Březen 2018

Studijní typ

31. března 2018 v 1:15 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Jsem studijní typ. Pořád, neopakovatelně a radostně něco nového studuji, stejně rychle zapomínám a vrhám se na nové a nové informace. Různorodé. Hudbu, myšlenky i studijní materiály mám velmi pestrobarevné. Jako svůj život. Takže proč se divím? Vlastně, já už se nedivím, protože se moc dobře znám. Občas se diví okolí, ale to je jejich problém.

Vidím jak si čtete a nahlas si říkáte "no to jsem zvědav(á), co z ní zase vypadne?"
Koukejte - čtu si zrovna příručku psanou psycholožkou. Moc príma, doporučuji a dávám deset hvězdiček z devíti. Už se takhle tady bavím celý večer. Jsem dobrý student. Co mi radí, to dělám. Protože není nic lepšího než si všechno vyzkoušet sám na sobě.

Pro zlepšení nálady - zatančit si - hned - provedla jsem. Óčko hrálo jako divé a já tančila radostně, veselé i dýchavičně a dokonce jsem se u toho smála.

Další stránky ….. Pro zklidnění - uvařte si teplý čaj a dejte nohy do lavoru s teplou vodou. Teď. Poslouchám na slovo jako psík. Bezva - nohy teplé, umyté, voňavé. A já spokojeně klidná.

Jak podpořit, myšlení, paměť? Tu je návod - luštěte hádanky, křížovky, učte se cizí jazyky, čistěte si zuby na jedné noze, choďte pozadu, jezte druhou rukou než jste zvyklí. Hned. Ano, máte pravdu. Mám umyté zuby na jedné noze a je to pěkná psina. Vážně. Donesla jsem si jogurt a jakožto levák začínám ho jíst pravou rukou. Chechtám se tady, bryndám a snažím se strefit lžičkou do pusy.

Studuji neohroženě dál… Jak podpořit tvořivost?…. Mimo jiné se dozvídám, že pokud mají spisovatelé blok, stačí si odskočit do tanečního nebo hudebního umění, určitě jich něco napadne. Hned. Pouštím si youtube a mohu se potrhat smíchy …. Pořád ještě zápasící s jogurtem zpívám si "mám boky jako skříň", hned na to pokračuji, že jsem "v blbým věku …. Stálé mě to baví sázet se s osudem, byť času utíká víc než je milo. Stále věřím, že ze mě ještě něco bude, no jo, ale co když už bylo….". Do toho okrajově vzpomněla jsem si na svůj minulý vztah, když slyším báječná slova….. "byla to láska a byla krásná. Jen se nám vytratila dřív než my poznali se líp…" pravda pravdoucí … Jo a hned mě napadlo Vám to všechno napsat. Funguje to, funguje….
Jak posílit vztahy? - ha - to mě zajímá. Jednoduše - zkusme zvýšit oxytocin. Jenže jak, nu kniho raď. Dopřát si nějaký tělesný kontakt - sex, mazlení se psem či kočkou, doteky s dítětem, partnerem… tak to jsem teda pěkně v pasti a jestli ještě na konci kapitoly bude obligátní "teď" to, abych vyšla do terénu. Sex - nejsou lidí, pes je v rámci programu "klidné stáří" u babičky, dospělé dítě osamostatněné. Navíc, vážně pochybuji, že by mělo zájem o mé hlazení po hlavě a zpívání "hájej, dádej…", partner ve hvězdách… možná i na úplně jiné planetě. A hele … tady píše… stačí si představovat, že jste s někým - no to by mi šlo, fantazii se meze nekladou. Teď jen vybrat si toho správného idola. Naštěstí, naštěstí, autorka k rozumu přišla a píše, že nemusí být tato doba teď hned, ale když přijde - nepropásněte ji. No to si piš, ty psycholožko, že si na to dám pozor. A jakmile to bude možné, zajedu pohladit svého psa.

Jak si ulevit od bolesti? - sauna, meditace, jóga, představa příjemných situací … wau, mám vybráno … ó ty hříšná představo…. Některé bolesti /hlavy, zad, břicha/ jsou psychického původu. Ale to já přece vím, dokonce i vím, že nás tímto tělo informuje, že děláme něco špatně. Neboj tělo, už se snažím o nápravu.
Pohyb, hudba, tanec, úsměv, omezení spánku - jít spát včas a brzy vstávat - jak to, že to už dávno věděly naše babičky? Ty jo…. Seďte a choďte s rovnými zády, záměrně se usmívejte, teplá koupel, relaxace, sex, adrenalinové zážitky, představy něčeho pěkného - to vše nám pomůže ke zlepšení dobré nálady. Jo, tak tenhle "huhu" kokteil si začnu míchat co nejrychleji.

… a prý, že studium je nuda…..

I kdepak - jaké si to uděláme, takové to máme…

…. The Tap Tap zpívají Řiditel autobusu ……... k pohlazení a zamýšlení - nic na světě jen tak bez náhody není….

Přejí krásné sny - ty noční i ty denní … ať dojdou k spokojenému naplnění…..

Panu učiteli, s láskou

28. března 2018 v 20:30 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Slavíme. Ptáte se "Co?". No copak jste nebyli dětmi a nechodili do školy. Ať tam bylo špatně nebo skvěle - všichni máme své učitelé.

Sedím zasypaná fotkami od první do osmé "A" třídy a musím se hrozně smát nad tím, jak jsme se "skoro" vůbec nezměnili. A páni učitelé….

První třída - paní učitelka s drdolem až ke slunci, tvářila se jako dokonalá dáma. My ji ale neměli rádi. Snad jsme se ji i trochu báli. Další třídy už byli lepší.

Super byl až druhý stupeň. Naše třídní p. Emilie dostala hned zkraje geniální nápad. Rozsadila nás do smíšených dvojic - holka-kluk - holka-kluk a bylo to báječné. Ještě dnes, když se potkáme, nejen že si nás každého pamatuje jménem, ale dokonce zná vazby na rodiče a sourozence. I po 35 létech.

Klasik matematik Eda - v očích desetiletého dítěte, to nejhorší co nás mohlo potkat - takový šel z něho respekt a strach. Dnes mohu s určitostí říct - to nejlepší, co nás mohlo potkat. Nechybí ve vyprávění na žádném srazu a jsou to ty nejlepší zážitky. Kluci, když neposlouchali, dostali jednu zprava druhou zleva a nikdo ani muk. Však oni moc dobře věděli, za co to mají. Díky Edovi i ti nejhorší žáci odcházeli ze základky a uměli násobilku jako když bičem mrská.
Stejně, jak byl dobrý matematik, tak šílený byl fyzik. Jeho rotory a motory nechápu dodnes. Nikdy nezapomenu na třídní schůzku, kdy se můj rodič šel zeptat, jak to se mnou vypadá ve fyzice. V jiných předmětech samé jedničky a dvojky. A do toho Eda bezelstně…. "jo, má to tady holka dobré. Čtyři, čtyři, pět, čtyři." Podíval se na další rodičku a veselé pokračoval …"a Petr, ten to má ještě lepší - pět, pět, čtyři, pět." Rodiče jen tiše šeptli "jak dobré, ony ty děti chtějí na střední školu?…." A Eda byl kanón. Pochopil, že ani jeden z nás se nebudeme hlásit v budoucnu na matematicko-fyzikální fakultu, přimhouřil své přísné oči a světe div se - zprůměrňoval nám to na krásnou dvojku.

Paní učitelka češtiny a hudební výchovy. Mě, s jedním tónem ve stupnici, zařadila do sborového zpěvu a já vystupovala jako hrdá zpěvačka schovaná mezi ostatními opravdovými hlasy a zdokonalovala svůj playback.

Střední škola. Třídní, která měla jedinou barvu oblečení, a tou byla zelená. No cožpak jsme ji mohli říkat jinak než Žabka? Branná výchova a profesor ve výslužbě. Vždy postavil se jako správný sokol rovně před katedru a svými dlouhými prsty nás zval k sobě se slovy … "ty s tím zeleným sešitem …. poooojď sem" a my svorně klusaly téměř všechny, neboť jiný než zelený sešit nebyl k dostání.
Naše ruská profesorka dějepisu, která mou spolužačku plácala knihou po hlavě a roztomile s ruským přízvukem hovořila "máte tu ofinku jako můj pudl….".
Profesorka ekonomie, která nás dorazila svým nejhorším komentářem…. "jste hloupější než můj syn".
Mladý tělocvikář, kvůli kterému i ty největší polena ve třídě bez uzardění tvrdily, že by rády byly druhou Věrou Čáslavskou. Mladý počítačový fešák s fouskem a jeho účetní úkoly. Jak rády jsme psaly "má dáti" - "dal" aniž bychom tušili, nač se nás vlastně ptal. Jediné, co nám nebylo po chuti, že jeho žena učila na stejné škole.

Paní profesorka češtiny, která nikomu, ale nikomu nedala jedničku. Mě celou dobu dvojku. Až maturita byla za jedna a já měla pocit, že už stačí jen zazpívat hymnu. Tak hrdá jsem na ní byla.

Dnes je jiná doba a já jsem ráda, že nejsem žák či student. Možná ještě radši jsem, že nejsem učitel či profesor. Není to jednoduchá doba a nemají to spolu lehké.

S odstupem musím říct, že všichni mí paní učitelé svou práci odvedli jste skvělé. Vždyť ta spousta let nebyl jen mžik. Za to Vám patří skvělý dík. Krásný a zasloužený svátek.

Pošta pro Tebe

28. března 2018 v 1:48 | Hanlen |  Povídky
"Dobrý den, milí televizní diváci, dovolte, abych Vás přivítala v dalším díle Pošty pro Tebe. Přivítejme mezi námi paní Kateřinu."

"Dobrý den."
"Dobrý den, paní Kateřino. Můžu prozradit, že Vy jste přišla pozvat svou přítelkyni."
"Ano, je to přesně, jak říkáte."

"Můžete nám povědět o Vaší přítelkyni něco více? Kdy a jak jste se seznámily? Co jste spolu zažily?"
"Ano, ráda. První seznámení si vlastně ani moc nepamatuji, ale je mi jasné, že muselo proběhnout, když jsem byla ještě dítě. Pak uplynulo trochu času a já si ji našla sama. Mohlo mi být tak 6-7 let. Byla báječná. Zamilovala jsem si jí od první chvíle."

"Je vidět, že toto přátelství Vás ovlivnilo na celý život."
"Máte pravdu. Od chvíle, kdy jsem si začala uvědomovat její přítomnost pochopila jsem, že o ní nechci nikdy přijít. Přiznávám, bylo období, kdy jsem se ji nevěnovala tak, jak by si zasloužila. Dokonce se stalo, že jsem ji nenavštívila i několik dnů či měsíců. Ale opravdové přátelství nikdy nezmizí. Začne Vám jednoduše chybět. Chtěla bych ji moc poděkovat, že nikdy na mě nezanevřela. Vždy, kdykoliv jsem ji potřebovala byla tak říkajíc po ruce."

"To zní moc hezky, paní Kateřino. Řekněte nám, jaká Vaše přítelkyně je?"
"Známe se více než 40 let. Je neuvěřitelně proměnlivá v tom nejlepším slova smyslu. Je milá, šokující, smutná, veselá, tajemná i bojovná. Především je velmi moudrá."

"Milí diváci, pojďme se zeptat, zda ji pošťák Ondra našel."
"Ano, nebudu nalhávat, že jsem se s touto výjimečnou dámou měl tu čest se setkat a musím říct, že i mě uhranula. Prosím, pozvěme ji dále."

Následuje rozhovor s pozvaným hostem….

"Velmi mě těší, že Vás poznávám. Napadlo Vás, kdo si Vás mohl pozvat?"
"Víte" odpověděla spisovně "těch možností je obrovská spousta. Mám velmi mnoho přátel a věřte, že všechny je mám ráda. Ať si mě pozval kdokoliv z nich, udělá mi to setkání neskutečnou radost."
"Jste opravdu moc milá, jak jsme již slyšeli. Takže chápu to dobře, že mohu odstranit zeď?"
"Ano, odstraňme ji prosím."

Dívaly se jedna na druhou a usmívaly se na sebe….

"Pozvala jsem si Tě, drahá přítelkyně, abych Ti poděkovala za vše, co pro mě celý život děláš. Jak nádherně mě umíš rozesmát, dojmout, kolik dobrodružství jsme spolu zažily. Vždy jsi mi dobře poradila a nikdy nezklamala. Mám se pořád od Tebe tolik co učit. Děkuji Ti."

"Není vůbec zač. Taky jsem moc ráda, že jsme se našly" řekla Kniha a šla mi v ústrety ….



Kristýna

24. března 2018 v 13:03 | Hanlen |  Povídky
"Dobrý den. Mohu dál?"
Vstal jsem od stolu a šel ji přivítat.
"Dobrý den. Jsem Nováček, doktor Karel Nováček."
Usmála se. Její jméno bylo ne nepodobné mému.
"Novicková. Kristýna."

Kdyby na stůl nepoložila žádanku z kardiologické ambulance, myslel bych si, že si jen spletla dveře. Z pootevřeného okna foukal ještě studený vítr, ale Kristýna přinesla jaro. Teplo svého úsměvu. Veselé jiskřičky v očích. Spiklenecké mrknutí.

"Tak jsem tady. Mohu se posadit?"
"Posaďte se, prosím, Kristýno. Mohu Vás tak oslovovat?"
"Samozřejmě, pane doktore."
Nechápal jsem, co tady s touto veselou osůbkou budeme řešit. Vypadala tak spokojeně. Neohroženě. Silně. Radostně.

Posadila se a já ji zahlédl. Byla dobře schovaná. Tam, hluboko za prvotním pohledem byla ukrytá. Rozervaná bolest. Zcela neprofesionálně mě píchlo u srdce.

"Kde ji mám, sakra, zařadit? Odkud ji znám?" přemítal jsem v duchu a aniž bych si to uvědomil, slyšel jsem, se jak se nahlas ptám stupidně jako sňatkový podvodník… "neznáme se náhodou odněkud?"

Pohodlně se opřela v křesle, přeložila nohu přes nohu a dala svou hlavu na bok. Červené šaty ji slušely. Vypadala žensky bezbranně.

"Byla jsem tady před více než deseti léty, pane doktore. Snaha o záchranu manželství. Poslední pokus. Měl jste tehdy pravdu. Každý už jsme měli svou cestu, mezi těmi našimi cestami obrovská propast. Dvě cesty, které jdou podél sebe, ale nikdy se už nespojí v jednu" bez škobrtnutí citovala má slova z minulosti.
"Říkal jste, že spojit naše cesty bude hrozně těžké až nemožné. Ale odpoutat se bude možná ještě těžší a bolestnější. A přesně tak to bylo. U rozvodového soudu jsme plakali oba. Já na tom byla lépe. Věděla jsem, že je to jediné správné rozhodnutí."
"Takže teď s odstupem času to vidíte tak, že jste se rozhodla správně?" zeptal jsem se tiše.
"To mi jde, pane doktore. Vždycky se rozhoduji správně. Možná později než by se slušelo. Ale vždy to přijde. Odpouštím, opouštím a dělám správná rozhodnutí. Jen tak strašně bolí."

"Jste statečná. Někteří se rozhodují špatně a jiní se nejsou schopní za celý život rozhodnout vůbec."
"No vidíte, pane doktore. Filozoficky vzato. Kdo je na tom lépe? Já, bolestně šťastná a svobodná nebo oni? Bolestně nešťastní pevně zavření v kleci svého vlastního života?"

Nalil jsem nám z dózy čerstvou vodu. "Odpověď přece znáte, Kristýno."

Vzpomněl jsem si okamžitě. Jak tehdy před mnoha léty její manžel odmítal spolupráci, dělal mi tam občas zábavné žárlivé scény a odcházel vždy trucovitě jako malé dítě. Bouchal dveřmi, mračil se na mě jako ten největší škarohlíd a křičel… "já nejsem žádný žárlivec".



Pak přišla ona. První hodinu povídala, plakala a dívala se do budoucnosti. Pošlapaná citlivost. Psycho vydírání na druhou. Odmocniny se nekonaly. Pochopili jsme oba, že je na konci jedné z kapitol života. Poté jsem ji vyprávěl své cestovatelské zážitky. Byla vděčný a nadšený posluchač. Pak už nepřišla. Až dnes.

Nepatřila mezi ty krásné ženy, z kterých se vám podlomí kolena a přestáváte dýchat. Měla spoustu nedokonalostí. A přesto mě "něčím" od první chvíle dostala. Jasně, veselá povaha a smysl pro humor - to je fajn. Hraná bezstarostnost. Radost ze života. Něžná živočišnost. Dobře schovaná impulsivnost, která vybuchla vždy v nejméně očekávaném okamžiku jako láva a celého mě vzala s sebou. Uměla se zdravě rozčílit. No zdravě…. Její ekg křivka se mnou odmítala souhlasit. Měla v sobě odzbrojující upřímnost. V jedné větě naprosto bez uzardění řekla "láska, něha, hovno, šílenost…." A vše to tak nějak patřilo k sobě. Znělo to uvěřitelně a opravdově. A pak, jedno sezení, jsem to pojmenoval. Přede mnou seděla obnažená její Duše.

Povídali jsme si hodiny a hodiny. Bylo to fajn.

"Máte přítele, Kristýno?" odvážil jsem se ji dnes zeptat.
"Nemám" odpověděla lehce. Neznělo to ani smutně, ani veselé. Ani nešťastně ani šťastně. Znělo to "prostě".

"Nechcete hledat nebo nemůžete nalézt?"
"Vůbec nevím, co odpovědět. Víte, ta představa, že znovu a znovu se s někým seznamuji, pouštím ho nejen do svého domova, ale do svého života, do svého nitra a pak znovu budu odnášet své city, důvěru, pohlazení v odpadkovém pytli ke kontejneru a čekat, až přijedou popeláři a vyhodí kus mě na skládku… pane doktore, nevím, jestli to ještě chci."
"Když jsem sama, je to možná smutné, ale bezpečné. Nikdo mi neubližuje. Podívejte se na mé srdce. Je tak rozlomené, že když jsem k Vám přišla poprvé, bylo mi na hrudi tak těžce. Bodejť by ne, mé srdce bylo v sádře. Tak jako každá zlomenina. Šup s ní do sádry, pak ortéza a pak pomalounku znovu začít používat…. Jsem ráda, že sádra je pryč, ale ortézu si ještě chvíli nechám, necítím se jistě" pousmála se.

"Myslíte, že by jste už chtěla zůstat sama" odvážil jsem se.
"To ne. Je přirozené, žít ve dvou. Dualita. Bůh věděl, co dělá. Proto tady nenechal Adama se všemi žebrami jen tak samotného běhat pod jabloní."
A pokračovala…..
"Myslím, že každá žena přeje si být princeznou. Možná, to je hlavní důvod, proč se dívky chtějí vdávat. Být alespoň chvíli princeznou. Některé dívky jsou princeznami v dětství a jejich otcové jich tak berou a chrání. Jsou to jejich malé holčičky, kterým nikdo nesmí ublížit. Jiné se vdají a jejich muži jich chrání. Pomáhají jim a chápou jejich slabost. Někteří to mají v dalších vztazích….."

"Jak to máte Vy, Kristýno?"
"Já to mám, pane doktore, pěkně postavené na hlavu" smála se vesele. Naposledy mě chránil můj inkubátor, ještě že alespoň ten byl mužského rodu. Pak pro mě muži jako ochránci nejenom zmizeli, ale naprosto nepochopitelně jsem začala chránit já je. Rozumíte tomu?







Dokonce jsem byla tak empatická, že mě těch divných tvorů bylo občas i líto." Vesele se plácala do hlavy a tvářila se, že vymyslela ten nejbáječnější vtip. Vtip za stovku. Pak posmutněla.
Rozuměl jsem ji.

"Jste schopná mi říct, jak se cítíte a co by jste si přála?"
"Jsem malé slůně, pane doktore. Plácám se v těch vztazích tak nějak nešikovně jako slon v porcelánu. Jsem malé porcelánové slůně. Cítím se jako dítě, jako mládě a navíc tak křehce, že stačí málo a střepy budou všude kolem. Přeji si muže-ochránce, který mi nechá mou svobodu a sílu. Muže, který pochopí, že má síla a hrdost mu nikdy nevezme jeho mužnost a jeho ochranu. Přeji si ulehat v náručí svého ochránce, který nebude nic dbát na mé silácké řeči, protože moc dobře bude vědět, jak křehká a bezbranná žena usíná v jeho náručí. Přeji si, otevřít po ránu své rozespalé oči a říct si navzájem "díky za Tebe a za další den".

Krabice papírových kapesníků se pomalu tenčila. Podal jsem ji ten hedvábný papír a přiložil k jejím rtům …. "pšššt….

Dnešní sezení bylo u konce. Slyšel jsem, jak pomalu slábne klapot jejich podpatků… Opřel jsem hlavu do křesla a zavřel oči. Představoval jsem si, jaké by to bylo, mít ji ve své náručí.

Přede mnou na pracovním stole byly dvě fotky, kterým se to nelíbilo. Hippokrates z Kósu a žena.

Jsem lékař. Ženatý lékař.




Chřipka - II. díl

18. března 2018 v 18:32 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Jsem pořád v zajetí bacilu. Ano. Očekávala jsem, že po příběhu Chřipka - 1. díl, měl by tak nějak automaticky následovat díl 2.

Po prvních dnech, které jsem vymazala ze svého života, nastoupily ty další. Lepší. Jak jsem již psala. Projevily se neuvěřitelnou odvahou. Zajít se osprchovat. Po přežití první sprchy po třech dnech, neohroženě jsem pokračovala dál. Což takhle umýt si hlavu? Tak jo. Po vysušení ručníkem jsem pochopila, že energie na minimálně další dva dny je bez milosti vyčerpána. Nevadí.

Teď, když už voním a vlasy mi čerstvě lemují mé pohublé líce, co přát bych si mohla více? S Pekařem vesele z posledních sil zpívám si "prožít si vrcholky i pády" …. A při posledních slovech padám zpět do bezpečí postele.

A zase spím. Nevím, který je den. Podívám se alespoň z okna. Zda je noc, či ráno. Venku prý vrátila se zima. Nostalgicky koukám na novou sněhovou přikrývku a marně se snažím vzpomenout, který měsíc zrovna běží aktuálně v normálním životě. Leden, únor….březen. Tak jo. Mému kuchařskému umění vévodí namáčené piškoty v čaji. Moc dobré, to mi věřte. Jeden sen střídá druhý. Když vstanu, před očima i pod očima mám kruhy a připadám si jako olympionik. Však, kde jinde bych byla? Samé kruhy a neuvěřitelné sportovní výkony. Je to přece olympiáda, no ne? Když vynesla jsem k popelnici svůj první odpadkový koš, cítím se na bednu. Na takové vítězství je potřeba si připít. Průduškový čaj chutná skvělé a já opět plazím se do …. No hádejte, kde….. Ano, tam i tam.

Pijí 8 hrníčků čaje každý den a čůrám jako vzteklá. Však já Tě bacile z těla někudy dostanu. V ruce objevila se mi kniha. Kdo mi ji tam dal? Na nose brýle. Zkusím číst. První dvě stránky byly moc pěkné, kniha je příjemná. Ani moc netlačí do žeber. Dobrý poznatek pro vydavatele. Knihy jen v měkkých obalech, ať nepopudíme si své čtenáře.

Mezitím šestý večer překvapení. Volá táta. Ty jo. Dvě koruny v háji. Tak to už se mnou vypadá vážně. Jsem okamžitě diagnostikována. To mám za to, že lítám po Praze. Ó, to ubohé město, taky může za všechno.
"a hlavně…. Víš, z čeho to máš?"
"No???"
"Z auta."

Nejela jsem autem týden.

"Z auta?"
"Jo. Z klimatizace."
"Z klimatizace??? Nepouštím klimatizaci v březnu. V březnu v autě topím."
"To je jedno. To je z klimatizace. Říkali, že je to pěkně svinstvo."
"Tak jo táto, je fajn vědět, z čeho to mám. Tak tedy z Prahy a klimatizace".
"Jo."
Když víte, na čem jste, hned je vám lépe.








Sedmý den ráno. Kuřáci zkoušejí zlepšení svého zdravotního stavu zapálením první cigaretky. Já??? Prvním tancem. Oblékám si na nohy střevíčky. Tričko, kalhotky, střevíce … a "smím prosit?" zahajuji svůj první tanec. Kdo by odolal Kryštofům? Dýchá se mi fakt špatně, tak ještě malou otočku. "Zůstaň tu se mnou" Richarde …. Ty zvíře….. zbytek písně vychutnávám dýchavičně vleže. Jooo. Žiju. Jednou to zase roztočím. Začínám tomu věřit. Lázně. Těšte se.

Do toho další hovor. Blíže neurčený starší člen rodiny se spoustou zdravotních problémů. Nemůže dýchat. Špatně se mu chodí. A najednou dozvídám se, že nebudou malovat…. Protože, malíř je drahý. Co s tím? Dotyčný senior pronesl památnou větu…. "Vymaluji si sám." Jo. Bingo. Báječný nápad. Není jediný důvod, proč by nemohl na prahu osmdesátky s vysokým tlakem a nízkou výškou lehce vyběhnout několikrát žebřík nahoru dolů, štětkou jako kouzelnou hůlkou mávat kolem dokola a možná vytvořit i nějaké osobní ornamenty. Podezřívám ho, že chce snad zapnout nějakého autopilota. Jak vidíte, začít podnikat není nikdy pozdě. Můj zdravotní stav se opět prudce zhoršuje. Ještě musím pomoct začínajícímu podnikateli a vylepit po okolí plakáty "vymaluji rychle a levně".
Už vím. Popletl si malování s malováním. A říká si….. když může Saudek, můžu taky.

Je večer. Před týdnem jsem seděla nic netuše v Pendolínu a uháněla domů. A vidíte, jak vždycky je všechno jinak. Copak mě čeká asi v dalších dnech?

Už jdu postýlko, už jdu….. já vím, už to fakt dneska přeháním. Jeden ploužák, dva telefonáty a jedna povídka. Vypadá to, že nejvyšší čas je natáhnout unaveně své kopýtka….





Chřipka - 1. díl

15. března 2018 v 22:41 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
"Dobré ráno všem" hlesla jsem tiše po příchodu do práce.
"Dobré, dobré…. Ty, jo ty vypadáš."
"Díky. Můžu si vzít výjimečně dneska dovču?"
"Jak můžu??? Ty musíš. Takhle tady stejně nevydržíš do večera. Jak bylo v Praze?"
"Vypíšu si tu dovolenou a jdu do hajan. Jo v Praze. V Praze je blaze. Blaze, blaze… jen nemám sílu teď vyprávět. Jdu do hajan."

Jak jsem se dostala domů, nevím. Že by teleportace?

Sakra, v Praze jsem nastupovala do vlaku plná síly, nápadů, nadšení a těšení se domů do postele. No, a pak si něco přejte. Někde u Pardubic začalo se mé přání nenápadně plnit. První zakašlání ještě nic nevěstilo. Mírnou bolest hlavy přikládala jsem nedostatku spánku a bolest kloubů malému množství pohybu. Vše jasně vysvětleno.

"Já Ti dám náročný víkend a málo pohybu. To jsem přeci já, Chřipka. A nedělej, že mě nechceš znát" sípala mi zákeřně do ucha, když jsem po rychlém příjezdu z práce ulehala do postele. Vypnula jsem mobil. Probudila jsem se večer. Bylo mi hůř než po tom nejhorším mejdanu za dob mého mládí. A to už je co říct.

Smířila jsem se s tím, že ráno zajdu k lékařce, ať si poslechne zvláštní zvuky deroucí se z mého hrudního koše. "Opravdu jdou ze mě???"

Ještě, když jsem si doma obouvala z posledních sil boty, jsem uvažovala, že bych nastoupila do pracovního procesu. Doplazila jsem se do ordinace praktického lékaře, poseděla dvě a půl hodiny v čekárně, vyslechla pár zkušených chřipkařů a svým tuberáckým kašlem marně vysvětlovala okolí, že jsem rozený nekuřák. Poté jsem vytáhla bílý papírový kapesník a …. vzdala jsem se. Tak jo. Nemocenská. Ať je po Tvém, bacile nikým nezvaný, otravný a pro tuto chvíli vítězný.

Lékařka mě přivítala slovy "á, nová chřipka. Vítejte. Svlékněte se, poslechnu si Vás." Je příjemné, když si Vás chce někdo poslechnout. Ťukla tam a sem. "Jo, tak to nebude jen tak obyčejná chřipka. Je tam i něco více. Za odměnu píšu antibiotika." Oblékala jsem se jako spráskaný pes. "Co berete na ten kašel?" Sdělila jsem ji název. "Dobře, bořče" pochválila mě ta veselá osoba. Podala mi recept a se slovy "tady máte jedy, můžete jít" mě optimisticky vypoklonkovala se svého bílého království.

Svlékla jsem se do trička. Dál už to nešlo. Vypnula mobil. Nezapnula počítač. Nepustila hudbu. Přestala mluvit. Všichni, kdo mě znají, v tomto místě jasně pochopili, že tady končí veškerá legrace. Tři dny a tři noci spala a spala a spala. Dnes je tuším, čtvrtek.

Dopoledne umyla jsem si hlavu a pochopila, že jsem vyčerpala energii na další dva dny.

Z každého vztahu zůstane alespoň něco málo dobrého. Z mého posledního divokého vztahu zůstal pomalý hrnec. Vynikající věc především v době chřipkové epidemie. Hodíš do něj maso, jdeš spát a po šesti hodinách z něho vypadne vynikající vývar.

Dnes už je to "lepší". Zvládla jsem změnit termíny u lékařů a kadeřníka. Omluvit se z autorského čtení. Zdá se, že všichni mají pochopení. Zdá se, že všichni mají chřipku.

Každý den je trochu jiný. Odchází horečka, přichází rýma. Méně spím, hůře dýchám.
Začínám se pomalounku mezi vzdechy smát. Posílám synovi odkazy na své budoucí auto. Pod vlivem prášků má fantazie běhá od jednoho pro mě šílenějšího vozu ke druhému. Když mu pošlu odkaz na vůz ne nepodobný mini autobusu, mé dítě již nevydrží a volá mi "mami, proboha, chystáš se ještě rodit? Nebo mám si přímo pořídit "odisku", abych se s Tebou mohl svézt?" Děti jsou príma, i ty velké. Ví, kdy zavolat. Smích přece léčí.

Uff. To jsem se vyčerpala. Končím stejně rychle jako jsem začala.
Jak to jen běží na konci amerických filmů…… to be continued……



Žena a křeček

15. března 2018 v 21:11 | Hanlen |  Povídky

Dívala se do otevřené dveře lednice a přemýšlela, co si dá na snídani. To je tak těžké. Rybičky nebo chleba s marmeládou. Dobrá, dá si rybičky. S máslem a chlebem. Začala jíst a v tu ránu ji napadlo, jestli nebylo lepší dát si tu marmeládu. Rádio na okně vyhrávalo zrovna písničky na přání.

"To by bylo super, kdyby mi tak někdo nechal zahrát" pomyslela si. "Ale co já vím, jakou oblíbenou píseň bych si přála. To je jedno, stejně mi to nikdo nezahraje. To ne, jak Jiřce. Té minulý týden nechal zahrát ten nový kolík, co ho poznala na seznamce. Jakže se jmenuje? Pavel? Pavel nebo Petr? Pak mi to tady líčila celou návštěvu, jako by mě to snad zajímalo.
Jo, Jiřka. Klidně si odjede na dovolenou a ještě ji zaúkoluje, ať ji chodí do bytu zalévat kytky. No nic, zajde tam hned. Ať má klid."
Venku se ochladilo. Vzala si kabát. "Má si vzít kabelku? Ale ne, není třeba. No jo, ale kde dá mobil, klíče a kapesník? Vezme si tu novou, co si nedávno koupila".
Málem už vyšla z domu, když zjistila, že ta modrá kabelka ji k hnědému kabátu nejde. Už tak má malé neforemné tělo a v té šílené kombinaci bude vypadat fakt blbě. Kabelku schovala zpátky do skříně. Mobil a klíče dala do kapsy a konečně vyšla.

Tak nerada chodila k někomu domů bez jeho přítomnosti. Bez zájmu otevírala dveře do bytu. "Pane Bože, ta Jiřka se fakt zbláznila. Copak je normální nechat tady takový nepořádek a odjet pryč? A to ještě říkala, že tu občas zajde její máma, no tak ta z toho asi taky musí mít radost. No nic, mám tady zalít kytky a o ostatní se starat nebudu."

Sotva naplnila konvičku vodou, zazvonil ji v kapse telefon. Máma od Jiřky. Co asi chce?

"Nooo" odpověděla svým monotónním hlasem.
"Jejda, Markétko. Prosím Tě, až zase někdy půjdeš k Jiřince…."
"Už jsem tady."
.… "no právě, trochu jsem to tam překopala"……
"Vy, paní Mrázková?"
"Hlavně to neříkej, Jiřce. Ten její nový přítel ji koupil z recese křečka. Šla jsem ho nakrmit a jakmile jsem otevřela klícku, stačila jsem se na chvíli jen vzdálit a křeček nikde. Prohledala jsem co se dalo, prostě není."
"To nic, paní Mrázková. Já zaleju ty kytky a půjdu domů."
"Jsi hodná, Markétko, tak se měj."

Začala zalévat kytky.
" Jiřka, má všechno, co chce. Byt, přítele, príma mámu, křečka…. I tu halenku, kterou jsem původně chtěla já. Já se pořád nemohla rozhodnout, až mi Jiřka vzala poslední kousek."

Naklonila se, že ji zvedne ze země. Dívala se do vyhaslých očí Jerryho, kterému se jeho útěk ošklivě vymstil. Položila halenku zpátky na místo.

Když zamykala dveře bytu bručela si pro sebe ….. "dobře ji tak".



Tajemství hřbitovní kytice

11. března 2018 v 21:42 | Hanlen |  Povídky

Věděla o tom, jak ji ženy pomlouvaly. Dívaly se skrz prsty a přitom nic nevěděly. Ty největší drbny si dokonce vymyslely, že se spustila s místním farářem.

Sbírala jako obvykle kytici lučních květů a s láskou se dívala na jejich malého Františka, jak kolem ní bezstarostně pobíhá. Byl bystrý, zvídavý a měl jeho oči. Frantovy oči, kterým nešlo odolat. Znala je již od dětství. Jejich oči se poprvé potkal ve dveřích jednotřídky. Tehdy ji zlobivě tahal za copánky a chtěl ji předběhnout a vběhnout do třídy jako první. Když byl větší chodil nenápadně kolem jejich domů a tvářil se, že jí vůbec nevidí. Dělala totéž. Oba ale věděli, že ty růměnce na tvářích nejsou jen tak.

Její táta byl přísný, ale brácha ho tehdy umluvil.
"Táto, tak ji na tu tancovačku pusť. Vždyť je to hodná holka."
"Hodná, to zas je" řekl táta. "Zastane práci jako dospělá ženská."
"Je to přece jen ale holka krev a mléko a znáš chlapy."
"Ale, táto" řekl brácha "co by se mohlo stát?"

A táta ji pustil. Když si zavazovala šněrovačku, usmívala se. "Tak, tak. Co by se mohlo stát?" Místní muzikanti hráli vesele a Jarmila se točila v kole. Vzduch omamně voněl. František ji zahlédl hned, jak vešla do sálu. Tančila s ním a točil se s ní celý svět. Tolik si toho měli co říct. Začali se spolu tajně scházet. Nikdo o tom neměl ani ponětí.
Plánovali si, jak se jednou vezmou a budou spolu žít.

Byl pátek. Hnusný, černý pátek. Chlapi z vesnice byli odveleni někde k italským hranicím. Bůh ví, kde to vůbec je. Její František taky. Loučili se už večer, aby o tom nikdo nevěděl. Vzpomínku na nádhernou vůni sena už ji nikdy nikdo nevezme. Líbal ji do vlasů. "Neboj se, já se vrátím." Nebyl důvod mu nevěřit. František nikdy nelhal.

Neuplynul ještě ani měsíc po odvelení, když byla nakoupit mouku v místním konzumu. Stála zrovna ve frontě, když slyšela tu nejstrašnější větu ve svém životě.
Sousedky stály kousek od ní.
"Božka, slyšela jsi tu hroznou zprávu. Marušce Sirákové zabili syna. František je mrtvý. V pevnosti u italských hranic."

Mouka zůstala stát na pultě.

Potoky slz, které nikdo neviděl. Bezesné noci, o kterých nikdo nevěděl. Únava a nevolnost po ránu. Nadávky a křik táty, který už nemohl nic změnit. Pomlouvačné řeči, které vždy ustály, když vešla kamkoliv. S panem farářem ji viděli často, to je pravda. Ten věděl vše. Lhát při zpovědi je přece smrtelný hřích. "Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Dítě je dar, sestro", říkal jí.

Děti dokážou zázraky. Obměkčí i srdce starého muže.

Dnes ráno se ji táta ptal: "Slyšela jsi, jak se po vesnici šušká, že Maruška Siráková najde na hrobě syna vždy čerstvé květiny a neví, kdo je tam dává?"
Jejich pohledy se střetly. Ten nepatrný úsměv na jeho tváři nešel přehlédnout. Pochopila, jak moudrý je její otec.
"Ano, slyšela."
Sbírala jako obvykle kytici lučních květů.

Tu dnešní už měla připravenou v pravé ruce. Levou držela drobnou ručku svého nejkrásnějšího dárku. Pomalu se spolu vydali směrem k hřbitovu. Na rozbahněné cestičky po nich zůstaly jen otisky jejich bosých nohou……



Kurz tvůrčího psaní

11. března 2018 v 7:22 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Pět věcí, které nám dal kurs. Pět, jako prstů na ruce. Pět, jako známka ne zrovna dostatečná ve škole. Pět jako počet kamarádů Karla Poláčka. Pět - převrátí Tvůj svět.

Výběr je daný. Buď tam nebo zpět.

Po kurzu nikdo nechce již zpět. Chce tam…dál …. dál, vlastně ani nevíme kam. Jen víme, že nechceme zůstat zaražení jako solné sloupy. Chceme dál psát. Je to jako droga. Naprosto nebezpečně bezpečná. Nic horšího než cvok v té nejkrásnější podobě se z nás nemůže stát. Ale to už všichni tak trochu jsme.

Jsme zamilovaní do svého jazyka a do své mateřštiny.
Jsme závislí na výzvě bílého nepopsaného listu.
Jsme naprosto nevhodně vzhůru, kdy ostatní spí a spíme tehdy, když oni bdí.
Jsme možná ve špatné době a špatném čase, ale určitě, zcela určitě jsme na nejlepším kurzu.
Jsme jako matky chránicí své děti. I my své prvorozené "psané dítě" chráníme zuby nehty.

Jsme tak trochu na palici.
Vzruší nás pohled na klávesnici.

Jsme tak trochu žongléři v cirkusu plného písmenek. Zachytáváme je v letu, tvoříme větu, odstavec, příběh. Kreslíme jako kouzelný malíř nové prostředí, stavíme jako architekti nové domy, jako lékaři léčíme nemocné duše, jako klauni kreslíme úsměvy a červenými nosy našich rýmu nos-kos-bos-nos nikdy nemáme dost.

Jsme strašně bohatí i s průvanem v kapsách. Protože naší touhu, fantazií, radost, nadšení nám nikdo nemůže vzít. Jsme v bezpečí svých duší. Máme dar být šťastní. Protože jsme v sobě našli své vnitřní dítě. Našli jsme sami sebe.

Milá Dany. Děkujeme.

Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže

11. března 2018 v 6:13 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže, vstane brzy ráno se mnou. Obejme mě a rozespale si spolu dáme ranní čaj. Bude tři hodiny ráno. Obleče se, vezme mou kabelu a odveze mě na nádraží. Počká tam gentlemanský se mnou až vlak přijede, kabelu uloží na odkládací polici nad hlavou, políbí mě a řekne "tak hodně štěstí, Lásko. Dobře dojeď a ať se Ti ten kurz líbí."

Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže budeme si večer volat. Já jemu domů, on mě do hotelového pokoje. Budeme se spolu smát a vyprávět si, co jsme ten den zažili. Před usnutím pošeptáme si, jak moc si chybíme a co bychom právě teď chtěli. Bude to lechtivé, milé, romantické, naše.

Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže, bude čekat na příjezd mého vlaku na perónu. Bude tam bezhlavě běhat tam a zpět, protože sice ví, ve kterém vagónu sedím, ale kdo má tušit, jak je pro tentokráte vlak řazen. Pak vystoupím. Budeme se líbat a objímat a bude úplně jedno, kolik bude hodin na nádražních hodinách i v našich životech. Vezme mi kabelu, lehce si ji přehodí přes své mužné rameno. Druhou volnou rukou mě obejme, zazubí se a řekne … "tak jedeme domů, Lásko."

Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže na příští kurz řekne … "a co kdybych jel s Tebou?" V ranním vlaku schoulení k sobě dospíme brzké vstávání, dáme si nabízenou bagetu a vynikající lungo. V Praze vystoupíme oba stejnou nohou. Budeme jezdit metrem a busem. Najdeme místo určení. Já budu na kurzu a on mezitím najde vše, co budeme chtít vidět. Pak počká mě před "učebnou". Budu tak ráda, že ho vidím. Budeme si skákat do řečí. Já budu nadšeně říkat, co kdo napsal, četl, co kdo řekl, vymyslel a jak jsme se všemu všichni smáli. On řekne…. "rychle pojď, musím Ti ukázat, co jsem tady našel…. A říct, co jsem zažil. A kde jsem se ztratil."

Večerní Praha bude jenom naše. Stejně jako pražská noc. Ten malý útulný pokojíček s decentním osvětlením. Roztomilými záclonky v okně. Teplým stropním obložením. Pruhovanými tapety na zdi. Nehrající televizi. Teplou sprchou. S malým obchůdkem na rohu ulice, kde můžeme si koupit víno, džus a oříšky. Víno bez zátky. Vývrtku jsme, my blázni, zapomněli doma.

Na druhý den po kurzu pojedeme společně domů. Budeme unavení, ale šťastní. Budeme vzpomínat, kdo co vyvedl a kreslit si pěnou od capuccina bílé fousy na obličej.

Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže, dám Vám vědět.

Vagón ve vlaku očima zamilovaného kluka

10. března 2018 v 17:39 | Hanlen |  Život tropí hloupostí

"Franto, dělej, už vážně musíme."
"Jen se rozloučím a už jdu."
"Už se loučíš celý týden. Jestli nepohneš, tak nám ten vlak vážně ujede. A to fakt nevím, jak bychom to vysvětlili doma."

Vyjeli z nástupní stanice. Byl tak zblázněný, že si pro tentokrát ani neuvědomil typický pach nádraží. Byl rád, že sedí. Vlastně, vůbec nebyl rád, že sedí. Raději by ještě zůstal tam, odkud před malou chvíli musel odjet.

Za okny ubíhala krajina, kterou začal vidět nějak rozmazaně. Proboha, takový mazák a jemu jdou slzy do očí. Nikdy by ho nenapadlo, že mu nebude vadit počmáraný vagón. Teď bylo všechno jinak. Když viděl na stěně vagónu to namalované srdce, měl okamžitě chuť vstát a dopsat tam jeho i její iniciály. Začalo mu být horko. Otevřel okno. Nádherná jarní vůně provoněla celý interiér. V tu chvíli se přenesl v čase. Seděl se svou láskou Líbou pod rozkvetlým stromem a bylo mu blaženě. Byl v takovém tranzu, že si vůbec nestačil všimnout, že bezmyšlenkovitě hladí vybledlý potah sedadla vedle sebe. Jak rád by ji pohladil po stehně v té sametové sukni, kterou měla při posledním setkání.

Namísto věšáků naproti sobě viděl věšáky v její předsíňce. Odkládací prostor pro zavazadla se najednou v jeho očích proměnil v poličku, kde odkládal svou kšiltovku. Slabá lampička v kupé neposkytovala příliš světla, ale Frantovi to okamžitě připomnělo začátek jejich vztahu. Jak seděli s Líbou v přítmí kavárny, a jejich pohledy umocňoval plamínek svíčky. A když zjistil, že dveře kupé se dají i zamknout zevnitř, bezděčně vzdychl. Vzpomínky byly příliš silné a živé.

"Copak, dýchá se ti špatně?" starostlivě se ho optal jeho kamarád Jirka.
"To bude dobré" odpověděl, i když sám tomu příliš nevěřil.

Natáhl před sebe své dlouhé nohy. Zadíval se na podlahu pokrytou neidentifikovatelnými skvrnami. Hmm, i Líba si domů poveze halenku se skvrnou po červeném vínu, které na ní nechtíc v zajetí vášně převrhl.

Zasněně se díval mimo. Z myšlenek ho vytrhl až hlas průvodčí "kontrola jízdenek, prosím".
Podal ji lístek a jakoby mimoděk dodal…. "krásná vůně. Tu moc dobře znám."

Minulý týden slavil narozeniny. Šedesát. To snad není ani možné.
Cítil se vážně jako mladý zamilovaný kluk. Jo lázně, ty dokážou divy.

Pěkně tvrdá noc

8. března 2018 v 5:00 | Hanlen
To Vám byla noc. Jsem celá otlačená a nevyspalá. Málokdy si někoho tahám do postele, dneska jsem udělala výjimku.

Večer už jsem byla unavená a chtělo se mi spát. Užuž to vypadalo, že budu ulehat na manželskou postel sama. Ale díval se na mě tak, že jsem prostě neodolala. Vzala jsem ho do ruky. Vypadalo to, že je spokojený a že se mu to líbí. Poznala jsem to hned podle jeho barvy. Byl celý zrůžovělý od hlavy až k patě.

Zpočátku to vypadalo, že se nic nebude dít a noc bude klidná. Myslela jsem si, že bude rád, že taky nespí sám. Přece jen ve dvou se to lépe táhne. Jenže sotva jsem se ponořila do spánku, chytil se své příležitostí. Lezl, kde se dalo. Pode mně, na mně. I na místa, která snad ani nebudu popisovat. Ohmatal mě celou. Byl docela tvrdý a vůbec si nebral servítky. Nejhorší bylo, když v noci dokonce vypadl z postele. To byla rána jako z děla. Dokonce se mu podařilo tou svou tvrdostí mě udeřit i do hlavy. Chápu, že tohle asi nechtěl.

Na druhou stranu musím říct, že byl krásně teplý a hřál. Takhle se pěkně v noci vyhřát taky není na škodu. Takže si vlastně vůbec nestěžuji, jen jsem měla potřebu Vám to sdělit, co jsem dneska v noci vyváděla.

Už jsem vzhůru. Nedivte se, nad ránem opět jsem narazila na jeho tvrdost a probudila se. Díváme se na sebe a usmíváme - já a můj kámen Růženín.


Okýnko zralé ženy

2. března 2018 v 5:05 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Zdravím Vás, milé dívky různorodého věku. Je nejvyšší čas vytvořit si manuál nevhodného muže. Je zbytečné neustále zažívat zklamání a bolest. Dávat svou energií, lásku a dobro někomu, kdo si to nezaslouží. S nově vytvořeným manuálem rychleji vytřídíme nevhodné kousky jako obnošené šaty ze šatníku. Je jaro, čas udělat si pořádek nejen ve skříních.

Manuál nevhodného muže - dále jen MNM by každá z nás měla mít neustále u sebe. Stejně jako alergik svůj spray. Jako pepřák při cestě večerním městem. Nikdy totiž nemůžeme vědět, kdy nás některý z pro nás NM (rozuměj nevhodného muže) překvapí nebo zkříží cestu. Mějte na paměti, mé milé dámy, že i zde patří známé "kdo je připraven, není překvapen".

Co mě vadí? A Vám by mělo taky….

Když NM po velmi krátké chvíli známosti řekne - "můžeš mi tykat"….. Smějete se? Říkáte si, že jsem se spletla? Nikoliv, to se mi opravdu stalo. Naštěstí jsme se s tímto NM znali opravdu jen nanosekundu mého drahého života.

Když je muž sobec. Tady máme velký prostor, jak ho poznat. Odmítá se cokoliv naučit a změnit jen tak kvůli Vám, byť by to měla být jen naprostá maličkost. Odmítá kritiku. Vše, co dělá špatně, velmi rychle odhazuje jako smradlavé ponožky přímo na Vás a činí Vás zodpovědnou za jeho činy. Neuvěřitelné, viďte …..

Když je muž lakomec. Pokud Vás nerozmazluje alespoň do výše jeho platu, nekoupí Vám občas něco pro radost, nepozve Vás na večeři, neudělá gesto - tak je to jasné. Nepočítá s Vámi do budoucna, nejste jeho investice. A podle toho, se k Vám chová. Tedy nechová.

Když Vás muž ponižuje. Stává se to ve chvíli, kdy mu v jeho hlavě dojde, že jste pomyslně nad ním. To je naprosto jedno v čem. Ve sportu, v komunikaci, v inteligenci, v samostatnosti, v posteli. V tu chvíli jste tlustá, blbá, neschopná a můžete být ráda, že se našel ON, který Vás se svou svatou trpělivostí trpí. Bože - to jsou bláboly.

Když Vás nepodporuje ve Vašich přáních a koníčcích. Jak pak může poznat Vaší opravdovou duši? Jak může poznat, jak tam vevnitř obzvláště Vám to sluší? Sám má asi duševně málo, takže není nic, co by v tomto případě za to stálo.

Když s Vámi neumí tančit a je pomlouvačný jak stará Blažková. Jak chcete protančit životem se dřevem? A pamatujte… jestli pomlouvá všechny okolo, jednou až i Vy nebudete s ním, ale v jeho okolí, vychutná si ten egoista i Vás.

Když se náš milý nadsamec domnívá, že k uspokojení ženy stačí jeho vydatný skok-sun-skok. Hop na krávu a je tele. No to teda… do pr….. však víte kde…. Takže jakmile zjistíte, že se svým partnerem provozujete pouze zaječí sex, není to Úďo vůbec v pořádku. Je čas, aby jste pro změnu uprchla do zaječí Vy.

A borec na konec - děvčata. Jak tyto NM poznat rychle, bezpečně a pokud možno bezbolestně?

Pochopila jsem to sice za dlouho, ale najednou i na mě přišla chvíle osvícení.

Pokud jste báječná, skvělá a hlavně veselá holka - a to Vy stoprocentně jste - a partner z Vás jakýmkoliv způsobem vytvoří holku smutnou - tak prchejte, až se hory budou zelenat. V noci, v zimě, v mrazu, v dešti a klidně i boso - hlavně pryč. A neotáčejte se. Stejně by jste za sebou nic pěkného neviděla.

Chlap, kvůli kterému pláčete, nikdy za Vaše slzy nestojí. To mi věřte. A když už slzy pro muže, tak jedině slzy smíchu, štěstí, překvapení a dojetí.

Takže děvčata, manuál máme .. tak tedy - hurá na ně…..

Čekání na lásku

1. března 2018 v 22:33 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Divné, je to divné. Nechybí mi. Něco je špatně. Žiju si spokojeně, radostně a spokojeně. Mám svého syna, svou rodinu, své báječné přátele, svůj kouzelný domov a své srdce. A přesto, nechybí mi. Dívám se kolem sebe, nad sebe, pod sebe a občas i do zastrčených kapes, protože.... co kdyby.

Poslouchám nádherné písničky, smutné i veselé, Dívám se na filmy. Pozoruji dvojice - mladé, perspektivní i staré.

Skládám své dlaně k sobě a proplétám si prsty. Úsměv je jako razítko potvrzení, že vše je přesně jak má být.

Vystrukuji svá račí klepýtka a jsem z toho trošku, ale opravdu trošku nervózní. Dech nemůže být bez vzduchu, člověk bez vody, pijan bez hospody.....

Přemýšlím, zda jsem neztrátila kus svého já někde cestou. Nebudu se vracet, protože minulost je uzavřená na sedm západů. V objetí svých bláznivých nápadů nechci otáčet se dozadu. Vždy jen dopředu hleď. Jinak zhorší se tvá mladá pleť.

Zmizíkem odstraňuji své vrásky na čele. Je všude kolem mě. Jsem ji plná. Láska.
Ta parnerská dneska chybí. Je omluvena. Dostaví se příště.

Vchází do dveří vždy, když nikdo ji nečeká.

Strejda Google dozajista chytře mi odpověděl na mou zvídavou otázku..... co je to láska?
... především akt vůle .....

Nádherná odpověď - akt - takt - dává věci do pohybu. Vůle podává ruku a vede jí tou správnou cestou přímo k srdcí.

Jednou, až akt taktně aktivně taktovkou zaklepe, vůle se uvolní, volně se otřepe.
Pak položím na Tvou mužnou hruď svou něžnou ženskou dlaň.
Jsem v přístavu Tvého bytí. Tak prosím, tiše mě chraň.