Červenec 2018

Primorsko

22. července 2018 v 1:33 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Dívám se na jeho nádobíčko a zahaluji se do svých vlasů, do černočerných brýlí, do svých bláznivých myšlenek a do své nahoty.
"Panebože, ty to vidíš… co s tím…?"

Jsem už tady celé tři dny a teprve dneska se mi podařilo najít nádhernou zátoku, kde jsem si byla schopná vytvořit svou privátní nuda pláž.

Sotva jsem si spokojeně odložila své nahé tělo na mikro osušku, zahlédla jsem ho. Stál na jediné vyvýšenině široko daleko a pracoval na svém uspokojení.

"Panenko skákavá, proč zrovna já?" ptala jsem se naprosto zbytečně sama sebe. Nejsem prudérní a rozumím potřebám všech pohlaví, ale dívat se tam, kde nic není, mě prostě nebaví.

Vyhodnotila jsem, že četba knihy bude pro mě mnohem zábavnější a začetla jsem se mezi řádky. Ale ouha, místní uchyl hned byl zpátky.

Ještě než jsem otočila své tělo o 180 stupňů, stál nade mnou a zíral. My zíráme, vy zíráte, Vizír. Což o to, ráda bych zírala, ale jak praví první odstavec… "co s tím?"

On zjevně opěvoval mou bohatou hruď a já byla jen … smutná?

"Nu což holka" říkala jsem si v duchu, "není každý den posvícení." Neměla jsem vůbec ani chuť a vlastně ani odvahu využít svých znalostí anglického jazyka a nechala ho, chlapce, ať se zalyká.

Slunce pomalu klesalo do moře a další bulharský den se chýlil ke spánku.

Na druhý den pozvala jsem na své místo i kamarádku. Upozorňovala jsem ji na to, co ji může potkat a taky na to, co ji může zklamat. Vypadala neohroženě a tvářila se optimisticky.

Slunce hřálo, my se svobodně mazlily v nádherném mořském objetí a opalovaly se jako užovky na místní pláničce, když přišel. Stoupnul si na své místo na vyvýšeném pahorku, rozhlédl se po okolí a započal své představení. Tentokráte pro rozšířené publikum. Dvě téměř cudné dívky nevěděly zda plakat či se smát.

Když spadla opona a také jiné části těla, došel k naším osuškám. Opět (nebo snad již ze zvyku) postál chvíli u našich osušek, podíval se na naše těla a odešel. S hrůzou jsem zjistila, že vůbec netuším, jak vypadá. Byla jen jedna část těla, podle kterého bych byla schopná ho poznat.

No jo, ale co když bude oblečen?

Mé obavy se potvrdily hned následující den.

Seděly jsme v místní kavárně a dávaly si cafe latte s dvojkou bílého. Dětské hlasy od vedle nešly přeslechnout. Mladá maminka zavolala k sobě své kuřátka i svého Kohoutka. Hádejte….můžete 3x, kdo se vynořil za kočárkem. Zpočátku nemohly jsme ho oblečeného poznat, neboť jak říkám… no však víte, ale pak nám to došlo….



Co vyplývá z malé bajky, téměř nevinné?
Pravda vždy ukrývá se ve víně.

Vždy říkávalo se, že šaty člověka dělají.
Já však v jiné kvality doufala potají.

Ale kde nic není, ani smrt nebere.
Některé dovolené, bohužel - změní se v galeje.

V tu ránu došlo mi, že muž nemůže být sám ani chvíli.
Využije šanci a na planině do větru kvílí.

Využije každičkou minutu i hodinku.
Na cizí prsa bezpracně čumí chvilinku .

Přitom se pyšní titulem otec i manžel roku.
Jestlipak ten život občas vtipálkem není trochu….?






Na startovní čáře

10. července 2018 v 22:48 | Hanlen |  Rýmy
Říkal jsi mi "oříšku".
Mou nahou duši halil jsi do kožíšku.

Říkal jsi mi "studánko stříbrná". Já Ti věřila.
I přesto, že nikdy jsem z té křišťálové vody nepila.

Přesto byla jsem naprosto opilá.

Láskou, důvěrou. Tím, jak citoval jsi Malého prince.
Zapomněla jsem úplně, že dvě strany má každá mince.

Spolu šlapali jsme na nejvyšší pohoří.
Mount Everest na dosah dlaně se zdál.
Pak stalo se, v co nikdo nevěřil. Chvíle, kdy i voda zahoří.
Shodil jsi ze skály mě dolů, na vrcholu náhle stál jsi sám.

Ten pád bolel k zešílení.
Tak dávno je to, že už snad ani pravda to není.
A přesto, v duši a na srdci zůstává prázdnota, tma a kapka krve.
Mnohem více později, než prve.

To vše stalo se před devíti léty. Život bláznivě běží dál.
Teď nastal čas ukončit ten šílený devítiletý běh.
Od zítřka opět stojím na jedničce. Na startovní čáře. Není nikdo, kdo by se bál.
Není důvod se vracet ani předbíhat. Zmizel spěch.

Jsem stejná. A přesto spurná.
Věřím, že čeká na mě Annapurna.

Vyrážím vpřed s batohem naději na zádech.

Vše nejlepší, Hanlen

10. července 2018 v 18:57 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Sakra den ten dnešní. Naprosto šílený. Neuvěřitelný. Krásný i škaredý. Jako by se něco v mém životě mělo změnit. Vlastně ne něco, ale všechno.
Jestli jsem kdy zažívala nejkratší houpačku, tak asi dnes. A to ještě do půlnoci je pěkně daleko.

Od rána neskutečně. Jeden z nejkrásnějších východů slunce mě vítalo a já byla v euforii a naprosto spokojená a šťastná. Veselá a svá. Pak báječné telefonáty. Hezká přání. Mezitím lékařské vyšetření. Pak zvláštní den i v práci. Návštěva kavárny. Velký pohár plný sladkostí, jako bych tušila, že potřebuji sladké, abych byla schopná spolknout hořké.

Naprosté extrémy v pracovní, finanční, osobní, zdravotní, milostné rovině. Život si dnes dal pěkně velkou práci. Od minus deseti do deseti stupňů ke zlaté a zase zpět. Dnes tobogán. Jsem rozesmátá, uplakaná, otlučená, pohlazená. A upřímně, z toho všeho pěkně unavená.

Opět. Jako obvyklé se stává, že Ti nejcizejší tě hladí a nejbližší profláknou. Samozřejmě, že ne všichni. I mezi těmi blízkými jsou báječné dušičky, viď mami?

Ani se mi nechce věřit, že i dnešní den má vážně jen 24 hodin. Opravdu? Netočím se na tom řetízkovém kolotoči už alespoň týden??? Dnešní den je jednoduše bipolární.

Dnešní den patří mezi ty ovlivnitelné. Dnešní den je velmi zvláštní. Velmi výjimečný. Děkuji Vám všem, těm objímajícím i těm fackujícím. Protože věřte, že z dnešního dne vyjdu jako vítěz. K narozeninám se přeje vše nejlepší. A co je lepšího než vítězství? Rozbaluji si ty zvláštní dárky. Mám přece narozeniny. Takže, vše nejlepší, Hanlen.



Prý se tomu říká láska

8. července 2018 v 20:56 | Hanlen |  Rýmy
…… prý se tomu říká láska …..

Kolik mužů jsem v životě milovala?
Krčím se.
Jsem tak malá…..

Dědové.
Strejdové.
Bratranci.
Milenci.
Táta.
Bože, jak ten život bláznivě chvátá.
Ex. Láska i běs.
Skvělý sex.
Syn.
Ten nejkrásnější cit.
Když dítě máš, rozprostírá se Tvém žití klid.

Pár báječných spiklenců.
Pár zbytečných milenců.

Dívám se do svých očí.
Svět nadále naštěstí se točí.

Dívám se do studny upřímností, pravdy, své duše.
Nelíbí se mi vše, nebudu Vám lhát.
A přesto. Mé srdce, více než kdykoliv dříve laskavě mi tluče.
Není čeho se bát.

Řeknu Vám tajemství malé vzrůstem a přitom velké silou ženy.
Řeknu Vám, jak cítím se dnes a snad i zítra.
Řeknu Vám, že jen uvnitř v nás ty největší poklady jsou uloženy.
Přeji nám všem ty nejkrásnější jitra.

FB přátelství

6. července 2018 v 22:43 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Tak jsem na facebooku.

Jsem tichý, něžný rebel.

Trvalo mi to devět let, devět měsíců a devět dní než jsem řekla ano. Porod v přímém přenosu. Ted se mě ten bláznivý systém ptá, jak se cítím a co se mi honí hlavou…..

Nu, cítím se fakt skvělé a hlavou se mi konečně po pěkně dlouhé době nehoní nic. Mám pusto, prázdno, klidno a pohodově. Nevím, jestli to FB bude připadat dost nebo málo, ale pro mě je to tak akorát.

Strašně ráda si přidávám do přátel známé tváře, jen mě trochu vadí ten název "přátele". Sakra, sakra, přátel má člověk jako šafránu. Jednoho, dva, tři….. a ne 159, 354….Nevadí mi to a jsem ráda, že si ty známé lidičky přidávám k sobě jako kuličky, ale "přátelé milí, postůjte chvíle, a řekněte sami..? Nemohla by se ta prazvláštní kategorie jmenovat jinak? Třeba "koho znám" nebo "známý" nebo "už jsme se potkali"…. Nebo vlastně jakkoliv. Ale přátele, žádat o přátelství? No uznejte, nejde Vám to proti srsti?? Ale FB nedává jinou možnost výběru… takže pokud chci být s Vámi, které mám ráda, znám Vás, něco jsem s Vámi zažila, protnuli jsme své životy, v tu ránu jsme přátele na život i na smrt… Wau, rudý bratr Winnetou by se fakt divil….

Takže moji milí FB "přátele" vážím si, že jste klikli "ano". Mám Vás moc ráda, jen chci, aby jste si občas poslechli nádhernou retro píseň a zamysleli se nad slovem přátelství. Ta píseň se jmenuje Přátelství a zpívá ji Petr Rezek…. "přátelství je někdy víc než láska….."



Dotek

5. července 2018 v 0:55 | Hanlen |  Rýmy
Blankytně modré oči,
které slibují i prosí

rámované vějířem vrásek.

Zpoza obou stran postranice.
Kdo z nás ví, co málo je a co více?

Ukrutná bolest či síla minulých lásek?

Veselý úsměv, zubová absence.
Smutný vzkaz píše muž své bývalé milence.

Touha pohladit však zůstává ve vzduchu.

Oči bezelstně po okolí bloudí. Hledají.
Touhy i naděje v moři se koupají.

Dnes stačí jen… usmát se a vzít za ruku.

Zvláštní období

3. července 2018 v 19:27 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Mám zvláštní období.

Zdá se, že kruh se uzavírá a vše, co je potřeba končí. Nejenže bez mého přičínění, dokonce i bez mého souhlasu. Je to jako lusknutí prstů Mistra Beana - a náhle medvídek spí. Věci, slova, činy, lidé, vztahy a vše, co zdálo se být v mém životě neměnné mizí. Ještě zvláštnější je, že to, co zmizí, mi vůbec nechybí. Nemyslím to vůbec špatně. Jen konstatuji. A všemu a všem, co odešlo přeji z celého srdce jen to nejlepší. A hlavně lásku. Mnoho lásky.

Navíc je úplně neuvěřitelný způsob a rychlost mizení. Lidé, které jsem znala několik desítek let mi zmizeli ze života rychlosti blesku jedné věty či někdy jediného slova. Jsem snad v jiné dimenzi? Či jsou snad oni v jiné dimenzi? I kdepak. Všichni jsme přesně tam, kam patříme a kde je nám dobře.

Navíc mi přicházejí do života noví a noví lidé, nové situace, nové pocity, nové vjemy. Připadám si jako uprostřed nádherné bubliny. Vstup i výstup je možný. Připadám si jako na tobogánu. Stojím tam nahoře a přiznávám, že mám strach skočit. Ale na druhou stranu mě "rajcuje" ta představa, co mě čeká. Je to jednoduše výzva. Každý z nás má rád své jistoty. Ale copak existuje nějaká jistota? Život je změna. Život neustálé dýchá a hýbe se, pulsuje, plyne, postává, vyskakuje, propadá se, houpe se na vlně…… Jen my se občas (vždy) bojíme…

Strach je přirozený. Patří k nám. Je to takový ten samozvaný přítel-nepřítel, kterého nikdo nezval a on přesto, je s námi. Jenže nás svazuje. Vydírá. Ponižuje. Otřásá. A má pocit, že je král.

Král a královna jsme jen my sami. Jsme nádhernými vládci nad svými životy, svými přáními a svými nezkrotnými touhami.

Přeji všem lásku, zdraví a odvahu jako na raftech divoké řeky života sjíždět své každodenní sny a přání.