Srpen 2018

Okvětní lístek štěstí

26. srpna 2018 v 0:27 | Hanlen |  Rýmy
Zvedám ze země okvětní lístek.
Je tak křehký a maličký.
Procházím se na známých místech.
Vzpomínky ukládám do krabičky.

Zvedám ze země spadané listí.
Jsou tak barevné a šustí do světa.
Procházím zábradlí, která to jistí.
Věřící, co býval poeta.

Zvedám ze země malinký kamínek.
Hladký je tak, až vyklouzne z dlaní.
Procházím se v aleji vzpomínek.
Do krabičky vkládám svá tajná přání.

Krabičku ukládám na horní poličku.
Usmívám se, když tiše ji zamykám.
V rukou pro štěstí duhovou kuličku
Stojím na rozcestí "kudykam".

S krabičkou a duhovkou nelze se splésti.
Těším se na Tebe, těším se Štěstí.

Když žena zraje jako víno

21. srpna 2018 v 22:09 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Nikdy bych nevěřila, jak mohou být blížící se abrahámoviny krásné, kouzelné, dobrodružné i bláznivé. Mládí je na prd. Upřímně, jsme jako mladá kůzlata, která houby víme a zbytek úspěšně pokazíme. Stáří není špatné, ale nevěřím tomu, že by platilo… "co se v mládí naučíš, ve stáří, jako když najdeš". Přikláním se spíše … "co se v mládí naučíš, ve stáří nepotřebuješ" a pokud náhodou potřebuješ, tak nenajdeš, neboť si už nikdy nevzpomeneš, kde jsi to založil.

Jsem ve věku zralého vína. Trochu suchá, trochu nasládlá, trochu trpká, ale především lahodná. Vítána s otevřenou náručí všude, kde mají rádi relax a pohodu. Opěvována pro svou přiměřenou teplotu i spanilou postavu. Jako štíhlá "sedmička" s úzkým hrdlem a hladkou strukturou postavy. Jsem sama sobě vinařem pěstující o své pole a hrozny. Sklepmistrem, který se stará o své poklady i degustátorem každodenního života. Jsem labužníkem pocitů a vjemů. Jsem jako ty nejsladší hrozny z Modrých sklepů, i když občas zimou se třepu. Horkost, která ze mě saje i díky postupující menopauze vesele zraje. A já cítím se jako ta Eva z Ráje.

Život, milé ženy, nám dává jen ty nejhezčí dárky. Netušené možnosti. Můžeme být, čímkoliv chceme. Celoživotním dítětem. Vynikající kuchařkou. Bláznivou Pipi punčochatou. Vášnivou milenkou. Rozmarnou princeznou. Báječnou kamarádkou. Provokující sousedkou. Príma parťačkou. Španělskou tanečnici. Smějící se puberťačkou. Decentní dámou. Přísnou mámou. Milující láskou. Máme tolik podob až se nám z toho točí hlava. Jsme nádherné duhy a stuhy, které rozprostíráme okolo sebe mají neuvěřitelné množství nápisů. To podle toho, kdo nás v tu danou chvíli potěšil, překvapil, naštval, urazil, pomiloval či pomohl. A hlavně - máme v sobě jedno tajemné životní kouzlo - můžeme být jen tak jednoduše samy sebou.

Takže mé milé známé i neznámé. Radujme se z každých dnů. Za prvé už to, že ráno vstaneme bez podpory i opory je nádherné. Cítíte tu sílu? Přes ospalá a částečně pokleslá víčka vidíme i bez brýlí východ slunce. Poté si uvaříme kafe, překročíme nenápadně váhu v koutku pokoje a společně s Karlem a sypaným třtinovým cukrem zpíváme "kávu si osladím o trochu víc". Odskočíme si na toaletu, aniž se zdržujeme výměnou těch, co mají křidýlka. Dokonce se ještě ani netrápíme suchými zipy pampers kamarádek. Můžeme si vybrat jakýkoliv oděv podle toho, kým se dnes cítíme být … maskované kalhoty pro vojandu? Laškovné šaty s puntíky pro holku z naší školky? Elegantní šaty pro dámu ze sousedství? Roztrhané džíny puberťačky? Vše je možné. A hlavně ve všem, ale opravdu ve všem vypadáme naprosto skvostně a k nakousnutí. Jsme vládkyněmi svých životů. Trvalo nám to půl století, než jsme na to přišly, ale teď když už to víme, náš život je nádherný. Protože i přesto, že bez přestání sníme, víme, že jsme jiné. Jsme každá z nás svůj vlastní nezaměnitelný originál.

Hlavně dámy… zůstaňme navždy věrné … sobě samy.

Nevinný oběd

19. srpna 2018 v 21:36 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Ten hlad začal být nesnesitelný. Bylo teprve půl dvanácté, ale marná sláva, žaludek se hlásí o svůj příděl. Chtěla tu knihu dočíst, ale kručení v břiše ji rušilo. Protáhla se, vyměnila dioptrické brýle za sluneční a přemýšlela, do které restaurace si dnes zajde.

"Nebudu to řešit" řekla si Markéta a vyšla ze stínu rozlehlého stromu. Celé město bylo zalité sluncem a pohodou. Nezašla příliš daleko, když si všimla, že na letní vyvýšené terase, kolem níž zrovna procházela, je volné místo.

"Tady jsem ještě nebyla, nejvyšší čas to změnit" pomyslela si, když šlapala pár schodů nahoru. Šla jistě za svým cílem a když už byla téměř na dosah volnému stolu překvapeně hleděla na muže, který tam seděl. "Sakra, jak to, že ho nebylo ze spodu vidět?"

Ve vteřině vyměnila překvapení za suverenitu, jako by snad šla najisto.

"Promiňte, máte zde volno? Mohu si přisednout? Nebude Vám vadit má společnost?" zasypávala neznámého přívalem naprosto zbytečných otázek, neboť než dozněla poslední, již spokojeně seděla a rozhlížela se po jídelním lístku.

"Od Vás mi nebude vadit vůbec nic. I kdyby jste mě okuřovala" zněla prapodivná odpověď. Markéta, ještě celá zblblá z knihy o indiánech, kterou právě četla vlastně ani nepostřehla, že volně přešla od divochů do civilizace a změnila i století.

"Tedy chtěl jsem říci, že pokud by jste si chtěla zakouřit, nebude mi to vadit" neustále ji vnucoval kuřáctví neznámý a vlídně k ní popostrčil popelník.

"Nic takového vám ode mě nehrozí" řekla Markéta a oba se zasmáli.

Vzala si brýle na studium jídelního lístku a prohlédla si společníka. A sakra, takhle naslepo jsem šla a ono to docela pohledný chlap.

Vybrala si jídlo a nechala se volně vtáhnout do komunikace. Až neuvěřitelně ji připomínal Čivavu. Kdo byl Čivava? Zábavný, galantní, vtipný chlapík s velmi udržovanou a vypracovanou postavou. Nikdy by nevěřila, že takhle může vypadat zralý šedesátník. V minulosti s ním strávila zcela přátelských pár príma dnů. Pravda, poté, co se dozvěděl, že nechce postupovat z kamarádství do vyššího levelu, ještě ani nezazvonil zvonec a jedné pohádky byl konec. Nebyla z toho smutná. Takový je prostě život. Něco za něco. A pokud je to něco za nic, tak chlapec nechtěl dlouho zůstat panic a hledal si jiné povyražení. Přála mu to.

A najednou naproti ní, kde se vzal, tu se vzal Čivava II. Vypadal dobře. Možná na chlapa, až zbytečně dobře. První dojem - padesát plus. Její zkušenosti už však tušily, že nemusí to tak být. Začal ji povídat o tom, jak tady jezdí často (na Čivavku I. nemáš - pomyslela si v duchu, ten láme rekordy). Poté nenápadně začal povídat o své příjemné finanční situaci a jen tak mimochodem zmínil svou příjemnou manželku. To aby bylo jasno. Krmil ji tím, jak velmi rád sportuje (běžky, kolo, tenis) a jak nemůže přestat. Jistě, to chápala. Jednička taky každé ráno chodil do fitka, aby vypadal. Jenže oni opravdu nemohou přestat, je to závislost. Na sportu, na mladistvém chlapeckém vzhledu a na mladších lázeňských partnerkách. Nu, proč ne.

Smáli se spolu jako staří známí, takže tak nějak naprosto volně vyplynula otázka, co s načatým odpolednem. "A snad taky večerem" pomyslela si Markéta.
Než oba zvládli své povinnosti, to znamená Markéta sprchu, depilaci celého těla a mikrospánek v mikropokojíčku a Marek oběd a proceduru, bylo 15.30 hodin a nejvyšší čas vyrazit znovu směr kolonáda.

Seděl v lázeňské kavárně, ležérně nohu přes nohu. Zpod slunečních brýlí si ji prohlédl a vzhledem k jejímu nejistému kroku, způsobeného nikoliv alkoholem, ale ne zrovna orlím zrakem, pro jistotu i laškovně zamával. Přisedla si. Bavil ji. Než odešli na slibovanou procházku, smáli se všem historkám, které si navzájem vyprávěli. Jsou to právě ty typy historek, které oficiálním partnerům lezou zákonitě na nervy, zatímco novým objevům přijdou báječné, až výtečné.

Došli na přehradu a romanticky si půjčili šlapadlo. Bylo to príma. Vyprávěl ji o svém životě, ona o svém. Šlapali jako diví až překročili nejen povolenou rychlost, ale i vzdálenost. Než se nadáli, byli za bojkami a zoufali rybáři je hlasitě posílali zpět. Cestou si Marek ležérně shodil tričko. Tak za prvé, bylo opravdu teplo. A za druhé byl nejvyšší čas ukázat své pěkné tělo. Dojeli zpět. Pravda, vystoupit ze šlapadla není zrovna nejlepší počin, ale při gentlemanském podržení to zvládla. Došli zpět do města.

"Co s načatým večerem?" zeptal se Marek.
"No konečně" pomyslela si Markéta.

"Budeš chtít se někam projít, posedět nebo tančit?" zeptal se dvorně.

Na tanec čekala celý dlouhý týden.

…"Tak pokud by Ti to nevadilo, mohli bychom si jít zatančit?"
"Tak jo, promiň, že si v tom horkém počasí nevezmu sako."

"Nevadí", ležérně odpověděla. S hrůzou si vzpomněla, jak párkrát šla na zábavu slušně oblečená a její společník se dostavil ve vytahaném tričku značky "dobrénaspánek" a kraťasech. Neumíte si představit ten pohled pro bohy, který vždy nastal.

"Takže v sedm u kapličky?"
"Tak jo, v sedm u kapličky, zapálíme svíčku a můžeme jít do blízké vinárny". Ta je úžasná nejen svým příjemným prostorem, dobrým jídlem, skvělými víny, ale také nepřekonatelným Charliem, který co si budem.... hraje jako samotný ďábel….

Než došla do své komůrky pro trpaslíky a jiné pohádkové postavy, zjistila, že je po 18-té hodině. Takže další sprcha, vyzkoušet pár modelů. K té báječné erotické černé sukni si zapomněla vzít tu správnou halenku, takže ji s lítostí uložila zpět. No nic, vzala si růžovo-modrý model a byl nejvyšší čas vyrazit. U kapličky stál sexy chlap. Bílé tričko, džíny, polobotky s úchvatnými červenými tkaničkami. Wau, nu proč ne. Je příjemné jít a nestydět se za svého společníka. Svíčka zůstala nezapálená, neboť se pomalu ale jistě začaly zapalovat naprosto jiné části těla.

Když po příchodu do podniku zaslechla, jak si ležérně tyká i s obsluhou vinárny, opětovně si vzpomněla na jedničku. No jo, ty lázeňské návraty mají své kouzlo. Pochopila a byla zvědavá.




Nechal ji vybrat víno. Šla na jistotu.

"Rulandské šedé, Modré sklepy, prosím" poprosila příjemnou obsluhu.

"Rulandou snad nelze nic zkazit?" zeptala se nesměle.
Marek přitákal. Věděla, že by souhlasně kývnul, na kteroukoliv značku. Nicméně, víno ji opravdu chutnalo, jemu snad také. Bylo jemné, hladivé, chladivé.

Charlie se připravil a začal… své ruce odložil na klávesy značky "Duo Yamaha" nebo možná jen "Single Yamaha" a pustil se do zpěvu.

Ti dva do tance. Je to vždy sázka do lotérie. Jít s někým neznámým na parket. Je to snad ještě větší hrůza, než jít s ním do postele. V posteli je trapas jen ve dvou, na parketě to vidí celý podnik, někdy bohužel i tajně nainstalované web kamery.

Začali ploužákem, přes rychlejší skladby až k naprosto bláznivému rokenrolu. Bavili se, super. Tančili lehce, volně, radostně, skvělé. Smáli se a vymýšleli nové a nové taneční kreace.
Věděla, že jak skvělý a zábavný je společník a tanečník, stejně takový bude milenec.

"Ještě další láhev?" zeptala se obsluha.
"Samozřejmě" řekl Marek.
"A sakra" pomyslela si Markéta.

Večer uběhl neuvěřitelně rychle a příjemně. Byl čas. Tak… byl čas… ovšem čas na co?

Marek to viděl jednoznačně.
Markéta také.

Problém nastal, když jejich jednoznačně se najednou dostaly do roviny dvojznačné.

"Tak miláčku" řekl Marek… a pokračoval v další větě….
Zasekla se.

Věděla, co přijde. Tušila erekci, netušila reakci. Hlavně věděla, co přijde z její strany. I když by si mohla dělat kdykoliv, cokoliv a dokonce s kýmkoliv, věděla, že její NE je již téměř na jazyku. Moc dobře také věděla, proč. A to byl ten problém. Vždycky se královský bavila, smála, laškovala a možná opravdu těm chlapcům nevědomky dávala naději. Jenže i kdyby její tělo cokoliv chtělo (a jakože opravdu chtělo), její duše byla jiná. A její srdce patřilo někam jinde. No jo, ale zkuste to vysvětlit muži, který jaksi už tuží… nebo už je zcela ztužen jako domácí šlehačka.

Prvně pár slov daných do legrace. Pak, snad v bláznivé sebeobraně, slovo ne zcela vhodné pro dámu. Pak vystřízlivění. Jeho. Nechci popisovat, co cítí muž, když málem byl už…. Až jednou budu mužem, tak pochopím. Omluva za nepochopení. A cesta do pokojíčku o něco málo větší než lodní kufr. Skromnost versus luxus. Račí povaha versus skvělý sex. Něžná duše na křídlech.

Lehala na své lehátko a nemohla spát. Bylo půl čtvrté. Ve čtyři pochopila, jak moc je na sebe hrdá. Přesto, že venkovně nepochopená, vnitřně spokojená s úsměvem usnula na celé dvě hodiny.

Ranní pohled do zrcadla byl zvláštní. Dívala se do svých nevyspalých očí. Mohla se podívat sama sobě do očí. Byla spokojená. Hlas ne nepodobný Drupimu zněl v ranních telefonu možná divně, ale časem přešel do normální hladiny. Začala balit. Ještě zbývalo pár nezbytných kousků, když ji pípla smska. Marek. Domluvili se na dopoledním setkání.

Na stejném místě. U jednoho stolu. Řekl, jak ji to sluší. Poděkovala. Pár větami vyjasnili si situaci. Bylo to moc příjemné, přátelské. Stoupl v jejich očích. I když, záleží vůbec na tom? Jí ano. Po dvou hodinách se rozloučil a odešel. Markéta se ještě zdržela. Vepřová panenka s houbovou omáčkou se jen tak bezdůvodně neopouští.

Přemýšlela nad sebou.
Má dvě možnosti, aby nedocházelo k nepříjemným situacím.
Buď bude veselá, hravá, zábavná a free a dotáhne věci do konce. Neboť, žijeme jen jednou a oč vlastně jde? O nic. Jen o její zbídačenou duši - pěkná blbost, viďte?

Nebo nedopustí, aby k tomu vůbec došlo a stane se něčím, co není - nezábavnou, cudnou, téměř nekomunikativní ženou u své hubičky se vzteklou pěnou. Ještě větší blbost…. A to už snad ani neviďte.

"Markéto, ty blázne… ty přece musíš do lázní jen s tím, který má tak bláznivé srdce a vzdušnou duší… co ví, co tuší…. " říkala si, když nasedala do autobusu s nápisem "domů".

Nu nic, do dalších lázní ještě času dost. Její lásku k lázeňství ji stejně nikdo nemůže vzít. Neboť, zdraví máme jen jedno……




Luhačovice - den myšlenek, co nekřičím navenek

17. srpna 2018 v 0:07 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
"Jáchyme, hoď ho do stroje", chtělo by se mi dnes říct. Takže dnes třetí den za sebou, třetí kniha. Konečně dorazil bestseller, čtu si ho a hýbu i ušima. Co je ze všeho nejhorší, ale opravdu nejhorší? Dostalo mě to do stavu, že sama sobě pokládám otázky, na jejichž odpovědi vůbec nejsem zvědavá. Opravdu nejsem?

Jedna z knih hovoří o tom, jak muž navštíví na ostrově Bali jednoho starého léčitelé… a začnou se dít věci….

Neříkám o čem je kniha, jen zkusila jsem si jeden z úkolů, který byl hlavní postavě dán.

Jednoduché…. Snít ve stavu bdělostí… jak by vypadal můj život, v případě, že VŠE je možné, neexistují žádná omezení, můžeme cokoliv, co chceme, co si přejeme…

Šílené….

Musím to říci nahlas? Wau… tak tedy… neohlížet se okolo. …. Jen pamatovat, že VŠE je možné ….

Dobře.. můj život by byl dvoumístný. Chtěla bych zůstat žít zde a přitom mít, řekněme letní sídlo. Někde u moře. Dům u moře. Francie, Itálie….

Pracovala bych až do své smrti. Pracovala bych tak, že bych psala. Každé ráno šla bych si nahá zaplavat do moře. Celá mokrá štěstím posnídala bych šťavnaté ovoce a dala si sklenku bílého vína. Chvíli bych tančila, jen tak pro radost a pro pohyb. V celém domě by zněla hudba a voněla jemná vůně. Kolem nohou protáhl by se můj pes. Celý svůj den bych byla jednoduše šťastná. Věnovala bych se sobě, psaní, tanci, moři, svému milovanému muži a milovanému psu. Můj milovaný syn by mohl kdykoliv přijet a pobýt.

Chodila a neustále se vzdělávala ve všech uměleckých směrech. Byla bych šťastná za nové zážitky. Neustále bych něco studovala. Byla vděčná za nová setkávání. Věnovala bych se charitě. A starým lidem. S láskou bych jim věnovala svůj čas. S láskou bych hladila jejich svraštělé tváře. A vymýšlela spoustu nádherných seniorských dnů, plnění přání, poslouchání jejich životů, ztvárnění jejich osudů v povídkách, v divadelních hrách, v básních…
A třeba bych byla natolik bohatá, že bych si založila dům pro seniory.

A pak bych měla milujícího a milovaného muže. Přemýšlela jsem dnes hodně o mužích. O mužích mého života. Je zbytečné hrabat se v minulosti, je zbytečné malovat si budoucnost. Je teď a tady. O svém teď a tady nechci psát a je to mé právo. Mohu psát o svých snech a přáních. Uvědomuji si, že neustálé mluvím o tom, ať už z legrace, cynicky, vážně nevážně… že "nechci chlapa". Co vysílám, to dostávám. Takže.. a je to tak v pořádku… žádný chlap.

Dnes, poprvé po dlouhé době jsem zeptala se sama sebe. Chceš chlapa? A najednou došla mi slova. Chci muže? Chci muže. Opravdického muže. Gentlemana. Přímého frajera. Takového, co si ho budu vážit. A on mě. Já, pro jeho mužnost a on mě, pro mou ženskost.

Proč odmítám muže a proč je nepotřebuji - otázka č. 1 (nebojte - otázka č. 2 bude následovat).

Jsem samostatná, sama se uživím. Sama si poradím. Čemu nerozumím se zeptám. Co neumím … najdu si toho, co to umí. OK. A dál….?

Nepotřebuji někoho, kdo mě bude vydírat. Někoho, kdo mě bude ponižovat. Někoho, kdo si mě nebude vážit. Někoho, kdo si bude na mě honit své ego. Nepotřebuji blbce. OK. A dál…? /což je otázka č. 2/.
Jsem žena. A již Bible hovoří jasně. K Evě patří Adam. K ženě muž. OK. A dál… ?

Jsem jemná a citlivá žena. Chci silného a citlivého muže. Chci ochránce svého těla, své duše, svého srdce. Chci toho, kdo ví, jaká jsem. Kdo respektuje mou svobodu. Kdo podrží mě v mých slabinách. Kdo mě bude podporovat v tom, v čem jsem dobrá. A bude mě rozvíjet a učit v tom, co mě baví. Chci parťáka pro život. Chci toho, s kým plácnu si dlaní a budu vědět, že zajiskření v očích dá mi úsměv pro příští ráno.

Proč potřebuji muže? Aby mě každé ráno pohladil. Aby mě několikrát za den objal. Abychom se spolu mohli bláznivě smát. Abychom se spolu bláznivě milovali. A kdyby to nevyšlo … tak jen tak se smáli. Potřebuji, aby mi někdo donesl snídaní do postele. Aby mi někdo vyměnil žárovku a nalil chladicí kapalinu do vozu. Ne že bych to neuměla, ale je to tak krásné, říci jen… "miláčku, prosím….." Potřebuji svého prince. Protože, protože jsem princezna … A pokud máte pocit, že už jsem trošku zestárla… ok… beru i krále… OK. A .. dále?

Takže chlapci, a vím, že je vás mnoho… hlaste se … J




Luhačovice - pátý den, klidná jsem

15. srpna 2018 v 23:41 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Tak už je to tady. Musela jsem se zbláznit. No uznejte sami. Je léto. Mám dovolenou. Mám svobodu. Volnost. Mohu cokoliv. S kýmkoliv. Nejsem stará, ani nemocná. Dokonce ani bezmocná. Mám dvě ruce, dvě nohy, díky push-up zázraku rovněž prsa, úsměv na líci a jiskru v oku. Je možné odolat? Jsem samostatné, dospělé děvče plné optimismu a radosti v životě. Jsem v lázních.

Dvaadvacáta hodina odbila a lampa ještě svítila.
V mém pokoji.

Sedím si tady naprosto spokojená, sama, ve vytahaném tričku a zapaluji si svíčku. Poslouchám písničky z notebooku a chrapot z přilehlého pokoje. Osvěžuji se vzduchem z otevřeného nano-okýnka, vinným střikem a čokoládovým jogurtem. Připadá Vám to jako zvláštní, ne-li přímo nebezpečná kombinace? Možná máte pravdu a já o tom ještě nevím.

Přehrávám si svůj život. Páska se občas zadrhne, ale pokračuje ve zpětném chodu. Byla jsem tady před téměř třiceti léty se svým mužem. Kdyby mu někdo tehdy řekl, jak budu trávit čas dnes, nevěřil by mu. Já taky ne.

Mezitím uběhlo spousty vody v řece, zakopla jsem o mnoho balvanů, párkrát se pořádně napila a taky si nabila. Nejkrásnější na řece je plynutí. Pokud v řece dojde i ke splynutí, dochází k nádhernému stavu bytí. Zbytek většinou není důležitý a mizí v zapomnění. Krásné je, jak vše se mění.

V každém z nás je mnoho krás i mnoho podob. Občas říkám, že jsem "kuře stokrát jinak". Upozorňuji, že odmítám dostat se do dospělého věku. V případě stárnutí okamžitě se měním v jiné zvíře a budu raději starým psem, co novým kouskům nenaučíš, než "starým kuřetem" - a křížovkáři moc dobře vědí, co mám na mysli.

Ti, co znají mě neustálé veselou, nechápou mé tiché dny. Ti, co znají mé tiché dny, což jsem vlastně především já sama, nechápou jak rychle se dostávám do dnů plných smíchů, bláznovství a hříchů.

Milující společnost, veselost, tanec, zpěv a zábavu,
jasně musela jsem upadnout na hlavu.
Chodím po parcích, chodím bosa, nadšená jak studí rosa.
Chodím sama a přesto necítím se osamělá.
Víc než kdykoliv dříve, cítím, že jsem žena.
Ve skleněné galérii stojím u všech obrázků.
Opojená vůni stromů, těšením se na lásku.

Pod nádherným baldachýnem v korunách tři stromů přičichávám k vůni nové knihy. Zítra jdu si pro další. Povezu si je domů jako lázeňský úlovek. Což vůbec není špatné. Jiný lázeňský úlovek při špatném výběru mohl by mi vnést do života zmatek. Obydlit mé obydlí. Svázat mou svobodu. Vyžrat lednici. Zneužít mou televizi pro fotbalové zápasy. Nechat prkýnko trapně zvednuté nahoře. Odhazovat smradlavé ponožky pod stůl. A zaneřádit mou pračku svým spodním prádlem. Jsem překvapená vývojem situace. Jsem bezstarostně svá. Což uznejte, že výhra je úžasná.


Den čtvrtý, dělám škrty

14. srpna 2018 v 23:13 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Den čtvrtý. Mám se výborně. Ráno se protahuji směr skříň a noční stolek. Pochopila jsem, že hned po probuzení je nutné uklidit ze země všechny popadané předměty. Za prvé, abych je nezničila a za druhé, abych o ně nezakopla.

Dnes mě čeká báječná masáž. Jakožto správný masochosista, vybrala jsem si masérku. Cestou z masáže se chystám navštívit Sluneční lázně. Je to taková dobová záležitost, kde přijdete, najdete si své lehátko a lázeňský načerpáváte sluneční paprsky. K tomu je vám podána studená minerální voda a teplá, ba přímo vařící voda ze sprchy. Nevadí, hlavně, že teče. No a já se těšila, že přímo z masáže dojdu na toto úchvatné místo a budu pokračovat ve čtení své nové knihy.

Jenže, masáž je prováděná třezalkovým olejem, který nikterak nekamarádí se sluncem a navíc je, díkybohu, pod mrakem. Takže přímo z luxusní masáže do restaurace. Dávám si hříšně dobrou palačinku s horkými malinami, domácí šlehačkou a zmrzlinou. Wau, tentokráte sex prohrál. Je to vážně vzrušující. Po odpoledni padá na mě únava. Nenápadně se natahují na svůj kavalec a propadám se do říše snů.

Odpoledne se chystám do terénu. Procházím s vyfoukanou hlavou a zataženým břichem okolo hlavní třídy. Mává na mě osmdesátiletý senior ne nepodobný smrtce, ukazuje mi volné místo vedle něho a tváří se, že jsem snad jeho spolužačka. S úsměvem pokračuji dále.

Sedám si do lázeňské restaurace a s Cubou libre v ruce dopřávám si nádherný západ slunce. Pozoruji panoptikum lidu lázeňského a přemýšlím, jestli opravdu jen já jsem ta divná. Tlusté ženy s vychrtlými muži. Lolitka s odepnutými šaty, vyčnívající podprsence, nesoucí se na o číslo větších botách, v mezičase kojící dítě, které zdá se, je její vlastní. Potetovaný bouchač se sebevědomím Miss World. Pomalu se smráká a do ulic se ženou i chlapci padesátiletí. Mnozí z nich, zdá se, nepostřehli, že uplynulo od jejich mládí neuvěřitelných třicet i více let. Vycházejí do lázeňských uliček neohroženě s vlasy a la Bon Jovi. Šedého přelivu, kudrnatého stylu a délky po krk. Předobrý bože, ty to vidíš. Na svých zocelených tělech mají rocková trička bez rukávů, které se napínají v místě pivního bříška. Tričko šílené, navíc pruhované. K tomu karo na kraťasech. Nožky ladně oděné v ponožkách a vložené do sandálů. Na intimních partiích houpe se líně kabelka, zvaná ledvinka. Či spíše, "pytlinka".

Je mi jasné, že s jedním Cubou Libretou tohle opravdu nedám. Objednávám si grilovaný steak a víno. Pokud možno, něco silnějšího, prosím.

Stejnou cestou vracím se zpět. Můj osmdesátiletý fanoušek už asi ulehl. Jeho místo vystřídaly již páry smíšeného pohlaví, tvaru i intelektu. Uznávám, že samotnému člověku občas může chybět společnost, ale když vidím, to co mé oko je schopné shlédnout a můj rozum pojmout, věřte nevěřte jsem ráda za svůj neuvěřitelný jednolůžkový luxus.

Nevzdávám se. Věřím, že i zítra je den….

PS: jedna dobrá a jedna špatná zpráva na závěr.

Dobrá - zlepšil se internetový signál,
špatná - kdo brzy šel spát - vyhrál.
Neboť .... a není to dobré pro mou pleť.
I nadále line se chrapot přes tenkou zeď.


Vůně levandule

13. srpna 2018 v 21:49 | Hanlen |  Rýmy
Jdu kolem, ve mně silná vůle.
Jdu kolem, voní levandule.

Nádherný večer, jeden ze sta.
Nádherný večer, krásná cesta.

Možná ne jediný, možná poslední.
Možná ne jediný, jen jeden z mnoha dní.

Tak krásný je večer, když procházíš se sám.
Něco, co v sobě mám, ráda vám dám.

Kousek štěstí. Toho obyčejného lidského sdílení.
Radosti, touhy, lásky a bytí. K zbláznění.

Vzduch opojně voní. Sladká je vůně trávy.
Jak nádherná je lehkost bytí, když život Tě baví.

Ona vedle mě jako dítě radostí skáče.
Ona vedle mě je jako svobodné ptáče.

Jdu kolem a opojně točí se mi hlava.
Jdu kolem, v dlaních mých šťastná je má duše pravá.

Luhačovice - neděle, kdy se nic neděje

12. srpna 2018 v 20:18 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Nikdy by mě nenapadlo, že začnu trpět klaustrofobii. Jsem asi hodinu ve svém příbytku a začínám mít problém. Lednička, která by měla jet tiše, vrčí, televize, která by měla hrát tiše, vrčí. Zapínám počítač, zbytečně. Signál mlčí. Já se připojují k ledničce a televizi a začínám vrčet taky.

Ve chvíli, kdy se svleču a odložím věci na postel, neboť jinde není kde, nemohu si již sednout, neboť má postelová sedačka je obsazená. Než se posadím, musím vše z postele uklidit do skříně a do polic. Nohy mám zabořené v kufru. Dokonce jsem se chvíli chtěla dívat na televizi, nicméně vsedě s hlavou vytočenou v levobok to nelze vydržet dlouho. Natáhnu se na svou pryčnu. Jediné místo k odložení hlavy je radiátor, což opravdu není příliš pohodlné. Když ji složím na polštář, spím.

Začala jsem psát s notebookem na kolenou. Pokrčených kolenou. Začíná mě bolet levý i pravý kloub, bederní páteř zároveň s krční. Přidává se hlava. Z veřejné kuchyňky jsem si vypůjčila skleničku a plním ji až po okraj růžovým vínem. Bílé došlo. Tedy ne mě, ale ve vínotece. Nedělám si legraci. Pomalu dochází i můj pověstný smysl pro humor.
Když jsem vyndávala víno z lednice, díky mé neopatrné manipulaci, vypadly i všechny ostatní potraviny. Chvíli se zabavím úklidem. Romanticky jsem si koupila svíčky, nikoliv však sirky. Svíčky jsou tak blbého tvaru, že je nemohu použít ani jako alternativu.

Z kabelky vytahuji i další část nákupu - zubní pastu. Že bych si dnes provedla v noci nějaký kanadský žertík a namazala kliku zubní pastou? Bavím se ve stylu Mistra Beana. Ještě chvíli a pošlu si sama sobě pozdrav z dovolené.

Dívám se jako vězeň ven ze své kobky na přilehlý dvůr. Pravda, vycházky zakázané nemám. Jenže venku pusto prázdno. Nikde ani živáčka. Možná, že jsem jediný turista ubytovaný v tomto penzionu. Začíná mě zajímat, jak vypadají ostatní pokoje. Sleva pana domácího za ubytování není jen tak sama sebou.

Včera jsem měla problém dostat se klíčem do vchodových dveří. Klíč se nedává do zámku kolmo, ale vodorovně. To mi nějak zapomněli říct, nebýt příchozích, stojím venku ještě dnes. Zítra si jdu koupit knihu, neboť hlásí večerní krupobití a bouřky. Ovšem pokud udeří blesk a zhasnou už tak slabé světýlka v mé komůrce vážně netuším, čím se zabavím. Pro jistotu ke knize dokoupím i zapalovač, abych mohla konečně uskutečnit večer při svíčkách. Vypadá to, že při takové atmosféře zplodím než psaný text, spíše nějakou báseň. Připravte se na to. Zítra vás čeká chvilka poezie, snad vás to nezabije.

Ráno, po vydatné snídaní v posteli, vydala jsem se navštívit svou příbuznou do opravdického lázeňského domu. Když jsem zjistila, že i paní recepční má svůj pracovní prostor asi třikrát větší než já svůj pokoj, posmutněla jsem. Jako Alenka v říši divů procházela jsem se po rozlehlých hotelových chodbách a rozpínala svá křídla, tedy ruce do všech světových stran.

Celý den jsem strávila v lázeňských parcích, restauracích, na promenádním koncertu a také v již zmíněné vinotéce. Při obědě si ke mně přisedli manželé ze Zlína a dvě hodiny jsme si povídali jako stáří známí. Potkávala jsem samé rozjařené rodinky s dětmi a zamilované seniorské páry. Teprve až navečer mi došla časová chybovost mých vycházek. Já domů a šviháci ven. No jasně, co by taky ti chlapci dělali odpoledne v cukrárně či na promenádním koncertě. Čas šakalů je mnohem pozdější. Poučená zítra měním svůj harmonogram. Odpoledne spánek a procházky nechám na večer. Jen se bojím, že můj plán bude hrubě narušen třesky plesky hromy blesky.
Chci dnešní příspěvek uložit a hledám signál. Otevírám dveře na chodbu. No to je nápad. Našla jsem signál a prostor. Dokonce je tady ještě spoustu židliček jako v ordinaci u zubaře. Prošli starší sousedé. Pan má pro mě pochopení a vůbec se nediví, že sedím venku.
"Málo místa" řekne a kývne hlavou k mému pokoji.
"Trošku" špitnu skromně.
"Vím, kdysi jsem tam bydlel" odvětí a zavře za sebou dveře do svého velkého království.
Mě nezbývá, než si zapamatovat, že ne vždy platí, že "číslo pět žije". Hádejte, jaké mám číslo na dveřích svého pokoje.

Luhačovice - první noc v novém bytě

12. srpna 2018 v 9:40 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
První noc nezklamala. Ještě než jsem ulehla, uslyšela jsem zvláštní zvuky, které mě doprovázely všude, kde jsem se po svém příbytku hnula. Chvíli jsem přemýšlela, co by to mohlo být než mi došlo, že to někdo ze sousedů usnul rychleji než já spánkem spravedlivých a chrápe jako dřevorubec. Na chrápání ve své posteli jsem docela zvyklá, ať už z osobního či lázeňského života. Naivně jsem si myslela, že když mám jednolůžkový pokoj o tuto zkušenost jednoduše budu ochuzená. I kdepak. Ležící spící sama chrapotem cizích stejně jsem uspávána.

Jak jsem se již zmínila o slabém signálu místní sítě, i tato záležitost je mi požehnaně kompenzována sítí jinou, pavoučí. Dívám se na ty nádherné díla v rozích svého apartmánu, cítím se být ve společnosti těch, co štěstí přináší spokojená a před usnutím si zpívám veselou píseň "máme rádi zvířata". Sloku o tom, že je to z důvodu, že jsou chlupatá raději ani nevyslovuji, protože jak vidíte, tady se plní přání na počkání.

Před zalehnutím pár bezpečnostních záležitostí - zavřít obrovské okno na toaletě /tudy by se volně mohl někdo protáhnout/. Uložím brýle do pouzdra a tím ušetřím místo na nočním stolečku. Vytahuji minerálku a dávám si ji na zem kolem postele. Ukládám si zde taky mobil. Kdyby náhodou někdo zazvonil, tak abych se ve tmě nepřerazila o vše, co mi stojí v cestě. Než zavřu oči, připomínám si, co vše mám pod nohami a nabádám se k tomu, že ve tmě nesmím jen tak vstát a jít. Mohl by nastat pád a pak absolutní klid.

Usínám. Mé nahé tělo pokrývá husí kůže, takže v polospánku si oblékám jedno z mnoha triček. Ptáte se, jak jsem ho našla? Jednoduše, stačilo natáhnout ruku nad sebe. Po necelé hodině spánku navštívila mě má kamarádka menopauza, orosila celé mé tělo i s tričkem a mě nezbylo, než ladně vyskočit na postel a otevřít okno dokořán. Skládám se na postel a pokračuji ve spánku. Po hodině se opět probouzím. Zima se mnou klepe jako matka s puberťákem, ruce mám zaseknuté v žebrech topného tělesa a nohy volně spočívají na nočním stolku. No nejsem já labužník? Takže opět, hoplá na postel, okno k vesmíru dokořán zavřít, shozené věci ze stolečku nahodit, pohladit zaseklé a odřené ruce a pokračuji ve spanilé jízdě. Probudila mě rána. Oči si pomalu znovu zvykají na tmu. To jen trochu visím z postele, nohou jsem shodila minerálku, která vydala ten hlasitý zvuk a ruku mám pro změnu zaseklou ve skříni, v části kterou jsem pracovně nazvala botník. Tudíž zcela nepochopitelně držím ve své dlani střevíček a občas se bouchnu podpatkem do hlavy. Volná ruka hledá po zemi mobil, abych si posvítila na tu legraci kolem dokola. Kufr frajersky kolmo stojí a tváří se, že se ho to netýká. No jen počkej, kamaráde, do rána daleko. Znovu menoška-kámoška. S botou v ruce tančím na posteli a otevírám okno. Pak už spím jako miminko až do rána. Jen občas bouchnu v rytmu samby končetinou do stěny. Takže pokud za ní někdo spí, asi jsem ho trochu rušila, což uznávám, že věc je nemilá.

Ranní zpěv ptactva a bouchnutí hlavy do okenního rámu otevřeného okna mi přeje krásný dobrý den. Je neděle. S úsměvem na líci třu si palici a pouštím si rádio v místní televizi. Stačí dva kroky a jsem v koupelně. Sprchuji se a doufám, že jsem nezaspala na snídaní. Po návratu ze sprchy a pohledu na svůj kuchyňský kout ve tvaru ledničky vím, že tady pozdě přijít nemohu. Oblékám se a jdu si do přízemí penzionu zalít kávu a čaj. V euforii nádherného rána si uvědomuji, že jsem úplně zapomněla obléknout si kalhotky. No nebojte, sukni mám. S horkými nápoji vracím se zpět. Nachystám si pečivo, zeleninu a plátky salámu k snídaní. Vzhledem k absenci stolu a stolku to vypadá, že mě čeká snídaně v posteli. Ó jak romantické. Jsem vážně svůj vlastní skvělý společník.

Teď jsem si vzpomněla, že v každých lázních je kromě léčících se seniorů a bujarých rodinek s malými dětmi i čas od času nájezd chlapců věku přiměřeného na dodatkové dovolené. Jejda, kdypak to tady asi vypukne? V pondělí, v úterý….. ????

Dnešní den plný tajemství je přede mnou. Odcházím neohroženě do terénu a pokud by, snad náhodou, stalo se něco zajímavého, samozřejmě vás budu ráda a barvitě informovat.



Luhačovice - příjezd

11. srpna 2018 v 20:40 | Hanlen |  Život tropí hloupostí
Odkud jinud bych mohla zasílat srdečné pozdravy než z lázní. Vypadá to, že moje diagnóza bude znít něco jako NZNLP - nebezpečná závislost na lázeňském prostředí. Tentokráte ode mě neuslyšíte nic z rehabilitačních chodeb Lázní Darkov, dokonce ani vyleštěného Františka nebudu rozesílat na dojemných fotkách svým známým. Nyní přišla na řadu Vincentka a její okolí. Ano, chápete naprosto správně a já Vás zdravím z bodrého Slovácka.

Ve tři hodiny ráno, ještě v bezpečí své domácí postele a své obrovské ložnice mě probudilo šumění deště. Překvapilo mě to. Po třech týdnech tropických veder, kdo by to byl čekal. Představila jsem si hromádku svého cestovního oblečení skládající se z krátkých kalhot, lehkých prázdných botiček a trička a pochopila, že budu muset vstávat o něco rychleji a přehodnotit svůj outfit na cesty.

Ráno bylo chladné, ale milostivé. Ze zlověstně mračící se oblohy nespadla kupodivu ani kapka a já tak mohla suchou nohou nastoupit na první spoj své cesty. Řidič, zřejmě dobře vyspaný odpustil mi i zavazadlo a nepožadoval žádný příplatek. Ve městě H. jsem hravě vystoupila i se svým lodním kufrem a přešla na druhou stranu silnice, abych mohla pokračovat svým druhým a posledním spojem.

Vše klaplo naprosto dokonalé a déšť se spustil až po nástupu do vozidla hromadné přepravy. Usadila jsem se na své již dříve rezervované místo, které bylo nad kolem autobusu a tudíž jsem si hověla výše než ostatní. Měla jsem přehled a radostně se rozhlížela po deštěm zmáčeném ubíhajícím okolí.

Jediné, co by snad zasloužilo pozornost byl mladík smrdící mariánkou a sedící za mnou. Tudíž jsem byla i já v rauši rychle a zběsilé a navíc zadarmo. Nemůžete se mi pak divit, že jsem se veselé smála na postarší paní přes uličku. Ta si do dnešního chladného deštivého rána nasadila koženou kšiltovku na hlavu a na nohy silonové ponožky v sandálkách a sukni. Nebo, že by se mi to jen zdálo?

Vystoupila jsem úderem desáté hodiny na místě určení a táhla svůj objemný kufr vzhůru k objednanému penziónu. Pan domácí se zrovna objevil ve vstupních dveřích, oslovil mě jménem a pozval dál. Připomněla jsem se mu, že mám jednolůžkový pokoj a nic netuše šla za ním. Byla jsem moc ráda, že pokoj je hned v přízemí, neboť netuším, jak bych si se svým zavazadlem poradila na schodech. Už tak jsem měla nohy ve vzduchu a kufr stál na místě jako zalitý betonem.

Otevřel dveře a já zůstala stát jako přikovaná. Pak jsem se začala smát a ještě mě to nepřešlo. Tak nádherně malý, útulný a mini-nano-mikro-krychlo pokojíček jsem ještě nikdy, ale opravdu nikdy neviděla. Dovolím si říct, že už ani neuvidím. Udělám to pro vás a večer ho zkusím změřit, ale odhadem více než čtyři metry čtvereční včetně sprchového koutu a toalety to vážně není. Ač je to nepochopitelné, já si ho zamilovala. Naprosto neuvěřitelně je v něm tolik věcí, že už se tam skoro nevlezu ani já. Když jsem doprostřed prostoru postavila můj lodní kufr, bylo přeplněno. Musela jsem zatáhnout břicho, abych se dostala dovnitř a mohla bezpečně zavřít a zamknout. To proto, aby už nikdo nechtěl dovnitř.

V "obývací" části se nachází postel. Nad ní se týčí okýnko, které nemá ventilačku, tudíž je buď zavřeno na sedm západů nebo otevřeno dokořán. V případě, že ho chci otevřít, musím naskočit na postel, chytit se stropu a otevřít. Vzhledem k tomu, že spím nahá, trochu se bojím, ať mi nevypadnou prsa ven na přilehlou terasu a nevyděsím svými vnady eventuální sousedy. V mini prostoru je za posteli vklíněná vysoká úzká skříň, která bravurně lehce spolkla vše, co bylo v kufru. Je to jedna z mála možností, kde bych se eventuálně mohla vtlačit a svobodně se protáhnout. V této vysoce intimní zóně se u nohou postele nachází noční stolek s lampičkou a policová skříň, kde jsem si vystavila všechny své kosmetické zázraky, které mají za úkol udělat mě mnohem mladší než jsem. Na kosmetické skříni se týči televize. Hned vedle je mini lednička a mini stoleček. Do mini ledničky, kterou nebylo těžké naplnit až po okraj jsem vyložila svůj dnešní odpolední nákup. Dala jsem do ní i dvě plechovky piva Kozel. Pochopila jsem, že toto zvíře je jediný chlap, který se mi zde vejde. Tudíž naprosto postrádá smysl nahánět lázeňské šviháky, protože jaksi není, kde hlavu složit.

Okolo mé hlavy, tedy celé postele - vlastně v celé mé nové ložnici je také jedno živé kvítí a čtyři, slovy čtyři opravdické obrazy. Na dvou jsem já. Jednou v podobě anděla, na druhé jakožto žena wamp, ležící spící nahá na posteli a vystrkující zadnici. Vůbec netuším, kdy mě šibal malíř zvěčnil. Nebo že by to byl malíř pokojů?? Dalším mistrovským dílem je zapadající obraz romantického slunce nebo chcete-li zapadající slunce na romantickém obraze. Čtvrtý obraz je natolik specifický, že ho nechápu a tímto se omlouvám, že vás ochuzuji o výklad uměleckého díla.

Na volné "stěničce" je i malé umývadýlko s malou baterií a malým mýdlíčkem.

Na stoleček dala jsem notebook a uvedla ho i s heslem do provozu. Signál je příliš slabý, takový mini. Překvapí to snad někoho? Mě tedy ne, alespoň funguje word, protože tolik zážitků za tak krátkou chvíli bych nestihla psát ručně na papír.

Byla jsem zvědavá, co za skříň se skrývá za "divnými" dvířky a ejhle - ono to sprchovací kout i s baterií a teplou vodou. Zarazily mě další dveře. Že by třináctá komnata? I kdepak, to jen místnost, kde chodí i císař pan sám, ale pozor, pozor…. luxusně velké okno, nejméně třikrát větší než to první. I zde ovšem číhá nástraha. Pokud ho otevřu tak všichni odvážní, kteří budou zrovna na terase nejen uvidí, ale i ucítí, co zrovna budu prožívat.

Poté, co jsem si vybalila svůj kufr a zaplnila tak svůj prostor až na půdu, okoupala jsem se, na jedné, té zdravé noze jsem se vyfoukala, namalovala a vyrazila do terénu. Těšila jsem se celých prvních deset minut, jak si odpočinu od svých klientů, když tu hned jeden z nich srdečně mě pozdravil a smál se na mě ještě o něco více než v práci. Ale tento je hodný, tudíž mě to i potěšilo, že jsem taková VIP, kterou lidé i na kolonádě poznávají.

Po vydatném obědě jsem vyrazila na obhlídku a poctivě se obhlížela na všechny světové strany čtyři hodiny. Pak mě mé staré nohy odnesly k mikro domovince. Jaké bylo mé překvapení, když jsem nemohla otevřít hlavní vchodové dveře. Nejen, že nešly otevřít, vůbec jsem nebyla schopná strefit se klíčem, což bylo pro mě docela smutné zjištění, že se ještě ve svém věku neumím strefovat. Zachránili mě přicházející sousedé a já pak tajně, nanečisto, s otevřenými dveřmi a tělem uvnitř domu trénovala odemykání a zamykání.

Uvařila jsem si kafe a než jsem ho stačila vypít, pod vlivem prvním zážitků jsem v okamžiku usnula. Rozhodla jsem se využít i venkovní terasy. Vzala jsem notebook a vyrazila i s kozlem tzv. velkopopovickým tmavým vpřed, tedy vzad domu. Jen ať není obsazeno, přála jsem si v duchu. To se mi taky splnilo a již druhou hodinu tady sedím sama.

Ve vedlejším domě zrovna probíhá láska. Je to tak hlasité a vše říkající, že už se ani nesnažím namluvit, že paní bolí břicho z hladu nebo trpí žlučníkovou kolikou. Trvá to dlouho. Muže nejen nevidím (ještě to tak), ale ani neslyším. Je možné, že jsem se stala nedobrovolnou účastníci samoobslužných erotických hrátek paní sousedky. Nu což, měla by být protivná a frustrovaná, tak raději ať se činí. Než jsem se rozloučila se svým kozlem v plechovce, vedle skončil erotický program a oba (aha, takže opravdický muž) se spokojeně vyklonili z okna a kouří do okolí. Tedy na mě. Veselé se na mě smějí a já na ně. Já vím, oni ví, je hezky, když je mezi lidmi jasno.

Mě je třeba taky úplně jasno, že z mého ložnicového okýnka by se dva určitě nemohli vyklonit, neboť i jedno tělo v okně je ažaž a hrozí nebezpečí zaklínění s nutností volat místní hasičský záchranný sbor.

Když už se pomalu loučím s terasou a myšlenkou, že už asi dnes nic nezažiji, spadne mi na hlavu jablko ze stromu poznání a já chápu, že je nejvyšší čas pro dnešek ukončit svůj psací monolog. Tak takové novoluní se hned tak nevidí. A to ještě neodbila půlnoc.


Oční ambulance

7. srpna 2018 v 21:17 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
V pět hodin jsem skákala radostně z postele. Ranní ptáče dál doskáče. Protáhla jsem se, přivítala východ slunce i sebe, uvařila si kávu a promnula si oči. Bodavá bolest mi připomněla mou první ranní zastávku - místní oční ambulanci. Nerada vstávám, ale ráda jsem všude první, takže i když ordinační doba začínala v 7.30, již v šest hodin a celých pět minut jsem seděla na jedné ze dvou židliček před zavřenou čekárnou. Spokojená se svým pořadovým číslem, vytáhla jsem knihu a začetla se do příběhů mých kolegů z kurzů tvůrčího psaní. Zrovna jsem se bavila u jedné z nemocničních povídek - jak stylové - když mé místo obsadil starší muž. Slušně jsme se pozdravili a já naivně chtěla pokračovat ve čtení. Můj nový oční známý byl jiného názoru. Začal si povídat a nic nedbal na to, že mé oči se vpíjejí mezi řádky. Nebyl protivný, jen ukecaný. Ó jak silně mi připomínal mě samotnou.

Tvářila jsem se slušně a dokonce jsem přidala i úsměv, ale nezapojovala jsem se. Zdálo se, že muži pojem "samomluva" nebyl cizí a neohroženě pokračoval dál. Dokonce nebyl ani naštvaný, že jsem neodložila knihu, ani brýle. Po chvíli - vyhrál. Brýle šly do pouzdra a moje snaha o čtení do pryč. I přes perfektní češtinu, jsem vycítila ruský přízvuk a jak jsem se později dozvěděla, nebyla jsem tak daleko od pravdy. Samomluva volně přešla do vzájemné komunikace. Další příchozí začali mít pocit, že patříme k sobě. Jako otec a dcera, soused a sousedka, dva staří dobří známí…. Měl v sobě kouzlo dobrého člověka.

Čas se zrychlil, sestřička dorazila a my se přemístili na židličky v čekárně. Jako sehraná dvojka jsme si opětovně sedli kolem sebe. Když mě sestřička zavolala do svého království, začala jsem mít pocit, že mě ruší. Nicméně po kontrole mého zraku, který proběhl rychle a úderně, jsem byla vrácena zpět do čekárny. Ono taky přečíst první dva řádky netrvá tak dlouho. Ty ostatní jsou pro mě zbytečné, všechny písmena vypadají stejně jako nečitelné tečky.

Pan se tvářil potěšeně, že jsem zpět.

"Víte, byl jsem již jednou ženatý a má první žena nebyla dobrá. Nejen ke mně, ale ke všem. A tak se taky stalo, že mi zakázala styk se synem. Nechtěl jsem dělat problémy, tak jsem to akceptoval. Pak jsem se oženil podruhé se svou nynější paní."

"V prosinci jsem měl narozeniny. Zvonil telefon a má žena mě zavolala. Vzal jsem sluchátko a vyslechl jsem přání z druhé strany. Děkuji pěkně, řekl jsem, ale nevím, kdo volá."

"To jsem já, tati. Krásné narozeniny. Chtěl jsem se zeptat - mohl bych za Tebou přijet?"

"Byl jsem překvapený, šťastný, natěšený."
"Jasně, řekl jsem, nadiktuji Ti adresu. A kdy myslíš, že by jsi mohl přijet."
"Pokud stihnu letadlo, tak ještě dneska."
"Letadlo? A odkud voláš?"
"Jsem už 22 let britským občanem, tati."

Letadlo stihl. Dokonce linkou do Mošnova, kde pro něho jel jeho brácha, se kterým se nikdy neviděli. Než dojeli z letiště, už o sobě věděli všechno.

Dívala jsem se na svého vyprávěče a zahlédla v jeho laskavých očích odlesk slz.
"A tak jsem se dozvěděl, že mám další tři velké vnuky."
Některé narozeninové dárky mohou předčít veškeré vaše očekávání.


"Tak další, prosím" zašveholila sestřička. Vstala jsem a šla do ordinace. Na cestě zpět jsem se ve dveřích minula se starým mužem. Usmáli jsme se na sebe.

Když k lékaři jdete s očima,
nikdy nevíte, jaký příběh právě začíná.
Mějme otevřené nejen oči,
když jiný o vyslechnutí tiše prosí.
S otevřeným srdcem a pozorným vyslechnutím.
Pro zdraví všech kýchnout musím.
Slza v oku starého pána
krásným dárkem i pro mě byla zrána.

Jednou … i mě bude stejně jako jemu více let.

…. A ta stará dáma jiným bude vyprávět ……





Bajka o sebevraždě křečka džungarského

2. srpna 2018 v 22:22 | Hanlen |  Život tropí hloupostí

Vešla jsem do zverimexu a nasála tu neuvěřitelnou pachuť zvířat, žrádla, lidství a lásky k bližnímu svému.

Ležel v rohu klece a tvářil se netečně.
Když vzala jsem ho do dlaně, řekl "no konečně".

Vůbec jsem neřešila jeho povahu a vzala si ho domů.

Vystlala jsem mu jeho nový domov a v tu chvíli zničila si ten svůj. Dala mu kruh k běhání, vodu k pití, žrádlo k žití a občas i svobodu. Běhal po mém domě a dával mi pocit, že jediný vetřelec jsem já. Nic netuše, začala jsem hrát si s ním tu hru o přátelství.

V noci budil mě svým škrábáním.
Ve dne svými zápachy.

Já ho milovala.
On choval se ke mně… s rozpaky???

A pak začal křečkovat. Měl to v povaze, ó nebohý.
Málo mu byly všechny batohy.
Chtěl víc. Buď všechno nebo nic.

Už měl ve své kleci
i to,
co neříká se nahlas přeci.

A přesto, pořád bylo málo.

A tak co muselo se stát, se stalo.

Náš křeček se přežral.

Ten den, v dlaních jsem ho měla.
Aniž bych chtěla,
on sám, naparoval se tak mohutně a silně
až odplul na své vlastní vlně.

Prasknul. Chudák. Nebohý.
Na nic mu nejsou všechny batohy.

Snad příště znovu postaví se na nohy.
Co z toho plyne za poučení?

Přežrat se všeho štěstí není.
Štěstí je uvnitř nás
v bohatství křehkých vnitřních krás.
… a zbytek, nechť vezme ďas.

Školíš mě

1. srpna 2018 v 0:14 | Hanlen |  Myšlenky a pocity
Nedávno jsem našla zajímavou písničku…"školíš mě…." Byla jsem jí konsternovaná. Její jednoduchostí, její sílou, jejím neskutečně emotivním klipem. V bláznivém ohromném opojení propojeným opojným ohromením poslala jsem ji jako vysvětlení svému bývalému příteli. O žádné vysvětlení nikdy nestál, takže nechápu proč by se to teď mělo změnit. Vlastně ani já už nemám žádnou touhu a chuť něco vysvětlovat. Nu, klik, blik a píseň je pryč. Vlastně je u adresáta, který stejně jinde chvátá a nemá čas zastavit se a zamyslet se.

Nedávno jsem se setkala se svým dětstvím. Se svým mládím, se svým životem. Prošla jsem si své myšlenky a vzorce chování. To, co kdysi zdálo se být špatné přetočilo se ve zkušenost. Dobré změnilo se v otazník. Černobílá stálá se barevnou. A barevná paleta náhlé změnila se v nevinně bílou. Šťastně se usmívám a jemně se zahaluji do přikrývky svých něžných myšlenek a láskyplných nových vzorečků ve svém domečku.

Dnes jsem byla na pohřbu. A já vím, že jediný, komu mohu říct "školíš mě" je můj každodenní život. Při vchodu do smuteční síně jsem měla stažený žaludek a bolelo mě na hrudi. Černý oděv zahalil mé tělo. Sluneční paprsky najednou přestala jsem vnímat. Zpěv ptactva ustal. Vůně léta nebyla cítit. Vytáhla jsem kapesník a začala do něj ukládat své slzy. Hořkost v ústech zdála se být nemožná k polknutí. Písničky jindy veselé zněly tak smutně.

Po dvaceti minutách byl konec. Lidé vycházeli ven. Pomalu se znovu začali usmívat. Nevěřícně se dívali kolem sebe. Slunce neustálé svítilo a ptáci se znovu dali do zpěvu. Léto nás objalo svou vůni. Kapesník znovu našel své uplatnění, když kýchla jsem jen tak "na zdraví".

Na parkovišti bavili jsme se, jak komu rostou rajčata či vnoučata. Jak proběhla dovolená. Nač se těšíme. A co nás mrzí. Nasadila jsem si sluneční brýle, nadýchla se vzduchu a zašeptala "školíš mě…- živote…"

Svět, točil se dál.

Dojela jsem domů a na parkovišti se setkala s kamarádem. Dal mi kytku a já ji radostně přijala. Muži mají dávat kytky ženám. Ženy je mají přijímat. A taky se z nich radovat.

Hýčkejte každou vteřinu, kterou nám život dává a my ji můžeme přijímat. Radujme se z kytek, dokud k nim můžeme přivonět. Opájejme se sluncem, dokud cítíme teplo slunečních paprsků, poslouchejme hudbu, dokud máme dar slyšet. Mějme oči otevřené dokořán, dokud můžeme vidět tu každodenní krásu kolem sebe. Dávejme a přijímejme lásku, dokud nám srdce tluče a dech vdechuje. Poslouchejte, co šeptá duše a řekněte svým blízkým jen tak …. "mám Tě rád".

Neřešte, kdo má kolik vad.

Pokud někdo křičí -má na to právo.
Svět patří všem, nu brávo. Brávo.
Něco říci mě nutí - co je to, nemám ponětí.
Své ruce použijte k hlazení a objetí.

Spojte ukazovačky a palce a utvořte si srdíčko.
Věřte, že ke štěstí stačí krůček, stačí maličko…..