Chřipka - 1. díl

15. března 2018 v 22:41 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
"Dobré ráno všem" hlesla jsem tiše po příchodu do práce.
"Dobré, dobré…. Ty, jo ty vypadáš."
"Díky. Můžu si vzít výjimečně dneska dovču?"
"Jak můžu??? Ty musíš. Takhle tady stejně nevydržíš do večera. Jak bylo v Praze?"
"Vypíšu si tu dovolenou a jdu do hajan. Jo v Praze. V Praze je blaze. Blaze, blaze… jen nemám sílu teď vyprávět. Jdu do hajan."

Jak jsem se dostala domů, nevím. Že by teleportace?

Sakra, v Praze jsem nastupovala do vlaku plná síly, nápadů, nadšení a těšení se domů do postele. No, a pak si něco přejte. Někde u Pardubic začalo se mé přání nenápadně plnit. První zakašlání ještě nic nevěstilo. Mírnou bolest hlavy přikládala jsem nedostatku spánku a bolest kloubů malému množství pohybu. Vše jasně vysvětleno.

"Já Ti dám náročný víkend a málo pohybu. To jsem přeci já, Chřipka. A nedělej, že mě nechceš znát" sípala mi zákeřně do ucha, když jsem po rychlém příjezdu z práce ulehala do postele. Vypnula jsem mobil. Probudila jsem se večer. Bylo mi hůř než po tom nejhorším mejdanu za dob mého mládí. A to už je co říct.

Smířila jsem se s tím, že ráno zajdu k lékařce, ať si poslechne zvláštní zvuky deroucí se z mého hrudního koše. "Opravdu jdou ze mě???"

Ještě, když jsem si doma obouvala z posledních sil boty, jsem uvažovala, že bych nastoupila do pracovního procesu. Doplazila jsem se do ordinace praktického lékaře, poseděla dvě a půl hodiny v čekárně, vyslechla pár zkušených chřipkařů a svým tuberáckým kašlem marně vysvětlovala okolí, že jsem rozený nekuřák. Poté jsem vytáhla bílý papírový kapesník a …. vzdala jsem se. Tak jo. Nemocenská. Ať je po Tvém, bacile nikým nezvaný, otravný a pro tuto chvíli vítězný.

Lékařka mě přivítala slovy "á, nová chřipka. Vítejte. Svlékněte se, poslechnu si Vás." Je příjemné, když si Vás chce někdo poslechnout. Ťukla tam a sem. "Jo, tak to nebude jen tak obyčejná chřipka. Je tam i něco více. Za odměnu píšu antibiotika." Oblékala jsem se jako spráskaný pes. "Co berete na ten kašel?" Sdělila jsem ji název. "Dobře, bořče" pochválila mě ta veselá osoba. Podala mi recept a se slovy "tady máte jedy, můžete jít" mě optimisticky vypoklonkovala se svého bílého království.

Svlékla jsem se do trička. Dál už to nešlo. Vypnula mobil. Nezapnula počítač. Nepustila hudbu. Přestala mluvit. Všichni, kdo mě znají, v tomto místě jasně pochopili, že tady končí veškerá legrace. Tři dny a tři noci spala a spala a spala. Dnes je tuším, čtvrtek.

Dopoledne umyla jsem si hlavu a pochopila, že jsem vyčerpala energii na další dva dny.

Z každého vztahu zůstane alespoň něco málo dobrého. Z mého posledního divokého vztahu zůstal pomalý hrnec. Vynikající věc především v době chřipkové epidemie. Hodíš do něj maso, jdeš spát a po šesti hodinách z něho vypadne vynikající vývar.

Dnes už je to "lepší". Zvládla jsem změnit termíny u lékařů a kadeřníka. Omluvit se z autorského čtení. Zdá se, že všichni mají pochopení. Zdá se, že všichni mají chřipku.

Každý den je trochu jiný. Odchází horečka, přichází rýma. Méně spím, hůře dýchám.
Začínám se pomalounku mezi vzdechy smát. Posílám synovi odkazy na své budoucí auto. Pod vlivem prášků má fantazie běhá od jednoho pro mě šílenějšího vozu ke druhému. Když mu pošlu odkaz na vůz ne nepodobný mini autobusu, mé dítě již nevydrží a volá mi "mami, proboha, chystáš se ještě rodit? Nebo mám si přímo pořídit "odisku", abych se s Tebou mohl svézt?" Děti jsou príma, i ty velké. Ví, kdy zavolat. Smích přece léčí.

Uff. To jsem se vyčerpala. Končím stejně rychle jako jsem začala.
Jak to jen běží na konci amerických filmů…… to be continued……


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama