Květen 2018

Sraz

12. května 2018 v 12:38 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Jdu na sraz.

Sraz holčičí třídy. Jako tři oříšky pro popelku jsme každá z nás rovným dílem vyfasovala tři chlapce s pubertálními pupínky ve tvářích. Byly jsme čtrnáctileté holky a tři čtrnáctiletí kluci. 1.A. střední školy nám otevírala své dveře a já tehdy do nich vcházela v růžových šatech s mašlí přes celou prdel. A tu jsem si vzápětí přisedla, když jsem se seznamovala se svou první spolužačkou. Další roky už jsem seděla sice s jinou, ale všechny jsme se měly docela rády a dokonce jsme se nikdy ani nepraly o ty naše tři princátka.

Byly jsme různorodé. Od obyčejných vesnických holek přes malé dámy z velkých okolních měst. Měly jsme vytvořeny takové malé podmnožiny, podle toho, odkud kdo pocházel, ale jako celek jsme tvořily krásnou množinu.

V naší době se ještě maturovalo na první dobrou a tak nějak celkově jsme to všichni zvládli. Jen jedna už není mezi námi. Jinak jsme se všichni více méně radostně vyšplhali do dnešních dnů a teď se chystáme na sraz.

Jako správná holka už od rána moc nejím a přemýšlím, co na sebe. Kalhoty, šaty, sukni? Sportovní nebo elegantní styl? Každá chceme vypadat nejen dobře, ale dokonce nejlíp. Vždyť je to krásné a zábavné a tak už se na Vás, baby, těším.

Těším se, protože je jasné, že všichni účastníci jsou právě ti fajn, kterých baví život. Baví je současnost, těší se na budoucnost a hlavně rádi si občas vzpomenou na minulost. Dnes je ten jeden z mála dnů, kdy se všechny časové okamžiky střetnou v jeden. A tak nám všem přeji nádherné setkání. Budeme si říkat, jak se rádi vidíme. Budeme se chválit, jak dobře vypadáme. Budeme si přát, jakých úspěchů jsme dosáhli. Budeme si dávat naději a podporu v tom nepovedeném. Budeme se smát a cítit se báječně.

Zítra ráno vstanu, zapnu notebook a napíšu, jak to všechno dopadlo.
Tak se těšte se mnou, protože vzácných okamžiků v životě nikdy není dost. Jen tak pro pohlazení, jen tak pro radost.



Bláznivý čokl

9. května 2018 v 20:25 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Ráno jsem běžela jako čokl a blázen v jednom rychle do práce. Ne proto, že bych se bála , že přijdu pozdě. Jen jsem chtěla jako obvykle přijít minimálně o hodinu rychleji. Přeci jen, připravit se, dořešit věci, které mezi kontaktem s klienty nejde, udělat spoustu jiných provozních záležitostí, které nejsou vidět a jsou tak nějak samozřejmé.

Tak jo.

Pak začal "normální" den. Lidé si stěžovali na všechno a na všechny a nejlepší na tom bylo, že nejvíce si stěžovali ti, kteří by snad ani neměli otevírat ústa a dořešit si své povinnosti a závazky. A já se na ně povinně usmívala a srdce mi tlouklo, žaludek se obracel na ruby a duše křičela tak, že i pouštěné rádio už nebylo slyšet.

Tak jo.

Uplynulo dopoledne, já samozřejmě ráda a dobrovolně povinně mimo pracovní dobu vzala dalšího klienta a pak běžela jako čokl a blázen v jednom na poštu s pracovními závazky. Trochu jsem si dávala pozor na výmoly, protože přeci jen, nohu už jsem zlomenou měla a vím, co to obnáší.

Tak jo.

A pak jsem běžela zpátky. Kousek ode mě procházela silnici slepá žena. S bílou hůlkou a černými brýlemi. Pomalu. Opatrně.

Tak jo.

Najednou vím, víc než jasně, že žiji blbě. Nevhodně. Šíleně. Jako čokl a blázen v jednom. Jenže, co z toho může vzejít? Bláznivý čokl? Nechci.
Pokud sama neudělám změnu, nikdo ji za mě neudělá. Myslím, že čas nastal právě teď.

Žijeme opravdu teď a tady …

Vzkaz z nebe

6. května 2018 v 0:50 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
V mém mobilu je těch kombinací devíti čísel několik.
Telefonní čísla potencionálních milenců.

Stačí nezávazně vážně devětkrát ťuknout…

Před sebou mobil…
Před sebou několik možnosti devíti kouzel…

Usměji se a zmáčknu tlačítko na hraně pravé strany mobilu …
Vypnout …. Restartovat ….. tísňový režim….

Za a) je správně.


Ostatní začneš opravdu milovat až ve chvíli, kdy začneš mít rád sám sebe.


Ve chvíli, kdy chtíč je pokořen tichým "ne".
Ve chvíli, kdy touha prohraje s hrdostí.
Ve chvíli, kdy jsi rád ve své vlastní společnosti.

Ve chvíli, kdy Ti tiše gratuluje ti Tvá duše.

"Ostatní Tě začnou opravdu milovat až ve chvíli, když začneš mít rád sám sebe"
… řeklo nade mnou tiše…. nebe…..

Můj vztah ke sportu

4. května 2018 v 21:12 | Hanlen |  Rýmy
Těžký, přetěžký úkol Tě holka čeká.
Zdá se, že v Tvé hlavě se to seká.

Téma zní férově, jasně a skoro jako legrace.
Tak ničeho se neboj a pusť se do práce.

Skupina pisatelů dala téma - "sporťáci".
Pocit mám, že cítím kazajku svěrací.

Slyšela jsem dobře, že mám psát o sportovním utkání?
Pravdu říct, trochu hrůzu mi to nahání.

Ze sportovních slov znám gól, faul a žlutá karta.
Baník, Liverpool a taky Sparta.

Není to málo, to je mi jasné,
ale tady mé vzdělání taky hasne.

Večer, když sporťáci nové zprávy hlásí,
v pauze jdu vyfoukat si svoje vlasy.

Muže varuji, že zbytečné je vzít mě na antuku.
Takhle opravdu nezískají mou ruku.

Na hřišti nebo na ledové ploše,
jediné co najdu jsou odpadkové koše.

Box je moc tvrdý, strachy mi srdce měkne.
Faktem zůstává, že klukům ve slipech to sekne.

Na motorkách a formulích dostávám křeče.
Při vítězstvích tolik šampusu zbytečně ven teče.

Bolt, když běží svůj závod veliký,
věřím, že s klidem doběhne až do Afriky.

Obdivuji každou disciplínu i každého sportovce.
Klobouk dolů, když od bahna s kolem běží do kopce.

Na olympiádách sice nejsem příliš žádaná.
I přesto všechno myslím si, že sportovně jsem nadaná.

Sotva mě v první třídě povinně do bazénu hodili,
jako první jsem se topila a to se trošku zděsili.

Na vodu i přesto nikdy jsem nezanevřela.
Na místním bazénu chlapecká těla obhlížela.

V době, kdy chodili jsme do školky,
parkovali jsme na zahradě všichni své tříkolky.

Na tyči až ke stropu hbitě jsem šplhala
Na stometrovky v běhu předběhnout se nedala.

Dodnes cítím, jak velmi jsem demotivována.
Věkově do spartakiád jsem nebyla nominována.

Ale pozor. S přibývajícím věkem vše se začíná dařit.
Na kole sjíždím lesní cesty, na tanečním parketu začínám pařit.

Později dozvídám se, že je zcela běžné
sportování ve dvou. Hlavně, že je něžné.

Když přeskočila jsem dětství, mládí a nevyzrálý věk,
začala jsem chytat druhý či třetí dech.

Koupila si kolo, kalhoty s vycpávkou a triko termo.
Předjet tak Sagana, to by bylo terno.

Zdolat za den sto kilásků bylo mi souzeno.
Na konci trasy čekalo vepřové koleno.

Zdokonalovala jsem se pomalu a jistě,
až jsem při výletech zákeřně chytila klíště.

Kdo by se s boreliózou trápil a dělal si vrásky?
Před sebou jasně viděla jsem další cílové pásky.

Na lyžařském výcviku ze základní školy
ztratila jsem se hned po příjezdu, no to vám bylo story.

Po výjimečných zážitcích vždy jako první pasu
a tak jsem při sjezdu vypadla z bot i mimo trasu.

Za těch pár desítek let zapomněla jsem na tu scénu.
Po čtyřicítce neohroženě znovu na svah se ženu.

Pokud to někdo filmoval a dal to na net,
někteří po první pomoci začali se shánět.

Ale trpělivost přináší nejen růže,
a tak jsem svou jízdou dojala nejednoho muže.

Hlavně obsluha pomy a sedací lanovky.
Při mém příchodu pro zklidnění počítali do stovky.

Upřímně a s láskou vzpomínám na ty krásné sjezdy.
Já i mé kamarádky moc dobře víme, kdo byl za hvězdy.


A aby toho nebylo málo,
neuvěříte co se stalo.

Zlomila jsem si nohu, kotník pro jistotu z obou stran.
Kupodivu nemohl za to sport, ale party stan.

Všichni v nemocnici dívali se na mě uznalé.
Původně si mysleli, že to při sportu měla jsem na mále.

Doteď v duši tu velkou hanbu si nesu,
když zjistili, že neupadla jsem na svahu, ale na Majálesu.

Nožka je dobrá a já přihlásila se do latinských tanců.
V duchu jsem viděla lačné pohledy těch divokých kanců.

První lekce zvládala jsem s nadhledem,
než jsem se střetla od mladších žen se soucitným pohledem.

Mou veselou duši a povahu optimisty ovšem nic nezlomí.
Teď napadlo mě, že ještě nejezdila jsem na koni.

A tak mohu říct, že se docela na budoucnost těším.
Zatím jsem s trekovými hůlkami sportovcem pěším.

Všem radím upřímně a zcela v duchu fair-play.
Na věk nehleď a radostně si hrej.

Ve zdravém těle, zdravý duch.
Nenech se zlomit a hrdý buď.

Za světlem

1. května 2018 v 23:00 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Bylo mi sedmnáct a Tobě osmnáct.
Byla jsem vychrtlá, stydlivá. Brýle větší než obličej. Sebevědomí na bodu mrazu. Ty jsi byl nádherný mladý kluk. Viděli jsme se ve svém životě poprvé a naposled před 31 léty. Byl jsi tak krásný. Vlastně ani netuším, zda jsi mě tehdy ve svém nádherném mladém světě zaregistroval. Co na tom záleží….

Život šel dál.
Jen útržkovitě jsem se dozvídala, že ses oženil a narodila se Ti dcera.
Já se vdala a narodil se mi syn.
S úsměvem vzpomněla jsem si na to, jaký jsi byl tehdy fešák.

Život šel dál.
Dozvídala jsem se, kolik máš problémů a jak je řešíš, neřešíš …..
Já se rozvedla, přestěhovala, změnila práci, řešila každodenní starostí.
Říkala jsem si, jak asi vypadáš a že z Tebe bude pěkný chlap.

Život šel dál.
Dozvěděla jsem se, jak jsi onemocněl a že to není zrovna dobré….
Já řešila vztahové problémy, své zdraví, pubertu syna, stresové situace….
Bylo mi líto, že jsi nemocný a nedaří se Ti tak, jak bych Ti to přála….

Život šel dál.
Je to špatné. Dávají Ti pár dnů, pár hodin, pár neuchopitelných chvil….
Řeším stálé něco, stejně jako každý z nás a uvědomuji si, jak malicherné jsou naše strasti s porovnáním s Tvými…..

Je krásné májové odpoledne a já se procházím rozkvetlými uličkami a jsem omámená nádhernou vůni rozkvétajících šeříků. Miluji život a moc se mi líbí. Jsem šťastná, že mohu vychutnávat dar života a s pokorou za něj děkuji.

Poprvé jsme se viděli před 31 léty. Dnes už vím, že tehdy to bylo i naposled.

Je první máj.

Zapaluji svíčku a přeji Tvé duši pokoj a šťastnou cestu domů, za světlem…..