout koupit jízdenky na vlak.

Cestovní horečka přišla o měsíc dříve. Tak kdepak jsem schovala tu cestovní kabelu? :)

Vinyl

8. února 2018 v 22:24 | Hanlen |  Rýmy
Roste v Tobě, krásně zní.
Jako tóny svatební.

Jinak za střízlivá, jinak při opici.
Jednou za svitu slunce, jindy při vánicí.

Někdy vtíravá je jako uprchlíci.

Slyšíš ji, jak zvoní?
Jako když na mši svatou zvou tě zvony.

Veselá, skotačivá, smaže všechny stíny.
Smutná, konečná, když padne první hrouda hlíny.

Romantická, mámivá,
neodolatelná milenka vášnivá.

Statná, pevné tělo, chorálem se stává.
Prozářená žitím chutná jako čerstvá káva.


… zvuk, jako když oheň v krbu praská.
Kdopak je ta oslnivá kráska?

….zvuk, jako když v dáli někdo tleská….

"To jsem já, Tvá vinylová deska."

Hudba

8. února 2018 v 20:55 | Hanlen |  Povídky
Hudba

Lidé se rodí s různými talenty a dary. Jsou mezi námi mistři malíři, co mazlí se s plátnem a štětcem, jiní láskyplně hladí klávesy piána a vytvářejí nádherné skladby, druzí se zlatem v hrdle dělají nám radost každý den svým zpěvem. Někteří…. nu, co Vám budu povídat….

Laura procházela nemocničním parkem, když z otevřeného okna zaslechla tu nádhernou originální skladbu novorozeneckého pláče. S nostalgii se posadila na lavičku. S úsměvem vzpomínala, jak kdysi před léty stejně kouzelně skládal tóny svých prvních životních písní její syn.

Zavřela oči. Vůně rozkvetlých stromů ji něžně objala kolem ramen, zpěv ptáků vykouzlil mírumilovný pocit štěstí. Vzdálené tóny indiánských bubnů doléhající z nedalekého náměstí připomínaly ji tlukot srdcí. Usmála se pod svým imaginárním fousem. Hudba byla její přítel, bez kterého neuměla si představit život. A ona? Jakým přítelem byla ona pro Hudbu? Upřímně? Velmi špatným. Její nakreslený houslový klíč připomínal spíše zavináč-cz, její hudební stupnice byla natolik originální, že při zpěvu velmi úspěšně ze známých písní tvořila neznámé a zatím nikdy neobjevené skladby. A když opravdu chtěla někoho vystrašit, stačila jednoduchá věta … "chceš zazpívat?". Vyděšené pohledy, vlasy hrůzou postavené jako obilí a špunty v uších jasně svědčily o tom, že tito lidé již její zpěv alespoň jednou zaslechli. Její zpívající hlas dokázal spolehlivě odradit i případné nápadníky. Upřímně, nedivila by se, kdyby to byl i důvod k vydědění. A přesto, ve chvílích samoty zpívala srdečně ráda. Vodní kapky její sprchy by mohly vyprávět. I interiér jejího vozu již něco zažil, když bez hanby snažila se překřičet lahodné hlasy známých interpretů linoucí se z puštěného CD.

Nebudete tomu věřit, ale tato zpěvem a hudebním nadáním naprosto nepolíbená žena chodila za doby své povinné školní docházky do sborového zpěvu. Jak se toto mohlo stát, ptáte se? Jednoduše. Paní učitelka potřebovala do sboru dívku, která hezky zpívala. Jenže tohle zpívající děvče bylo dobrou Lauřinou kamarádkou a odmítalo chodit do zpěvu bez ní. Paní učitelka tedy porušila veškeré pedagogické nařízení té doby a obě děvčata jako jeden muž pěly po svém boku. Jedna z nich opravdu zpívala, druhá se stala naprosto nepřekonatelná v playbacku. Účel světí prostředky. Laura si mlsně olízla rty při vzpomínce na ty vynikající chlebíčky a zákusky, které vždy po zásluze dostaly po vystoupení.

Jako opravdový přítel ji Hudba přinášela neuvěřitelné zážitky. Když na zábavě s tajemným mužem tančila první tanec a u toho si spolu s Haničkou Písničkou tiše zpívala "Ta pusa je tvá". Následovala další …. "Proč nejsi větší" a ona se neuměla ubránit veselému smíchu, když s hlavou zakloněnou až ke hvězdám dívala se tomu dvoumetrovému chlapovi do očí. Na povrch vytanuly ji vzpomínky na lázeňské tanečky, kde při prvních tónech pacienti odhazovali své francouzské hole a vrhali se do víru tance. Báječné tóny stmelily kolektiv natolik, že žádná z žen se ani neurazila, když na závěr zpíval celý darkovský ansámbl jako o život "Jestesz szalóna"…..

Vzpomněla si, jak naivně tvrdila, že nikdy by nešla na operu. Nabucco. Ještě dnes, i po těch létech má mrazení z té krásy po celém těle. I přesto, že není homosexuální, Paní Hudbu nepokrytě zbožňuje. Při jejich tónech se směje i pláče, tančí jako o život i choulí se jako zraněné zvíře. Během dne vytváří si svou soukromou diskotéku a ke spánku meditační relaxační tóny dávají jí pusu na dobrou noc. Koupila si televizi. Nu, televizi. Jediná ohmataná tlačítka jsou dvojka a devítka. Kanál 29. Óčko Gold. Nekupte si rádio za 15 tisíc.
Hudební dáma nemá šanci být nikdy sama. Laura už má vymyšleno, že i Tomáše Kluse Cesta jednou vyprovodit mohla by ji i na její cestě za světlem. Ale kde je do devadesáti?? Třeba ten výběr ještě někdy změní.

Laura se protáhla.

Na kolečkových bruslích projela kolem děvčata s walkmanem na uších, kousek vedle na "U" rampě mladí skejťáci kývali rytmicky hlavami se sluchátky. Byla ráda, že není jediný závislák.

Pomalu se zvedla a vydala se zpátky domů. Něco pěkného si pustit - k tanci i poslechu - jak hlásal čerstvě vylepený plakát na sloupu veřejného osvětlení.

Při východu z parku minula se s babičkou a dědečkem držících se za ruce. Láska. Pokora. Porozumění. Souznění. Tyhle tóny v duši poslouchala ze všeho nejraději.




Tajemství dárku

2. února 2018 v 23:18 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Je krásné dostávat dárky, Ale je krásné dárky rovněž dávat. Dávat dárky, mojí milí, je velmi těžké. Není to totiž vůbec otázka peněz. Možná, není to ani otázka vkusu. Ale zkuste dát takový dárek, aby nejen udělal radost obdarovanému a navíc radost zůstala i v nás, obdarovatelích.

Najít něco osobního, kreativního, překvapivého, krásného, originálního. Vím, vím. Jsou báječné dárky ve tvaru ponožek, báječných nožů, vynikajících hrnců, exkluzivní dovolené, klíčků od nového vozu. Tak nějak ztracím se v tom. Tedy, rozumějte. Nezatracuji, neodsuzuji, dokonce Vám všem, kterým to opravdu udělá radost to z celého srdce přeji.

Je to zvláštní, ale dlouho jsem ještě neuměla dárky přijímat. I tomuto se člověk musí učit.

Když to píši, naskakují mi v hlavě veselé příběhy mých dárků. Jsem člověk citlivý, romantický, srdečný. Milující umění, oslavující život, vyznávající lásku v každé jeho podobě. Zodpovědný, ale přitom .... něžný, bláznivý, všeobjímající. Křehký. Jsem žena.

Dostala jsem křiklavě rudou rtěnku. Tlakový hrnec. Rolák. Strojek na maso. Chcete slyšet něco šíleného? Ano.... dostala jsem RAID. Raid proti hmyzu. To asi, aby mě neopíchal ani komár .....legrace-rotace-stagnace.

A tak se obdarovávám radostně sama. Ráno vstávám s úsměvem, vítám slunce a nový den. Pouštím si hudbu, kterou miluji a tancuji. V zrcadle se pozdravím a přeji si dobrý den. Protože dnes už vím, že si ho zasloužím.
Kupuji si kytky. No a co, že jsou z Lidlu? Jsou kouzelné, voňavé a patří ke mě.
Daruji si úsměv. Svobodu. Dýchání do dlaní. Bože, to je dárkůůůůůůůůůů............

Čím jsem starší, hrozně ráda dárky dávám. Pravda, někdy i ty praktické. Nejraději však dávám takové, které jen hladí. Hladivé dárky jsou ze všeho nejlepší.

A tak... objednala jsem si "překvapení". _Překvapení" pro vzácného člověka. "Překvapení" od vzácného člověka. Neuvěřitelné, kolik vzácných lidí ten nádherný dárek náhlé vidí.

Zatím je to "kouzelné" připraveno k předání. Čekání.

Zároveň s sebou přineslo spoustů nových darů. Darů překvapení a poznávání.
Nemohu napsat více, protože...je to přeci "tajemný" dárek.

Dívám se na něho a usmívám se.
Vzdávám hold, paní Kráse.

Tak krásnou dobrou noc, vy zvědavci..... :)