Přátelství

29. dubna 2018 v 10:36 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Jana stála na zastávce, čekala na autobus do školy a zvědavě se točila doleva. Už včera si ji všimla. Taková veselá holčina, přiběhla na poslední chvíli a sotva do autobusu nastoupila, bylo ji všude plno. Jo, už jde. Zdálky vypadá jako kluk. Jako rozverný kluk. Byly obě bezelstné a dětské, radostné "ahoj" vzniklo tak nějak spontánně a vlastně ani jedna si nepamatuje ten den, kdy vzniklo jedno z nejkrásnějších věcí - přátelství na celý život.

Ten den Dana vystupovala na zastávce spolu s Janou. Obě měly aktovky jako velké holky, přes rameno. Jejich malá, útlá těla se lomila na jednu stranu pod váhou chytrých knížek, ale ony na nic nedbaly a připadaly si ve svých deseti létech velmi dospělé.
"Ty jo" pomyslela si Jana, "ona mluví jako moje bábinka, po našimu. To je divné. Já tak mluvím jen doma se staršími lidmi, jinak mluvím česky." Když se s chichotáním představily a zjistily, že jsou stejně staré, Jana hned pátrala: "Dani, já chodím do "áčka", takže ty jsi z "béčka"? Dana netušila, o čem ta praštěná holka mluví. "Jaki aczko czy beczko, my sum jedno klasa, nas je tak malo, my mumy děcka i z Bogumina a Orlove". Janu to úplně ohromilo. "Tolik zahraničních spolužáků, to je super" a tak došly k tomu, že ač stejně staré, každá chodí do jiné školy místní vesnice. Jedna do české a druhá do polské třídy.

Jak šel čas, nikdo nikdy už neviděl ty dvě zvlášť. Jana seznámila Danu se svými spolužáky, kterým se moc líbila a ona zase po očku pokukovala po nich. Dana na oplátku vtáhla Janu do "své" malé třídy, kde si Jana i v tom malém počtu taky našla svůj objekt zájmů. Byly tak krásně spjaté, že aby si udělaly radost Jana se snažila s Danou mluvit "po našimu" a Dana s Janou hovořila plynně česky jako paní profesorka.
Bydlely na jedné ulici rodinných domů, každá na jednom konci a vážně se poznaly až v deseti. Do té doby každá chodila do jiné školky i prvního stupně základní školy. Až pátá třída rozhodla. Vlastně autobusová zastávka.

Nádherná doba malin nezralých mohla začít. Neuměly si představit prázdniny bez návštěv místního koupaliště. Měly vždy oblíbené místo, takže i bez mobilu se jednoduše našly, vždy ve stejnou dobu na stejném místě. Třináctiletá Jana zrovna Daně líčila s očima navrch hlavy, jak úúúúžasný je ten kluk v modrých plavkách, když se Dana na dece pokoušela zkušeně kouřit poctivě ukradenou marsku. "Hele Jani, dívej, jak se ta ženská v brýlích pod námi na nás blbě dívá" stačila ještě podotknout a naposledy vyfoukla dým. "Já Ti dám blbě se dívá" řítila se na ní vlastní máma, když sundala sluneční brýle a Jana měla co dělat, aby ji uchránila před každou ránou, která padne vedle.

Jezdily spolu na svých nezapomenutelných "skládačkách zn. Eska" po celém okrese, což samozřejmě neměly dovolené. Na zvídavé otázky svých rodiček, kde že se tak dlouho zdržely, bez uzardění tvrdily, že přece "byla jsem u Dany" a naopak "byla jsem u Jany". Ještě štěstí, že se mamky až tak společně nekamarádily. Dana byla v té době "divočejší", i nadále odvážně chodila do místní hospůdky kupovat jako pro tátu "marsky" za pět korun, které pak společně pokuřovaly v místním lesíku. Tímto se pokorně zpětně omlouvají všem příslušníkům hasičských sborů. Když jim bylo dostatečně špatně, rozhodly se tajně namalovat zbytky kosmetických přípravků, které Dana hrdě vytáhla doma z odpadkového koše. Takový zbytek rtěnky či téměř zaschlá řasenka, to byl ten pravý dívčí poklad.

Dana už dokonce jezdila i na koncerty polských skupin, když se do vlaku nedostala dveřmi, rádi ji pomohli dostat se do kupé přes okno. Jednoho zimního dne stála se svou mámou na zastávce v čepici, což bylo velmi podezřelé. Jenže jak jinak zamaskovat nový účes "na pankáče", aby z toho mámu netrefil šlak. Byla moc hezká, ale její účes způsobil, že si jí starší sousedka spletla s klukem a žalovala Janině babičce, že se ta "jejich holka toulá s takovým divným klukem a pořád se něčemu smějí".

Puberta byla super. Oběma se zapalovaly lýtka a koukaly po klucích, ale měly tak rozdílný vkus, že si nikdy nelezly do zelí. Jana v té době začala jezdit na ekonomku a Dana na polský gympl, obě naštěstí do jednoho města. Kvůli klukům z průmyslovky jezdily pro jistotu autobusem o hodinku rychleji. To chichotavé "ahoj kluci" jim stálo za to. A pak po škole, rychle do dětských holčičích pokojíků a hodiny a hodiny probírat, kdo se na koho jak díval, usmíval a co určitě brzy přijde.

Chodily spolu do kina, se vstupenkami do třinácté řady doprostřed. Když v té době běžel kultovní "E.T. mimozemšťan" a celé kino slzelo dojetím, ony se jako správné puberťačky svíjely smíchem až je málem vyvedli za rušení klidu.

Střídaly české i polské diskotéky, špitaly si všechna tajemství a nenápadně zosnovaly jedna druhé rande s objektem svých snů. Odprovázely se vzájemně domů, jenže bylo pořád tolik co říct, že sotva došly k Daně, obrátily se a šly nazpátek. Od Jany to samé v druhém směru. Někdy se tak vyprovázely hodiny a hodiny, až si našly místo uprostřed ulice, kde si za svitu měsíce, řekly, že už fakt musí domů, smutně se loučily a volaly na sebe…. "tak zase zítra". To už většinou máma od Jany stála na balkóně a máma od Dany na konci ulice a nevěřícně kroutily hlavou, kdy se ty jejich holky konečně dostanou domů.

Psal se rok 1990 a Jana se vdávala. Dana dojetím plakala. O rok později si to holky vyměnily. Dana byla krásná nevěsta a Jana plačící svatební host.
Jana se přestěhovala s manželem do města a než se rok s rokem sešel už tam byla i vdaná Dana.
O tři roky později přišla Dana se svým synkem navštívit čerstvou maminku Janu a jejího syna a taky ji říct, že už znovu je "v tom". A tak kluci dostali mezi sebe ještě holčinu. To aby je trošku usměrňovala v jejich lumpačinkách.

Svět nabral na obrátkách. Jejich mobily zazvonily vždy, když jedna druhou zrovna co nejvíce potřebovala. Jejich rozhovory pravidelně začínaly slovy…. "ty jo, zrovna jsem na Tebe myslela….." a samozřejmě končily po dlouhých předlouhých minutách až hodinách. Navštěvovaly se navzájem ve svých domácnostech. Přišly radosti, které si tak moc navzájem přály, starosti, kde se podporovaly.

Jedno z nejhorších období přišlo, když Dana se synem byla dlouho v nemocnici a asi rok se neviděly. Po návratu se objímaly a brečely, protože pochopily, jak šílené a nemožné je být bez sebe. Ač každá naprosto jiná, bez sebe byly jako by umřela půlka jejich vlastního já. Víc než sestry, spíše prazvláštní druh dvojčat.

Dnes už na místo autobusu jezdí v autech. Dávají si "rande" u kafe a na dobré večeři. Na místo kluků probírají radosti i starosti svých dětí, rodičů, přátel, svých životů. Povídají si vážně i nevážně a vždy jsou si tady pro sebe.

"Hele, musíme se domluvit" řekla Dana. "Ať víme, jak se poznáme v příštím životě."
"No to je přece jasné" odpověděla Jana. "V kině. Třináctá řada uprostřed."
"Jo, třeba budou hrát E.T. mimozemšťan."
"To je jedno, co budou hrát. Tvůj smích přece nikdy nemůžu minout." A bylo domluveno.
Díky za to, že jsi …. HIKI, chichi
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aninka Aninka | 29. dubna 2018 v 19:06 | Reagovat

Krasné ,pravdivé přatelstvi

2 Halka Halka | 4. května 2018 v 16:27 | Reagovat

děkuji Hani ... se slzou v oku a úsměvem na tváří, Halka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama