Duben 2018

Čaj ze džbánku

29. dubna 2018 v 11:27 | Hanlen |  Rýmy
Rozespalá, zahálená v měkkém župánku.
Nalévám si studený čaj ze džbánku.
Oční víčka ještě sní.
Otevírám své srdce novému dni.

Nádherný východ slunce kreslí jasně a zářivě.
Miluji vážně z vášně i bláznivě.
Vzrušeně hledím, jak letadlo na obloze kreslí čáry.
Vdechuji vůně, cítím tvary.

Přes opar nevidím, jen cítím.
Zasypaná něhou, nejněžnějším kvítím.
Výhled z okna kaleidoskopem života se stává.
Do nosu šimrá mě jarní tráva.

Kříž svůj neseme dál.
Aniž kdokoliv na cokoliv se ptal.
Předjíždějící blázni většinou jsou v šoku
Když u první křižovatky mívají tik v oku.

Na konci cesty u vstupních brán.
Každý za sebe bude stát sám.
Každému jinak tep tepe, srdce tluče.
Vstupenkou domů budou nám obnaženy duše.

Nalévám si studený čaj ze džbánku.
S láskou zahálená ve Tvém župánku.

Přátelství

29. dubna 2018 v 10:36 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Jana stála na zastávce, čekala na autobus do školy a zvědavě se točila doleva. Už včera si ji všimla. Taková veselá holčina, přiběhla na poslední chvíli a sotva do autobusu nastoupila, bylo ji všude plno. Jo, už jde. Zdálky vypadá jako kluk. Jako rozverný kluk. Byly obě bezelstné a dětské, radostné "ahoj" vzniklo tak nějak spontánně a vlastně ani jedna si nepamatuje ten den, kdy vzniklo jedno z nejkrásnějších věcí - přátelství na celý život.

Ten den Dana vystupovala na zastávce spolu s Janou. Obě měly aktovky jako velké holky, přes rameno. Jejich malá, útlá těla se lomila na jednu stranu pod váhou chytrých knížek, ale ony na nic nedbaly a připadaly si ve svých deseti létech velmi dospělé.
"Ty jo" pomyslela si Jana, "ona mluví jako moje bábinka, po našimu. To je divné. Já tak mluvím jen doma se staršími lidmi, jinak mluvím česky." Když se s chichotáním představily a zjistily, že jsou stejně staré, Jana hned pátrala: "Dani, já chodím do "áčka", takže ty jsi z "béčka"? Dana netušila, o čem ta praštěná holka mluví. "Jaki aczko czy beczko, my sum jedno klasa, nas je tak malo, my mumy děcka i z Bogumina a Orlove". Janu to úplně ohromilo. "Tolik zahraničních spolužáků, to je super" a tak došly k tomu, že ač stejně staré, každá chodí do jiné školy místní vesnice. Jedna do české a druhá do polské třídy.

Jak šel čas, nikdo nikdy už neviděl ty dvě zvlášť. Jana seznámila Danu se svými spolužáky, kterým se moc líbila a ona zase po očku pokukovala po nich. Dana na oplátku vtáhla Janu do "své" malé třídy, kde si Jana i v tom malém počtu taky našla svůj objekt zájmů. Byly tak krásně spjaté, že aby si udělaly radost Jana se snažila s Danou mluvit "po našimu" a Dana s Janou hovořila plynně česky jako paní profesorka.
Bydlely na jedné ulici rodinných domů, každá na jednom konci a vážně se poznaly až v deseti. Do té doby každá chodila do jiné školky i prvního stupně základní školy. Až pátá třída rozhodla. Vlastně autobusová zastávka.

Nádherná doba malin nezralých mohla začít. Neuměly si představit prázdniny bez návštěv místního koupaliště. Měly vždy oblíbené místo, takže i bez mobilu se jednoduše našly, vždy ve stejnou dobu na stejném místě. Třináctiletá Jana zrovna Daně líčila s očima navrch hlavy, jak úúúúžasný je ten kluk v modrých plavkách, když se Dana na dece pokoušela zkušeně kouřit poctivě ukradenou marsku. "Hele Jani, dívej, jak se ta ženská v brýlích pod námi na nás blbě dívá" stačila ještě podotknout a naposledy vyfoukla dým. "Já Ti dám blbě se dívá" řítila se na ní vlastní máma, když sundala sluneční brýle a Jana měla co dělat, aby ji uchránila před každou ránou, která padne vedle.

Jezdily spolu na svých nezapomenutelných "skládačkách zn. Eska" po celém okrese, což samozřejmě neměly dovolené. Na zvídavé otázky svých rodiček, kde že se tak dlouho zdržely, bez uzardění tvrdily, že přece "byla jsem u Dany" a naopak "byla jsem u Jany". Ještě štěstí, že se mamky až tak společně nekamarádily. Dana byla v té době "divočejší", i nadále odvážně chodila do místní hospůdky kupovat jako pro tátu "marsky" za pět korun, které pak společně pokuřovaly v místním lesíku. Tímto se pokorně zpětně omlouvají všem příslušníkům hasičských sborů. Když jim bylo dostatečně špatně, rozhodly se tajně namalovat zbytky kosmetických přípravků, které Dana hrdě vytáhla doma z odpadkového koše. Takový zbytek rtěnky či téměř zaschlá řasenka, to byl ten pravý dívčí poklad.

Dana už dokonce jezdila i na koncerty polských skupin, když se do vlaku nedostala dveřmi, rádi ji pomohli dostat se do kupé přes okno. Jednoho zimního dne stála se svou mámou na zastávce v čepici, což bylo velmi podezřelé. Jenže jak jinak zamaskovat nový účes "na pankáče", aby z toho mámu netrefil šlak. Byla moc hezká, ale její účes způsobil, že si jí starší sousedka spletla s klukem a žalovala Janině babičce, že se ta "jejich holka toulá s takovým divným klukem a pořád se něčemu smějí".

Puberta byla super. Oběma se zapalovaly lýtka a koukaly po klucích, ale měly tak rozdílný vkus, že si nikdy nelezly do zelí. Jana v té době začala jezdit na ekonomku a Dana na polský gympl, obě naštěstí do jednoho města. Kvůli klukům z průmyslovky jezdily pro jistotu autobusem o hodinku rychleji. To chichotavé "ahoj kluci" jim stálo za to. A pak po škole, rychle do dětských holčičích pokojíků a hodiny a hodiny probírat, kdo se na koho jak díval, usmíval a co určitě brzy přijde.

Chodily spolu do kina, se vstupenkami do třinácté řady doprostřed. Když v té době běžel kultovní "E.T. mimozemšťan" a celé kino slzelo dojetím, ony se jako správné puberťačky svíjely smíchem až je málem vyvedli za rušení klidu.

Střídaly české i polské diskotéky, špitaly si všechna tajemství a nenápadně zosnovaly jedna druhé rande s objektem svých snů. Odprovázely se vzájemně domů, jenže bylo pořád tolik co říct, že sotva došly k Daně, obrátily se a šly nazpátek. Od Jany to samé v druhém směru. Někdy se tak vyprovázely hodiny a hodiny, až si našly místo uprostřed ulice, kde si za svitu měsíce, řekly, že už fakt musí domů, smutně se loučily a volaly na sebe…. "tak zase zítra". To už většinou máma od Jany stála na balkóně a máma od Dany na konci ulice a nevěřícně kroutily hlavou, kdy se ty jejich holky konečně dostanou domů.

Psal se rok 1990 a Jana se vdávala. Dana dojetím plakala. O rok později si to holky vyměnily. Dana byla krásná nevěsta a Jana plačící svatební host.
Jana se přestěhovala s manželem do města a než se rok s rokem sešel už tam byla i vdaná Dana.
O tři roky později přišla Dana se svým synkem navštívit čerstvou maminku Janu a jejího syna a taky ji říct, že už znovu je "v tom". A tak kluci dostali mezi sebe ještě holčinu. To aby je trošku usměrňovala v jejich lumpačinkách.

Svět nabral na obrátkách. Jejich mobily zazvonily vždy, když jedna druhou zrovna co nejvíce potřebovala. Jejich rozhovory pravidelně začínaly slovy…. "ty jo, zrovna jsem na Tebe myslela….." a samozřejmě končily po dlouhých předlouhých minutách až hodinách. Navštěvovaly se navzájem ve svých domácnostech. Přišly radosti, které si tak moc navzájem přály, starosti, kde se podporovaly.

Jedno z nejhorších období přišlo, když Dana se synem byla dlouho v nemocnici a asi rok se neviděly. Po návratu se objímaly a brečely, protože pochopily, jak šílené a nemožné je být bez sebe. Ač každá naprosto jiná, bez sebe byly jako by umřela půlka jejich vlastního já. Víc než sestry, spíše prazvláštní druh dvojčat.

Dnes už na místo autobusu jezdí v autech. Dávají si "rande" u kafe a na dobré večeři. Na místo kluků probírají radosti i starosti svých dětí, rodičů, přátel, svých životů. Povídají si vážně i nevážně a vždy jsou si tady pro sebe.

"Hele, musíme se domluvit" řekla Dana. "Ať víme, jak se poznáme v příštím životě."
"No to je přece jasné" odpověděla Jana. "V kině. Třináctá řada uprostřed."
"Jo, třeba budou hrát E.T. mimozemšťan."
"To je jedno, co budou hrát. Tvůj smích přece nikdy nemůžu minout." A bylo domluveno.
Díky za to, že jsi …. HIKI, chichi

Mé touhy

12. dubna 2018 v 9:23 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Každý z nás neustálé po něčem touží.

"Maruško, neříkej, že ty ne."
"Opravdu, ne, mám všechno."
"Mít všechno a po něčem toužit jsou dvě naprosto rozdílné věci."
"Ale já opravdu už nic nechci."
"Nechceš, ale toužíš."
"Myslíš?"
"Myslím. Já toužím nepřetržitě."

Mou první tužbou byl porod. Velmi záhy - už v sedmi prenatálních měsících jsem zjistila, že je to jediná možnost, jak se dostat, tam kde chci. Vůbec jsem netušila, co to slovo znamená, ale pudově cítila, že bych z toho malého, i když teplého a bezpečného prostoru ráda pryč. Dál do světa. Vrhám se bezhlavě po hlavě ven a své rodičce způsobuji první bolesti a tlaky, nejen na prsou. Najednou jsem tady.

Ovanul mě první vzduch, až jsem se úlekem rozbrečela. Ohlušila rána způsobená pádem mého otce a omráčil pot porodníka, který je rád, že je to za ním. Koneckonců, kámo, jsme na tom stejně. I já mám radost z prvního úspěchu.

Ten pomatený zdravotník zcela bez uzardění do éteru hlásí mou míru a váhu. "No dovolte, pane, jsem dáma, jakpak k tomu přijdu, aby celý sál věděl kolik vážím??"

Jako každé malé dítě toužím po matčiným prsu. Po tom, co z něj můžu vysát. Doslova a do písmene. Aniž by se mě kdokoliv ptal na můj názor, hodili mě do skleněné klece inkubátoru spolu s přítomností hadiček udržující mé malé štíhlé tělo v sytosti, teplotě a těšení se na opravdový domov.

Stávala jsem se čím dál náročnější. Víte jak to je, podáte prst a urvou vám celou ruku. Už ani mě nestačil prs, toužila jsem po mámě celé. Po její lásce, přítomností a péči. Toto období trvá dost dlouho. Většinou do vaši smrti. U některých mamánků řídících se heslem "dokud funí budu u ní" je to docela návykové a nebezpečnější pro jejich další vývoj než leckterá droga.

Vzhledem k mé nezávislosti, vymanila jsem se z rodného hnízda. Má touha po svatbě s šampiónem mého srdce byla vyslyšena. Netušila jsem tehdy, že šampiónů může být v životě ženy více. Radostně nadechla jsem své plíce a řekla to kouzlené slůvko "Ano". A bylo dokonáno. Toužebně jsem jako vlaštovka začala slepovat své vlastní hnízdo a chystala se vysedět mláďata. Nakonec podařil se husarský kousek. Tentokráte jsem to byla já, co tlačila jako o život (proč jako?). Tlačila jsem pro život a dostala ze sebe, to nejlepší co jsem mohla.

Svému dítěti jsem radostně nabízela nejen můj prs, ale také bezesné noci, hravé dny, veškerou lásku, radost, strachy a nervy. Záměrně nepíšu "pevné nervy" poněvadž jakmile vaše dítě dospěje do puberty, zjistí téměř každá matka, že žádné nervy nejsou dostatečně pevné a velmi často rupají.

I svému toužícímu muži jsem nabízela, co jen dům dal. Jídlo, pití, přikrývku hlavy i těla, domácí práce všeho druhu, legraci, hádky, pivo v akci a sebe. Stála jsem se multifunkční ženou - manželkou, milenkou, kamarádkou, kuchařkou, uklízečkou, stavebním dozorem i pomocným dělníkem, organizační a kulturní referentkou, správkyni bankovního účtu, zpovědnici a hlavní podezřelou v jeho žárlivých scénách. Po téměř dvaceti létech pohár mé trpělivosti přetekl, což dotvrzuje louže vody před okresním soudem.

Mé další tužby na sebe nenechaly dlouho čekat. Toužila jsem se stát platícím občanem a tak mi nezbývalo nic jiného než změnit práci. V té bývalé by mi číslo na výplatní pásce nestačilo pokryt ani náklady na bydlení. O jídle ani nemluvě. V létě snad uživil by nás les a sady, ale co bychom si počali s příchodem prvního sněhu, to opravdu nevím.

Toužila jsem přežít pubertu mého syna. Pevně jsou doufala, že přijde čas, kdy oba ve zdraví a bez úhony vyjdeme z toho hnusného snu a společně se tomu zasmějeme. Neuběhlo ani deset let a my se opravdu královsky bavíme o zážitcích, které mému synovi přinesly neustálé protáčení oči jako Hurvínkovi, syčení "tssss" jako nebezpečnému plazi a mě první bolesti na hrudi.

V té době toužila jsem po novém, perspektivním muži. Měl být vysoký, štíhlý, sympatický, empatický, inteligentní, romantický, pracující i pracovitý, nekuřák, báječný společník i milenec, nesobecký, nežárlivý, solventní, gentlemanský, milující. Prostě takový normální obyčejný chlap. Halóoooo, halóoooooo…. Probuďte mě.

Probudili mě samotní účastníci mých výběrových řízení. Pravda, někdy to probuzení bylo hodně prudké. Rozsvítily se reflektory, bouchaly dělbuchy a třásla se zem, to vše jen proto, abych se konečně probudila z toho růžového snu. Trvalo to pár let. Dobře, kápnu božskou. Trvalo to desetiletku. Konečně jsem probuzená, oči i uši dokořán a růžové brýle bezpečně uschované na dně mého soukromého archivu.

Na místo toho mám brýle dioptrické - to abych lépe viděla. Více poslouchám, to abych lépe slyšela. A více vrčím, to proto, že jsem pes. Alespoň podle čínského horoskopu.

Stojím mezi bílými pruhy a nevěřícně koukám kolem sebe. Tak tohle je ten přechod. Ani nevím, kdy jsem k němu došla. Život mi přináší další dary a výhody.

Možnosti jak ušetřit je náhle více. V mém nákupním košíku nenajdete vložky ani hrubé ponožky. Nebojím se potratů ani zimy. V lékárně na místo antikoncepce požadují lubrikační gel. "Ty a já" opravdu není název nové písně. Je mi čím dál tepleji a já si to užívám. Nemusím na dovolenou pod egyptské slunce. Je mi horko a navíc zadarmo. V masně jsem nebyla pěkně dlouho a vyhýbám se opuštěným králíkárnám. Obávám se, aby mě do některé z nich nezavřeli vzhledem k množství zeleniny, které chroupu každý den. K veselé opici mi stačí mnohem méně alkoholu než v minulosti a mnohem více spánku následující den.

Mé sportovní výkony již taky nejsou co bývaly. Přesto pořád toužím. Při jízdě na kole už nejde o sto ujetých kilometrů denně, ale o zvládnutí kola na ergometrii. Má dětská touha po kurzech latinsko-amerických tanců je ukojená jedním až dvěma rychlejšími tanci u domácí televize. Můj zrychlený dech z posledních sil píská konec kurzu. Naposledy, když zaslechla jsem pozvání na lyže - přitulila jsem se … slyšela jsem totiž - zda chci jít blíže.

Moc se mi líbí ten můj svět a mé touhy.

"Ty jsi ale kecka" směje se Maruška. A v očích ji svítí toužebné jiskřičky do dalších dnů.



Proutek

9. dubna 2018 v 0:19 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
"Mě asi šlehne, tak to mám za to, že jsem na Tebe tak hodná. Starám se, bojím se, dělám první poslední."

Při slovech první poslední se stejnou údernosti třískám vlastními rukama vlastní dítě. Taky ještě aby to bylo jinak. Že bych vlastními rukama bila cizí dítě nebo nedej Bože, cizí ruce tloukli mé dítě. Kdepak, své děti si zmlátím sama. Jsem dost samostatná ženská. Malá vzrůstem, který se mění přímo úměrně síle mého vzteku. Momentálně už mám skoro dva metry. Mohla bych reprezentovat Českou republiku ve volejbalu. Nebo v boxu. Sakra. Matky samoživitelky by měly být zákonem chráněny jako pandy. A měli by mít víc dovolené, víc lázní a více nervů.

Páteční řinčení mobilu nic nenasvědčovalo tomu, že budu mít adrenalinový víkend. Cizí číslo. "Prosím" štěkla jsem do sluchátka připravená bleskurychle odmítnout lákavé nabídky dodavatelů plynů, vody, elektřiny či jiné psiny. "Děkuji, nic nechci, všechno mám, měnit nic nehodlám" moje naučená fráze už visela v éteru až jsem málem přeslechla jméno ředitele školy, kterou navštěvuje můj pubertální syn. Tedy, abych byla přesnější - kterou by měl navštěvovat můj syn. A to byl ten důvod telefonního hovoru. Měl, ale nečiní tak. A ti předobří profesoři tak neměli tu čest vidět na vlastní oči mé dítě již více než týden.

"Jak nechodí?" ptala jsem se naivně a dívala se na ten Bellův přístroj, jako bych snad od něj očekávala nějakou odpověď.
"Nerozčilujte se, paní Proutková. Určitě najdeme nějaké řešení. Zastavte se v pondělí za mnou do školy" jako v mrákotách jsem ještě slyšela ředitelův hlas. "Pěkný víkend" dodal ještě provokatér jeden a rychle zavěsil. Měl štěstí. Byla jsem jak pes Baskervillský a od pusy mi šla vzteky pěna i pára zároveň.
"Zastavte se, zastavte se" bručela jsem si pro sebe, když jsem šla domů. No pokud se mi do té doby nezastaví srdce, tak se řediteli zastavím. Ale první zástavka, věhlasný pedagogu bude v pokoji mého dorostence. Protože, jak praví přísloví "ohýbej proutek dokud je mladý". Jdu podle lidových pranostik ohnout svého rodného Proutka. Proutka Michala, ještě donedávna docházejícího studenta střední školy.

Úplně jsem zapomněla, že dveře mají kliku a málem jsem vešla do inkriminované místnosti nejapně zvané dětský pokoj málem přes zeď.
"Nemáš mi co říct?" můj výhružný hlas by mohl skály lámat.
"A co?" odpovědělo moje dítě a tvářilo se, že vůbec nechápe o co jako go…

"A co?" šla jsem do vrtule. "Jako to, že pololetí končí červnem, nikoli dubnem. Třeba to, že i přesto, že je apríl, tak se ho nezkoušej dělat ze své matky. Třeba to, že nestuduješ v Plzni a nevím nic o tom, že by jsi měl individuální zkrácený studijní plán."
"Jsi dobrá mami, vidím, že máš smysl pro humor" řeklo to pubertální stvoření, které sedělo v křesle mého malého roztomilého chlapečka.
"Už jsi slyšel, že i humor může být životu nebezpečný???" a pak následovalo to, čím začíná má povídka. Z posledních sil jsem si sedla na válendu.
"Ještě ne, ale teď už to vidím."
"Proč nechodíš do školy?"
"Nebaví mě to tam."

No výborně. Zeptáte se a máte odpověď. Dokonce logickou. Taky, koho by bavilo chodit někam, kde vás to nebaví. Ženy nechodí na hokej, muži na pokec do kavárny, lenoši do práce, nevěřící do kostela. Protože je to prostě nebaví. A moje dítě nechodí do školy. Proč…. Nesnažte se nasr… mě ještě vy….. proč, proč…. Pro slepičí kvoč.
"A ty si myslíš, že mě baví chodit do práce? Nechat si nadávat od lidí i od nadřízených, chovat se ke všem milé a pěkně, i když mám smutek, nemám náladu nebo jsem prostě jen tak unavená??" Nebaví, nebaví a přesto chodím. Protože musím."

"Hmm…"
"A co Tě baví?" snažila jsem se o osobní empatický přístup. Jiný nebyl na výběr. Ruka mě už fakt bolela.
"No to právě ještě úplně nevím, ale průmka to není."
"Krása."

Rozhovor nedobrovolně ještě pokračoval v sobotu a taky trochu v neděli. Už nehovořím. Jsem unavená tak, že odešel i vztek.

Zítra mám tedy rande-vouz s říďou. "Třeba to bude aspoň pěkný chlap" pomyslela jsem si hořce. "Ať z toho setkání mám aspoň něco. Zasloužím si to. Vždyť mám přece zítra ty narozeniny….

Zavolej mi včera

6. dubna 2018 v 7:15 | Hanlen |  Rýmy
Zavolej mi včera,
řekla otci dcera,
když odcházela z domova.

Podívej se shora,
kdo na Tebe teď volá.
Zvědavá, jak se zachová.

Zavolám Ti zítra
až chladná budou jitra
a bude cítit mráz.

Zavolám Ti z jara.
To jsi ještě byla malá.
Vše pěkné bylo v nás.

Zavolej mi dneska.
Už zní to, jak ohraná deska.
Slíbit není hřích.

Zavolej mi tady,
kde z písku stavíš hrady,
co zničí první sníh.

V jakémkoliv čase, v jakékoliv době
konečně zavolej nás k sobě.
Odměnou nám bude šťastný dětský smích.

Veselé velikonoce

4. dubna 2018 v 14:07 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Mirka nevěděla jestli se má smát nebo plakat.
Velikonoce v plném proudu.

"Tak zítra tam máš koledníky" hlásila ji včera máma po telefonu.
"Aha, a kdopak přijde?"
"No samozřejmě přímo ode mě tam pojede Tvůj syn a vezme dědu s sebou."
"Super, tak to je fajn, budu se těšit."

Opřela se v křesle - děda, její táta.
Nikdy se extrémně nezajímal jak se má, čeho dosáhla, zda je smutná či veselá. Vždy to nějak smetl pod koberec, ve všech měl pravdu a pokud by ji náhodou neměl, tak si ji vykřičel.

Mirka před nedávnem udělala posezení u kávy starších dam z rodiny. Pak se dozvěděla, jak se cítil dotčený, že taky nebyl pozván. Na dámskou jízdu??? No to nemyslíš, táto, vážně. Vy chlapi máte akce BB (bez bab), my holky zase BS (baby sobě).
Slíbila mu, že je pozve o týden později s mámou jako pár.

Doveze je a odveze. Táta už špatně chodí a ještě hůře dýchá. Jediné štěstí, že bydlí v domě s výtahem, jinak by se k ní nedostal.

"Jejda, to zas bude jiskření" pomyslela si a věřte, že o příjemné jiskření určitě nešlo. Spíše o bouřku. Hromy blesky, třesky plesky. "A třeba to zvládneme a bude to príma" optimisticky se začala těšit.
Ale copak se Mirka může jen tak těšit. Než se mohl přiblížit inkriminovaný víkend, odvezla se do nemocnice s bolesti na hrudi a bylo vymalováno. Návštěva odložená.

Byl večer, neděle velikonoční a ona se začala připravovat. Nachystala obložené talířky a jednohubky, vše zakryla potravinářskou folii a uložila na zítřek do lednice. Nachystala na konferenční stůl skleničky. Do svícnů vyměnila svíčky. Prošla bytem. Těšila se a byla zvědavá, jak návštěva dopadne.

Ráno vstala brzy. Přece se nenechá nachytat v posteli. Vše překontrolovala. Taková vzácnost jako návštěva táty a syna nelze podcenit. Snad bude mít táta radost i z malé štamprličky.

Okolo desáté zazvonil venkovní bzučák.
"Jo, jo …. pojďte dál, už na Vás čekám."
V sluchátku domácího telefonu slyšela cvaknutí venkovních dveří. Tak ještě šest pater výtahem a jsou tady.

Uplynula minuta, dvě, tři, pět…. Pak zazvonil mobil.

"… mami, výtah se někde seknul…."
"Vydržte, jdu to zjistit." Mirka si nazula boty, vzala klíče, mobil a šla pátrat. Ona a výtah se setkali ve čtvrtém poschodí. Svítil tam jako vánoční stromeček. Však otevřít nešel. Ani drobeček.

Spása - domovník. Otevřel a díval se na ní podezřelé.
"Hele sousedko, nespletla jste to trochu? Je velikonoční pondělí. Neměl bych spíš zvonit já na vás než vy na mě."
"Omlouvám se, ale zasekl se výtah. Nemohl by jste mi nějak pomoci?"
"Proč?. Vždyť nejste uvnitř. Jak zpívá Richard Muller. Po schodoch, po schodoch, poznávám poschodia….. po schodoch, po schodoch…. Čo zme kdo za ludia…."

Vtipálek s vůni domácí slivovičky….

"Jasně, já po schodech, ale dole mám tátu a ten to nevyjde. Tak co zavolat servisního technika?"
"Na techniky je spoleh. Už jsem to hlásil, takže přijedou."
"Super. A nevíte kdy?"
"Vím. Zítra."

Sešla jsem zpátky dolů k poštovním schránkám. Otec se na mě díval tak, jako bych snad ten výtah zasekla já osobně. Dostala jsem našupáno v přízemí, otočili se a jeli domů. Nenapadlo mě, když jsem šla zjišťovat problém s výtahem, vzít s sebou pohotově i láhev něčeho ostřejšího. Škoda, radost by měl táta i domovník.

Po hodině syn přijel znovu. Zazvonil a dýchal tak, že by mohl zaskočit i za ventilátor. Vždycky se zdrží chvíli. Tentokrát odcházel po pěti hodinách. To víte, než vyšlápnete tolik schodů, tak si rozmyslíte, jak rychle půjdete zase zpátky. Vyprávěl a vyprávěl a byl tak vtipný, že jsem si začala šahat do svědomí, zda jsem kdysi před léty neměla techtle nebo nedej bože mechtle s Mirkem Donutilem. Stejně jako on, donutil mě k smíchu na celé odpoledne. Prostě - veselé velikonoce.

Chystám se pozvat tátu na návštěvu znovu. Do třetice. Jen se trošku bojím, co se stane tentokrát…


Báječná hra

4. dubna 2018 v 14:05 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Lauřin smích se rozléhal po rozlehlé chodbě domova. Seděla uprostřed své "party" a královský se bavila. Eliška úžasně vyprávěla své cestovatelské zážitky, Boženka byla jako vždy zdravě protivná, takže si jí ostatní dobírali. Josífek se na svém vozíčku pohyboval bravurně a rychleji než někteří po svých vlastních nohou. A hlavně radostněji. Vyprávěl své neuvěřitelné životní příběhy, kdy se narodil poprvé, podruhé, potřetí…… Mezitím stíhal uličnicky mrkat na sestřičky a bylo vidět, že by si ještě rád i plácnul. Na svém "mládeneckém pokoji" měl zařízení jako hrom a tak přítomné dámy místo na motýly zval na wifi a písničky z youtube. A taky na malou štamprličku fernetu.

Laura pracovala ve velkém podniku. Na firemním večírku měla příležitost zkusit si zahrát hry, kdy musíte splnit nebo vyřešit nějaký nelehký úkol a posune Vás to dál. A pak znovu a znovu. Máte dvě možnosti. Nevzdát se a neúprosně a namáhavě postupovat krůček po krůčku, něco nového se naučit, pochopit a dostat se do dalšího kola. A tak dál a dál až dojdete na konec a výhra je pak Vaše. Je opojná, radostná a Vás hřeje pocit vítězství. Nebo taky po prvním problému či nezdaru být naštvaný, vzteklý a bez boje odejít. Výhra v nedohlednu, pocit vítězů taky a zůstává jen zmar a frustrace. Vlastně je ještě jedna možnost. Vůbec neotevřít dveře herní místnosti. Nic neriskovat, nic nezměnit, nic nezkusit. Nepohnout se z místa. Dívat se na přicházející i odcházející, na naštvané poražené i radostné vítěze. A nepatřit nikam. Nezažít extremní zklamání, ale ani radost k zalknutí. Jen stát ve hře i v životě bez hnutí.

"A jak to máte z výši důchodu vy?" vytrhl z myšlenek Lauru veselý Josífkův hlas a všichni kolem se tomu srdečně zasmáli. Bodejť, čas Lauřiného důchodu nebyl vidět ani dalekohledem.

Cítila se mezi nimi príma. Poslouchala jejich příběhy, pozorovala kolikrát museli zavírat staré dveře, aby mohli otevřít nové. Kolikrát prohráli a pak se tomu zasmáli. Jaké byly jejich vítězství a pocity, když stáli na místě vítězů. Nejlepší injekcí pro nabití energie byl jejich životní optimismus, přijímání výzev a plánování budoucnosti. Moudrost, pokora a živé jiskřičky v očích, které jako rám obrazu lemovaly vrásky. Vrásky z bolesti i lásky.

Čas se zastavil a nebylo, kde spěchat.

Když se vracela zpátky do hektického světa měla tu nejlepší náladu. Byla v pohodě a klidu, nenechala se nikým vytočit a se vším byla spokojená.Svět je přece to nejlepší místo pro život. Moc ráda měla to společné setkávání.

Těšila se jako malá holka na své další životní hry. Na nové dveře, před kterými stála. Otevírala je s trochou bázní a nedůvěry, ale taky s obrovskou zvědavostí, těšením se a nadšením, co na ní čeká. Jů a Hele … to bude pánové jízda.

Život je báječná hra. Tak pojďme si hrát. Kdo si hraje, nezlobí. Zdolá i to nejvyšší poschodí. Až jednou dojde na vrchol rozhledny, celý svět bude mít jako na dlaní. To je ta síla, co dál nás pohání. Víra v lepší zítřky a tiché pokání.