Květen 2018

Černá čtvrthodinka

31. května 2018 v 20:06 | Hanlen |  Františkovy Lázně 2018
Nádherná chvíle. Zase jedno zajímavé "poprvé". Sedím v lázeňském "lobby baru".
Kamarádka již unavená letním sluncem a procedurami odešla odpočívat do pokoje. Zůstala jsem sedět sama u rohového stolečku s veltlínskou dvoječkou. Okna otevřené dokořán, nikdo neodchází. Na všechny dýchla krásná atmosféra. Jen servírka je mírně nervózní a nezvládá nastalou situaci. Celá ne svá se bojí, že hosté odejdou bez zaplacení. Přitom nikomu se nikam nechce. Nikdo nechce odejít a je nám všem príma. Nemůže pochopit, že lidé si i nadále objednávají a zůstávají. Se vším má problém a najednou nic nejde. Dokonce nalít ani další víno. Bez elektřiny nemožné. A přitom stačilo by tak málo. Třeba zapálit svíčky, co jsou na stolech.
Třeba z mínusu udělat plusy. Zapnout na notebooku hudbu.
Třeba vymyslet hru na tajná přání.
Třeba zahájit seznámení naslepo.
Třeba začít "pějme píseň dokola….".

Světlo se znovu rozsvítilo.
Všichni jsou zklamání.

Hosté, protože zmizelo kouzlo.
Servírka, že hosté ještě nezmizeli….


Lungo

30. května 2018 v 15:56 | Hanlen |  Františkovy Lázně 2018
Vzpomínka v přítomností

Rok se sešel s rokem.
Pomalu, krok za krokem.
Jsem zpátky.

Stojím u vrátek do zahrádky.

Uspořádávám své neklidné myšlenky.
Milenci a milenky.

Takový je život
v lázeňském dění.

Touha vyniknout, touha po pohlazení.

Tuční, malí i plešatí.
Jet do lázní se vyplatí.
Češi, Rusi i Poláci.
Všichni najednou lázeňští jsou šviháci.

Tak nějak bráníme se stáří.
Jako v pohádce všichni šťastně se tváří.
Fantazii meze se nekladou.
Jak se to děje, je pro mě záhadou.

Krásně svobodná.
Žena s notýskem.

S vůni lunga,
slzou pod víčkem.

Popelka se ztraceným střevíčkem.

Petrova cesta vlakem

30. května 2018 v 15:54 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Nasedám do vlaku. Jsem unavený. Zavazadlo mi pomohli dát na horní poličku a příjemný průvodčími slibuje, že při vystupování pomůže dát mi ho zase dolů.
Usazuji se u okna a smazávám zamlžené okno. Za okny je ponuro, deštivo a chladno. Počasí veselé kopíruje smutný stav mé duše. Cítím se hluše.

Zdravě naštvaný na život. Přesto ho milující. Bojovníkem se člověk nerodí. Bojovníkem se stává. Marná sláva. Ukolébán jako malé dítě pomalu upadám do spánku. Mám rád ten stav mezi realitou a sněním. Ponořuji se jak do měkké peřiny, je mi příjemně a bezpečně jako v náručí mámy.
Někomu zvoní mobil. Proboha, copak si to ti lidé nemohou vypnout alespoň ve vlaku? Volající je zřejmě neodbytný. Začínám být vážně naštvaný. Zrovna jsem vstupoval do svého snového světa a do toho ten protivný randál. Navíc má stejný vyzváněcí tón jako já. Sakra, tak to alespoň zvedni. Dochází mi, že je to můj mobil. Sakra, tak to alespoň zvedni, Petře.

"Prosím" štěknu nevrlé, když zahlédnu na displeji rozmazaně cizí číslo. Preventivně, aniž chci cokoliv poslouchat, vše odmítám. "Šmejdi", říkám si, "zasraní šmejdi."

"Ne, opravdu nic nechci, všechno mám, nic nepotřebuji prosím už nevolejte" říkám naučenou frázi a těším se, až uslyším známé a osvobozující -ty-ty-ty-ty-ty…..

"Promiňte", ženský hlas zapichuje se mi přímo do srdce. "To bude asi omyl. Omlouvám se."

"Ne, to vy promiňte", cítím, že o spánku už nemůže být ani řeč. Ten lahodný ženský hlas ve mně v mžiku probudil všechny mužské smysly až to bolí.

"Nezlobte se, že jsem byl nevrlý." Snažím se ze všech sil udržet ten nečekaný hovor, neztratit ho v éteru. "Domníval jsem se, že jsou to ty otravné společnosti, která tak bezelstně a láskyplně nabízejí všechny nezbytné věci pro život, bez kterých nemůže normální člověk existovat. Jsem rád, že nejsem normální" pokusil jsem se o špetku humoru.
Nikdy bych nevěřil, jak může být cesta do Ostravy tak krátká.

S telefonem u ucha smějí se jako pubescent na plné kolo, dokonce se přistihují, jak laškovně měním hlas a vůbec se chovám jako tichý blázen. Jako tichý, starý blázen.

"Kde vystupujete?" ptá se ONA, poté co se dozvěděla, že jedu vlakem.

"V Ostravě. Přesně za 32 minuty bez zpoždění".
"No to je neuvěřitelné. Já zrovna čekám na nádraží na tento spoj a budu vyzvedávat kamarádku."

"Prosím, počkejte mě tam" žadoním jako mladý kluk o první pusu a nechápu, co se to děje. "Jak Vás poznám?"

"Budu mít zvednutou ruku a budu mávat do okolí" říká má neznámá a já v opojení dokážu úplně sám sundat zavazadlo na zem.

"Ostrava, hlavní nádraží".
Vystupují a zoufalé hledím na plný peron zvednutých mávajících rukou. Jsem zmatený. Chytám se okraje. Okraje postele….

"Prosím, prosím, neodcházejte….. " slyším ještě svůj výkřik ze spánku než se úplně probudím ze svého snu. Odpovědí je mi jen černočerná tma a ticho všude kolem mě….

Cesta do lázní

29. května 2018 v 13:55 | Hanlen |  Františkovy Lázně 2018
Z domova vyrážím v šest. Pro jistotu. Syn, který chodí všude na last minute, je na mrtvici. Pro zabití času nejede přímo, ale dostanu jako bonus ještě auto prohlídku svého města a přilehlého okolí. Na nádraží jsme jako obvykle první. Kupodivu i na nástupišti jsme nejen první, ale i jediní. Vcházím poprvé a navíc první do první třídy. Jako nezkušená školačka hledám místo pro zavazadlo, místo pro sebe a nezbytné WC. Vše úspěšně nalezeno. Po chvíli spatřím poličku na zavazadla blíže k mému sedadlu. Dochází k prvnímu stěhování zavazadel. Téměř dobrovolné selfi se synem a foto interiéru vlaku. Vagón, zdá se, je celý pro mě. Výhoda výjezdní nástupní stanice je zřejmá.
Stopuji procházející průvodčí: "prosím Vás, u Plzně by měla být nějaká výluka. Týká se to i Pendolína?"
Výpravčí se usměje: "Pendolína se netýká skoro nic. Jedině, že by vytrhli koleje."

Ostrava - hlavní nádraží.
První cestující. Vedle přes uličku, na sedadle, na kterém budu sedět při zpáteční cestě, sedí žena a marně hledá zásuvku. Pomáháme si navzájem. Klečíme každá pod svým sedadlem a pátráme jako Sherlock Holmes. Stevard nás zachraňuje. Pomáhá nám na nohy, usazuje nás a ukazuje zásuvku hned vedle levé či pravé ruky. Jak jednoduché. Ihned zapínáme do sítě své mobily a cítíme se v bezpečí a klidu.
Stevardka nabízí welcome drink. Šampus. Dotaz, zda si dáme alko či nealko zdá se mi i nové paní Zásuvkové zbytečný. Jednotným hlasem objednáváme alko. Paní ho má vypité raz dva, já se s ním decentně mazlím, neboť tuším, že přídavek není možný.

Ostrava - Svinov.
Na stolečku kávička, sendviče a denní tisk. Mé pozadí lehce si zvyká na příjemné kožené sedadla.

V Olomouci přisedá postarší fešák a sedá si naproti přes uličku. Je příjemné cestovat s pěkným výhledem po okolí. Za ním pár protivných starších žen bouchající svými zavazadly vše okolo sebe. S obavami kontroluji svou rezervaci jednolůžkového pokoje. Je čas mého obvyklého ranního nedělního vstávání. Žaludek ví své a já otevírám a konzumuji svou první půlku sendviče. Blížíme se k Pardubicím. Ráda bych si zdřímla. Ale představa, že mi klimbá hlava, z úst kape slina a občas zachrápu mi nedovolí zavřít oči. Přeci jen, jsem v 1.třídě a snažím se zachovat dekorum. Jsem jediná, která nepíše na mobil ani tablet prstem, ale do deníčku pérem. Písmo je kostrbaté. Tentokráte není na vině víno, ale koridor Českých drah. Začínám přitahovat pozornost. Asi vypadám podezřelé. Bába naproti nesdílí můj úsměv, mračí se jako kakabus. Nasazuje si mafiánské černé brýle a cítí se být neviditelná. Teď už se tváří "neruš mě". Zamračená bába, usmívající se chlap - skóre vyrovnáno. Pardubice, a mé sedadlo spolujezdce zatím zeje prázdnotou. To se snad ani nestihnu seznámit. Snad nepřistoupí spolujezdec až v Chebu.

Paní Zásuvková spí. Asi ten šampus lokla moc rychle. Není na ní pěkný pohled. Dokonce už má i první flíček na svých kalhotách. Raději budu i nadále držet svá oční víčka v pohotovosti.

Do nosu se mi line vůně svíčkové. Přede mnou sedí nějaký fajnšmekr a laduje se šesti poctivými jako od maminky. Bon apetit, maistro.
Nastoupil horolezec. Krosna na jeho zádech vypadá, že je větší než strop vlaku. Bože, protivná Bába zjišťuje, že sedí blbě a dělá první problémy. Dokonce si vyklopila i tmavá skla a vypadá jako Mucha puk.


Ááá, mám spolucestující.
Má veselý hlas, veselou halenu, veselou nadváhu. Když zjistila, že místo vedle mě je příliš úzké, sedí za mnou a doufá, že hned tak někdo nepřistoupí a nevyhodí ji ke mně. Doufám i já. Zatím hledá zásuvku a tak ji zkušeně poradím. Tahle kdyby hledala na zemi, tak leží až do Německa. Za okny kvetou rudé vlčí máky a navozují romantickou atmosféru. Za mnou se nabízí welcome drink a já jen tiše na sucho polykám. Mohla by mi dát alespoň loknout za tu zásuvku.

Paní Zásuvková se probouzí a odvážně odchází na nejvíce obávanou místnost pro ženy při cestování vlakem, a tím je WC. Jsem zvědavá, za jak dlouho a s jakým výrazem se vrátí. Třeba přibude i další flíček na kalhotách. To je raz dva. Toaleta dopadla zřejmě dobře. Paní Zásuvková se vrací a vytahuje ze svých domácích zásob banán a balíček čokoládových bonbónů. Nevím, nevím, zda dělá dobře. Moje barevná veselá sousedka, která zcela netypicky nesedí po mé levici, ale za mou zadnicí odhazuje prázdný kelímek od šampusu a něčemu se vesele směje. Pěkný chlap spí a dá se na něj dívat i v tomto stavu.

Zásuvková je příliš akční. Neustálé vstává a sedá, stahuje a nahazuje kabelu a šustí papírky. Jestli toho nenechá, tak mi ošoupe sedadlo a na své zpáteční cestě na mě zbude jen kovový rám. Jestli nenechá toho šustění, tak se projde na toaletu ještě několikrát a čím dál svižnějším tempem.

Blížíme se k Praze. Kdybych nejela do Frantovek, určitě bych byla v Praze na kurzu tvůrčího psaní. Nevím, co je lepší. Baví mě oboje. Myšlenky se mi honí v hlavě. Co vše se událo za poslední rok? Všechno. Nejen ve vlaku přešla jsem z 2. třídy do první. Z horšího do lepšího. Cítím se spokojenější o třista procent než loni, a to ještě nejsem ve Františkových Lázních. Mám vnitřní klid a venkovní radost.

Paní Zásuvková si pouští na mobilu domácí video, takže všichni slyšíme, jak přibuzné dítě dělá za radostného povzbuzování zbytku rodiny veselé paci paci. Chlap od naproti již nespí. Labužník se svíčkovou v bříšku se chystá vystupovat.
Vítejte v Praze.

Bába už nemá klapky nahrazující sluneční brýle a dramatický se drží za hruď. Dochází ji, že je lázeňský pacient a je potřeba urychleně vzpomenout všechny diagnózy. Zbývá už jen tři hodinky cesty a jsme na místě. Vjíždíme do železniční stanice Praha hlavní nádraží a já si už připadám jako doma.
Vystupuje svíčkový muž, pěkný chlap i moje sousedka, která ani nestačila být mou sousedku. Jsem zvědavá, jestli ještě dostanu nějako náhradu. První třída se poněkud vyprázdnila, Zásuvková chroupe už asi desátý bonbón. Nezávidím. Jen zírám. Momentálně zírám přímým pohledem na Bábu. Tak snad ještě někdo nastoupí a zastíní mi ten nepěkný výhled.
Bůh mě miluje. Bábu přestávám vidět. Nastupuji hoši s golfovými holemi - asi dodatkáři. Hnedle mám lepší náladu. Vypadá to, že zbytek cesty bude příjemný na oči.

Tak už se známe spolu s paní Zásuvkovou. Jede taky na bonusový program jako já. Na rozdíl ode mě už má jistou kamarádku z minulého roku. Takže nic. Chlapci se s námi začali bavit. Usmívali se, laškovali, očkami házeli a když slyšeli, že se chystáme tančit do Royalu, hned zdvořile nabízeli nám své mužné rámě. Když jsem si vzpomněla na jejich golfové zavazadla, znejistěla jsem. Oprávněně. My budeme tančit ve Frantovkách, ale ouha chlapci v Mariánkách. Když jsme zjistili nepatrný rozdíl v cíli cesty, už si nepovídáme a energii necháváme na další místní life seznamky.
Znovu vidím na Bábu.
Teda tohle dostat na pokoj, tak mám po náladě až do Vánoc. Přemýšlím, že asi nemá zuby, jinak nechápu, proč se ani neusměje. Tváří se, jako by nejela do lázní, ale na pohřeb.

V Mariánkách probíhá loučení s chlapci golfaři a vzájemné přání příjemného pobytu a ještě příjemnějších zážitků. Kluci se loučí s holkami, cesta je skoro za námi.

Cheb - je čas přitáhnout si svá objemná zavazadla blíže k sobě a vyřešit technický problém, jak to na první dobrou dopravím z vagónu na perón.

Dámy a pánově, vjíždíme do stanice Františkové Lázně, kde vlak svou jízdu končí.
Moje noha líbá půdu Frantovek. Dámy a pánové, doufám, že moje jízda teprve začíná.




Sraz

12. května 2018 v 12:38 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Jdu na sraz.

Sraz holčičí třídy. Jako tři oříšky pro popelku jsme každá z nás rovným dílem vyfasovala tři chlapce s pubertálními pupínky ve tvářích. Byly jsme čtrnáctileté holky a tři čtrnáctiletí kluci. 1.A. střední školy nám otevírala své dveře a já tehdy do nich vcházela v růžových šatech s mašlí přes celou prdel. A tu jsem si vzápětí přisedla, když jsem se seznamovala se svou první spolužačkou. Další roky už jsem seděla sice s jinou, ale všechny jsme se měly docela rády a dokonce jsme se nikdy ani nepraly o ty naše tři princátka.

Byly jsme různorodé. Od obyčejných vesnických holek přes malé dámy z velkých okolních měst. Měly jsme vytvořeny takové malé podmnožiny, podle toho, odkud kdo pocházel, ale jako celek jsme tvořily krásnou množinu.

V naší době se ještě maturovalo na první dobrou a tak nějak celkově jsme to všichni zvládli. Jen jedna už není mezi námi. Jinak jsme se všichni více méně radostně vyšplhali do dnešních dnů a teď se chystáme na sraz.

Jako správná holka už od rána moc nejím a přemýšlím, co na sebe. Kalhoty, šaty, sukni? Sportovní nebo elegantní styl? Každá chceme vypadat nejen dobře, ale dokonce nejlíp. Vždyť je to krásné a zábavné a tak už se na Vás, baby, těším.

Těším se, protože je jasné, že všichni účastníci jsou právě ti fajn, kterých baví život. Baví je současnost, těší se na budoucnost a hlavně rádi si občas vzpomenou na minulost. Dnes je ten jeden z mála dnů, kdy se všechny časové okamžiky střetnou v jeden. A tak nám všem přeji nádherné setkání. Budeme si říkat, jak se rádi vidíme. Budeme se chválit, jak dobře vypadáme. Budeme si přát, jakých úspěchů jsme dosáhli. Budeme si dávat naději a podporu v tom nepovedeném. Budeme se smát a cítit se báječně.

Zítra ráno vstanu, zapnu notebook a napíšu, jak to všechno dopadlo.
Tak se těšte se mnou, protože vzácných okamžiků v životě nikdy není dost. Jen tak pro pohlazení, jen tak pro radost.



Bláznivý čokl

9. května 2018 v 20:25 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Ráno jsem běžela jako čokl a blázen v jednom rychle do práce. Ne proto, že bych se bála , že přijdu pozdě. Jen jsem chtěla jako obvykle přijít minimálně o hodinu rychleji. Přeci jen, připravit se, dořešit věci, které mezi kontaktem s klienty nejde, udělat spoustu jiných provozních záležitostí, které nejsou vidět a jsou tak nějak samozřejmé.

Tak jo.

Pak začal "normální" den. Lidé si stěžovali na všechno a na všechny a nejlepší na tom bylo, že nejvíce si stěžovali ti, kteří by snad ani neměli otevírat ústa a dořešit si své povinnosti a závazky. A já se na ně povinně usmívala a srdce mi tlouklo, žaludek se obracel na ruby a duše křičela tak, že i pouštěné rádio už nebylo slyšet.

Tak jo.

Uplynulo dopoledne, já samozřejmě ráda a dobrovolně povinně mimo pracovní dobu vzala dalšího klienta a pak běžela jako čokl a blázen v jednom na poštu s pracovními závazky. Trochu jsem si dávala pozor na výmoly, protože přeci jen, nohu už jsem zlomenou měla a vím, co to obnáší.

Tak jo.

A pak jsem běžela zpátky. Kousek ode mě procházela silnici slepá žena. S bílou hůlkou a černými brýlemi. Pomalu. Opatrně.

Tak jo.

Najednou vím, víc než jasně, že žiji blbě. Nevhodně. Šíleně. Jako čokl a blázen v jednom. Jenže, co z toho může vzejít? Bláznivý čokl? Nechci.
Pokud sama neudělám změnu, nikdo ji za mě neudělá. Myslím, že čas nastal právě teď.

Žijeme opravdu teď a tady …

Vzkaz z nebe

6. května 2018 v 0:50 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
V mém mobilu je těch kombinací devíti čísel několik.
Telefonní čísla potencionálních milenců.

Stačí nezávazně vážně devětkrát ťuknout…

Před sebou mobil…
Před sebou několik možnosti devíti kouzel…

Usměji se a zmáčknu tlačítko na hraně pravé strany mobilu …
Vypnout …. Restartovat ….. tísňový režim….

Za a) je správně.


Ostatní začneš opravdu milovat až ve chvíli, kdy začneš mít rád sám sebe.


Ve chvíli, kdy chtíč je pokořen tichým "ne".
Ve chvíli, kdy touha prohraje s hrdostí.
Ve chvíli, kdy jsi rád ve své vlastní společnosti.

Ve chvíli, kdy Ti tiše gratuluje ti Tvá duše.

"Ostatní Tě začnou opravdu milovat až ve chvíli, když začneš mít rád sám sebe"
… řeklo nade mnou tiše…. nebe…..

Můj vztah ke sportu

4. května 2018 v 21:12 | Hanlen |  Rýmy
Těžký, přetěžký úkol Tě holka čeká.
Zdá se, že v Tvé hlavě se to seká.

Téma zní férově, jasně a skoro jako legrace.
Tak ničeho se neboj a pusť se do práce.

Skupina pisatelů dala téma - "sporťáci".
Pocit mám, že cítím kazajku svěrací.

Slyšela jsem dobře, že mám psát o sportovním utkání?
Pravdu říct, trochu hrůzu mi to nahání.

Ze sportovních slov znám gól, faul a žlutá karta.
Baník, Liverpool a taky Sparta.

Není to málo, to je mi jasné,
ale tady mé vzdělání taky hasne.

Večer, když sporťáci nové zprávy hlásí,
v pauze jdu vyfoukat si svoje vlasy.

Muže varuji, že zbytečné je vzít mě na antuku.
Takhle opravdu nezískají mou ruku.

Na hřišti nebo na ledové ploše,
jediné co najdu jsou odpadkové koše.

Box je moc tvrdý, strachy mi srdce měkne.
Faktem zůstává, že klukům ve slipech to sekne.

Na motorkách a formulích dostávám křeče.
Při vítězstvích tolik šampusu zbytečně ven teče.

Bolt, když běží svůj závod veliký,
věřím, že s klidem doběhne až do Afriky.

Obdivuji každou disciplínu i každého sportovce.
Klobouk dolů, když od bahna s kolem běží do kopce.

Na olympiádách sice nejsem příliš žádaná.
I přesto všechno myslím si, že sportovně jsem nadaná.

Sotva mě v první třídě povinně do bazénu hodili,
jako první jsem se topila a to se trošku zděsili.

Na vodu i přesto nikdy jsem nezanevřela.
Na místním bazénu chlapecká těla obhlížela.

V době, kdy chodili jsme do školky,
parkovali jsme na zahradě všichni své tříkolky.

Na tyči až ke stropu hbitě jsem šplhala
Na stometrovky v běhu předběhnout se nedala.

Dodnes cítím, jak velmi jsem demotivována.
Věkově do spartakiád jsem nebyla nominována.

Ale pozor. S přibývajícím věkem vše se začíná dařit.
Na kole sjíždím lesní cesty, na tanečním parketu začínám pařit.

Později dozvídám se, že je zcela běžné
sportování ve dvou. Hlavně, že je něžné.

Když přeskočila jsem dětství, mládí a nevyzrálý věk,
začala jsem chytat druhý či třetí dech.

Koupila si kolo, kalhoty s vycpávkou a triko termo.
Předjet tak Sagana, to by bylo terno.

Zdolat za den sto kilásků bylo mi souzeno.
Na konci trasy čekalo vepřové koleno.

Zdokonalovala jsem se pomalu a jistě,
až jsem při výletech zákeřně chytila klíště.

Kdo by se s boreliózou trápil a dělal si vrásky?
Před sebou jasně viděla jsem další cílové pásky.

Na lyžařském výcviku ze základní školy
ztratila jsem se hned po příjezdu, no to vám bylo story.

Po výjimečných zážitcích vždy jako první pasu
a tak jsem při sjezdu vypadla z bot i mimo trasu.

Za těch pár desítek let zapomněla jsem na tu scénu.
Po čtyřicítce neohroženě znovu na svah se ženu.

Pokud to někdo filmoval a dal to na net,
někteří po první pomoci začali se shánět.

Ale trpělivost přináší nejen růže,
a tak jsem svou jízdou dojala nejednoho muže.

Hlavně obsluha pomy a sedací lanovky.
Při mém příchodu pro zklidnění počítali do stovky.

Upřímně a s láskou vzpomínám na ty krásné sjezdy.
Já i mé kamarádky moc dobře víme, kdo byl za hvězdy.


A aby toho nebylo málo,
neuvěříte co se stalo.

Zlomila jsem si nohu, kotník pro jistotu z obou stran.
Kupodivu nemohl za to sport, ale party stan.

Všichni v nemocnici dívali se na mě uznalé.
Původně si mysleli, že to při sportu měla jsem na mále.

Doteď v duši tu velkou hanbu si nesu,
když zjistili, že neupadla jsem na svahu, ale na Majálesu.

Nožka je dobrá a já přihlásila se do latinských tanců.
V duchu jsem viděla lačné pohledy těch divokých kanců.

První lekce zvládala jsem s nadhledem,
než jsem se střetla od mladších žen se soucitným pohledem.

Mou veselou duši a povahu optimisty ovšem nic nezlomí.
Teď napadlo mě, že ještě nejezdila jsem na koni.

A tak mohu říct, že se docela na budoucnost těším.
Zatím jsem s trekovými hůlkami sportovcem pěším.

Všem radím upřímně a zcela v duchu fair-play.
Na věk nehleď a radostně si hrej.

Ve zdravém těle, zdravý duch.
Nenech se zlomit a hrdý buď.

Za světlem

1. května 2018 v 23:00 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Bylo mi sedmnáct a Tobě osmnáct.
Byla jsem vychrtlá, stydlivá. Brýle větší než obličej. Sebevědomí na bodu mrazu. Ty jsi byl nádherný mladý kluk. Viděli jsme se ve svém životě poprvé a naposled před 31 léty. Byl jsi tak krásný. Vlastně ani netuším, zda jsi mě tehdy ve svém nádherném mladém světě zaregistroval. Co na tom záleží….

Život šel dál.
Jen útržkovitě jsem se dozvídala, že ses oženil a narodila se Ti dcera.
Já se vdala a narodil se mi syn.
S úsměvem vzpomněla jsem si na to, jaký jsi byl tehdy fešák.

Život šel dál.
Dozvídala jsem se, kolik máš problémů a jak je řešíš, neřešíš …..
Já se rozvedla, přestěhovala, změnila práci, řešila každodenní starostí.
Říkala jsem si, jak asi vypadáš a že z Tebe bude pěkný chlap.

Život šel dál.
Dozvěděla jsem se, jak jsi onemocněl a že to není zrovna dobré….
Já řešila vztahové problémy, své zdraví, pubertu syna, stresové situace….
Bylo mi líto, že jsi nemocný a nedaří se Ti tak, jak bych Ti to přála….

Život šel dál.
Je to špatné. Dávají Ti pár dnů, pár hodin, pár neuchopitelných chvil….
Řeším stálé něco, stejně jako každý z nás a uvědomuji si, jak malicherné jsou naše strasti s porovnáním s Tvými…..

Je krásné májové odpoledne a já se procházím rozkvetlými uličkami a jsem omámená nádhernou vůni rozkvétajících šeříků. Miluji život a moc se mi líbí. Jsem šťastná, že mohu vychutnávat dar života a s pokorou za něj děkuji.

Poprvé jsme se viděli před 31 léty. Dnes už vím, že tehdy to bylo i naposled.

Je první máj.

Zapaluji svíčku a přeji Tvé duši pokoj a šťastnou cestu domů, za světlem…..